The Dreamcatcher - 18. kapitola

Do domu na jedné z nejžádanějších adres, lehce snobském předměstí horního Tvayburgu, dorazil zadýchaný muž v klobouku s širokou krempou, který mu na obličej vrhal stín. Rychle se ohlédl oběma směry po liduprázdné ulici plné roztříštěného skla a vydal se k domu s bílými sloupy a spěšně třikrát zabušil na dveře. Otevřel mu doktor Jack Colliere a vrhl po něm chmurný podezřívavý pohled svých melancholických očí, které v nočním světle vypadaly jako neproniknutelně černé. Cizinec sňal klobouk a odhalil svoji tvář - byl to jeden z mála přeživších poslanců vlády císaře Alberta, baron Filip Ludwig. Colliere kvapně ustoupil a vpustil muže dovnitř.
"Přicházíš nečekaně, Filipe. Neseš nějaké zprávy?" otázal se, zatímco ho vedl do své pracovny obložené tmavým dřevem.
"Ano. A bohužel nejsou dobré," odvětil Ludwig.
"Myslel jsem si to," odtušil Colliere a usadil se za svůj psací stůl a nabídl svému společníkovi cigaretu.
Muž s díky přijal, zapálil si a zahleděl se na lehce zavalitou postavu Colliera před sebou. "Obávám se, že jde o korunní princeznu," oznámil po chvíli ticha.
"Ale ne," Collierovi se v očích mihly upřímné obavy, "co se stalo?"
Ludwig ztěžka polkl. "Zdá se, že jsme ji nedokázali dostatečně ochránit, příteli. Sami máme co dělat - já se musím skrývat a ty se musíš držet zpátky, protože jinak dopadneš jako já. Udělali jsme co jsme mohli, ale Ferdinand i tak zjistil kde je a unesl ji. Máme zprávy o tom, že ji dva jeho lidé dovezli před pár hodinami zpět do města, ale bohužel nevíme kam přesně. A i kdyby…."
"Nemáme prostředky k tomu ji momentálně zachraňovat," dořekl Colliere bez emocí, ačkoli měl sevřené hrdlo.
"Předpokládáme, že všechny lidi, které jsme s ní poslali aby ji střežili, byli povražděni."

Colliere si to dokázal domyslet už sám, ale přece se při té zprávě zabořil do opěradla své židle a na okamžik zavřel oči. Po krátké úvaze se zeptal: "A ta dvorní dáma? Slečna Delaneyová, že? Co se stalo s ní, byla také unesena?"
Ludwig pokrčil rameny. "Obávám se, že ne. Náš člověk vypověděl, že princezna seděla v kočáru s dvěma muži sama. Následovalo je asi tucet zběhlých vojáků na koních."
Colliere pokrčil rameny. "Možná, že někdo z našich lidí v letním sídle císařovny Emmy zůstal naživu. Měli bychom to prověřit než začneme dělat tak tragické závěry."
"To teď není naše priorita," mínil Ludwig.
"Tak tam pojedu já," řekl Colliere, napůl vstávaje ze židle.
"Doktore, opravdu bys nám byl užitečnější ve městě. Tohle dobrodružství je zbytečné. Už tolikrát jsem ti říkal, že bys byl skvělý poslanec, jen kdybys nebyl tak sentimentální."
Colliere si ho přeměřil nevzrušeným pohledem. "Já především jsem a vždycky budu lékařem. To že jsem se nyní dočasně přidal k vašemu politickému pletichaření pramení z naprosté nouze," ujasnil Ludwigovi, který se tiše zasmál. Bylo zjevné, že tato slova od něj neslyší poprvé.
"Budiž, tak se tam rozjeď. Ale nejlépe hned, ať jsi do rána zpět. A dávej na sebe proboha pozor."
