Lottin (ne)divadelní deníček: Black and White

Za velmi dobrodružných okolností jsem se vydala na Black and White (dovolím si zkopírovat svůj "strašně vtipný" status z Facebooku z onoho dne: Jdu do divadla. Na Black and White a fůramoc se těším.

Vyfešákuju se, vyrážím na čas, tramvaj jede tak akorát, je to skvělý.

Strašně moc sněží, tramvaj před námi se rozbije a zablokuje nás. Cenné minuty tikají, zírám na ty nelítostně poskakující digitální číslice, jak mě okrádají o divadlo.

Konečně popojíždíme, ale jedeme strašně pomalu. Tlačíme nepojízdnou tramvaj před námi. Přestupujeme na další tramvaj a vzniká další zpoždění. Dorážím na hlavák. Vytáhnu mobil a zděšeně zjišťuji, že je 18:47. Přijde mi esemeska od Báry, že čeká vevnitř. Propadám zoufalství. Volám Báře a nešťastně jí sděluji situaci. Bára se ptá, kde jsem - u Grandu, odpovídám já. Bára se zlověstně odmlčí a shodneme se, ať zkusím dojít a uvidíme.

Jsem nesportovec a z každého pokusu o cvičení mě následující tři dny bolí celý člověk. Přesto se odhodlávám k životnímu běhu - nějaký opilec za mnou mě povzbuzuje a já si představuju, že jsem Forrest Gump.

Na rohu se musím zastavit. Sípu a chřestí mi v plicích. Brněnská kaplička září přede mnou a láká mě. Znovu utíkám a nadávám na sníh. Nenávidím sníh.

Vběhnu do foyer. Nalézám Báru. Bára je překvapená, že jsem to stihla. Zvládla jsem to pod pět minut. Jsem na sebe pyšná. Pan (asi) vrátný nás uvádí k pokladně nikoli jako opozdilce ale jako bychom byli čestní hosté. Je fakt milý. Pán v pokladně je taky hrozně milý a dá nám super místa. Poté mě pozná z plakátu a je zase strašně milý.

Svět je jen dvě minuty po vstupu do divadla zase krásný. NdB je nejlepší a taky tam pracují nejlepší lidé. Sněžná výprava stála za to a hned bych ji podnikla znovu. Děkuju. <3).

Musím jen upřesnit, že ta skvělá místa, co nám pan super milý pokladní dal byla ve třetí řadě!!! Takhle blízko jsem na baletu ještě nikdy neseděla a bylo to skvělý!!! Vykřičníky!!! :D

Tak tedy k věci. Black and White je adaptace nesmrtelného Labutího jezera a já očekávala nějakou moderní zkrácenou verzi známého příběhu a nic k této inscenaci jsem si tedy nenastudovala. Bára byla trochu připravenější než já a proto narozdíl ode mě po přestávce neprojevovala takové udivení nad tím, jak je to jiné, ale krásné a nové.

Hlavní postavou tohoto baletu je postava Prince, který se hned v úvodu dozvídá od své lékařky (Bílá) že trpí smrtelnou nemocí. Princ se vrací domů ke své manželce (Černá) a chce se jí svěřit, ale ve svém domově nalézá své přátele, kteří pro něj připravili jako překvapení tajnou oslavu jeho narozenin. Princ nemá příležitost svěřit se ženě, chvíli se přemáhá a předstírá pro přátele veselost, ale to jen ústí v to, že se později ten večer zhroutí. Upadne do bezvědomí a ocitá se ve snovém světě krásných ladných labutí, kterým závidí jejich svobodu a hledá u nich sílu a inspiraci jak bojovat se svojí nemocí, kterou ztělesňuje Rotbart. Spolu s Bílou labutí se snaží vymanit z Rotbartova sevření a bojovat s temnou uvnitř sebe. Je to ale mnohem složitější než se zdá - kde začíná Princ a končí nemoc? Proč nalézá svoji manželku oblečenou v černém jak tančí s Rotbartem? Jeho nemoc se stává součástí jeho samotného.

Princ se nakonec sice probere a nemoc porazí, ale Rotbart přece už nikdy tak docela nemizí a pořád na něj čeká ve stínu...

Celý příběh je inspirovaný bojem s nemocí, jaký svedl šéf brněnského baletu, autor choreografie, libreta a režie této inscenace, Mário Radačovský.

