The Dreamcatcher - 19. kapitola

Když Zuzanka a Colliere dorazili do jeho týdny neuklízeného domu, bylo kolem půl dvanácté v noci a oba po dlouhém dni netoužili po ničem jiném, než po pohodlné posteli a milosrdném spánku. Když ale Colliere hned u prahu dveří domu (ve kterém mu nezbyl ani jeden člen personálu s výjimkou kuchařky, protože všichni ostatní se nechali poblouznit "revolucí") uviděl čekat služku z domu Erika, dlouze vzdychl, protože očekával, že se tato nekonečná noc ještě protáhne.

Vyměnil si s nervózní mladou ženou krátký pozdrav. "Omlouvám se, pane, ale musím vás poprosit, abyste neprodleně šel se mnou!" vyhrkla, zatímco si k tělu křečovitě tiskla pléd.

"Stalo se snad něco slečně….um," vrhnul postranní pohled po Zuzance a přemýšlel, jestli se Erikova naléhavá žádost, aby se před nikým nezmiňoval že léčí Julii, vztahuje i na dvorní dámu korunní princezny, "slečně D.?" vykoktal nakonec v chabém pokusu o šifru.

Služka se na okamžik užasle zarazila, ale rychle zavrtěla hlavou. "Jde o pána, prosím," vyhrkla úzkostlivě.

"Cože?" nevěřil Colliere svým uším. "Co se stalo?"

"J-já nevím. Našla jsem zhrouceného na schodech. On je…," ztěžka polkla, "dočista mimo sebe, pane! Myslím, že zešílel! Mluví o ďáblovi!" spěšně se pokřižovala.

Colliere vytřeštil oči a vyměnil si pohled se Zuzankou. "Nu, snad nebude tak zle. Nejspíš blouzní z horečky. Vraťte se domů, slečno, budu u vás do půlhodiny," ujistil roztřesenou ženu a po jejím odchodu se znovu obrátil na Zuzanku: "Zavedu vás teď do pokoje pro hosty. Měla byste tam nalézt všechno co potřebujete a potom se hned vydám k panu řediteli. Budete tu v bezpečí, můj dům je chráněný."

Když o slíbených třicet minut později vcházel do domu ještě přepychovějšího než byl jeho vlastní, zmocnila se ho zlá předtucha za zvuku vzdáleného nepříčetného výkřiku.

---

"Jsem tak ráda, že už jste tady, pane," mumlala pobledlá služka upřímně a ukázala na dveře Erikovy ložnice, ke kterým ho zavedla.

"Už to bude v pořádku," odvětil Colliere profesionálně, ačkoli si přestával být jistý, a vstoupil dovnitř. Ještě nikdy v Erikově ložnici nebyl a překvapilo ho, jak spoře byla zařízena. Zdálo se, jako by tam netrávil mnoho času. Jako by nespal, napadlo ho, ale to byl samozřejmě nesmysl.

Erik stál u okna, upřeně hleděl na měsíc v úplňku, a kolébal se ze strany na stranu.

"Pane řediteli?" oslovil ho Colliere.

Žádná reakce.

Colliere přistoupil blíž a vzal ho za rameno. Erik se otočil a v očích neměl žádnou nepříčetnost, ale strach tak naléhavý, že i Collierovi naskočila husí kůže.

"Byl jsem v divadle," začal Erik přerývavě, "s Lascellesem, tím operním pěvcem, znáte ho? Vyhrabal jsem ho z ničeho a teď je to jeden z předních představitelů dona Giovanniho, znáte ho?"

"Um...nejspíš jsem ho v nějaké opeře viděl," odtušil Colliere opatrně.

"A víte koho jsme tam objevili? Neuvěřil byste, koho jsme v divadle potkali!"

"Ano?" vybídl ho Colliere stále stejným obezřetným tónem.

"Ferdinanda! A korunní princeznu, kterou unesl!"

Colliere se zarazil. "Opravdu? Ale to…proč zrovna v divadle?"

"Chtěl ji zabít co nejteatrálnějším možným způsobem na co nejokázalejším místě! Kde jinde než v Opeře?" vysvětloval mu Erik netrpělivě, jako by se to rozumělo samo sebou.

