Náhradnice - 45. kapitola: Danielle & Estella

 

Danielle poodstoupila, aby se na sebe mohla podívat z profilu. Uhladila si záhyby tradičního titairijského pláště, pod jehož záhyby skryla vystouplé bříško. Zatím nebylo moc vidět, ale i tak všem zavdávalo příčinu, aby na něj bez dovolení sahali. Nesnášela to, ale nikdy se neodvážila nic říct.

Dveře za ní se otevřely a do jejího kabinetu vstoupil Kai, oblečený do kutny stejné smaragdové barvy do jaké byla oděná i ona.

„Vypadáš půvabně,“ řekl a vtiskl jí jemný polibek na rty. „Chci říct, oba jste půvabní,“ usmál se a zarazil se při pohledu do jejích očí. „Trápí tě něco?“

„Já jen...doufám, že to bude chlapec. Nikdo se mnou nemluví o ničem jiném. Každý den dostávám rady, co mám dělat, aby se náhodou nenarodilo děvče…“

„Nevšímej si toho. A určitě nepij ty pochybné dryáky, co ti vnucují, ty jsou dobré nejvýš na pozvracení,“ protočil oči.

„Ale tobě...by vadilo, kdyby to bylo děvče?“ zeptala se opatrně.

Vykulil oči. „Vadilo? Doufám, že to bude děvče právě proto, že mě všichni otravují s chlapcem!“

Zasmála se a zavrtěla nad ním hlavou. „Jednoho dne budeš muset přestat všechno dělat na truc druhým.“

Vzal ji kolem pasu a políbil na špičku nosu. „A ty se jednoho dne budeš muset přestat snažit zavděčit celému světu.“

Danielle raději změnila téma: „Musím se přiznat, že se mi tam vůbec nechce.“

„Mně už vůbec ne. Na vkus takového prosťáčka, jako jsem já, těch korunovací začíná být nějak moc. Jestli existuje nějaká spravedlnost, naše malé už nezažije ani jednu, a svého vládce si bude volit samo.“

Danielle se té představě uchechtla. „Chceš z našeho dítěte vychovat malého anarchistu?“

„Nikoliv,“ nafoukl se Kai, „jenom člověka, co umí přemýšlet sám za sebe.“

Objala ho a položila si hlavu na jeho rameno. „Sotva jsme přestali být děti a teď máme jedno vychovat. Neděsí tě to?“

„Samozřejmě, že ne.“

Vzhlédla k němu.

„Dobře. Dobře, tak možná ano. Měl jsem pocit, že tohle je ten okamžik, kdy mám být neochvějně pevná hlava rodiny?“

„Preferovala bych, kdybys byl sám sebou. Pokud chceš z našeho dítěte vychovat člověka, co umí přemýšlet sám za sebe, doporučovala bych vést příkladem,“ opáčila suše.

Zasmál se. „Jako vždy tak moudrá,“ sklonil se a políbil ji do vlasů. „My to zvládneme.“

Estella škvírkou dveří nahlédla do Daniellina kabinetu a ucukla, jako kdyby se pohledem na cukrující pár mohla popálit. Po její tváři přelétl stín a se staženým hrdlem se vrátila zpět do vstupní haly. Nebude na ně čekat, pojede napřed. Stejně si toho ani nevšimnou.

Hlavně nebrečet. Žádné zarudlé oči. Jediný trumf, který dnes může vytáhnout, bude její krása. Zastíní Lyricu a bude se tvářit, že je to velké vítězství.

Přitáhla si smaragdový plášť blíž k tělu a nastoupila do kočáru. Ve vzduchu bylo cítit očekávání.

Její kočí dostal přísné pokyny, aby k posvátným vrchům Cassiea zvolil nejklikatější možnou trasu. Všechny hlavní cesty byly lemované nadšenými davy s vlaječkami a Silverwolf se chtěl vyvarovat soutěži v popularitě mezi ní a Lyricou.

Stejně by ji vítali nadšeněji a hlasitěji, ví to ona, ví to i Lyrica, tak co, pomyslela si, zatímco drkotala po zastrčených uličkách, z nichž některé ani nebyly dlážděné.

Když dorazila na místo, bylo ještě příliš brzo, ale Silverwolf s manželkou už byli na místě. Vyšel jí vstříc a ona se při pohledu na něj málem rozesmála. Navlečení do těch zelených kuten a plášťů, vypadali jako členové fanatického náboženského spolku, spíš než čestní hosté korunovace panovnice. Tahle země pro ni vždycky zůstane tajemstvím.

„Zdravím vás, pane ministerský předsedo,“ uvítala se s ním s unaveným úsměvem.

