The Dreamcatcher - 17. kapitola

U zadního vchodu osamělé budovy stojící uprostřed nezvykle ztichlého nočního náměstí postávali dva muži. Už relativně vystřízlivělí Daniel a Erik.

"Jste si jistý, že máte ten klíč?" zamumlal Daniel lehce ospale.

"Vždy s sebou," odsekl Erik. Vzápětí opravdu našel správný klíč na mohutném svazku a bezhlučně otevřel dveře. Když vstoupili dovnitř, Daniel se zarazil a Erik se po něm tázavě ohlédl.

"Voní to tu pořád stejně," poznamenal Daniel smutně.

"Ne," nesouhlasil Erik, "už se sem vkrádá pach zpustlosti. Vůbec žádné místo na světě nestrádá tak rychle jako divadlo."

Kráčeli stísněnou chodbou vedoucí ze vstupu pro zaměstnance a brzy se dostali k šatnám. V tu chvíli uslyšeli, že v sále hraje orchestr, byť ztišený do pianissima.

Oba po sobě vrhli rychlé pohledy.

"Co to proboha?" vyhrkl Daniel a klusal za Erikem, který dlouhými kroky rázoval k jevišti.

"Orchestr! Tam hraje orchestr!" vydával ze sebe Erik rozčileně.

"Ano, ale jak se tam dostali? A proč? A dobrotivé nebe, co to hrají? Naskakuje mi z toho husí kůže!"

"To je moje skladba! Moje! A toho kdo mi ji ukradl rozsápu na kusy!" vykřikl Erik hlasem tak nenávistným, až se Daniel instinktivně stáhl.

Erik proto na jeviště dorazil o několik vteřin dříve než Daniel. Nečekaně se zastavil a Daniel do něj nepatrně narazil. Překvapeně zamžoural stále ještě trochu skelnýma očima a poodstoupil, aby viděl, co Erika tak šokovalo. Když přehlédnul scénu před sebou, svět se mu na chvíli zastavil.

---

V orchestřišti skutečně seděli všichni jemu známí hudebníci pracující v divadle, ale při jejich příchodu ani nevzhlédli. Hráli bez dirigenta a notové partitury v jejich stojáncích byly napsány červeným inkoustem. Divadelní sál byl dočista prázdný, řady sedadel byly potaženy bílými prostěradly jako během letních prázdnin. Až na to, že tyhle prázdniny měly trvat už věčně. Nic z toho ale nebylo důležité v porovnání s děním na jevišti, na jehož prknech se už odehrávaly ty nejdramatičtější a nejhrůznější okamžiky, ale žádný se nemohl srovnávat pohledu na Mercy v sevření cizího muže s dlouhými ryšavými vlasy prokvetlými šedinami, s dvěma nestejnýma očima a ostrými, kočičími rysy. Pod krkem jí držel ostrý nablýskaný nůž, který odrážel světlo, kterým bylo osvětleno jeviště. Ferdinand se na oba posměšně šklebil a Mercy zmateně těkala nevidoucíma očima a snažila se odhadnout, kdo přišel.

Erika přešel vztek jako mávnutím kouzelného proutku a srdce se mu bolestně propadlo. "Pusťte ji," řekl docela slabým hlasem. Tak takhle se kdysi cítil on, mladý vikomt, když mu unesl Christine? Zezelenal v obličeji a uhnul pohledem. Nebyl schopen se na ně dívat. Rozdíl samozřejmě spočíval v tom, že on Mercy nemiloval, ale přímo vedle něj stál muž, který podle všeho ano. Byl Ferdinand, člověk, kterým tak dlouho pohrdal a považoval za zlo, jeho vlastním obrazem? Ta skrytá obava ho zejména kvůli Julii napadala už opakovaně, ale pohled na vyděšenou Mercy byl až příliš….skutečný.

"Eriku?" zašeptala udiveně s rukama zaťatýma do Ferdinandovy ruky, kterou ji u hrdla držel nůž.

"A Lascelles," napověděl Erik, protože Daniel byl otřesený ještě víc než on a nebyl schopen slova. S vytřeštěnýma očima zíral na Mercy a obličej se mu celý propadl. Najednou vypadal docela jinak, snad jako by z něj spadla maska, ačkoli zrovna Erik takový příměr používal nerad.

"Ah," vydechla Mercy a veškerý její odpor, který Ferdinandovi doposud kladla ochabl. Celá se schoulila a Ferdinand ji teď musel prakticky podpírat. To mu samozřejmě neuniklo a vrhl rychlý pohled od ní k Danielovi.

