DSOCI - 59. kapitola

Po rozhovoru s Christine bylo Erikovi zvláštně. Neurčitelně zvláštně - pocítil úlevu a dojetí nad jejími slovy, ačkoliv jejich význam ještě stále zpracovával.
Přesto pocítil jakousi tíži na hrudi ve chvíli, kdy od něj odešla a on zoufale nechtěl být sám. Mohl si zavolat Trio, ale z nějakého důvodu tak neučinil.
Vyšel ven, chvíli bezcílně bloumal parkem, který, jako pokaždé na samém začátku sezony, byl obzvláště rušný, protože lidé teprve objevovali všechny novinky přichystané na toto léto a jako vždy se nad nimi nestačili divit.
Ty davy Erika dráždily a ironicky se v nich cítil velice opuštěně. S povzdechem zašel do divadla. Ošíval se u toho, protože podvědomě sem chtěl jít celou dobu, ale zároveň se této budově všelijakými oklikami vyhýbal, jak dlouho to jen šlo.
Přecházel mezi prázdnými sedadly hlediště, cítíc v duši onu rozechvívající melancholii, jakou pociťoval vždy, když byl v prázdném divadle. Vyhoupl se na jeviště, kde byly připraveny kulisy právě běžící hry. První jednání tohoto kusu začínalo ve vlaku a v jednom důmyslně ztvárněném kupé s okénkem s výhledem na zelené lesy se právě objevil. Posadil se do měkké sedačky a zadumaně vyhlédl z okénka, aniž by ho trápilo, že hledí pouze na namalovanou krajinku.
"To je neskutečné, to je příšerné," zanaříkal Ariellin hlas kousek od něj. Překvapeně zvedl hlavu. Slyšel, že míří k němu, takže se nezvedal a prostě počkal, až k němu dojde.
"Uch!" ulevila si Arielle podruhé a Erik byl čím dál zvědavější.

