DSOCI - 61. kapitola

Cedule na dveřích Christininy šatny Raoula donutila zastavit napřaženou ruku, když se chystal zaklepat. Cedulka s jejím jménem se totiž uvolnila a on si všiml, že je pod ní umístěné jiné jméno. Když si povšiml že toto jméno zní Meg Giryová, docela zapomněl, že chtěl klepat. Dveře se však otevřely a za nimy stanula Christinina zvláštně nervózní tvář.

"Slyšela jsem kroky a ach...to jsi jen ty," zamumlala.

Raoul nepostřehl podivnou napjatost jejího výrazu i věty, se kterou ho uvítala a zamával rukou. "Ne, ne, počkej. Viděla jsi tohle?" zastavil ji a ukázal na její dveře.

Zmateně pohlédla na tu jmenovku a vytřeštila oči. "Meg? Myslíš že...? Řekli mi, že mám šatnu po místní největší hvězdě...bylo by krásné, kdyby to byla Meg."

Raoul pokrčil rameny. "Slyšel jsem, že hvězdou tohoto parku je nějaká úžasně talentovaná tanečnice, ale...to by byla až příliš velká náhoda," zavrtěl hlavou.

Christine ho zavedla dovnitř se svraštěným obočím. Raoulovi to přišlo nepravděpodobné, jí by přítomnost Meg v parku dávala dokonalý smysl. Nepřekvapovalo by ji, kdyby se madame Giry vydala spolu s Erikem do Ameriky a tím pádem by bylo samozřejmostí, kdyby tu byla i Meg. Jenže jestli tu skutečně byla, proč za ní dosud nepřišla? Už tu konec konců byla tři týdny...

Tohle byl její první den zkoušek přímo v koncertní hale. Ohledně jejího vystoupení nastalo mnoho zmatků a ona si dovedla představit, že v zákulisí toho všeho je Erikův perfekcionismus. Tak kupříkladu původně uzavřela smlouvu vystoupit v místním divadle, ale z kapacitních důvodů se to nakonec přesunulo do větší koncertní haly, potom se objevily změny v textu její písně, které zkoušela se slavným ruským divadelním autorem, jehož jméno jí dělalo potíže vyslovit. Erik se na zkoušce objevil pouze jednou, když Alexej projevil přání něco s ním prodiskutovat. Erik z toho byl očividně nervózní, ale kvapně vyřešil co bylo nutné a poté neodolal a poslechl si Christinin zpěv.

---

Dřív než se stačil zarazit jí udělil pár rad, za což se vzápětí omlouval se slovy, že tak velké umělkyni už není třeba nijak radit. Christine však po jeho odchodu jeho tipy okamžitě zkusila a oba s Alexejem zaznamenali, že se její projev stal mnohem vřelejším, což něžné písni jakou byla Love Never Dies vdechlo přímo nový život. Christine zalitovala, že to Erik už neslyšel, ale vzápětí se toho pocitu bála, protože si znovu připadala jako žačka tajemného anděla.

Erikův příchod na zkoušku se odehrál v ten samý den, kdy se ukázalo, že má šatnu po Meg a na Christine už toho začínalo být moc. Alexej jí totiž na konci jejich setkání mezi řečí zmínil, že by možná nebylo na škodu mít Erika i na příští zkoušce, tentokrát už přímo na jevišti haly, a Christine věděla, že by to skutečně v mnohém pomohlo ale...

Dveře šatny se znovu bez zaklepání otevřely. Meg s nenuceným výrazem vešla do své šatny, automaticky zamířila ke svému toaletnímu stolku a teprve po dvou krocích se v nacvičené rutině zarazila, když si uvědomila Raoulovu a Christininu přítomnost.

"Vy...vy už jste tady!" vypískla nešťastně. "Omlouvám se já...myslela jsem, že první zkoušku v hale máš...máte až zítra. Tohle je totiž moje bývalá šatna a mám tu ještě pár svých věcí..." Meg se zarazila a rozpačitě se na oba usmála.

