DSOCI - 60. kapitola

O čtrnáct dní později do přístavu Phantasmy přibyla loď na jejíž palubě se nacházela další slavná osoba, ale tentokrát, na rozdíl od příjezdu Christine, kolem tohoto vylodění nevznikl žádný mediální rozruch. Důvod byl prostý: nikdo neměl nejmenší ponětí, že do Phantasmy přijíždí proslavený a nyní již obecně uznávaný autor Alexej Grebenščikov. Nikterak se od doby, kdy byl v Phantasmě naposledy nezměnil. Byl průměrné výšky, tudíž menší než vysoký Erik, měl delší kaštanové vlasy, přátelské hnědé oči a pokorný obličej něžných rysů, díky kterým na všechny automaticky působil důvěryhodně. Na tváři měl lehké strniště naznačující, že po dobu své plavby do Ameriky zanedbával holení. Přesto mu to i tak slušelo, protože měl onen univerzální obličej, ke kterému se hodí prakticky všechno.
Jediná osoba, která Alexeje přišla uvítat, byla majestátní figura stojící proti slunci, o kteréžto identitě nemohlo být pochyb.
Alexej se usmál, když Erika zahlédl a vřele ho objal. Erik zamrkal a poněkud ztraceně ho poplácal po zádech.
"Eriku, věřil bys, že už je to rok od naší slavné spolupráce? Cítím se téměř nostalgicky, když se sem vracím," pronesl Alexej s milým přízvukem.
Erik přikývl. "Čas je nezastavitelný a věci se mění…"
"Ale? Dělo se tu něco, co jsi zapomněl zmínit v naší korespondenci?" uculil se Alexej.
"Nic takového. Můj rok nebyl zdaleka tak pozoruhodný jako tvůj. Ještě jednou a tentokrát osobně gratuluji k zasnoubení."
"Děkuji, děkuji…." Zadrmolil Alexej s lehkým začervenáním, ale šťastným zábleskem v očích, "a jaké jsou plány?" odvedl řeč. "Pustíme se rovnou do práce?"
Erik povytáhl obočí. "Domníval jsem se, že budeš unavený."
"Kdepak!"
"Inu, v tom případě můžeme zajít do divadla. Hraje se tam teď velice zajímavý kus. Nebudu tě přece trápit prací hned ode dne tvého příjezdu," navrhl Erik.
"Copak jste letos uvedli? Něco tvého?"
"Ne, neuvedl jsem žádnou svoji hru od otevření divadla," odvětil Erik.
"Ale proč? To je škoda. Bylo by mi ctí někdy vidět tvé dílo."
"Příliš mi lichotíš," zavrtěl hlavou Erik, ale potěšeně a na jeho poměry nečekaně plaše se pousmál a změnil téma, "rád bych tě po představení seznámil se slečnou Arielle."

---

"Óch," uculil se Alexej a Erikovi bylo okamžitě jasné, že se chystá špičkovat, "no ovšem! Ta tvá malá chráněnka. Nemůžu uvěřit, že jsi ji přede mnou do této chvíle schovával."
Erik se zamyslel. Vzpomněl si, jak se kdysi posmíval Christianovi a předhazoval mu Arielle jako jeho chráněnku. Teď ho zrovna tak nazval Alexej. Život je zvláštní. "Dávno bys ji znal, kdybys byl během práce schopný vnímat své okolí. Pracuje v divadle a okolo vytváření Vzpomínky se motala v jednom kuse, i když ani nebyla potřebná," usadil ho nakonec.
Alexej pokrčil rameny. "Jako bys byl o něco lepší, Eriku!" popíchl ho pobaveně.