"Ale!" zvolal s neskrývaným pobavením. "Něco mi uniklo? Pane řediteli, to vám nevadí, že hned dvě císařské lišky vám chodí do kurníku?" zasmál se a znělo to jako hromobití.

Erik jeho narážku nepochopil a překvapeně svraštil obočí. Netušil totiž o Andrewově vztahu s tanečníkem baletního souboru. "Co to provádíte v mém divadle a s mojí hudbou?" rozkřikl se vzápětí, protože se mezitím stihl trochu sebrat. "A co vy? Okamžitě přestaňte hrát, co si myslíte, že děláte?" obrátil svůj hněv i na hudebníky, ale ti si ho nadále nevšímali a hráli dál.

"Hleďme, děvenko, první co ho zajímá je jeho divadlo a jeho hudba. Copak mu záleží na vás? A váš milenec tu jen stojí a otvírá naprázdno pusu jako leklá ryba. Žádná škoda, říkám vám to pořád. Že už chápete, že vám vlastně dělám milost?" Ferdinand svá slova teatrálně deklamoval, se zřejmým potěšením ze svého prostředí.

Erik se zděšením sledoval jak Mercy ztvrdl obličej. "Tak jsem to nemyslel! Mercy, ty víš, že tak jsem to nemyslel!" vykročil směrem k nim, ale Ferdinand s varovným výrazem přitlačil na nůž a na Mercyině krku se objevila karmínová stopa.

Danielova ruka vystřelila vpřed, popadla Erika za paži, a stáhla ho zpět vedle něj.

Ferdinand však vzápětí tak jako tak své sevření povolil a s povýšeným výrazem Mercy pustil a strčil na zem. Nečekala to a s bolestivým nárazem dopadla na jeviště, kde zůstala zhroucená v půli cesty mezi třemi muži. Zůstala ležet a nezvedla ani hlavu, neměla už sílu, a radost z příchodu Erika s Danielem z ní trpce vyprchala.

"A víte vy co, má milá, vy mi ani za to vydírání tady přítomných gentlemanů nestojíte. Nemají totiž zájem vás zachraňovat, jak mrzuté."

"Mlčte," utrhl se na něj Daniel se zuřivostí u jeho poklidné povahy nevídané, a rozeběhl se k Mercy a opatrně ji zvedl. Spadla mu do náruče jako hadrová panenka a ztěžka si opřela hlavu o jeho rameno.

Jemně jí vjel prsty do vlasů a zašeptal: "Nesmíš ho nechat dostat se ti do hlavy, slyšíš? Nic z toho co říká není pravda. Já tě miluji a ty to víš." Daniel při těch slovech zvedl hlavu a Mercy poznala, že něco není v pořádku, protože se jeho tělo napjalo jako struna. Daniel ji pevně objal oběma rukama a přerývavě se nadechnul. "Mercy," řekl pevně a ona poprvé zareagovala na jeho něžnosti, když zaslechla jak ji oslovuje jejím jménem, dokonce jeho zdrobnělinou, namísto jejího titulu, "on tě nepustil kvůli tomu, že bys neměla cenu a nám na tobě nezáleželo, ale protože právě dorazili jeho kumpáni a on je zase v přesile. Slyšíš mě, miláčku? Ach Bože, kéž by jen přestali hrát, ztrácím z toho rozum!" posteskl si a ohlédl se po Erikovi. Nevěřil svým očím, když spatřil jak jeho vytáhlá postava pomalu couvá do zákulisí.

"Kam pak, pane řediteli, snad si nemyslíte, že můžete utéct?" Ferdinand se očividně velmi dobře bavil.

"Ne," řekl Erik s těžce vybojovaným klidem a natáhl se po něčem po jeho pravici. Uvolnil jedno z mnoha lan a k zemi se se zasvištěním zřítila kulisa z plesu z Dona Giovanniho, umístěna nad levou polovinou jeviště. Chvála Bohu přesně tam, kde potřeboval, totiž nad hlavami Ferdinanda a jeho tří mužů, mimo dosah Mercy a Daniela.

Erik se vrátil zpět na jeviště a obhlédl situaci. Ferdinand a tři muži s osmahlou pletí se s klením soukali zpoza plátna pokresleného motivy paláce italského šlechtice, a po ráně do hlavy se dezorientovaně motali.