Christine téměř ani nechápala o čem to mluví - tak málo na tom teď záleželo a udivovalo ji, že je jediná, kdo se tak cítí.

"Ach, Meg, takže jsi to ty!" vydechla dojatě a rychlým krokem přešla vzdálenost, která je dělila a objala svoji dětskou přítelkyni.

Meg vhrkly slzy do očí a stiskla Christine. "Ty jsi mě poznala!"

"To je přece samozřejmé, jak bych nemohla," zalykala se Christine melancholií i radostí zároveň, "tolik jsi se změnila, dospěla, zkrásněla, je z tebe velká hvězda - ale přece jsi pořád...má Meg,"

"Mohla bych říci to samé o tobě," zajíkla se Meg a znovu si ji k sobě přivinula.

"Slečno Meg, i já jsem samozřejmě velmi potěšen tím, že vás zase vidím, ale myslím, že se formálně uvítáme až později, vidím, že si máte mnoho co říci a nechci vám překážet. Navíc na mě čeká Gustave a ten chlapec má pramálo trpělivosti," pousmál se Raoul, políbil Meg hřbet ruky a odešel.

"Jen jedno mě zajímá - proč jsi mě nevyhledala? Jsem tu už tak dlouho a o tvé přítomnosti jsem se dozvěděla prakticky náhodou. Nestála jsem ti za návštěvu? To snad ne, drahá Meg," zeptala se Christine poté, co je Raoul opustil.

"Byla jsem moc zbabělá...a přitom tak toužila se s tebou zase vidět. Ach kéž by ti to mohla vysvětlit," zoufala si Meg a uhnula pohledem.

"Můžeš mi přece říct naprosto všechno. Nikdy jsme před sebou nic netajily. Jako jediné jsem se ti kdysi svěřila se svým tajemstvím o Anděli hudby...."

Meg si málem zacpala uši. "Ne...ale - přesně o něj přitom jde. Ach, slyšela jsem, že jsi už pár dní po svém příjezdu zjistila, že to tu řídí on. Jak jsi to vlastně poznala?"

Christine si ji starostlivě prohlížela. "Podle jeho hudby - nemohla jsem mít nejmenších pochyb, že je jeho. Nešlo to nepoznat, zkrátka...," Christine nevěděla jak by to vysvětlila a rozhodila rukama.

Meg si ji dlouze mlčky prohlížela, tak dlouho až to Christine zaráželo. "Ano, to pouto mezi vámi - je tak nepochopitelné, až mi přišlo pohádkové, když jsi tu nebyla. Ale teď tu zase jsi a já si uvědomuji že je tu, že je skutečné, ale nikterak mi nepomáhá ho pochopit," řekla kdovíproč smutně.

Christine zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Jak by ho mohli chápat druzí, když my sami jsme vedle sebe tak bezradní? Pojí nás naše hudba, můj hlas je pod jeho vedením očarující až mě to samotnou děsí a na druhou stranu - on a jeho hudba, jeho hlas...svět už takového umělce jako je Erik nikdy nebude mít tu čest poznat," zakončila prostě ač toho měla na srdci mnohem víc.

"Ano, ale co k sobě vlastně cítíte?" vyhrkla Meg frustrovaně ještě dřív, než se stihla před tak osobní otázkou zarazit.

Christine tím na okamžik vyvedla z rovnováhy. "Tedy...já Erika nemiluji. Miluji svého muže a syna a nikdy tomu nebude jinak. Zpočátku jsem nedůvěřovala Erikovým záměrům, ale teď vím, že on se mě nesnažil svým pozváním sem nijak zlákat, ani se mnou manipulovat. Už ho chápu...konečně ho chápu," pronesla navzdory svým slovům velice něžně.

Meg k ní vzhlédla. "To jsi pravděpodobně jediný člověk na světě."