***

Toho samého dne po zdařilém večerním představení Erik s Alexejem zašli do zákulisí, aby vyhledali Arielle. Ta se samozřejmě o zvláštních hostech, kteří narychlo přišli na představení do Erikovy lóže, už doslechla, ale velice ji překvapilo, když se před ní oba náhle objevili.
"Dovolte mi, abych vám představil pana Alexeje Grebenščikova, kterého si jistě pamatujete. Alexeji, je mi potěšením představit ti slečnu Arielle," ujal se Erik role seznamujícího.
Arielle se nepatrně rozšířily oči, když ji Erik představil pravým jménem. Znamenalo to, že Alexej je obeznámen s jejím příběhem a to ji uvedlo do rozpaků. Přesto s lehkým úsměvem přijala jeho ruku a vyměnila si s ním zdvořilostní fráze.
"Alexej je čerstvě zasnouben," prohodil Erik, aby zaplašil nastalé ticho.
"Vskutku? Srdečně vám blahopřeji," Arielle se znovu usmála.
V tu chvíli Erika odvolala slečna Fleck a něco s ním v opačném koutu místnosti začala naléhavě řešit.
Arielle se obrátila k Alexejovi, nejistá jak s ním bez Erikovy přítomnosti vést konverzaci. Na podobné věci nebyla dvakrát dobrá.
"Přijel jste sem za zábavou?" zeptala se nakonec lehce přiškrceně.
"Ach ne, opět za prací," opravil ji Alexej, "Erik mi napsal ohledně písně, kterou složil pro Christine de Chagny…nebyl si jist svým textem a požádal mě o konzultaci. Ihned jsem po příležitosti znovu s ním spolupracovat skočil, ačkoliv, přiznávám se vám, na psaní textů k písním nejsem právě odborník. Nicméně tohle je znamenitý kousek! Už jste ji slyšela?"
"Ne kdepak, ani název té písně se ještě neví. Všechno se drží v tajnosti," řekla Arielle a sklopila oči.
"I před vámi, takovým roztomilým stvořením? Ale kdeže…jistě by vám ji zahrál, kdybyste ho požádala," řekl Alexej významně, ale Arielle v jeho slovech žádnou narážku nevycítila.
"To bych si samozřejmě netroufla," poznamenala.
"Ale prosím vás! Jaká škoda. On je génius…opravdový génius. Ostatně - slyšela jste ho někdy hrát?"
"Jednou," špitla Arielle, "ale bohužel za velmi nepříznivých okolností." Arielle totiž Erika poprvé a naposledy slyšela hrát toho ponurého dne, kdy se krčila za zrcadlem v jeho pracovně, kam ji schoval před Williamem a vyslechla, jak si krátil čas do jeho příchodu hraním na piano.
"Ale pak je tu samozřejmě jeho hra…v té zazněla jeho autorská hudba a to je, když ne totéž, alespoň velice blízko," dodala Arielle s pousmáním.
"Ach ano, Erikova hra! Velmi mě mrzí, že jsem ji tehdy neměl šanci shlédnout…vlastně jsem ani nevěděl o její existenci. Musím ho přesvědčit, aby ji příští sezonu znovu uvedl - bez váhání bych přijel…toho času už i v doprovodu své budoucí manželky," dodal potěšeně.
"Sama bych vám byla vděčná, kdyby se vám to povedlo. Pamatuji, že jsem ji viděla mnohokrát a přesto si u ní pokaždé div nevyplakala oči…" Arielle se na okamžik zasnila.
"To Erik umí, viďte? Pohrávat si s emocemi jak se mu to zrovna hodí - dokáže do své tvorby zachytit tolik opravdových citů a vytvořit něco velmi silného ale i křehkého zároveň…nikdy jsem někoho takového jako on nepotkal," nadchl se Alexej.
Arielle náhle ucukla pohledem a nasucho polkla. "Ano...m-myslím, že občas si ani neuvědomuje, jak může na lidi působit. Často na sobě vidí jen to zlé."
"Svatý zrovna také není," nadhodil Alexej ze zvědavosti, protože čekal, jestli se Arielle chytí nebo ne.
"Je komplikovaný…musíte jeho osobnost poznat z více úhlů, než….než můžete soudit," řekla trochu rozhořčeně.
Alexej se usmál sám pro sebe. "To je na něm to zvláštní, že? Člověk má pocit, že ho nikdy nezná úplně…je - jak říkáte - zkrátka komplikovaný."
Arielle na to chtěla něco dodat, jenže to už se k nim opět vrátil Erik.
"Omlouvám se - jisté organizační záležitosti," řekl a přejel je oba pohledem.
"To přece nevadí, rád jsem si se slečnou Arielle popovídal a ještě raději jsem ji konečně poznal," pronesl s okouzlujícím úsměvem.
Erik mu věnoval trochu varovný pohled a pak se sklonil k Arielle. "Rád bych s vámi ještě něco probral, pokud Alexej Nikolajevič dovolí."
"No prosím, samozřejmě," Alexej se usmál a vzdálil se.
Arielle obrátila k Erikovi zvědavé oči.
"Jde o toho vašeho přítele….Nicholase Laurentise. Slečna Fleck mi právě mimo jiné sdělila, že se opět pokoušel dostat se sem. Vím, že jste říkala, že mu věříte, takže pokud budete chtít, povolím mu sem vstup," šeptal Erik.
"Nick?" zopakovala Arielle udiveně. "No…tak tedy dobrá, ano, děkuji vám," zajíkla se, podivujíc se jeho výrazu. Ačkoliv jeho tvář byla důstojně klidná a vyrovnaná tak jako vždy, v modři jeho očí byla utopená zvláštní melancholie
"Dobrá tedy. Pustím ho dovnitř," řekl Erik po odmlce a po rozloučení odešel.
Arielle ho když spolu s Alexejem odcházeli vyprovázela pohledem. Marně přemýšlela, proč je jí najednou jaksi těžko.