Poklonil se a políbil jí ruku. „Vaše Císařská Výsosti, je od vás velmi prozíravé, že jste dorazila dřív. Je moudré budit co nejméně pozornosti...alespoň dnes.“

„Ano, přesně tak jsem uvažovala,“ zalhala a sepjala ruce.

Naklonil hlavu na stranu a chvíli si ji mlčky prohlížel. „Doufám, že jste se už zbavila těch nepříjemných pocitů souvisejících s dnešní korunovací. Toto má být den oslav a nikdo by se neměl chmuřit,“ řekl a povzbudivě se na ni usmál.

Estella zaťala čelist. Mluvil s ní, jako kdyby byla hloupé dítě, co kvůli nekoupené hračce trucuje v koutě.

„Cítím se báječně,“ opáčila chladně.

Co může dělat? Vrhnout se mezi Lyricu a korunu a křičet, že má námitku?

„Musím vám oznámit, Madam, že jsme se na vládě jednomyslně shodli, že je třeba, aby předání moci proběhlo naprosto hladce.“

„Předání moci proběhlo už dávno, tohle je jen formalita, divadlo.“

Odvrátil od ní tvář. „Je hezké vidět, jak o tom smýšlíte, Madam. Tak či tak – chceme, abyste při dnešní ceremonii pomáhala s císařovninou vlečkou. Je to velká pocta.“

„Jak prosím?“ vyštěkla Estella. „Tohle je pocta nanejvýš pro sedmnáctileté debutantky! Odmítám!“

Silverwolf si založil ruce za zády. „Uděláte to, Madam. Musíte císařovně ukázat, že víte, kde je vaše místo, a poskytnout jí tím potřebné zadostiučinění. V jejích očích je tahle korunovace vaše dílo. Dostane svou pomstu a urovná to napětí. Je to i ve vašem zájmu.“

„Vy jeden-“

„Hleďme, začíná se sjíždět zbytek hostů. Můžete se přesunout do stanu k ostatním družičkám, pokud ovšem nechcete svým známým vysvětlovat, proč jste přijela tak neobvykle brzy a zvolila si tak kuriózní trasu postranními uličkami,“ přerušil ji nevzrušeně a s poklonou od ní odkráčel.

Ohlédla se po řadících se kočárech a se zaťatou čelistí odkráčela do stanu, který ji ukázal. V něm na několika dřevěných lavicích posedávaly znuděné dívenky, přinejmenším o osm let mladší než ona. Užasle na ni pohlédly a ani se své zírání nesnažily maskovat. Všechen hovor ustal a nahradily ho nenápadné úšklebky. Estella zdvihla bradu a usadila se do osamoceného koutku.

Trvalo celou věčnost, než přišel čas, aby se srovnaly do špacíru podél červeného koberce pod stromy ověšenými zelenými a zlatými stužkami. Estella stále nemohla věřit tomu, co se děje. Každou chvíli musí přiběhnout nějaký poskok s omluvným úsměvem, který jí vysvětlí, že je to všechno jen strašlivý omyl. Určitě…

Místo toho však dorazil Lyričin kočár. Byla oděná do tradiční sněhobílé, na nedorostlých vlasech stále nosila paruku a ve tváři měla sveřepý výraz.

Estella se spolu s dívkami hluboce poklonila a nezdvihla tvář, dokud je Lyrica neminula. Teprve potom dívky vstaly a zformovaly se za její vlečkou. Estella neměla nejmenší ponětí, co dělat a kam se postavit, a nezdálo se, že by se nad ní některá z dívek hodlala slitovat a napovědět jí. To jim ještě spočítá. Zapamatuje si jejich tváře a jména, jen ať si nemyslí, že jim to projde!

Nazdařbůh uchopila jeden z cípů Lyričiny vlečky a nasadila bezvýraznou masku, za jakou se často skrýval i Mathieu. Ta jeho ale byla uvěřitelnější. Když dostaly pokyn, pomalu se rozešly směrem ke svahu. Lyrica celou dobu nevzala jejich přítomnost na vědomí jediným pohledem či gestem. To ona se na své družičky určitě usmála, nebo se po nich aspoň ohlédla – tedy...s největší pravděpodobností. Nemohla si vzpomenout.

Držela hlavu hrdě vztyčenou, i když to byl čím dál těžší úkol. Slyšela překvapené výkřiky, když ji hosté korunovace rozeznali mezi Lyričinými družičkami, sílící špitání a pohledy vpalující se do jejích zad. Vážně netušila, čím si tímhle cirkusem Silverwolf s Lyricou pomohli. Už zase všechnu pozornost strhávala na sebe a tentokrát o to ani nestála.

Není pozornost jako pozornost, uvědomila si chmurně, když odněkud z davu přihlížejících zaslechla chichotání. Jistě, veřejné ponížení, o to tu jde.

Když se konečně dostaly k vršku kopce a s poslední poklonou Lyricu opustily na prahu kamenného altánu, cítila se otupěle a všechno jí bylo jedno. Vyhnula se Silverwolfovu pohledu a zařadila se kamsi mezi špitající debutantky, které už její přítomnosti přestaly věnovat pozornost.

Vzpomínala na den, kdy tu byla korunovaná ona, a jak jí titairijské zvyklosti připadaly morbidní. Oděná do bílé jako nevěsta, kráčející uprostřed hustých lesů mezi špalírem dvořanů držících svíčky, jako kdyby ji vyprovázeli na vlastní pohřeb. Všichni se tvářili tak vážně, twighburští hosté od ní odvraceli zrak a jediný Mathieu se na ni usmál.

Se zuřivým pomrkáváním odvrátila tvář, aniž by vnímala, co se kolem ní děje. Mechanicky přijala svíčku, kterou jí někdo vtiskl do rukou, opakovala předříkávané motlitby, klaněla se, když se klanět měla, zkrátka jí nemohli nic vytknout. Přesto byla duchem docela jinde a ze svého místa z korunovace stejně nic moc neviděla.

Když bylo po všem, dvořané se srovnali do dlouhého zástupu u pramene potoka, do kterého na komických korkových plavidlech vypustili svoje svíčky. Jistě to mělo nějakou hlubokou symboliku, ale Estelle byla ukradená.

„Estello!“ zavolala na ni odněkud z davu Danielle.

Estella se zařadila po jejím a Kaiově boku, i když si nebyla jistá, jestli tam smí stát. I v pořadí pokládání svící na hladinu existovala hierarchie.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Kai bez servítek.

„Na to se ptejte svého otce,“ odtušila suše.

Kai povytáhl obočí, ale kupodivu se zdržel komentáře. Jistě tak činil jen kvůli Danielle.

Po ničem na světě netoužila víc, než aby už bylo po všem. Chtěla si přetáhnout deku přes hlavu a tvářit se, že svět tam venku neexistuje. Jenže tak snadno ji z toho vyváznout nenechali.

„Vaše Císařská Výsosti,“ přichvátal za ní jakýsi cizí muž, „Její Veličenstvo císařovna si s vámi přeje hovořit.“

Zmateně pohlédla na svíčku ve své ruce.

„Jistě se nic nestane, když ji za vás položíme my,“ vmísil se do hovoru Kai a svíčku od ní převzal. „Císařovna nečeká,“ dodal s posměšným podtónem.

„Jistě,“ odtušila Estella a rezignovaně uniformovaného muže následovala davem.

Lyrica osamoceně scházela lesní pěšinou zpět ke svému kočáru. Estella si pamatovala, jak jí to náhlé ticho a lesní samota po vší té vřavě připadalo ohlušující. Těžko říct, jestli to Lyrica vnímala stejně - to by napřed musela umět projevovat emoce.

Estella se poklonila a Lyrica ji lenivým pohybem zápěstí vybídla, aby se narovnala.

„Jsi laskavá, že jsi dnes tak obětavě pomáhala s mojí korunovací. Ostatně – měla bys své dílo vidět zblízka, že?“ Lyrica nasadila přezíravý úšklebek.

„Nevím, o čem mluvíš,“ mlžila Estella.

Lyrica potřásla hlavou. „Samozřejmě, milá hraběnko ze Saëbre.“

„Dělám, co musím,“ vydechla Estella.

„Chceš mi hrát na city? Mám tě litovat, to bys chtěla?“

„Ne.“

„A co potom chceš?“

„A co chceš ty?“ vypálila Estella, odhodlaná nenechat se zahnat do kouta.

Lyrica se zlověstně usmála. „Chci ochránit monarchii. Nechci se zapsat do dějin jako ta, která zhatila tisíciletou instituci a přišla o všechno.“

„Právě jsi byla korunovaná na královnu. Myslím, že se nemáš čeho bát,“ odtušila Estella.

„Nehraj si na hloupou. Urážíš tím nejen mě, ale i samu sebe. Moc dobře víš, jaké to je, být zatlačená do kouta a dopřát ústupek tam, kde bylo zapotřebí zachovat silnou ruku. Přesto jsi neváhala udělat mi to samé. To vyžaduje silnou náturu, bravo, sestřenko,“ Lyrica na ni nezúčastněně pohlédla.

„Nikdy jsem pro tebe nepředstavovala hrozbu,“ řekla Estella tichým hlasem a upírala pohled na veverku šplhající po kmeni stromu, jako kdyby pro ni neplatila gravitace. „Všechno, co mám, je iluze moci. To ty jsi ta, která ji reálně drží v rukou. Jsem pro tebe nebezpečná jen proto, že jsi mi takovou důležitost přisoudila ty sama, a Silverwolf toho využil. Moje ambice tady v Titairy...nejsou vůbec žádné,“ unaveně se usmála a pokrčila rameny.

„Pozor na pusu, teď jsi národní hrdinka a strážný anděl titairijského lidu! Zle by s tebou zatočili, kdyby tě slyšeli,“ bavila se Lyrica.

„Chceš, abych se cítila zahanbeně? Je lepší být bohatá než chudá, takhle je to prosté. Mám si odříct cestu ke svobodě jen proto, abys měla pohodlnější život? Ty, která jsi neváhala nechat popravit Mathieua?“

Očekávala, že ji za tu tirádu potrestá, ale Lyrica zůstávala netečná. „A co je podle tebe ta svoboda?“

„To, co mám teď. Jsem ve svém životě šťastná? Ne, je prázdný a smutný. Ale je to lepší než všechny zbývající alternativy. Skutečně ti přijde tak nepochopitelné, že jsem raději přijala Saëbre a volnost?“ vychrlila na ni bez ohledu na dekorum.

Lyrica se zastavila a vzhlédla k obloze po které kroužilo hejno vran.

„Ty jsou svobodné. Ty jediné ano. Mluvíš tu o svobodě, ale nikdy ji nepoznáš, ne doopravdy, to jediné ti mohu ve tvém prázdném a smutném životě garantovat.“

Lyrica se znovu rozešla a Estella ji následovala, ale Lyrica ji napřaženou rukou zarazila.

„A co bude teď?“ zavolala za ní Estella bezradně.

„Nic,“ odpověděla Lyrica s potlačovaným smíchem. „Já tu nejsem od toho, abych ti dala rozhřešení.“

„Takže...takže...nikdo nevyhrál,“ vykoktala Estella.

„Pravda,“ souhlasila Lyrica a znovu se po ní ohlédla, „nikdo nevyhrál. Promiň, že tě musím zklamat.“

***

Daniellin čas nastal v první polovně června následujícího roku.

Estella střídavě přecházela mezi Daniellinou ložnicí a předpokojem, kde seděl velmi zelený Kai. Sama měla s největší pravděpodobností stejnou barvu. Jak se na to tak dívala, říkala si, že celá ta věc s rozením dětí nevypadá moc lákavě.

Chtěla být Danielle oporou, opravdu ano, ale netušila jak. Držela ji za ruku, namáčela čelo kapesníčkem, soucítila s ní při pravidelně se opakujících bolestech, ale mimo to byla zrovna tak nepoužitelná jako její manžel.

Trvalo to nekonečných dvanáct hodin. Estella si připadala provinile, že z toho byla tak unavená. Ona tu nebyla ta v příšerných bolestech. Přesto na pár hodin usnula, nepohodlně zkroucená v křesle, které předtím obýval Kai.

Když se probudila, panovalo strašidelné ticho. Vymrštila se na nohy, klopýtla, na poslední chvíli našla rovnováhu a vřítila se do Danielliny ložnice.

„Chlapeček,“ vydechla zarudlá Danielle.

Estella přispěchala blíž a pohlédla na pomačkaného tvorečka v Kaiově náručí. Měl trochu zvláštní barvu a promáčknutou hlavičku. Rozhodně měl daleko do buclatého rokokového děťátka. Přesto se asi slušelo ho rodičům pochválit.

„Je nádherný,“ opatrně se dotkla jeho komicky maličkaté dlaně. „Jak se bude jmenovat?“

„Francis,“ odpověděla Danielle s plachým úsměvem.

„Francis,“ vydechla Estella, kterou to k vlastnímu pohoršení upřímně dojalo. Snad mu to jméno přinese víc štěstí než jejich ubohému bratříčkovi.

Nemohla si u toho nevzpomenout i na malou Claru, Mathieuovu malou svěřenkyni, pro kterou byl ochotný tolik obětovat. Snad i ona bude mít pokud možno pěkný život. Nedělala si moc velké naděje, ale dobrá víra bylo to jediné, co mohla nabídnout.

Obešla Daniellinu postel a ulehla vedle ní. Opatrně ji objala a pohladila po zpocených vlasech.

„Ty jsi tak statečná, sestřičko. Já bych takovou hrůzu nezvládla.“

„A to jste tu nejzajímavější část prospala. Umět spát v takovém křiku je svým způsobem taky umění,“ rýpl si Kai.

Estella ho důstojně ignorovala.

Daniellina ramena se otřásla potlačovaným smíchem. „Já bych zase nezvládla být regentkou,“ špitla.

Estella zamítavě mávla rukou. „Dělat matku jen jednomu dítěti je stejně mnohem realističtější cíl. Možná, že se připojím k drahému švagrovi a stanu se republikánkou.“

– KONEC –