"Musíte utéct," vyhrkl Erik k Danielovi a Mercy, "zdržím je, běžte!"

"Cože? Ne!" vyjekla Mercy.

Erik vrhl pohled na Daniela a krátce na něj kývl. "Běžte," zopakoval neústupně.

Daniel se ohlédl po Ferdinandovi, pak se nešťastně oplatil Erikovo kývnutí, pevně stisknul Mercyinu ruku a rozběhl se s ní pryč.

"Odpusť, Mercy," zavolal za ní Erik ještě.

Daniel běžel zpět ke služebnímu východu a podpíral klopýtající Mercy. Náhle se zastavil a Mercy sebou prudce smýkla.

"Co se děje?" zeptala se zmateně.

"Je...je jich tu víc," dostal ze sebe Daniel s beznadějí v hlase. "Blokují východ. Nedostaneme se ven, musíme jít po schodech ale...ach!" frustrovaně vzdychl a nedokončil větu a s tichým upozorněním na schodiště před nimi se společně rozeběhli nahoru.

Mercy na strmých zákulisních schodech zápolila s šaty, které se jí pletly pod nohy, a s ozvěnou dusotu jejich pronásledovatelů za nimi okamžitě věděla, co znamená fakt, že běží po schodech. Jsou v pasti a pouze oddalují nevyhnutelné. Sice se jim po chvíli podařilo Ferdinandovy poskoky setřást ve spletitém bludišti, jakým je zákulisí operního domu, ale i tak to byla jen otázka času. Daniel ji rychle strčil za nějaké dveře a vzápětí je za jimi s plechovou ozvěnou zabouchnul. Ovál je studený noční vítr. "Kde to jsme?" užasla.

"Na střeše," odvětil Daniel zoufale, "zahnali nás do kouta."

"Co tu vůbec děláte? Jak jste se tu s Erikem ocitli?" zeptala se Mercy a zoufale se snažila zachovat klid a držela se za pořezaný krk.

"Připadalo nám…..," Daniel si odkašlal, "připadalo nám symbolické přijít se s divadlem naposledy rozloučit," vysoukal ze sebe.

"Vy jste opilí?" odtušila Mercy.

"Tedy, musím říct, že…jen trochu."

Mercy se zajíkavě zasmála a potřásla hlavou. "Taková smůla, ocitnout se v nesprávnou chvíli na nesprávném místě kvůli alkoholu. Všichni tu umřeme a jenom kvůli mně," hlas se jí zlomil a ona ucítila, jak ji bere kolem ramen a objímá, "tolik mě to mrzí," zašeptala.

"Co přesně tě mrzí?" nechápal Daniel a opřel si bradu o její hlavu.

"Pouhý důvod, že existuji zabije dva nevinné lidi. To nestačí?"

"To existence toho šílence nás sem přivedla, ne ty!" opáčil Daniel prudce. Pak se zarazil, odtáhl se od ní a omluvně dodal. "Ale já vám tykám, odpusťte."

Mercy se neovládla a znovu se rozesmála. "Copak na tom teď záleží? A i kdyby záleželo, hlavně už mi nikdy nevykej….Danieli."

Pak se ale kovové dveře s hlasitou ranou rozrazily a čas se už podruhé zastavil.

***

Když se Ferdinand po značném zápolení vyhrabal zpoza spousty lan a plátna, chytil se za třeštící hlavu a zjistil, že jeden z jeho mužů stále leží v mrákotách pod jeho nohama. Zbylí dva působili ještě dezorientovaněji než on sám a jeden z nich dokonce vypadal, že bude každou chvíli zvracet.

"Chytrý tah," odtušil směrem k Erikovi, který nehnutě stál uprostřed jeviště s rukama zkříženýma na hrudi.

"Už v tom mám praxi," zkonstatoval Erik klidně.

Ferdinand se ušklíbl. "Nepochybně. Ale když jste sem vešel, do smíchu vám zrovna nebylo. Jste v obličeji zelenější, než tady můj zvracející přítel."

Erik neodpovídal a měřil si ho opovržlivým pohledem.

"Ale no tak! Kupte svým přátelům ještě trochu času, než za nimi někoho pošlu. Uznávám, že jste nás vyřídil, ale nevěříte přece, že tu nemám další lidi čekající na mé pokyny? Povězte mi, co vás tak rozrušilo?"

Erik se ošil a spustil poškubávající ruce. "Vzpomínal jsem," odvětil skoupě.