***

Rozhovor Arielle a Nicka se odehrál ve falešném kupé právě uváděné hry. Z příčin jí neznámých tento fakt způsoboval, že Arielle bylo ještě víc smutno.

"Je překvapivě těžké dostat se do divadla," začal Nick s žertovným úsměvem.
"Copak jsi čekal? Lidé si přece nemohou chodit do zákulisí jen tak, jak se jim zlíbí. To by přece nešlo," řekla Arielle a s úsměvem nad ním zavrtěla hlavou.
"Minule se mi to podařilo poměrně snadno," opáčil Nick.
"To si jen myslíš. Ten vrátný co se od tebe nechal uplatit, byl ještě ten samý den propuštěn," informovala ho Arielle.
"Ach, vážně? To mě ovšem mrzí. Netušil jsem, že mé chování bude mít až takové následky," zarazil se Nick.
"Neber si to tolik k srdci…beztak s ním byla spousta potíží už předtím. Tohle byla jen pomyslná poslední kapka," uklidňovala ho Arielle.
"Když říkáš…" pousmál se Nick.
"Mimochodem," začala Arielle, "už prve jsem se tě chtěla zeptat, ale zamluvili jsme to - proč tu s vámi není i Fleur? Zdá se, jako byste si z vystoupení madame de Chagny udělali menší rodinný výlet a přitom…"
Nickovi zaškubalo v obličeji, jeho hnědé oči najednou získaly nepříjemný výraz a Arielle od něj rychle uhnula pohledem.
"Fleur zemřela," řekl konečně.
Arielle zalapala po dechu. "Jak? Snad nehoda?"
Nick se zle ušklíbl. "To je oficiální verze příběhu, ano. To jsem povinován vyprávět přátelům a rodinným příslušníkům. Pravda je ovšem taková," zvedl k ní oči a počkal, dokud se na něj znovu nepodívala, "že její odporný manžel ji ubil k smrti."
Arielle nevěděla co říct, jak se tvářit, jak vhodně reagovat. Dá se na takové prohlášení vůbec vhodně reagovat? Ošklivě zezelenala v obličeji a nakonec se před Nickovým pronikavým pohledem schovala a zabořila tvář do dlaní.
Nick k ní poklekl, přiměl ji, aby se na něj znovu podívala, dokonce ji vzal za bradu, aby si prohlédl její obličej a nakonec ji vzal za pravou ruku a Arielle si všimla, že jí měří puls.
"Z profesionální zkušenosti jsem se obával, že mi tu omdlíš. Omlouvám se, neměl jsem ti to sdělit tak chladně. Nezamýšlel jsem být vůči tobě hrubý, problém je," vstal od ní a vzdychl, "že jsem si na tu myšlenku, že je mrtvá, že Fleur už víc není…" náhlý příliv emocí ho donutil odmlčet se. Chvílí vedle ní stál s odvrácenou tváří.
"Problém je v tom," navázal znovu se značným přemáháním, "jak zle jsem se k ní choval, víš? Asi si myslela, že ji vůbec nemám rád a já už nedostanu šanci říct jí, že to tak není, že…že….co když zemřela a opravdu si to myslela? Jak hrozné je, když si člověk uvědomí, že je nenávratně pryč, že už zkrátka není šance na to, abych napravil svoji chybu. Lidé mi říkají, že mojí útěchou jsou vzpomínky na ni a na naše dětství, ale ve skutečnosti jsou právě tyhle vzpomínky mým největším utrpením. Donutilo…donutilo mě to rovněž hodně přemýšlet o tobě. Jak krutě jsem všechno zničil už od první chvíle, co jsme se potkali…ten den kdy nás začala vyučovat slečna Robertsová, pamatuješ?"