"A co se stalo potom?" přešel to Colliere.

"Přišel ďábel s mluvícím kocourem a zachránili nás!" vyhrkl Erik, sypaje ze sebe slova neuvěřitelnou rychlostí s viditelnou úlevou, že se může někomu svěřit.

"Dobrá," přikývl Colliere nevzrušeně, "dobrá. Pak je všechno v pořádku, ne? Měl byste si na chvíli lehnout…."

"Ale já nejsem šílený," utrhl se na něj Erik. "Tak to prostě bylo!"

"Já netvrdím, že jste šílený," ujistil ho Colliere, "jen si myslím, že za sebou máte těžkou noc a potřebujete si trošku odpočinout, to je celé. Pojďte, lehněte si a já vám píchnu něco, po čem se vám bude dobře spát, a ráno si ještě popovídáme."

***

Masivní křišťálový lustr, kresba Titánie ze Snu noci svatojánské, rudě vzorovaná tapeta na stěně, židle se zlatě vyšívaným polstrováním kolem kulatého karetního stolku….Mercy tu už byla. Kdysi velice dávno, když ještě jako dítě měla v pořádku zrak tu dokonce trávila mnoho času a se zalíbením sledovala, jak její matka vykládá pasiáns. Trochu nepříjemně se jí zhoupl žaludek - bylo více vzpomínek, které ztratila, protože neviděla vjemy, které by jí je mohly připomenout?

"Proč jsme v matčině přijímacím pokoji?" zeptala se zrzavé ženy se šrámem na krku, která se jí už představila jako Hela.

"Protože císařský palác je Maestrovo tvayburgské sídlo," odvětila Hela lenivým, trochu rezervovaným hlasem.

"Sídlo?" ujišťovala se Mercy, "On tu sídlil i v době, kdy jsme tu pořád bydleli i my?"

Hela pokrčila rameny. "Nebylo to vždycky úplně pohodlné, ale tak jako tak jsme věděli, že to tu pro nás vyprázdníte, takže jsme se tím zvlášť netrápili. My se umíme zařídit."

"Vy znáte budoucnost?" zeptala se Mercy se senzacechtivostí v hlase.

Hela na ni vrhla povýšený pohled. "Ano i ne. Rozhodně jiným způsobem, než jak si to vy lidé představujete."

Mercy sklopila zrak. "Co mám dělat?" změnila téma.

"Nic. Posaďte se a zavřete oči. Já se o všechno postarám. Víte jak mě Maestro pokaždé představuje?" nečekala na odpověď a pokračovala: "Hela, spolehlivá komorná," z hlasu jí odkapávala hořkost a její oči v tu chvíli vypadaly nebezpečně.

Mercy si okamžitě poslušně sedla na nejbližší židli a zavřela oči. Víčka jí samou nervozitou cukala a ona se cítila poněkud trapně.

Hela na okamžik odešla z místnosti, ale vzápětí se zase vrátila a Mercy sebou škubla když ucítila, jak jí něčím tužší konzistence potírá obličej, krk, ramena a posléze i ruce.

Mercyin obličej se uvolnil, zrovna tak povolila i křeč celého jejího těla. Napětí v krku a ramenou zmizelo a jejím tělem prostupoval příjemný svěží chlad. Připadala si bezstarostně a z rozmaru začala pohupovat nohama a znovu otevřela oči. Rozhlížela se po pokoji novýma očima a všudypřítomné vzpomínky uchované v předmětech, které tu zůstaly po její matce, ji už neděsily. Pobíhala po pokoji a brala do rukou listy s vybledlým inkoustem, které císařovna Emma napsala, šachové figurky, na kterých jí učila, a kartáč, ve kterém dokonce ještě zůstaly medové vlasy.

"Otec ji vážně musel milovat! Vždyť tu s ničím ani nepohnul - celá ta léta!", rozšvitořila se Mercy a měla chuť zatočit se po místnosti s roztaženýma rukama. A tak to udělala a bylo to velice zábavné, protože se jí vůbec netočila hlava. A přitom když kdysi tančila s Danielem valčík, málem na něj upadla. Ale to už se stalo tak dávno!