Když po několikahodinové nepohodlné jízdě na koni (nicméně to muselo být, protože v kočáru by na sebe budil příliš pozornosti) dojel do zámečku pojmenovaném po císařovně Emmě, hned na prahu doširoka otevřených hlavních dveří ve vzduchu vycítil zkázu a smrt. Jeho výraz zůstával nevzrušený, ale smutné oči ho jako vždy prozradily.
Tiše našlapoval a už ve vstupní hale uviděl první tělo. Sklonil se nad ním, ale puls nenahmatal. Tiše si povzdechl a vystoupal po zaprášeném schodišti do prvního patra. Ani odtud se neozýval žádný zvuk a on si začal připadat nesvůj - sám v prázdném domě uprostřed polí a lesů, obklopen pouze tichem a smrtí.
Odhadoval, který apartmán asi mohla obývat princezna a kde snad nalezne někoho živého. Metodicky procházel jednotlivé pokoje dokud nevstoupil do ložnice, ve které nábytek nebyl zakryt prostěradly a měl dokonce ustlanou postel.
Skutečně v místnosti zaznamenal přítomnost ženy, malé ale výřečné blondýnky, které sice nikdy nevěnoval zvláštní pozornost, ale jako soukromý lékař princezny ji měl coby její nejbližší dvorní dámu v povědomosti.
Nejprve si jí nevšiml protože nehybně seděla v rohu místnosti a rukama si objímala kolena. Nijak na jeho příchod nezareagovala, snad o něm ani nevěděla. Colliere si nebyl jistý jak na sebe taktně upozornit, ale jak už se mu často stávalo, nad člověkem zvítězil lékař a on k ní poklekl a naučeným pohybem ji jemně chytil za paži. Prudce sebou trhla, zvedla hlavu a upřela na něj nepříčetné oči. Okamžitě poznal, že je v šoku, ale s tím počítal. Bylo zjevné, že děs, který dočasně uzavřel pomyslné dveře do její mysli, ji zastřel vnímání a ona ho nejspíš ani nepoznávala.
Hovořil k ní tichým, klidným hlasem, řekl jí kdo je, proč přichází a především že je v bezpečí a nikdo jí už neublíží. Opakoval to zas a znova, dokud k ní jeho slova nedolehla a ona dokázala vnímat jejich význam. Její bledé rty se roztřásly, když mu konečně opětovala pohled očí.
"Víte kdo jsem?" zeptal se jí laskavě.
Přikývla a vzápětí propukla v pláč. Objal ji a ona mu štkala v náručí a máčela kabát slzami. I v tomto něžném gestu si však zachovával profesionální odstup. Už tolika lidem ve svém životě musel sdělit špatné zprávy, tolik lidí se v jeho přítomnosti zhroutilo a vrhlo se mu do náruče jako přerostlé děcko. Občas se za to nenáviděl, přemýšlel kdy se stal méně člověkem, méně chápavým, méně empatickým a kolik z jeho lidskosti je jen maska povinná pro lékaře. Někdy přemýšlel, jestli neobětoval příliš mnoho.
Nic nedělal, neříkal, ani se nehýbal. Nechal ji, ať se ho drží jako by na tom závisel její život, a pro jistý pocit bezpečí ji oběma rukama objal. Slabě si povzdechl nad prokalkulovaností svých činů. Takový vždycky nebýval.
Přesto na této situaci bylo něco jiného, napadlo ho. Už mnohokrát utěšoval lidi, kteří se báli smrti, to zdaleka nebylo nic nového, ale pachatelem byla vždy nemoc a stáří. Nebylo nic z naučených frází co by jí mohl říct, protože teď jednal s někým, kdo se skrýval v domě plném smrti a násilí tak dlouho, až se její mysl z pudu sebezáchovy sama vypnula. Co na to může jeden říct? Neříkal nic.
"Vy jste zvláštní člověk, doktore," ozvala se velice tiše Zuzanka.