---

Došla doprostřed jeviště a ucítila na sobě jeho pohled.
"Pane! Já netušila, že tu jste!"
"Očividně," pousmál se Erik, "odpusťte, že se ptám, ale mohu vědět co vás tak rozhořčilo?"
Arielle k němu obrátila truchlivý pohled a Erik dokonce zaznamenal, že jí v očích stojí slzy. "Zemřel kníže Andrej," pronesla hrobově vážně.
Erik povytáhl obočí, pohled mu sklouzl na knihu, co svírala v rukou a nechápavá vráska na čele se mu vyjasnila. "Ach. Chápu. Prosím, přijměte moji upřímnou soustrast. V které části té knihy jste?"
"Bohužel v té, ve které už nemůže zázračně vstát z mrtvých," odvětila Arielle stále tak komicky zasmušená, neboť pochopila, proč se jí ptá.
"To mne skutečně mrzí. Všímám si, že bohužel máte sklon favorizovat s postavami s truchlivým koncem," konstatoval Erik.
"Bohužel," přitakala Arielle, ale Erik zpozoroval, že pohled jejích očí se výrazně změnil, zatímco ho pozorovala. "Smím se teď zeptat zase já, co tu teď děláte? Za hodinku se tu už začnou scházet herci na zkoušky…"
"Možná jsem tak trochu doufal, že na vás narazím," odvětil Erik s upřímností, kterou od sebe ani on sám nečekal a zvědavě vyhlížel její reakci. Myslel si, že upadne do těch svých dětských rozpaků a proto ho překvapilo, když vydala jen překvapené "Och!" a pak se nečekaně usmála. "Nu, v tom případě - máte tu volno?"
Erik se pousmál. "Mé kupé je vám plně k dispozici."
Arielle se posadila naproti němu a vyčkávavě na něj upřela oči, jenže potom se zarazila. "Vlastně jsem vám chtěla něco říci ale…"
"Týká se to našeho nebo fiktivního světa?" ujišťoval se Erik.
Arielle se rozpačitě zasmála. "Toho našeho samozřejmě."
"Hořím zvědavostí," pobídl jí Erik, aby mluvila.
"Tedy…velmi nečekaně jsem se setkala s Nickem," vykoktala Arielle.
"Jakže - vy jste opustila divadlo?"
"Ne! Ne, tak to nebylo. On…on přišel sem."
"Nechápu. Během představení?"
"Ne tak docela. Najednou se objevil přímo v zákulisí," opravila ho Arielle sledujíc jeho reakci zrovna tak, jako on před chvílí zkoumal tu její.
"Jak se sem mohl dostat?"
"Pokud vím, tak podplatil vrátného, aby ho pustil dovnitř," pronesla Arielle s plachým úsměvem.
"To je….to je….! Nemám slov!" vybuchl Erik zlostně. "Kdokoliv na té vrátnici sedí - poletí na hodinu, o to se osobně postarám! Pustit si bůhvíkoho do divadla jen tak…stačí aby měl peníze v kapse. Arielle," oslovil ji starostlivě, až ji to přimělo pohlédnout mu do očí, "omlouvám se vám. S tímhle jsem opravdu nepočítal, slíbil jsem vám ochranu a selhal jsem. Vyčítám si to i přesto, že vaše setkání muselo dopadnout dobře, protože v opačném případě byste nebyla tak klidná."
"Rozhodně si nic nevyčítejte, pane. Byla to neočekávaná shoda náhod - taková, které nejde zabránit. Kdo mohl tušit, že ten den bude hlídat syna madame de Chagny, že ten malý nezbeda hoří tajným obdivem k divadlu, že přesvědčí Nicka, aby ho sem dostal stůj co stůj a pak, k dovršení toho všeho, se v něm ztratí a Nick při jeho hledání narazí na mě? Byla to shoda časových náhod, lidské svévůle a ještě něčeho, co nelze pochopit. A máte pravdu - Nick mne neprozradí. Je…myslím, že je to můj přítel. Nebyla bych si tak jistá jeho manželkou, nebo svým bývalým učitelem, ale jemu věřím."
Erik si s nepatrným úsměvem nikoliv na tváři ale v očích, podepřel bradu, zatímco ji poslouchal.
"To je velice moudré a snad i pravdivé, Arielle, ale neuvěřitelně teď zníte jako ten Tolstoj, kterého zrovna čtete."
Arielle rozhodila rukama. "Nu…mé tajemství je takové, že kdykoli pronesu něco hloubavého či podezřele moudrého, pouze papouškuju něco, co jsem vyčetla," pronesla s pokrčením ramen a roztomilým úsměvem.
Erika už od začátku jejich konverzace udivoval způsob, jakým s ním Arielle mluvila, jak se chovala a ta nenucenost, která vyzařovala z jejího držení těla. Složitě přemýšlel nad změnami, které se s ní asi musely stát, vymýšlel složité kombinace toho, že ji pravděpodobně musel ovlivnit nový život jejího dočasného vězení v divadle, ale nenapadlo ho jednoduché řešení, že si po zvykla na jeho nyní už tak častou přítomnost, že mu bezděčně odkryla novou část její osobnosti a chovala se tak, jak se chovala, když byla s Darcy, nebo s jinými lidmi z divadla, se kterými se sblížila a on právě poznával tu samou Arielle, pouze z jiného úhlu.
"I kdepak, věřte mi, že tak to není. Já to přece musím vědět. Člověk není schopen sám sebe hodnotit objektivně, proto to říkáte, ale vězte, že to není pravda," pravil vlídně.
"Ano," Arielle se chytila jeho slov se zarážející dychtivostí, "ano přesně tak, třeba vy…" vytřeštila oči a přikryla si dlaní ústa.
Erik se přistihl, že ho tento rozhovor baví čím dál tím víc. "Ale Arielle? Čeho se bojíte? Snad ne mě? Co jste to chtěla říci?"
"Tedy…um…ani vy sám na sebe nepohlížíte objektivně, že? To jsem chtěla říci. Totiž…vím už, že na svět jako takový nepohlížíte černobíle, ale sám na sebe ano. Problém ale je, že nevidíte to bílé a soustředíte se jen na to černé…tak třeba…jak pořád čekáte, že se vás bojím? Pořád se mě na to ptáte - jako třeba před chvílí. A přitom jste toho pro mě už udělal tolik, a já vám vděčím za vlastní život - odvážila bych se tvrdit ten fyzický i duševní - a to už nevidíte. To je škoda."
Erik ji chvíli zamyšleně pozoroval. "Je zajímavé," řekl nakonec, "že teď pro změnu poměrně věrně citujete, co mi dnes řekla Christine. Ve velmi jiném kontextu, ale i tak."
Arielle překvapeně zamrkala. "Christine? Ta Christine?"
"Ta jedna a jediná," přisvědčil Erik.
"Tak vy jste se s ní nakonec setkal!" vyjekla Arielle vzrušeně.
"Jakkoliv se to zdá statisticky nemožné, dnes se nám přihodily naprosto totožné věci - dvě velká setkání z minulosti," přitakal Erik.
"Tím chcete říct, že i ona na vás narazila náhodou?"
"To už by bylo příliš náhod najednou. Sama vydedukovala, že to já stojím na pozadí Phantasmy, že to já jsem ji vylákal do Ameriky a přišla mi vyčinit," Erik to vyprávěl se zvláštním procítěním v hlase.
"Ach, to je….takže ona nebude zpívat? Odjíždí?" vyptávala se Arielle a docela zapomněla, že takové otázky by mohly být příliš troufalé.
"Právě naopak - bude zpívat. Jakkoliv zmateně jsem s ní mluvil - myslím, že mě pochopila. Opravdu pochopila…a dívala se na mě zrovna s takovým soucitem, jako kdysi. Škoda jen, že já netoužím po tom být litován. Tak či tak - ještě naposledy uslyším její hlas a…co je hlavní, naše cesty se rozejdou v dobrém."
Arielle ho sledovala se zvláštním dojetím v očích. "Jaká pozoruhodná žena!" zvolala náhle. "Krásná nejen navenek, ale i uvnitř."
Stejně rychle, jako její nadšení pro Christine vypuklo, tak rychle zmizelo. Arielle náhle vzdychla a sklopila oči a Erik se jen marně domýšlel, jaké myšlenkové pochody se odehrávají v její hlavě.
"Naprosto s vámi souhlasím, ale nezapomínejte, že i Christine je pouze člověk se všemi svými znamenitými přednostmi, ale i slabostmi," pronesl nakonec.
"Nezdá se, že by nějaké měla," řekla Arielle tišším hlasem.
"Jenže vy ji ani neznáte, milá Arielle. Nemluvě o tom, že své slabosti má každý - tomu se žádná lidská bytost nevyhne. Já už se s vámi rozloučím - než začneme překážet pánům a dámám umělcům, to bychom jistě neradi."
Arielle vstala a vyprovázela ho ven.
Erik se k ní přede dveřmi tak šarmantně, jak to jen dovedl, když se mu zrovna chtělo vynaložit tu námahu, rozloučil a políbil jí ruku.
"Děkuji vám."
"Ale za co?" užasla Arielle.
Jenže Erik už byl pryč.