"Nicku je mi to tak líto…ale nesmíš o tom takto přemýšlet a trápit se. Fleur tě zbožňovala, to by ti mohl říct každý a pak…byli jsme děti. Které dítě se chová rozumně? Navíc - je třeba zvážit, že teď mluvíš s osobou, která ztratila dva roky života, když se pomátla na rozumu," dořekla ztěžka.
Nick se k ní obrátil se smutným, ale chlácholivým výrazem zároveň. "To všechno se stalo kvůli tvému otci, teď už tomu rozumím a….ach, máš pravdu, co na tom sejde. Už je to pryč. Člověk nemůže vzkřísit minulost a napravit ji - ať už v cestě stojí smrt nebo ne."
"Ale máš před sebou svoji budoucnost - nakonec ses stal lékařem, jak jsem pochopila, není-liž pravda?"
"Ano, mám praxi v New Yorku."
"A pak jsi ženatý a dokonce máš syna - to je skvělé!"
Nick se ironicky pousmál. "Jen mi tu prosím nezačni vyprávět o Victorii, to je to poslední, co by mi dnes zbývalo."
"Ach…" zarazila se Arielle.
"Ona…," Nick potřásl hlavou a začal znovu, "Rodiče mě donutili, abych se s ní oženil. Okouzlila je ta možnost dostat se do aristokratické rodiny - byť zchudlé. Jenže život s ní je peklo. Zpočátku si myslela, že mě dokáže přinutit, abych se do ní zamiloval, ale čím déle jsme spolu byli a ona dospěla a ta bublina, kterou si kolem sebe vytvořila konečně praskla a ona zjistila co je to skutečný život…tím to všechno začalo. Prohlédla a uvědomila si, jak nešťastný vedle ní jsem a začala být podrážděná a nespokojená. Myslím, že jsme se dostali do bodu, kdy se navzájem nenávidíme. Jednou na mě mířila zbraní…a ač jsem věděl, že by nikdy nestiskla spoušť, tajně jsem si přál, aby přece jen…." Nick si uvědomil, že zašel příliš daleko a odhalil víc, než měl. Rozpačitě sklonil hlavu. "Ne, zním jako větší zoufalec, než jakým jsem. Mám přece Arthura - slíbil jsem si, že on nikdy nepocítí co se mezi mnou a jeho matkou děje. Je nepochybné, že jednou vyroste a pozná, že v našem domě věci nejsou v pořádku ale…přesto bude šťastný. Musí být. Žiju jen pro něj - člověk přece pro něco musí žít, že ano? A není to vždycky jen zlé…jsou i pěkné chvíle a já si jich o to víc vážím…"
"Nicku," vzdychla Arielle a spontánně a odvážněji, než by od sebe sama očekávala k němu přistoupila a objala ho. Bylo to gesto útěchy a přátelství, ale Nickův obličej se ve chvíli, kdy tak učinila, stáhl ještě větším zoufalstvím než předtím. Přesto obemkl ruce kolem jejích drobných ramenou a zabořil obličej do jejích vlasů.
Voněla po třešních.