"Já vím," souhlasil s ní trpce dřív, než se stačil zastavit. Uvědomil si situaci a spustil z ní ruce a uvědomil si, že mu v náruči příjemně hřála. Byl zvyklý na studený dotyk nemocných lidí, studený natolik, že se mu otiskl snad přímo do srdce, a jeho tělo to teplo vzápětí instinktivně postrádalo. Na nic z toho ale nedbal a pozorně se na ni zadíval, s lékařským zájmem ji chytil za bradu a zkoumal její zorničky.
"Prosím, nezacházejte se mnou jako s pacientem," ohradila se a její hlas pomalu získával na jistotě.
Pustil ji a povytáhl obočí, ačkoliv na něj tak trochu udělala dojem. "Slečno Delanyová, odvezu vás teď zpátky do města. Než vám najdeme vhodný úkryt, dovolím si vám nabídnout útočiště v mém domě, budete tam v bezpečí."
Vydala ze sebe štkavý smích. "Ano, na úkryty jste podle všeho skuteční přeborníci."

***

Od podivného odchodu Mercy uplynuly jen vteřiny, ale Danielovi to připadalo jako dlouhé hodiny. Velice pracně sbíral jak myšlenky, tak své zhroucené tělo z podlahy. Celý se nekontrolovatelně třásl. Zešílel? Jestli ano, pořád to nevysvětluje, kam zmizela Mercy. Možná skočila ze střechy a jeho zjitřená mysl to obalila historkou o ďáblovi, co ji odnesl na svůj ples? Doklopýtal k okraji střechy a vyhlédl dolů.
"Ale kampak? Maestro nám nakázal zachránit vás a vašeho přítele, a vy nám chcete takhle ztěžovat práci? Nevděčné," zatrylkoval Korovjev a stáhl ho zpátky.
Daniel zmučeně zasténal. "Vy nejste opravdoví," informoval je.
"Aha," pravil kocour sarkasticky, "a čím nás oblažíte? Hromadná halucinace vlivem šílenství nebo davové hypnózy? Ujišťujeme vás, slyšeli jsme už všechno. Nebo přijdete s něčím novým? To bych zrovna od vás moc nečekal, abych byl upřímný," kocour černý jako saze si zlobně založil packy v bok.
Korovjev ho chápavě podrbal za ušima. "To nic, Kňoure, já vím jak nesnášíš operu. To bude dobré. Běž dolů za monsieur le Fantôme, já se postarám o ptáčka zpěváčka."
Kocour stále rozhořčen přikývl a vytratil se jako pára nad hrncem.
"Tak pojďte, odvedu vás odsud pryč a oba si půjdeme po svém, co říkáte? Oba to chceme mít rychle za sebou, tak si nekomplikujme život," řekl Korovjev úlisně.
"Chci okamžitě za ní!" vykřikl Daniel přidušeně. Fakt, že se mu nic z toho nezdálo a ďábel a jeho svita jsou skuteční, ho naprosto zdrtil ale zároveň ho zaplavila úleva, že Mercy žije.
"O tom přesně mluvím," protočil Korovjev oči. "Ve vší úctě, ale na ten ples nejste pozvaný. Ve vší neúctě, nikdo vás tam nechce."
"Já musím za Mercy!" opakoval Daniel. "Nikam s vámi nepůjdu!"
"No tak si tu zůstaňte a nechte se zabít, jako by mi na tom záleželo," odsekl Korovjev.
"Dostal jste za úkol mě odsud v bezpečí odvést," podotkl Daniel chladně.
Korovjev zúžil oči do úzkých škvírek. "Nemusím se vás zrovna ptát, jestli se mnou půjdete. Byl jsem jen zdvořilý."
"Neexistuje způsob, jak se za ní dostat?" naléhal Daniel.
"Pro vás? Ne," odtušil Korovjev.
"Já za ní musím!" vyštěkl Daniel.