Christine už delší dobu nadmíru udivovalo do jakých rovin Meg přenesla jejich konverzaci a cítila, že musí nahlas vyslovit domněnku, která se jí začínala formovat v hlavě. "Meg, ty snad....ty - něco k Erikovi cítíš?" ve chvíli kdy to vyslovovala jí připadalo jako by mluvila o něčem naprosto nemožném, možná až nepřirozeném, ale rychle takové pocity zaplašila. Vždyť nemá nejmenší ponětí co se tu posledních deset let dělo.

"Možná?" hlesla Meg natolik zoufale, že to Christine přimělo vzít ji za ruku. "Byla jsem si jistá, že ano, ale teď...teď už nevím. Byl ke mně vždycky velmi laskavý - nemáš ponětí do jaké hrozné situace jsem se kdysi dostala a jak moc mi pomohl, jak na mě byl hodný, jak trpělivě se mnou mluvil, jak snášel moje nálady - díky němu jsem se cítila výjimečná."

"Meg," usmála se Christine a pohladila ji po tváři, "ty ale přece nepotřebuješ žádného muže abys byla výjimečná. To jsi i tak,"

"Bez něj bych nebyla nic," špitla Meg.

"Neznám ten příběh, ale předpokládám, že všechno udělal bylo to, že ti dal šanci vystupovat v Phantasmě? To od něj jistě bylo velmi štědré, ale nebyl to on, kdo tě proslavil, ani to není on kdo hraje tvých pět představení denně - sama si absolutně nedovedu představit, že bych něco takového kdy zvládla. Není to osud, není to Erik - je to tvůj talent."

Meg se začala třást brada. "T-to si opravdu myslíš?"

Christine se vlídně usmála. "Samozřejmě že ano."

"Slyšet to zrovna od tebe...tomu se ani věřit nedá!" škytla Meg.

"Ale proč?"

"To ty jsi vždycky byla a jsi hvězda..." zamumlala Meg.

Christine jí upravila zatoulaný pramínek vlasů. "Už nejsme děti a naše osudy neřídí ani žádní Fantomové, ani ředitelé divadla ani...kdovíkdo. Ty jsi se stala uznávanou zpěvačkou a tanečnicí a dosáhla jsi úspěchu. Co se Erika týče....," Christine vzdychla, "kdysi jsem si myslela, že ho miluji, ale pak jsem procitla...velmi krutě procitla. Milovala jsem pouze iluzi toho člověka, kterou jsem si v nejlepší vůli, ale přece naivně vytvořila. Netvrdím tím, že je to i tvůj případ - je očividné že povaha vašeho vztahu je docela jiná. Je to už přece jen deset let co se naše cesty rozešly..."

Meg sklonila hlavu. "Nemyslím, že my dva spolu vůbec máme nějaký vztah. Chová se ke mně velice pozorně, pomohl mi když jsem to párkrát potřebovala, ale..potom na dva roky odcestoval z Ameriky a když se vrátil tak...už jsme se téměř ani nepotkali a on začal trávit tolik času v divadle a s tou Elle...dohnala jsem to tak daleko, že jsem se za ní jednou vydala abych zjistila jestli s ním něco má nebo ne..." Meg se uchechtla sama sobě a zabořila Christine obličej do ramene. Byla tak ráda, že má konečně někoho, komu by to všechno řekla, i když částečně se tohoto rozhovoru velice bála a proto tak odkládala setkání s Christine.

Christine v prvních okamžicích nevěděla co na to říci. Elle? Kdo je Elle? I přes náhlý příval zvědavosti se rozhodla to teď nechat být. "To jsi na něj tolik žárlila?"

"Já ani sama nevím...nejspíš jsem se jen zbytečně ponížila," vzdychla Meg a posadila se za zrcadlo a pohlédla na vlastní odraz a pak na Christine stojící za ní.

"Erik umí okouzlit, když chce - ale jestli se v tvém případě jedná o něco víc, to si musíš porovnat sama se sebou. Ráda bych ti pomohla nějak víc ale..."

"Nemůžeš, já vím. Ale přesto si myslíš, že jsem jen pošetilá a idealizuji si ho, že ano?"

"Meg! Jak bych ti já mohla radit? Kdysi jsem o tobě věděla všechno, ale od té doby se mnoho změnilo. Ano, z tvého vyprávění se mi zdá, že v Erikovi spíš vidíš útěk od reality než lásku, ale nemám dostatek informací a tudíž právo tak soudit...navíc kdo říká, že platonická láska nemůže být silná? Ale obávám se, že není pravá - abys někoho milovala, musíš ho znát a přijmout se všemi jeho přednostmi i slabostmi.."

"Jenže já - jak se zdá - ho ani tak dobře neznám, to tím chceš říci?"

"Já neříkám vůbec nic. Nevím nakolik dobře jsi ho za posledních deset let poznala," podotkla Christine.

"Každou zimu jezdívám do New Yorku - skoro nikdy tam na něj nemyslím. To nesvědčí o opravdovosti mých citů, že?" Meg zaťala drobné ruce v pěst. "Asi máš pravdu, asi lžu sama sobě. Možná kdybychom strávili víc času společně tak....jenže to se nestalo. Musím být trochu víc jako ty," řekla náhle energicky a vstala, "vyrůst z dětských snů, dospět. Vždyť ty jsi se stala manželkou a matkou a já se ani nestačila naučit rozeznat pravou lásku od platonické! Musím se prostě...chvíli soustředit sama na sebe. Oprostit se od matky i od všech ostatních...nakonec," nervózně se zasmála, "jsem asi skutečně dosáhla úspěchu a ani si to nepřipustila, tolik energie jsem vyplýtvala na litování se."

"Myslím, že to je to nejlepší co můžeš udělat. Ujišťuji tě, že láska přichází velice nepozorovaně a především sama vyplyne a udeří tě plnou silou - ani nevíš jak. Není to nic, co se musí analyzovat a ujišťovat svou pravost - tyhle věci jsou v realitě mnohem jednodušší než ve světě našich dívčích fantazií - snad nám tím realita vykupuje fakt, že je mnohem méně romantická než životy, co prožívají románové hrdinky. Ale teď," Christine ji vzala za ruku a vedla ven, "tě musíme rozptýlit. Pojďme se projít, ukaž mi místní vychvalované zázraky, vypravuj mi o svém životě, chci to všechno slyšet..."

Meg a Christine na své procházce prošly kolem Tria, které - tak jako vždy - nebylo možno přehlédnout. Zejména díky slečně Fleck, která ze zásady nerozlišovala mezi každodenním oblečením a plesovou róbou. Ne že by tím v Phantasmě nějak zvlášť vyčnívala - byly tu k vidění i mnohem nezvyklejší existence.

Když trojice přešla obě slavné dámy, slečna Fleck se s povytaženým obočím obrátila ke Ganglovi.

"To už přišla i na to, že tu pracuje i Giryová? To je de Chagnyová nějaká detektivka?"

"Ale zlatíčko," oslovil ji familiárně Gangle, ale když spatřil jakým ho za to spražila pohledem, ihned přešel zpět k normálnímu tónu, "za normálních okolností by bylo nepravděpodobné aby se ty dvě jen tak náhodou setkaly na tak velkém a zalidněném místě ano, ale když jsou ty dvě osoby čirou náhodou dvě hlavní hvězdy letošní sezony, tak by spíš bylo divné, kdyby se nepotkaly."

"Nás to trápit nemusí," zahučel Squelch.

"Správně, nás to trápit nemusí. Teď když je pánova přítomnost prozrazena a my nemusíme nic tajit, hned se nám svobodněji dýchá, že?" uculil se Gangle.

Slečna Fleck zavrtěla hlavou. "Nechápu proč tu po tom odhalení zůstala. Jestli opravdu mají tu minulost jakou mají, absolutně nechápu..."

"Ale to já zase chápu. Pán umí být velmi přesvědčivý..." zamumlal Gangle.

"Určitě ji vydírá," podotkl Squelch.

"Vydírá?" zopakovala slečna Fleck se zkřiveným obočí.

"Co se ti nezdá? Myslíš že by toho nebyl schopen?" bavil se Gangle.

"Samozřejmě že byl! " odsekla Fleck. "Ale...nevím. Skoro jako by se mezi nimi odehrálo něco víc..."

"Usuzuješ tak jenom proto, že si nás od té doby k sobě nezavolal a rozkazy dostáváme - to mě podržte - od Rileyho. Kdo by se toho nadál, že nám někdy bude poroučet Christian!" Gangle poprvé zněl zainteresovaně v rozhovoru.

"To je přímo ponižující," přidal se Squelch.

"Myslím, že on se nám snaží vyhýbat zrovna tak, jak se my vyhýbáme jemu," zkonstatovala pravdivě slečna Fleck.

"To bezesporu," rozchechtal se najednou Gangle, "ale je to zvláštní člověk," řekl když ho náhlý záchvat veselí zase přešel a společně zabočili do postranní, méně zalidněné uličky.

"Dosud jsem si nevšimla, jak jiným mužem se za ty poslední roky stal...Mistr jednou řekl, že ho tak změnila vražda Dillona," vzpomněla si slečna.

Gangle a Squelch si vyměnili tichý úsměv. Občas se zdálo, že si slečna Fleck pamatuje snad každé jedno Erikovo slovo.

"Tak ho neměl vraždit, to je docela jednoduché," rozveselil se znovu Gangle, "to je byznys, na který každý nemá žaludek."

"Zvlášť ne Christian," přitakal Squelch.

"No jistě, vždyť on je jako chodící morálka," prohlásila slečna s úšklebkem.

"Možná Phantasma někoho jako je on potřebuje," prohlásil znenadání Gangle.

Squelch po něm vrhl postranní pohled. "Vážně?"

Gangle pokrčil rameny. "Pro rovnováhu? Když se to tak vezme, tak tohle místo možná potřebuje někoho normálního...aspoň jednoho člověka."

Fleck protočila oči. "Nesmysl! Lidé sem každé léto nejezdí v takových davech aby se podívali na 'normálnost' - ta nudí."

"To bychom se mohli hádat - některé dámy sem jezdí velmi specificky kvůli panu Christianovi," Gangle se významně uculil.

"Nechápu co na něm vidí," opáčila Fleck.

Trio vešlo do Erikova domu. Pán si je k sobě nezavolal, takže se zdržovali pouze v těch částech domu, kam měli volný přístup členové jeho "sbírky".

Schovali se do stinného salonku, který v tomto dusném dni poskytoval nejlepší možné místo, kde strávit odpoledne. Schválně nechali otevřené dveře, aby mohli pozorovat kolem procházející lidi. Nejčastější aktivitou znuděného Tria bývalo utahování si z neznámých, nic netušících kolemjdoucích. Dnešní počasí je ale asi příliš otrávilo, nebo nebyli v obvyklé formě, a zábava začala brzy váznout.

"Ti lidé jsou nějací nudní," broukl nakonec Gangle a sklouzl v křesle tak nízko, až v něm prakticky ležel.

"Stejně - co je pointa pánovy sbírky?" otázal se Squelch.

"Kdoví," zazívala slečna Fleck.

"Málokdy je s nimi v kontaktu, téměř nikdy jim nedává žádnou práci...tomu se říká snadné peníze," usoudil Gangle.

"A co ta holka?"

"Milý, Squelchi, myslím, že slečna Arielle už dávno povýšila. Jak ona sama, tak i pán, ji s nejvyšší pravděpodobností už dávno přestal považovat za nějakou členku 'obludária'," odpověděl mu Gangle.

"Pravda..."

"Přestaňte s tím," zarazila je slečna, "jste jako zaseknutý gramofon - řešíte pořád dokola to samé."

"Uznej sama, že ona už dávno není jen kuriozita jeho sbírky..."