"Na koho? Na Fantoma Opery? Na milou Julii? Víte, že do vás byla zamilovaná, nebožátko hloupé?"

Erik od něj odvrátil zrak.

"No tak, myslete na nebohé milence v nesnázích!" popichoval ho Ferdinand.

Erikova čelist se zlobně napjala. "Kouzlo našeho vztahu s Julií spočívalo zejména v těch….těch nevyřčených věcech," řekl nakonec lakonicky. "Ne, nemyslel jsem na ni, myslel jsem na mou minulost v Paříži."

"Ha! To by se Julii moc nelíbilo! Dal byste jí košem stejně jako slepé princezně? To je smutné, žádná už vám zřejmě nenahradí madame de Chagny, což?"

"To by stačilo!" Erik se po Ferdinandovi vrhl a z očí mu metaly blesky. Nejraději by ho zardousil, ale do cesty se mu postavily zmátoření poskoci a Erik se se znechuceně pozvednutým horním rtem zastavil.

"Ale že jste to vydržel déle než jsem čekal," usmíval se Ferdinand. "Bohužel vaše sebeovládání bylo vystaveno zkouškám docela zbytečně. Moji lidé jsou po celé budově. V tuhle chvíli už naše dvě hrdličky jistě dopadli."

***

Ze dveří však nikdo nevyšel. Daniela a Mercy ovál závan ledového vzduchu a oba se bezděčně ohlédli směrem, ze kterého jej ucítili.

"Nu, netřeba se znepokojovat, to já bych měl být rozčilený. Tímto svým vpádem porušuji jistá nepsaná pravidla, ale co naplat. Pro každého je hádám něco poprvé. Dokonce i pro mě," ozval se muž ve středních letech, který se docela pokojně zničehonic objevil přímo za nimi, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Aby toho nebylo dost, nebyl sám. Měl s sebou kocouřisko velké jako tele, muže v kostkované vestě, který si z Daniela utahoval kdysi na plese v opeře, zlověstně vyhlížejícího zrzouna a velmi přitažlivou ženu s blazeovaným úsměvem.

"Vy?" Mercy poznala hlas, který jí dodnes občas budil ze snů. Vsugerovala si, že se jí setkání s ďáblem jen zdálo, že to byl sen z vyčerpání a bláznivý výplod její fantazie, ale teď ho viděl i Daniel. Cítila, jak jí nekontrolovatelně drkotají zuby.

"Pamatujete se na mě? Pamatujete, samozřejmě. Do čeho jste se to u všech temných sil namočila, dítě drahé? Nevíte jakým dilematem si už od dnešního rána, kdy se znovu ozvala staletá bolest v koleni, procházím? Takhle zasahovat do vašich lidských osudů, to je proti mé přímé podstatě!" zvolal pohoršeně, jako by očekával, že se mu Mercy začne omlouvat.

"To je….." začal Daniel, neschopen vyslovit zbytek svých domněnek nahlas.

"Ďábel," potvrdila Mercy tenkým hláskem a pak se znovu obrátila k němu. "Tak proč tu jste?" zeptala se poněkud ostřeji, než zamýšlela, ale další slova, kterými by svůj výpad změkčila se jí beznadějně zadrhla v hrdle. Daniel ze sebe mezitím vydal jakýsi nevěřícný zvuk, něco mezi zoufalým vzdychnutím a smíchem.

"Přišel jsem, abych zvěděl vaše jméno," odvětil prostě.

"Prosím?" nevěřila svým uším Mercy.

"Tak tedy: Mercedes po první ženské panovnici Twighburgu a potom….," napovídal jí Woland.

"Emma po matce," pokračovala Mercy nejistě, zmateným tónem, "Theresa po mé prababičce, nejdéle vládnoucí panovnici v historii a Margaret po….po nikom. Jen tak. Matce se to jméno prý zkrátka líbilo," odkašlala si rozpačitě.

"Margaret, Markétka z královské krve!" zvolal nadšeně kocour a Daniel si skryl tvář v dlaních.

"Nechápu," řekla Mercy přerývavě.

"Víte co je dnes za den?" opáčil Woland.

"Dnes měl být můj bratr korunován císařem," odpověděla hořce.

"Koho zajímá takový mravenčí milník lidské historie, která se navrch ani neudála!" vybuchl Woland netrpělivě. "Dnes je Valpuržina noc a já pořádám skromný ples pro mé poddané."

"Prokrista," zasténal Daniel a Korovjev ho uzemnil znechuceným zasyčením: "Ještě jednou a upadne vám jazyk!"

"To jsou ale všechno jen pohádky!" zoufala si Mercy neméně žalostně než Daniel vedle ní.

"Ach vy lidé, čemu tedy chcete věřit, když ani na mě ne?" otázal se Woland popuzeně. "Ale víte co, ač jste obdařena darem vidět co je mnohým utajeno, dovolte mi…," nedokončil větu a přešel přes Danielovy chabé protesty k Mercy a vzal ji za ruku. Svět se s ní zatočil, převrátil se a pohltil ji. Nezalila ji však temnota ale světlo, agresivní pronikavé světlo, které se jí zavrtávalo do lebky a pronikavě jí rezonovalo v hlavě, jako by se jí měla rozskočit. Pak to všechno jako lusknutím prstů ustalo, jen světlo zůstávalo. Postupně však bledlo a přestávalo ji bolet. Nakonec zmizelo docela, ale vyhouply se z něj hrozivé temné stíny obklopující ji ze všech stran. Pohybovaly se vláčně jako vodní řasy, ale postupně se ustálovaly, vpíjely se do země až zůstaly docela nehybné a z jejich neznatelných obrysů se stávaly ruce, nohy, obličeje a v obličejích spatřovala i rysy a emoce.

"Já vidím!" zajíkla se pláčem, zcela bezděčně pohlédla vlevo na Daniela a jejich pohledy se užasle setkaly.

"No, no," napomínal ji Woland. "Já tušil, čí obličej budete chtít vidět jako první, proto jsem ho taky zcela výjimečně ponechal v mé přítomnosti, ač na tom nemám žádný zájem. Berte to jako gesto dobré vůle, jelikož vám nabízím, abyste se stala hostitelkou na mém plese. Chápejte, já nikdy takto fyzicky nezasahuji do lidského řádění a už vůbec osobně nezvu dámy na ples, ale co jsem měl dělat, když mé královně by jinak hrozila jistá smrt? Opravdu nepříjemné dilema, ani snídaně mi kvůli tomu dnes nechutnala."

"Hostitelkou!" zopakovala Mercy užasle a s pomrkáváním přejížděla očima z jednoho na druhého a ať už se jí obličej před ní líbil či nikoliv, přesto ji dojal a ona mu věnovala vděčný pohled, na který každý z Wolandovy svity reagoval formálním kývnutím hlavy. Přála si jen, aby nebyla taková tma a ona mohla lépe vidět každý detail Danielovy tváře, dokud ještě může.

"Já jsem vám velice vděčná a jsem poctěná ale…."

"Zachráníte si tím život!" skočil jí do řeči kostkovaný. "A když se bude Maestro cítit velkoryse, tak i vašim dvěma přátelům," tázavě na svého velitele pohlédl a ten neochotně přikývl.

"A potom, madam," ujal se slova kocour a Daniel znovu vydal ten zoufalý zvuk, "si budete moci něco přát. Cokoliv!"

"Cokoliv?" zeptala se Mercy přidušeně.

"Mercy!" zvolal Daniel s očima navrch hlavy a kocour ho praštil packou s vytaženými drápky přes ruku až zaúpěl bolestí.

"Cokoliv co je v mezích mé moci," odtušil Woland přezíravě.

"Ta je přece nedozírná!" vyhrkla Mercy překotně, svraštila obočí a chvíli se snažila přemýšlet a přitom ďábla svým váháním neurazit. Poté učinila jakési chabé pukrle. "Maestro, bude mi potěšením stát se hostitelkou na vašem plese. Je to čest, o jaké se nikomu ani nesní," dodala co nejzdvořileji aby pokud možno zahladila svoji odtažitost a snad i neomalenost.

Woland jí věnoval trochu povýšený úsměv a kývl na krásnou ženu stojící vedle něj, která se do Mercy nenuceně zavěsila a odkráčela s ní přes okraj střechy. Mercy se stačila ještě naposledy ohlédnout po Danielovi, a pak už se obě prostě rozpustily ve vzduchu ve chvíli, kdy se měly zřítit dolů. Woland zmizel v tom okamžiku, kdy ho Daniel spustil z očí a zůstali tak pouze mluvící kocour a Korovjev, kteří si se škodolibými úsměvy měřili bezradného Daniela, který se svezl na kolena a pořád dokola jako v horečnatém blouznění opakoval Mercyino jméno.