Hela vedle ní tiše stála s odsuzujícím pohledem a kroutila hlavou. Když se na ni Mercy obrátila, rychle ale nasadila zdvořile uctivý výraz.

"Jakou plesovou róbu byste si přála, královno?" otázala se jí.

Mercy na ni rozjařeně pohlédla. "A můžu na sobě mít šaty, které budou z nočního nebe? Se sukní z vodní hladiny večerního moře, co bude tančit jako vlny za bouře? A můžu mít odhalené kotníky? Ach!" najednou se znovu rozesmála. "A co kdybych měla odhalená kolena? Dovedete si představit tak krátkou sukni?"

"Dovedu," odtušila Hela. "Na plese uvidíte, že někteří hosté budou oblečeni ještě úsporněji," podotkla suše.

***

Strop nad ním se zvláštně prohýbal a deformoval a jemu trvalo několik mučivých vteřin bez vzduchu, než mu došlo, že je pod vodou. Daniel zpanikařil a s divoce máchajícíma rukama se snažil dostat nad hladinu. Někdo ho surově popadl za límec a postavil na nohy - topil se ve vodě, která mu sahala sotva po kolena. Divoce se rozkašlal a zhroutil se na blátivý břeh studeného jezera. Plíce ho pálily a hrdlem už mu za dnešní večer prošlo tolik výkřiků agonie a zelené jezerní vody, že sotva sípal. Bolest neustala - tonutí ji na chvíli upozadilo, ale za chvíli se znovu ozvala a jako rozžhavené železo přiložené na kůži mu drásala každičký nerv v těle. Svíjel se na mazlavé půdě, s očima doširoka rozevřenýma hrůzou. Smrti, sladká smrti, vezmi si mě!

Na jeho obličej padl stín, spousta mihotajících se stínů. Mimo jeho otce, který ho se štítivým výrazem vylovil z vody, se nad ním nakláněly ženy rozostřených rysů, poskakující mu před očima jako plamínek svíčky.

"Chudáček malý! Blázínek! Jak on za své činy zaplatí!" šeptaly si mezi sebou, ale Daniel je sotva slyšel. Už zase omdléval.

Lascelles odtrhl oči od svého bezvládného syna a přísně divoženky hladící Daniela po dlouhých umazaných vlasech napomenul: "Nemáte důležitější věci na práci, než jednoho hnusného smrtelníka?"

Do ševelících žen jako když střelí, všechny se naráz rozprchly a Lascelles přimhouřil mrtvolné oči ve snaze prohlédnout mlhou na blížící se siluety.

"Královna je tady!" zamumlal si spěšně a znovu Daniela popadl za límec a uctivě ho odvlekl stranou od královniny družiny. Na to, že ho syn převyšoval přinejmenším o dvě hlavy, s ním mohl vláčet jako s pírkem.

Na břeh jezera skutečně vstoupila Mercy ve svých vysněných černých šatech se sukní, která tančila a především - sahala jen nad kolena a ona se na to nemohla vynadívat. Připadala si tak rebelsky a bavila se představou, jak by tím obyčejné lidi pohoršovala. Občas se tomu sama pro sebe nahlas zvonivě zasmála. Jediné co ji tížilo byla velice těžká koruna s motivem půlměsíce a hvězdy, která jí drtila lebku a rozedírala kůži, a ladící náhrdelník, který jí způsoboval obdobné nesnáze. Čas od času k ní přispěchal Korovjev, nyní vyšňořený ve fraku, a bílým kapesníčkem jí musel stírat kapky krve z čela.

"Nejhorší už máte za sebou, královno," ujišťoval ji polohlasem. "Už jste přivítala všechny hosty a ples může každou chvíli začít. Už jen jeden poslední host, který touží po vašem úsměvu."

"Vážně? Kdo?" zeptala se Mercy rozmrzele, protože se jí už nechtělo nikoho vítat. Toužila si na chvíli sednout a nabrat trochu vzduchu a energie.

"Pan Lascelles!" zahlaholil Korovjev a Mercy sebou trhla.

Přešel před ni Danielův otec, s měsíčními paprsky odrážejícími se mu ve stříbrných vlasech a uctivě, avšak s hrdým výrazem v obličeji, se jí poklonil.

Mercy se srdečně usmála, ač ji každý sval v obličeji v tuto chvíli nesnesitelně bolel a nenápadně se naklonila ke Korovjevovi.

"To je..."

"Otec našeho přítele, ano," potvrdil jí šeptem.

Mercy se znovu napřímila a nasadila úsměv, ačkoliv teď si muže před sebou měřila neskrývaně zvědavým pohledem.

"Vítejte, jaké potěšení," pravila předepsanou průpovídkou, kterou jí Korovjev napověděl, a naposledy si s Lascellesem vyměnila kývnutí hlavy, než odešel.

"Ach," zavzdychala zoufale, když zmizel z doslechu, "bolí mě celé tělo, každý sval! Jako bych jim s každým úsměvem darovala kousek své síly a energie!"

"Nejste daleko od pravdy, královno Margot, ale nezoufejte. Odvedou si vás teď přítelkyně a pomohou vám. Zase bude dobře. Musíte na dnešním plese zářit!" ubezpečoval ji Korovjev překvapivě laskavě.

"A kdy přijde...kdy přijde...Maestro?" zašpitala Mercy.

"Přijde co nevidět a zahájí tím dnešní slávu. Ale s tím si zatím nedělejte starosti, jen běžte…."

Mercy se nechala unést přívalem bledých malých ruček pryč, ačkoliv na něj měla ještě spoustu otázek.

Byly to překrásné dívky s dlouhými vlasy sahajícími až na zem, s květinami ve vlasech a na splývavých šatech, které jí do kůže znovu vmasírovaly známý nažloutlý krém a růžový olej, dokud ji unavené tělo nepřestalo bolet. Mercy zaklonila hlavu a zálibně je sledovala.

"Já bych si tak přála mít tak krásné vlasy!" pronesla marnivě, aniž by se to pokoušela zastírat.

"Rozčesáme vám vlasy královno, a budete jednou z nás, budete královnou rusalek!" šveholily ženy unisono, jejich hlasy téměř neroznatelné od šumění větru v listech stromů nad nimi.

"Tak strašně se mi líbíte, tak moc vám závidím! Jste tak krásné, netečné a svobodné, nic vás nebolí! A jak jste chladné a přitom veselé! Ano, ano, rozčesejte mi vlasy!" pronesla Mercy snivě a přivírala oči pod jejich dotyky, jemnými jako motýlí křídla.

Vzala je za ruce, ty krásné andělské bytosti, nymfy vln, a rozeběhla se s nimi pryč od jezera přeplněného nudnými tvářemi, které ji během toho nekonečného vítání způsobily tolik bolesti. Běžely stráněmi a loukami a vzdálenost ani čas nic neznamenaly. Mercy si smáčela horké a rozbolavělé nožky v noční rose, trhala květy, tolik oslnivých květin a znovu se na nich se svými sestrami učila barvy. Modrá jako nebe, rudá jako krev, zelená jako tráva a černá jako barva Danielových vlasů….Mercy sebou trhla a zastavila se od radostného poletování nad šimrající trávou.

"Co se děje, co se děje?" opakovaly jako ozvěna její nadpozemské společnice.

Mercy se mezi obočím objevila kolmá vráska, kterou nejkrásnější z nich, rusovlasá divoženka slíbnula polibkem studeným jako led, tak jiným, než jaký znala od….

"Musíme se vrátit," dostala ze sebe Mercy chabě.

"Proč? Nemusíme, ach nemusíme…pojďme se vykoupat do jezera, voda je báječná, třpytí se v ní měsíc! Čas počká, čas se pro královnu třeba zastaví, pojďme se koupat…."

Voda teď na Mercy nijak nepůsobila - její šaty a vlasy vlály na hladině, ale vůbec se nenamočila a nemusela plavat, aby se udržela na hladině. Kolem ní plula záplava květin a ona si z nich pletla věnečky a s ostatními si je vplétala do vlasů, zatímco z nebe se na ně usmíval měsíc. Už si nemohla vzpomenout, co ji prve tak rozrušilo,vždyť ji nic netížilo a všechno bylo tak snadné. Rozpustile kopala nožkami do vodní hladiny, čeřila ji a těšila se poletujícími kapičkami třpytící se vody, mísícími se s kapkami její krve, které padaly z jejího rozedřeného čela a šíje. Když jí rusalky namočenými šátky obě rány ošetřily, vydaly se spolu zpět k ostatním hostům, ale nevšímaly si jich. Mercy jim pořád nemohla odpustit uvítací martyrium a raději se kolem nich s překotným smíchem prořítila a jala se se svými přítelkyněmi věšet na okolní stromy stuhy, šátky a své věnečky.

Když její družky dorazily pod břízku, pod kterou Lascelles odtáhl svého syna, nyní sotva na pokraji života a smrti, shromáždily se kolem něj do kruhu a některé mu fascinovaně přejížděly konečky prstů po obličeji a braly ho za bezvládné ruce.

"Člověk, opravdový člověk! I královna má lidskou duši, ale dnes večer je jednou z nás. Ale pohleďte, tohle je člověk, úplný člověk! To kvůli němu se královna Margot trápí? Ano, ano, kvůli němu! Nechme ho tady, neříkejme jí o něm, nechme ho tady….ale jak je krásný. Musí zemřít?"

Když Daniel procitl, byly už pryč a znovu nad ním stál jeho otec. Nešetrně ho profackoval. "Musíš vstát, hned! Maestro tu už bude každou chvílí a ty se tu nesmíš válet jako špína, kterou ve skrytu ostatně jsi!"

"To peklo!" zašeptal Daniel rozpraskanými rty.

V očích jeho otce se poprvé objevil náznak lítosti. Vyzdvihl ho na nohy a zahleděl se mu do zhasínajících očí. "Já tě ale varoval. Tohle jsem dokonce ani tobě nepřál…."

"Ach," zasténal Daniel, který už se na víc nezmohl a znovu by padl na kolena, nebýt otcovy ruky, která ho podepřela ve vzpřímeném postoji. Když je však Woland minul, aniž by o ně zavadil pohledem (ale věděl o nich, Daniel z neznámých důvodů cítil, že o něm věděl), otec ho pustil a on se znovu zhroutil na zem. Opřel se zády o břízku, jejíž větvičky byly ověnčené vlajícími stužkami, pruhy lehkých průsvitných látek a věnečky a on netušil, jak se tam dostaly. Ještě před chvílí tam určitě nebyly…

Nutil se zůstat vzhůru, protože tušil, že s příchodem ďábla na ples se už určitě začne něco dít a on to nechtěl prospat. Musel ji už přece konečně někde spatřit, když viděl dokonce i jeho!

A pak se konečně vyhoupla z davu, i když na první pohled ji nemohl poznat. Její křehká, trochu rezervovaná krása byla ty tam. Teď na ní bylo něco divokého, co ho děsilo. Byla jako stvoření z pohádek, co by ho v noci nalákalo do lesa a utopilo v bažině. Její pleť matně zářila do noci, měla rozježené vlasy sahající až na zem a její pohyby byly až příliš rychlé a přitom jaksi rozvláčné, jako by létala, běžela a tančila zároveň. Bál se jí a zároveň by k ní okamžitě šel a slíbil jí cokoliv jen za jediný pohled, který by mu věnovala, jen kdyby na to měl sílu. Opravdu o něm vůbec nevěděla, nebo ji teď už nezajímal?

Mercy stejně jako Daniel jaksi vycítila Wolandův příchod a teprve tehdy ji byly její družky ochotny propustit. Zjevila se vedle něj a oči jí zářily.

Woland na ni jako by mimochodem pohlédl, ale pak se zarazil, jeho oči se znovu vrátily k její postavě a obočí mu vylétlo do výšky. Důkladně ji sjel pátravým pohledem od hlavy až k patě a pak se tázavě otočil k Hele a ta na nevyřčenou otázku s nepatrným úšklebkem přikývla. Woland se znovu podíval na Mercy a zdvihl ret v uznale překvapené grimase. Mercy na něj jen zmateně hleděla. Woland k ní posléze natáhl ruku a ona si opřela svoji o hřbet té jeho.

"Nu," řekl konečně Woland, "zase tak často se nestává, aby si rusalky moji královnu vyvolily i za tu svoji. Bravo, bravo. Ale obávám se, že jste zanedbávala své hosty. Musíme to teď společně napravit. Připravila jste jim krásné uvítání. Líbí se vám mí hosté stejně jako vodní nymfy?"

"Ach, oni jsou tak..." vyhrkla Mercy znechuceně s nakrčeným nosíkem, ale pak se zarazila a slabým hláskem dořekla: "rozkošní. Je to pro mě takové potěšení."

Woland se nenamáhal skrývat pobavení. "To rád slyším, královno."

Nejprve vešli do bíle vymalovaného altánku prorostlého černými tulipány.

"To jsou zvláštní květy," pronesla Mercy lítostivě.

"Ano. Vypadají jako spálené, že? Pocházejí z Titairy. Vyšlechtil je otec Ferdinanda," odvětil Woland.

Mercy sebou trhla. "Ach tak," řekla jen.

"Docela jste na něj zapomněla, že? Ale to je správné. Tady, dejte si šampaňské a bude zase dobře," pobídl ji.

Mercy poslušně přijala od Kňoura s motýlkem kolem krku skleničku šampaňského. Stačil jediný doušek, aby se jí zamotala hlava.

Došli k ohništi, ke kterému se přesunuly její přítelkyně víly. Ustaly ve svém tanci a ladně se poklonily a Woland i Mercy jim pokynuli.

"Hleďme, takhle uctivé už dlouho nebyly. Čím jste si je tak získala?" zeptal se Woland.

"Netuším," odvětila Mercy popravě.

Pokračovali ve své čestné obchůzce a přijímali pozdravy a úklony ostatních hostí. Nakonec došli do zámku skrytém mezi stromy nedalekého lesa a Mercy si konečně uvědomila, kde jsou.

"Tenhle zámek přece také patří naší rodině!" uklouzlo jí a Woland jí věnoval postranní pohled.

"Ano, letos nás hostíte skutečně štědře. Těžko ale říct, komu ten zámek bude patřit zítra, že?"

Mercy se rozmrzele odmlčela.

Vstoupili dovnitř a ve vstupní hale v hloučcích postávali podvodníci, spekulanti a další zloději z vyšších kruhů.

"Nesmíte činit rozdíl mezi kradenými a vydělanými penězi. To je základ," zaslechla Mercy od nejbližšího muže a zvědavě na něj pohlédla. Samolibě se uculil a vysekl jí pukrle. Mercy pokrčila spodní ret a krátce mu kývla. Woland se tiše uchechtl a vedl ji dál.

V přeplněném tanečním sále se pilně rozcvičoval orchestr a když se k nim po jejich příchodu otočil dirigent, Mercy zalapala po dechu. "Mozart!"

"Wolfgang Amadeus," přitakal Woland s úsměškem.

"Mistře," zvolala Mercy téměř nábožně, "jaká nesmírná čest!"

"Jaká čest pro mě, královno!" oplatil jí a políbil ji na hřbet ruky.

Mercy se užasle zahleděla na ruku, na kterou ji políbil opravdový Mozart, ale to už ji Woland vedl zase dál.

Vystoupali na pódium, kde byl usazen nejméně šedesátičlenný orchestr a dav pod nimi utichl.

"Přátelé, drazí hosté, vítejte," pravil Woland rozšafně, avšak s chladným výrazem. Jak tu tak hrdě stál ve svém rudém vyšívaném plášti, vypadal zvlášť impozantně a Mercy se poprvé cítila ve svých extravagantních šatech poněkud nesvá.

"Připíjíme na vaše zdraví. Na další rok z nekonečna!" pokračoval Woland a Korovjev a Hela mezitím oběma podali masivní zlaté číše. Mercy se nedůvěřivě zahleděla na hustou rudou tekutinu uvnitř.

"Jen pijte, královo, a na nic nemyslete!" pobízel ji Korovjev šeptem.

Mercy se zhluboka nadechla a s pevně zavřenýma očima nápoj vypila tak překotně, aby pokud možno necítila jeho chuť.

Orchestr v tu chvíli začal hrát.

"Ples je zahájen a první tanec je náš," pravil Woland s lehkým úsměvem.