Slečna Fleck si odfrkla. "Jestli mě ode mě chce slyšet uznání faktu, že je z příčin mě záhadných jeho oblíbenkyně - ano, je to tak, nelze o tom mít pochyb. Neustále ji zachraňuje od toho šíleného generála."

"O tom mi ani nemluv!" zavrtěl se Squelch.

"Myslel jsem, že nikoho děsivějšího než je náš pán nepotkám, ale tenhle Fitzgerald....i Mistr vedle něj působí jako vyrovnaný a vlídný člověk," zamumlal Gangle.

Slečna Fleck se najednou vztyčila ve svém křesle. "Co kdybych za ním prostě šla?"

"Za Fitzgeraldem?" zeptal se Gangle hloupě a ospale.

"Ne, idiote, za Mistrem. Už jsou to tři zatracené týdny co jsme ho neviděli a...."

"Hmm, to se musí promyslet," zarazil ji Gangle a rovněž se ve svém křesle narovnal, "buď bude v dobrém rozmaru, přijme tě a konečně usoudí že nechávat nás napospas nudě a Rileymu je kruté nebo...nebo ho rozčílíš, protože pravidlo číslo jedna zní nestrkat nos do jeho soukromí a on když se rozčílí, tak to nebývá pěkné. Tak co? Stojí ti to za risk?"

Slečna Fleck po něm v odpověď pouze vrhla chladný vyzývavý pohled a mlčky odešla z místnosti. Sebejistota ji při stoupání po strmých schodech postupně přecházela. Ano, nejspíš se skutečně rozčilí pokud ho jen tak, z rozmaru vyruší. Pýcha jí nedovolovala obrátit se a vrátit se k těm dvěma a tak se nakonec ztraceně posadila na schody a opřela si bradu o složené ruce a přemýšlela jakou lež si pro Gangleho se Squelchem připraví. Na nic kloudného nepřišla a nakonec se jí myšlenky zatoulaly do vzdálených končin a ona zírala prázdnýma očima na obraz s portrétem někoho jí neznámého, který visel na stěně vedle ní.

Dveře za ní se však najednou otevřely a ona se poplašeně ohlédla. Erik ji nejspíš musel slyšet.

Chtěla rychle vstát, ale zamotala se v mnoha vrstvách svých šatů, takže nakonec zůstala sedět. "Mistře...odpusťte já jen....já tu...." slečna si uvědomila, že neexistuje žádná uvěřitelná výmluva a zmlkla - prohlédl ji, to bylo jasné.

Erik se k její úlevě slabě usmál, přešel k ní a nabídl jí ruku. Slečna nasucho polkla a za jeho pomoci vstala.

"Byl jsem teď velice zabrán do své práce," řekl Erik, téměř jako by vycítil tu nevyřčenou otázku, kterou jí četl v očích.

"Jsme vám kdykoli k dispozici, pokud budete chtít s něčím pomoci," řekla slečna po chvíli přemýšlení jak mu odpovědět.

"Chtěl jsem se jít podívat do haly - zkontrolovat kulisy pro Christino vystoupení. Pravděpodobně bych vás s Triem uvítal jako společnost - jistě kolem toho bude spousta organizačního zmatku, který nerad vyřizuji sám," prohodil Erik.

"Ano, ano, hned jim to půjdu říct!" vyhrkla slečna radostně.

Když doběhla zpátky do salonku, kde usínali Gangle a Squelch, zvedli k ní hlavy.

"Squelch tipoval, že jsi k němu ani nedošla a zarazila se někde uprostřed cesty. Já ti věřil víc a vsadil jsem na to, že jsi k němu došla, ale on tě vyhodil. Který z nás je šťastným majitelem pěti dolarů?" přivítal ji Gangle.

Slečna Fleck zdvihla bradu a hrdým tónem pronesla: "Zvedejte se. Půjdeme s Mistrem do haly dohlížet na nové kulisy."

"Ó!" broukl Gangle uznale.

"No, sláva, po třech týdnech ignorace..." bručel si Gangle, když vstával a odkládal sklenku brandy, "občas se prostě musí nastrčit žena."