Korovjev si ho změřil znechuceným pohledem. "Víte, že jsem vám tehdy na tom večírku lhal? Vůbec jste se mi v Alcině nelíbil. Nemám k opeře tak radikální postoj jako přítel Kňour, ale bylo na vás vidět, jak si celou dobu myslíte, že ta desetiminutová role je pod vaši cennou úroveň. Tvářil jste se, jako bychom vám měli děkovat, že jste se vůbec uráčil vystoupit. Co si myslíte, že sehráváte teď? Hlavní dramatickou roli? Ta ale nenáleží vám, nýbrž velectihodné královně Margot!"
Daniel na něj vytřeštil oči a jeho ego ho ani nemělo čas zabolet. "Prosím, to vážně není způsob jak ji následovat?"
"Tak vy že jste řekl prosím?" povytáhl Korovjev obočí.
"Co jsem vám kdy ksakru udělal?" Daniel rozpřáhl ruce v poraženeckém gestu.
"Byl jsem kdysi stejný jako vy a pak jsem ve své pýše v jednom hostinci nevhodně zažertoval….to už je dávno. Potřeboval jsem jen, aby mi trochu spadl hřebínek. Stejně jako vy," zamyšleně na něj pohlédl a zlovolně se usmál. "A víte vy co? Přece jen existuje jeden precedens. Můžete jít na ples - jen musíte mít průvodce."
"Vás?"
"To byste si přál, co? Kdepak. Znovu se vás ptám: chcete na ples?"
"Ano!" vyhrkl Daniel vzpupně.
Korovjev potěšeně pokrčil rameny. "Tak to už jsem tu zbytečně," pravil a rozplynul se ve vzduchu.
Daniel naprázdno otevřel a zavřel pusu. Zamával rukou na prázdném místě, kde ještě před chvílí stál kostkovaný mužík. "Vraťte se!" zakřičel vztekle.
Potom se jeho tělo zachvělo náhlým chladem a on se v očekávání nejhoršího otočil. Zavrávoral a obličej se mu zkřivil, jako by se měl každou chvílí rozplakat, a z hrdla se mu dokonce vydralo tiché vzlyknutí, ačkoliv oči měl suché.
"Danieli," oslovil ho jeho mrtvý otec, ctihodný sir Lacelles, pomenší muž s šedivými vlasy a licousy a neurčitými rysy člověka, který celý život nevybočoval z řady.
Daniel nic neřekl. Nebyl toho schopen. Srdce mu sevřel ocelový chlad a cítil, jako by mu znovu bylo šestnáct let a on čekal na trest.
"Tak sis splnil sen a stal se z tebe komediant. Předvádíš se na jevišti pro pobavení lidí, kteří by se ti za normálních okolností museli klanět a říkat ti 'pane'. Nosíš směšné hadry, tvář máš zmalovanou líčidly a myslíš si, že jsi umělec, když ve skutečnosti jsi jen hanebný šašek. Špinavý, marnotratný, hříšný," vypočítával jeho otec s mrtvolnýma očima. Dřívější odpor lesknoucí se v jeho zraku byl pryč, ale nenávist v hlase byla stejná. Jeho slova se do Daniela zabodávala jako tisíce malých jehliček, připadal si, jako by to bylo teprve včera, kdy otce naposledy slyšel proklínat každou příčinu jeho existence. Žaludek se mu bolestivě propadl.
"Divadlo je umění," opakoval ochraptěle, co už řekl tolikrát předtím. Co když se mu celý jeho život o operní kariéře a Mercy jen zdál a on teď procitnul aby znovu čelil otci? Co když není mrtvý? Ach, kéž by byl mrtvý! Jsem špatný, že si to přeju?
"Řekni, necháváš se vydržovat nějakou obstarožní matronou jako nějaká baletka? Kolik ti tak dává, platí ti za byt? A jak často se jí za to musíš odměňovat?" vyptával se ho otec nelítostně.
"Opravdu mě tak nenávidíte?"
