Lottin (ne)divadelní deníček: Rusalka

O tom jak moc chci jít na Rusalku jsem mluvila už předlouho, ale musela jsem si počkat na správný okamžik. Respektive na Pavlu Vykopalovou v titulní roli (ale na obrázku je Anna Wierzbicka, protože na webu NdB nemají s Pavlou Vykopalovou fotky, skandál :D). Tuto šanci jsem dostala na konci ledna a představení byla myslím jen dvě za celou sezonu, takže skutečně velmi vzácné potěšení. Divadlo bylo napěchované a jelikož jsem si pořizovala lístky last minute jen za padesát ká čé, tak jsem se bála, že se na mě ani nedostane místo. Inu, naštěstí dostalo, když píšu tento článek, ale je vidět, že Rusalka je stále vřele milovaná a to mě těší. :)

Příběh Rusalky vypráví o nešťastné vodní nymfě, která zahořela láskou k člověku tak silnou, že byla ochotná vzdát se svého nesmrtelného života a získat lidskou duši, aby mohla být s ním. Problém byl, že i tak byla člověkem jen zpola a navíc přišla o hlas. Princ se však přesto do své bledé pohádky zamiloval, odvedl si ji k sobě na zámek a oženil se s ní. Svatby se jako host účastnila i cizí kněžna a princ propadl její smyslnosti a vášni, jaké chladně půvabná Rusalka nebyla schopna. Princ tak svoji ženu zradil a z ní se stala bludička, odsouzena k topení nebohých poutníků. Jediná její záchrana by byla vražda Prince, ale ač proti němu pozvedla dýku, nebyla schopná své dílo dokonat. Zoufalý Princ litující svých činů se od ní i přes její varování nechal políbit, což ho zabilo, a Rusalka pak strávila věčnost sama a v zatracení.

Nicméně v brněnské inscenaci je naznačeno, že Vodník Rusalce nakonec odpustí, ale to byl specifický počin režiséra Vladimíra Morávka, který chtěl, aby v jeho Rusalce čistá láska nakonec přece jen nevyšla nazmar. Musím se ale zahanbeně přiznat, že bych z jevištního zpracování nepochopila, že něco takového byl inscenační záměr, dočetla jsem se to až později v programu. :D

Scéna byla mrazivě krásná, jako Rusalka sama. Jeviště tvořilo chladné světlo, bílé sochy v antickém stylu a holé stromy vztahující své bílé bezútěšné větvě. Také se hodně pracovalo s projekcemi vodní hladiny a nějaké děsivé dívky na pozadí. :D Byl tu i Vodníkův neustále padající trůn - nejdřív jsem myslela, že je to omylem, ale podle všeho to mělo být schválně. Přemýšlím, čeho to byla metafora - snad podtržení toho okamžiku, kdy se Rusalka definitivně zbavila celého svého magického života pro Prince.

Kostýmy se mi líbily fakt hodně. Především začnu Rusalčinou dlouhou modrou parukou, která byla prostě perfektní. Někomu by mohla připadat možná kontroverzní, ale podle mě byla dokonalá - odlišovala ji od lidí a konec konců tu mluvíme o vodní nymfě. Skoro všechny Rusalčiny šaty se mi moc líbily - rozevláté vílí šaty v dějstvím prvním, šaty ve kterých chodila na zámku se mi jako jediné trochu nepozdávaly, protože se mi na nich nelíbil jejich zlatý vzor, ale potom její svatební šaty byly zase nádherné a zrovna tak tmavě modré šaty, ve kterých se znovu vrátila do vodní říše.

Princovy kostýmy se mi líbily fakt hodně. Černé se zlatou výšivkou a pláštěm - nádhera! :)

---

Velmi neotřelé kostýmy pak měly Ježibaba a cizí kněžna, které pracovaly s obvyklou "záporáckou kombinací" červené a černé s velmi výraznými klobouky. Byly to postavy velice ponuré, neměly v sobě žádnou pohádkovost jakou jí občas připisují jiné inscenace a to se mi líbilo.

Dále musím zmínit to, co je prostě pro "naši" produkci jaksi typické, čeho si každý všimne, co každý komentuje. Koňolidi. Prostě lidi co mají k zádům připnutý koňský hřbet se čtyřma nohama na kolečkách, co neustále prochází po jevišti. Prostě koňolidi. Musím říct, že jsem tak trochu zírala. Taky musím říct, že jsem se Báry po představení musela optat co asi znamenali, protože Bára dokáže okecat a vymyslet všechno. Míněno v dobrém i lehce kousavém zároveň. :D Tak Bára pravila, že pro ni byli metaforou přechodu lidského a magického světa- nebyli to ani ono, stejně jako Ježibaba nebo cizí kněžna. A koneckonců Rusalka. To je geniální myšlenka a já se zastyděla, že nenapadla mě. :D

Rusalku tedy, jak jsem pečlivě naplánovala pro mé první živé seznámení se s touto operou, zpívala Pavla Vykopalová. Její podání bylo jednoduše řečeno čisté. Tak křišťálově čisté a upřímné, že mě poprvé v životě rozplakalo Měsíčku na nebi hlubokém. Byla tak bezradná, tak ztracená ve světě lidí, odlišovala se úplně vším a neuvědomovala si to, najednou nepatřila tam ani tam a celou svou duší se upínala k Princi, což mi lámalo srdce. Byla tak éterická a já jí věřila každičké slovo a pohyb. Já prostě zbožňuju Pavlu Vykopalovou, jestli jste si ještě nevšimli. :D

Prince ztvárnil Aleš Briscein, o kterém jsem posledně u Věci Makropulos řekla, že Albert Gregor byla role, která mu doposud nejvíce sedla a já to teď upravuji na Prince. Cosi z jeho lehce rezervované jevištní prezence v této roli dobře fungovalo, Pavla Vykopalová z něj navíc dostávala to nejlepší a skutečně dobře si herecky rozumněli a doplňovali se. Také se dobře vyjímala hrdost jakou svým hrdinům obvykle přikládá - v závěrečné scéně byl zoufale, bez protestu, ale přece tak ušlechtile odvážně ochoten přijmout z Rusalčiny ruky smrt, když nad ním pozvedla dýku, zatímco před ní klečel na zemi....tohle byla role, kde se všechno, čím je jeho herecký projev typický, zúčtovalo v jeho prospěch.

Jako cizí kněžna zářila Daniela Straková Šedrlová, která působila jako dokonalý protipól k Rusalce Pavly Vykopalové - měla v sobě nebezpečný oheň a žár, pohrávala si s Princem a zároveň se u toho bavila. K Rusalce se chovala s přezíravou zdvořilostí, která v sobě měla víc výsměchu, než kdyby ji ponižovala. Kráčela po jevišti a celé jí patřilo.

Brněnská Rusalka na mě udělala velký dojem - poplakala jsem si jako už dlouho ne, byla jsem okouzlená i rozesmutnělá, měla v sobě takové neznámé kouzlo jako bych skutečně vstoupila do cizího světa, ale zároveň v tom nebyl žádný kýč, jako pohádkový motiv bylo dílo pojato přirozeně, snad i ponuře a to se mi osobně zamlouvalo víc. Zase jednou volám bravo.

Zdroj:

http://www.ndbrno.cz/opera/rusalka-1