Lottin (ne)divadelní deníček: Věc Makropulos

Poslední představení, které jsem viděla v roce 2016 (a z první řady <3) byla Janáčkova Ledovatá, neboli Věc Makropulos.

Dílo dle stejnojmenné komedie Karla Čapka vypráví o téměř stoletém sporu rodin Prusů a Gregorů o dědictví. Ve chvíli, kdy se zdá, že soud dědictví přisoudí Jaroslavu Prusovi, objeví se operní diva Emilia Marty, která ví, kde nalézt závěť ve prospěch Alberta Gregora, ale odmítá říci, odkud tuto informaci má. Za odměnu od Alberta žádá řecké listiny, které vlastnil jeho praděda, ale Albert je nemá, protože jsou ve vlastnictví barona Prusa.

Emilia ho tedy svede a získá tak ony listiny. Poté, co se z nešťastné lásky k Emilii zabije Prusův syn Janek, je Emilia podrobena výslechu. Z něj vyjde najevo, že její skutečné jméno je Elina Makropulos narozená před 337 lety, a řecké listiny obsahují recept na dlouhověkost. Elina si však náhle uvědomí, že je už nechce - její dlouhý život byl prázdný, bezútěšný bez radostí a smutků lidí, jejichž život má smysl, protože má konec. Nabízí listiny všem přítomným, ale všichni odmítnou a recept je nakonec zničen.

---

Děj této opery se odehrává ve dvacátých letech a je zasazen na tři místa: do advokátní kanceláře, zákulisí divadla a ložnice Emilie. Scéna obecně vzato byla moc krásná. Vypadala realisticky, střídmě, trochu stroze (což se k Janáčkovi a tématu hodí). Advokátní kancelář přímo dýchala tou byrokratickou atmosférou, police se spisy, stoly zaskládané knihami, okna s výhledem na vzdálené věžičky města, přičemž zajímavé bylo, že vzor šedozelených tapet na zdi se objevoval ve všech třech jednáních, zrovna tak hodiny na stěně, odtikávající čas, na kterém Emilii tak pramálo záleželo. (I když ty hodiny myslím chyběly ve druhém jednání, kdybyste to potřebovali vědět. :D).

Jo a na zemi byly malé koberečky o které postupně zakopl Albert během představení a Emilia během děkovačky a tak si říkám, že koberečky možná nebyly dobrý nápad. :D

Sledovat přehlídku nádherných kostýmů z první řady mě zvlášť těšilo, protože se jednalo o plejádu tak odlišných postav a podle toho se lišil jejich oděv. Byl tu solicitátor Vítek ve vestičce coby typický úředník, advokát dr. Kolenatý ve korektním tmavém obleku co nikdy neurazí, Albert Gregor chodil oblékaný podle poslední módy, vždycky nosil světlé barvy a jeho oblek ve druhém dějství s ladícími klopami saka a motýlkem byl super skvělý. Elegantní aristokrat baron Prus se zase držel tradičnějšího stylu s elegantním kabátem lemovaným kožešinou a vycházkovou holí. Nu a samotná Emilia Marty chodila jak se na velkou hvězdu sluší - v nepřehlédnutelných šatech s korálkovou sukní alá jazz v jednání prvním, v úžasných over the top zakrvácených šatech v jednáním druhém, které měla na sobě, když právě dozpívala v divadle, a kožíšku ve třetím dějství.

Hlavní roli Emilie Marty zpívala švédská sopranistka Annalena Persson. Byla chladná, něco v ní působilo až nelidsky, bezcitně a přitom ve skutečnosti tolik trpěla a cítila takovou prázdnotu!

Alberta Gregora hrál Aleš Briscein, kterému předně musím složit poklonu, že představení odzpíval, ačkoliv byl očividně nemocný. Celým představením se prokašlával, ale nikdy když zpíval! Nechápu, jak to dělal! :D Když já kašlu, tak obvykle nekontrolovatelně. :D

Ale to teď stranou, moc se mi líbil ve scéně, kdy flirtoval s mladou Kristýnkou a tak trošku se bavil její naivitou a jeho naprostý obrat ve vztahu k Emilii, za kterou běhal s dojemným výrazem oddaného psíka. Měla jsem s ním svůj obvyklý problém, totiž občasné tendence deklamovat, ale v podstatě mu ta role sedla nejvíc, v čem jsem ho do té doby viděla.

Poprvé v této sezoně jsem znovu viděla svého oblíbeného Svatopluka Sema v roli barona Pruse. Aaaaaah, byl skvělý! Ale trochu podrobněji: zase zářil tou svou přirozenou elegantní jevištní prezencí, kdy se aristokraticky nesl po jevišti a nepřátelsky si všechny měřil a soudil je. :D Nenávistné pohledy, které si vyměňovali s panem Brisceinem, když si jeden druhému vstoupili do cesty byly prostě top! :D Ke svému synovi se choval krutě, dával najevo jak se za něj stydí, ale v podstatě tím projevoval svoji lásku, protože si myslel, že Janek by měl být tvrdší, aby s ním život tolik nemával. Že to byla osudná chyba a že ho opravdu miloval vyšlo najevo ve chvíli, kdy se Janek zabil a on se z toho zhroutil. Doslova veškerá výše zmiňovaná pýcha najednou zmizela, řeč jeho těla se proměnila a on se celý schoulil a shrbil, obličej se mu propadl jako by najednou zestárl a v očích měl takovou melancholii...fakt mě dojal a dostal. Jsem hrozně ráda, že jsem mohla sedět v první řadě. :) (Ale to jsou pro mě Vánoce vždycky).

Většinou sem na konec dávám nějaký celkový dojem, ale dnes je toho myslím netřeba, z řádků výše musí čišet, jak moc se mi to představení líbilo a já si po návratu na intr zasněně tančila po pokoji (ještěže tam nebyla spolubydlící).

A tak místo klasického závěru přidávám gentlemana zachránce dne: Petra Levíčka v roli Vítka. Annalena Persson v jednu chvíli jaksi špatně odhladla situaci, nebo se nepodívala, ale zkrátka, v jedné scéne si začala sedat na židli, ale sedala si kamsi mimo, na úroveň opěrátka a prostě by určitě spadla a vzala s sebou i tu židli a já měla nutkání sledovat ten výjev škvírkou mezi prsty. Ale! Pak jako superman přispěchal pan Levíček, vzal ji za ramena, přesměroval ji, zachránil den a ani nevypadl z role a coby uctivý Vítek prostě obsakoval celebritu Marty. Já mám pana Levíčka celkově hrozně ráda, vždycky mám radost, když vidím, že bude hrát v titulu, na který jdu. :)

Zdroj:

http://www.ndbrno.cz/opera/vec-makropulos