"Štítím se a nechápu tě. Jsi zvrácený, dělá ti potěšení zesměšňovat se před lidmi, mezi které bys měl správně patřit. Předvádíš se před nimi pro vlastní pýchu. Jsi obscénnější než děvky z vykřičených domů - ty ze sebe alespoň nedělají něco lepšího, vědí kde je jejich místo. Kde je tvoje místo, ty špíno na mém rodovém jméně?"
"U Mercedes!" vykřikl vášnivě. "A vy mě za ní můžete vzít! Na plese u ďábla musíte být čestným hostem, že ano?"
"Jak se opovažuješ?" rozčílil se Lascelles. "Jak se zrovna ty opovažuješ?"
Daniel cítil, jak mu do hlavy znovu stoupá opilost. Nebo to snad byla přestrojená panika? Vydal ze sebe tichý smích, ačkoliv ramena se mu ještě stále otřásala pláčem bez slz. "Ano, možná na ten ples konec konců patříme oba! Ale zpěv!" hlas se mu zadrhl a on se předklonil a na chvíli se musel opřít o roztřesená kolena aby potlačil nevolnost, "zpěv," pokračoval poté nejistě, "mezi mé prohřešky nikdy nepatřil a patřit nebude!" Vzápětí si skryl obličej v dlani a oči se mu poprvé zalily slzami, které mu přes prsty padaly na chladnou kamennou podlahu.
Otec na něj hrozivě ukázal prstem, pohyby tak ztuhlými a nepřirozenými, až se Daniel odvrátil. "Ty se tedy necítíš vinen?"
"Ne."
"Ani z mojí smrti ne?"
"Z vaší….z vaší smrti?" zopakoval Daniel hloupě a hlas se mu znovu začal třást.
"Zlomil jsi mi srdce a utrápil jsem se pro tebe k smrti," odvětil otec zvýšeným hlasem, který se odrážel ode zdí opery.
"Ne….ne," Daniel zuřivě vrtěl hlavou. "Tak to nebylo. Smrt občas nedává smysl a přichází bez příčin, nepozorovaně…."
"Ale ta má nebyla nepozorovaná, synu. Čekal jsi a modlil se za ni!"
"Ne," zakňoural Daniel jako zraněné zvíře.
"Ale ano," uťal ho Lascelles nelítostně.
Daniel se kymácel ze strany na stranu, jako by byl poslední lístek na stromě odolávající podzimnímu větru. Nemohl dýchat, ač mu vítr vál přímo do obličeje. Copak mu ten vítr kradl vzduch? Vyděšeně lapal po dechu a před očima se mu dělaly mžitky. Udusím se, zemřu, jako bych zemřel, kdyby otce kdysi nezradilo srdce a já bych nikdy nemohl zpívat! Horečnatě si povolal knoflíky u krku - vázanku neměl, ani nevěděl proč. Asi ji někde odhodil během flámování s Erikem. Sepjal ruce jako malý chlapec.
"Já přece nejsem špatný člověk…já vás přece nezabil, nezabil, nezabil..." opakoval zas a znova.
"Tak proč tě tak tíží svědomí?" zahřímal jeho otec.
Daniel neodpověděl.
"Odpověz!" zakřičel jeho otec. "Tak odpověz!"
"Protože na rozdíl od vás mám špetku citu v těle!" zařval náhle Daniel a vzdorovitě se napřímil.
"Pojď tedy se mnou, můžeš-li mi bez hanby pohlédnout do očí," řekl jeho otec mrazivě a natáhl k němu ruku.