---

Scéna samotná, jak si u podobého díla dovedete jistě představit, byla spíše sporadická a ponurá - vévodil jí světelný rám zrcadla (později vyzdvižený vzhůru) a zrcadla v pozadí nabízející pokřivený pohled na svět, což perfektně stačilo. Více než tisíce slov, jak říká jedna reklama. :D

Totéž platí i o kostýmech - Princ v docela tuctovém obleku, jeho žena v černobílých šatech (geniální, milovala jsem tu symboliku) a jediný pohádkově oblečený byl Rotbart v efektně vlajícím saku s rudou podšívkou.

Prince tančil Michal Pimek, který velmi citlivě vyjadřoval zmatek, pocit vytržení z vlastního života a dokonce i těla. Neustále vnímal Rotbartovu přítomnost, bál se, štítil, nenáviděl, bojoval a trpěl...

Rotbarta Ivana Popova jsem ironicky viděla i jako Prince v Labutím jezeru (a potom ještě v Louskáčkovi jako tatínka Kláry/kavalíra královny cukrátek) a obě zmiňované úlohy v klasických baletech jsou do jisté míry poněkud blazeované - stačí se tvářit zasněně/zádumčivě a nechat vyniknout svoji partnerku (myšleno čistě z hlediska nějakého herectví - odtančit takové role je velmi těžké a tomu se já přirozeně klaním a obdivuji :)).

(I když Princ v Labutím jezeru je podle mě těžký v tom, že se musí dobře zahrát to, že Princ uvěří, že Odille je skutečně Odette, protože jinak to celé vyzní poměrně špatně).

No nicméně pointa tohoto vracení se k předešlým rolím ve kterých jsem ho viděla tkví v tom, že mě překvapil ten doposud skrytý potenciál, který v sobě Ivan má. On tuto roli perfektně ale perfektně zahrál na úrovni činoherního herce. Jeho ztvárnění bylo plné malých detailů, úsměšků, byl majestátní a děsivý, velmi svůdný a když postupně prohrával svůj boj s Princem, bylo mi ho líto. Chápejte bylo mi líto nemoci. Nemoci. :D (Na jejich poslední boj jim navíc i pršelo a co může být dramatičtější a skvělejší. :D)

(Navíc tahle role byla tak podobná Smrti z Elisabeth, že kdyby Ivan uměl zpívat, okamžitě bych ho vyslala do Německa tu roli hrát, protože by byl sakra skvělý).

Princova žena/Černá v podání Elizavety Shibaevy byla zvláště v oné snové krajině velmi tajemná, fascinující - poměrně snadno se nechala okouzlit Rotbartem (bodejť, ehm) a následné trio kdy se Princ a Rotbart perou o svou vlastní identitu a lásku zosobněnou Černou bylo to nejkrásnější, co jsem kdy na jakém baletním představení viděla. Okamžitě po skončení té scény bych umělce nejraději hlasitě požádala "znovu!". Ani nevíte jak moc mě mrzí, že na internetu tahle scéna vůbec není. Asi budu muset jít znovu, nebo co. :D

A tím výrokem bych to možná mohla i krásně ukončit. Já na tohle představení prostě musím jít znova. A musím jít znovu do přízemí. :D

Tak trochu přemýšlím, jestli jsem moc kacířská, když s přiznám, že se mi tohle líbilo víc než balet baletů, synonym slova balet, Labutí jezero. Přece jen ačkoliv je Black and White adaptace Labutího jezera, nedá se říct že by tato díla měla zase tolik společného. Přece jen adaptace LJ, kde není zápletkou láska (nebo jen velice okrajově) je už úplně jiný vesmír. Ale v Labutím jezeru není tolik emocí a příběhu a to je co si mě získalo pro Black and White.

LJ je prostě klasika a jde tam o tu estetiku a tak dále a těžko říct, nakolik jde tato dvě díla reálně srovnávat. Ale na otázku, jestli by mi víc udělaly radost lístky na Labutí nebo Black and White, odpověď by byla druhý titul a záleží na vašem vkusu, jestli odpovíte stejně či nikoliv. :)

Zdroj obrázku, více informací o přestavení:

http://www.ndbrno.cz/balet/black-and-white