Danielovi se v očích mihl strach v nejčistší podobě, dětská hrůza a nábožná úcta zároveň. Přistoupil ke svému otci a přijal jeho ruku. Lascellesova ruka byla studená jako led, ale ta Danielova se při kontaktu s ní rozhořela nesnesitelným spalujícím žárem. Každý prst na ruce se mu zkroutil v křeči a on padl na kolena. Jeho kůže plápolala, škvařila se, ač navenek zůstávala nepoškozená, a on si uvědomil, že to není oheň, co ho sužuje. Byl to chlad. Chlad tak silný a ničivý, až pálil a sžíral. Kůže se mu stahovala a svaly křičely v agonii. Krví mu proudil led a zpomaloval srdce, v hrdle cítil štiplavou bolest a on křičel, křičel tak moc jako nikdy v životě. Zvedl zrak k nebi v beznadějné prosbě, ale i ten pohyb očí v něm vyvolal tupou bolest a hlava mu zase klesla. Svíjel se v pevném sevření svého otce, který ho ani po jeho pádu na kolena nepustil a každičká buňka jeho těla se třásla. Tohle žádný člověk nemůže přežít, k tomuhle žádné smrtelné tělo nebylo uzpůsobeno!
"Pusť se dokud ještě můžeš!" zavelel jeho otec.
"Ne a stokrát ne!" odvětil Daniel s prudkostí, kterou v něm vyvolala mysl zatemňující muka.
"Pusť se a můžeš odejít!"
"Ne!" zopakoval Daniel s tváří zbrocenou potem a slzami. "Ach, to peklo!" zasténal už tišeji a sípavě se rozkašlal.
"Správně," uslyšel ještě hlas svého otce, než mu bezcitné nebe nad hlavou náhle zmizelo.

Komentáře

  1. Panebože! Danielovo setkání se zemřelým otcem - úžasné, úchvatné, mrazivé a spalující! Miluju ten způsob s jakým graduješ děj, miluju ten způsob psaní! Ach! Je to tak trochu jako Mistr a Markétka, Faust a Don Giovanni dohromady!
    A já to miluji!
    Ach, setká se Daniel s Mercedes? A co jen se udá na plese?
    Myslím že žádnou kapitolu jsem dosud neočekávala nedočkavěji!
    A moc se mu líbil tvůj popis doktora jakožto otupeného nespočtem lidí, které musel již ukonejšit!
    Bravissima!
    Kdy bude další díl?!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju. :)
    Ano, to je přesně ten mix se kterým jsem šla, odhalila jsi to on point. :) Upřímně řečeno ta závěrečná scéna Dona Giovanniho je v mých očích nejlepší dramatická scéna jakou kdy jakékoliv jevištní prkna viděly, takže jsem si prostě tak trochu udělala radost. Na Danielův úkor, ale to už je asi ten bezcitný úděl lidí co píšou. :D
    Další díl začnu psát co nejdřív. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nová postava! Hihi, díky jeho příjmení jsem si okamžitě vybavila Ludvíka II. Bavorského. :-) Slečna Delanyová... zpočátku jsem nechápala, proč se ti dva baví o Julii, ale pak mi došlo, že ona má jiné příjmení. :D
    Óó, Danielův otec alias komtur... a to jsem si myslela, že už postava nebudeš tak moc týrat. :D (O-ou, když si vzpomenu na plesovou scénu z Mistra a Markétky, tak je pravděpodobné, že mučeníčko ještě bude pokračovat. :D)
    Ale teď se o Daniela bojím, aby si ho nechtěli v pekle nechat. :-D
    Lotte, skvělé jako vždy! :-)
    Pokračování co nejdřív? Tak to se těším. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Nojéjej, moc příjmení na dé, to mi nedošlo, ale je to tak. Řekla bych, že se polepším, ale už se žádné nové postavy neobjeví a když už, tak jenom epizodní, jako tady pan Ludwig. :)
    Já se chystám pojmout Wolandův ples úplně po svém, takže v tom moc Bulgakova nebude. Přece jenom bych v opačném případě musela prakticky opisovat knihu a to dělat moc nechci. :)
    Moc děkuji. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to se moc těším na tvoji verzi Wolandova plesu. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky