DSOCI - 58. kapitola

Na chodbě před dveřmi do Erikovy pracovny se ozvaly spěšné, rázné kroky. Trio se zadívalo na svého pána a pak ke dveřím.

"To je neslýchané, lidé si sem chodí jak se jim zlíbí, bez pozvání, bez klepání...dřív to tak nebývalo. Měl byste s tím něco udělat, Mistře," neovládla se slečna Fleck a semkla rty do pevné linky. Měla tou poznámkou na mysli Ariellin nedávný neohlášený příchod, který ji prošel jen tak.

Erik se usmál sám pro sebe, zatímco něco škrtal na notovém papíře a nijak její výpad neokomentoval. Myslel si, že hluk přede dveřmi s ním nijak nesouvisí, že se brzy utiší a zmizí. Nečekal žádnou návštěvu a jediná osoba, která narušila jeho soukromí bez trestu se momentálně nacházela v divadle bez vyhlídky vyjít v nejbližších měsících ven.

Erik se pletl. Co víc, on se šeredně pletl. To a další spleť nepřehledných myšlenek zaplavila jeho mozek, když se dveře jeho pracovny zničehonic rozrazily. Když uviděl kdo stojí za dveřmi, prudce vstal ze židle, aby na ni vzápětí znovu, ochable usedl s ústy pootevřenými šokem.

"Oh mon Dieu!" zaslechl Erik jako v mrákotách. Už tak dlouho neslyšel svůj rodný jazyk...ale nebyla to francouzština, která způsobila, že se mu stáhlo hrdlo. Kdepak, takovou moc měl pouze zvuk Christinina hlasu.

Slečna Fleck se zatvářila, jako by ji někdo vší silou praštil do břicha a vyrazil jí dech. Natáhla ruku a jako klíště se přitiskla ke Ganglovi. Ten ji chlácholivě vzal kolem pasu a mlčky vyvedl ven z místnosti. Za nimi se jako stín ploužil Squelch, který si Christine před odchodem změřil překvapivě bystrýma očima, které působily na jeho tupém obličeji zvláštně a nepatřičně.

Christine v první chvíli nepostřehla, že se v místnosti nachází někdo další. Vyčkala dokud se Trio nevzdálilo a pak, ač se celá jen třásla, s hrdě vztyčenou hlavou přešla přímo k oslabenému Erikovi.

"Já to věděla, věděla jsem, že jsi to ty! Ach, já hloupá, mělo mi to dojít hned. Vždyť tohle místo...tohle proklaté místo se jmenuje Phantasma....co víc mě mělo praštit do očí, abych si uvědomila pravdu?"

Erik se konečně vzchopil a znovu vstal od piána, kde dosud pracoval.

"Takže tak jsi mě odhalila? Podle názvu parku?" opakoval nevěřícně.

---

"Ne...ne, kéž by, ale ne. To tvá hudba! Tu píseň, co jsi mi dnes poslal....nestačila jsem si tu skladbu ani projít do konce, hned jsem věděla, že...to ty! Ty jsi v té písni, v každé melodii....to...." Christinin hlas najednou zněl plačtivě i přesto, že navenek se ovládala a měla nečitelný výraz v obličeji, "...to jak jsi tu skladbu upravil, aby v ní vynikl můj hlasový rejstřík, jak precizně ses vyhnul všem potencionálním nástrahám, které, jak tak dobře víš, mému hlasu občas mohou dělat potíže a...ta hudba, ach hudba! Já..." Christinino sebeovládání bylo tytam, "já nemyslela, že bych kdy ještě slyšela a cítila takovým způsobem!" Christine vytryskly slzy a rozčarovaně se od něj odvrátila.

Erik k ní chtěl přistoupit blíž, ale ona zaslechla jeho kroky a prudce se otočila. "Už ani krok, nechci aby ses ke mně přibližoval! Nemáš právo....ne," vrtěla hlavou, ačkoliv Erik už se dávno poslušně zastavil na místě.

Christine si na okamžik skryla obličej v dlaních a když na něj znovu pohlédla, bylo zjevné, že záchvat slabosti už překonala. Rozhodila drobnýma rukama.

"Proč tohle děláš? Deset let jsi mě nechal věřit, že jsi mrtvý a já se stala manželkou a matkou. Čas se nedá vrátit, minulost se nemůže odestát a já...musíš vědět, že já bych nic na minulosti a svých dávných volbách neměnila," dořekla důrazně.

Erik pocítil hořký osten jejích slov a nepatrně poklesl v kolenou.

"Nechci tě nijak ohrožovat...tebe ani tvojí rodinu," hlesl nakonec, "nechtěl jsem, abys kdy vůbec zjistila, že jsem tady, že to já jsem pan Y."

"Kdyby ti to opravdu tak leželo na srdci, tak bys mě sem nikdy nezval, to je jednoduché," opáčila Christine s uzardělými tvářemi.

"Možná....možná jsem si bezděčně představoval jaké by bylo se s tebou setkat ale....ale ujišťuji tě, že kdybys sem nepřišla, my dva bychom se nikdy nesetkali," přesvědčoval ji Erik.

"Tak k čemu tohle divadlo, ne-li k tomu, abych se zase stala tvojí loutkou?"

Erik pocítil bodavou bolest v pravém spánku. Přivřel oči a sklonil tvář a zjistil, že je mu zatěžko vysvětlovat Christine své důvody, zrovna tak, jako si je nikdy pořádně neodůvodnil sám sobě a ta lež a vnitřní konflikt se znovu prodraly na povrch v podobě fyzické bolesti.

"Cítíš se snad jako moje loutka, Christine? Nic jsem neudělal, nic. Složil jsem skladbu, pozval si velkou operní divu, uzavřel řádnou smlouvu a o nic se od té doby nepokusil..."

"Přestaň, neopovažuj se se mnou mluvit tónem, jako bys byl v právu, jako bych tě osočovala. Nalákal jsi mě sem i s mojí rodinou a vyhýbáš se prosté otázce: proč bys to dělal? Co za tím stojí, když ne staré vášně?" naléhala Christine pevně, avšak přesto jaksi roztřeseně zároveň.

"Chtěl jsem...vím v jak špatné situaci jsi a potom všem co...co se mezi námi odehrálo jsem považoval za správné-"

Christine ho přerušila: "Ano, Eriku, tak jsi sám sobě a snad i svému okolí odůvodnil, proč jsi mě sem pozval. Ale co bylo skutečnou příčinou? Sám jsi řekl, že sis bezděčně, tajně představoval, že se se mnou setkáš. Tady jsem - skutečná. Co to bylo, co jsi řekl snové Christine, ale nechceš říct mě?"

Erikova vyjela ruka nahoru, jako se chtěl chytit za hrdlo, ale pak, tak náhle, až sebou Christine škubla, se zhroutil a poklekl před ní.

"Christine, Christine....," šeptal a znovu natáhl ruku, ale i tentokrát se zarazil a zase ji spustil podél těla. "Vzpomínala jsi na mě někdy během těch deseti let? Vybavil se ti někdy záblesk vzpomínky na mě? Jak ses přitom cítila? Polil tě děs a otřásla ses odporem? Nebo ses soucitně usmála, zrovna tak, jako ses přes slzy usmívala tehdy, když jsi mi vracela můj prsten? Potlačovala jsi myšlenky na mě, bála ses jich a štítila, že ano? Tak...tak bych si přál, aby to co mezi námi kdysi bylo nebylo jen špatné, zvrácené, pokroucené...snažil jsem se lhát sám sobě. Nejsem jako ty. Ty si nic nelháváš, ty jsi silná ty....," hlas se mu zajíkl, jeho krásný jemný hlas se zlomil a Christine se nad tím, stejně jako kdysi, chtělo zoufale rozplakat. "Vybavila sis někdy o mě něco dobrého? Tak bych si přál aby aspoň jednou za těch deset let..."

"Eriku!" zaúpěla Christine a poklekla k němu. V očích se jí opět třpytily slzy, ale tentokrát je už neskrývala. "Já ti vůbec nerozumím, prosím, řekni mi co je to, co se to děje?" zasténala nešťastně.

Erik se odmlčel a na okamžik zavřel oči. Nebyl s to na ni pohlédnout, když jí kladl tu zásadní otázku. "Myslíš, že je ve mně něco dobrého? Myslíš...že...to všechno mezi námi bylo jen zlé? Odešla jsi ode mě tehdy, před těmi deseti lety s klidnou duší, nebo v ní zuřila takové bouře jako v té mé? Unesl jsem tě, mučil..h-ho, málem tě připravil o rozum tou bezcitnou volbou ale i přesto...tak moc se v noci, když mě obklopí tma a ticho upínám k přání, že na mě nemyslíš jako na zrůdu, že jsi kdesi hluboko uvnitř mě zahlédla něco dobrého a políbila jsi mě, protože tys jediná to viděla..."

Zmlkl, když Christine uchopila jeho tvář do dlaní. Naklonila se k němu a opřela se svým čelem o jeho. Klečeli tak na zemi, třásli se pod zvláštním napětím toho dotyku a pod náporem slz.

"Už ti rozumím," řekla Christine laskavě. Oba měli zavřené oči, ale Erik přece slyšel v jejím hlase, že se usmála. "Nesmíš si myslet, že jsem prožila svůj život a chovala k tobě nenávist, nesmíš ale ani doufat, že jsem tě milovala. Chovám k tobě ty nejněžnější city, ale není to jako láska, která mě váže k Raoulovi. Nemohla bych tě nenávidět i přes to, že jsem ti kdysi řekla opak. Proč jsem to vůbec řekla? Chtěla jsem ti ublížit,tak jako ty jsi ublížil mě. Ale na tom nezáleží, to není důležité, teď už ne. V tobě není zlo....je v tobě taková přemíra zoufalství, která se jako zlo pouze maskuje. Dovol mi to zoufalství z tebe odejmout...nech mě pro tebe jednou, naposledy zazpívat, naše duše se spojí stejně jako kdysi.... A až odjedu, nechám tu po sobě dobré vzpomínky, na které jsi snad zapomněl, když ses bál, že na tebe myslím s odporem a strachem. Budeš se na minulost obracet s lehkostí a budeš svobodně dýchat a pak si jednoho dne uvědomíš, že se k minulosti už nevracíš, protože už odezněla, protože tě už nemá proč trápit a všechno, co tě sem z Francie pronásledovalo je pryč, protože naše cesty se rozešly pokojně a vzpomínka jednoho na druhého nám činí radost," Christine otevřela oči a zjistila, že on už ji svýma pozoruje delší dobu. "Všechno bude dobré, slibuji ti to. Už ti rozumím. Lituji...ale vím, že nechceš být litován a proto i já nechám svoji lítost za sebou. Všechno...všechno je to v té písni, už chápu. Ta neuzavřená kapitola našich životů konečně bude mít konec a oba budeme svobodní."

***

V době, kdy si Christine šla vyřídit staré účty s Erikem, měl Raoul domluvenou schůzku s Christianem. Oba pánové si velice padli do oka a schůzka se protáhla i na společnou večeři.

Christine přemýšlela, komu by mohla, na dobu kdy budou oba s Raoulem pryč, svěřit Gustava. Nahlas by to neřekla, ale větší část Raoulovy rodiny pobývající v Americe jí byla protivná, aniž by vlastně věděla proč. Bylo to vzhledem k tomu jak moc jí s Raoulem pomohli velmi neuctivé, ale nemohla si pomoct.

Jediný spolehlivý člověk byl Nick, kterého bezděčně mezi ostatní de Chagnyovi neřadila, protože v kruzích tohoto rodu působil tak ztrápeně a tak usilovně se od ostatních distancoval, až si ho Christine skutečně začala představovat jako mimo stojícího.

Viděla jak něžným a pozorným rodičem je malému Arthurovi (čímž tvořil pravý opak Victorie) a tak požádala jeho, ač u toho měla výčitky svědomí. Nick totiž neustále působil dojmem, že má svých starostí dost, ale on i přesto gentlemansky souhlasil a Gustava se ujal. Nejprve si myslel, že bude s oběma chlapci, ale Victoria se rozhodla hrát si ten den na matku (nejspíš kvůli zbytku příbuzenstva, které si ten den dělalo rodinný piknik, kam se úloha vzorné milující matky výtečně hodila a tak malého vzala sebou). Nick se z tohoto otřesného podniku vymluvil, odkazujíc se na slib Gustavovi, že si s ním projde park. O pár hodin později toho sice litoval, ale to tehdy ještě nemohl tušit.

Důvodem následného zpochybňování jeho rozhodnutí byl poměrně jednoduchý fakt: totiž že Gustava ztratil. K Nickově obraně nutno říct, že se tak nestalo kvůli jeho nepozornosti jako spíš Gustavově nadšení, které u něj propuklo, když nahlédli do místního divadla, kam se Nickovi podařilo vetřít za pomoci nějaké výmluvy, zvučnosti jeho jména, příbuzenství s Christine de Chagny a co bylo asi nejpádnější - padesátidolarovky v jeho kapse. (Těch padesát dolarů byly poslední peníze, co vrátný, který onoho dne sloužil viděl, protože jen o pár hodin později ho rozladěný Erik na hodinu propustil.)

Nick se s panikou vzdouvající v jeho hrdle proplétal bludištěm chodeb, přičemž už si dávno přestal být jistý, kde vlastně je. Nikdy nevěděl, že zákulisní chodby divadla jsou takové...na Nicka působily téměř dojmem katakomby a v určitou zoufalou chvíli ho napadlo, že není ztracený jen Gustave, ale i on sám, protože už podezřele dlouho na nikoho nenarazil.

Málem vyskočil radostí do vzduchu, když za ohybem chodby, po které právě kráčel, zaslechl Gustavův nezaměnitelný zvonivý hlásek. Zrychlil a pohlédl na mladou ženu se kterou hovořil a vytřeštil oči.

Uplynul dlouhý čas od doby, kdy Arielle viděl naposledy v zahradě de Chagnyových ve chvíli, kdy utíkala pryč po krutém rozhovoru se starou Brownovou, jenž nedobrovolně vyslechl i on sám. Přišlo mu proto v první chvíli nemyslitelné, že by to opravdu mohla být ona, živá a zdravá a především už dospělá. (Z nějakého důvodu si ji, kdykoliv si na ni vzpomněl, představoval pořád jako dítě.) Ale byla to ona, nemohl si to splést. Ty oči, které se na něj se zjevným strachem upíraly mohly být jedině její. Pořád stejně neobvykle velké, ale krásnější. Ostatně, když si ji tak prohlížel, tak naznal že zkrásněla a z ošklivého káčátka se stala půvabná labuť.

Nick si možná poněkud idealizoval co viděly jeho oči. S Arielle se neudála zásadní změna zvenčí, jako spíš uvnitř, kterážto se odrazila i v jejím vzhledu. Její oči už nebyly strašidelné. Ukázalo se, že co na nich lidem nahánělo hrůzu pravděpodobně nebyla jejich vytřeštěnost, jako spíš bezedná prázdnota, která v člověku budila tísnivé pocity. Ta podivná ledová krusta, kterou kolem ní Nick jako dítě cítil, která ho tak mátla a z nějakého důvodu i rozčilovala zároveň, byla pryč, stále působila velmi introvertně, ale už ne nepřístupně. Na tváři neměla ztuhlý výraz melancholie, jakým se vyznačovala její dětská léta, právě naopak. Působila velmi živým dojmem, zdálo se, že ponuré chodby zákulisí divadla, ze kterých, jak byl Nick přesvědčen, už není cesta ven zpět na sluneční světlo a čerstvý vzduch, ji činí zvláštní potěšení. Zkrátka a dobře, Arielle stále zůstávala velmi těžko čitelnou osobností, ale co bylo hlavní...už nějakou osobnost, která by se v ní dala číst měla a to byla ona záhadná změna, kterou Nick na první pohled přisuzoval tomu, že zkrásněla. Jenže to on ještě nemohl vědět, poněvadž se stále nezmohl na to, aby s ní promluvil. Tento záměr překazila nějaká tmavovlasá dívka, která se vynořila z jedněch dveří. Nick sebou při jejím příchodu trhl a zjevně se probudil ze svého zamyšlení a údivu.

"Promiňte," oslovil ji rodilý Američan Nick s věrohodným francouzským přízvukem, který odposlouchal a naučil se používat, když chtěl nějak využít svého příbuzenství s de Chagnyovými a který na Darcy, která se k němu nejprve otráveně, později okouzleně obrátila, očividně zafungoval, "byla byste tak neskonale laskavá a dovedla chlapce na vrátnici? Hned pro něj přijdu," dodal Nick s lehkým úsměvem a potřásl jí rukou, což ovšem jen byla záminka, aby jí do ruky vtiskl bankovku (dnes se s tím uplácením asi roztrhl pytel, pomyslel si). Darcy překvapeně povytáhla obočí, ale nezdálo se, že by nějak proti tomuto přivýdělku protestovala a se svým typickým ironickým úsměvem vzala Gustava familiárně kolem ramenou a odešla s ním.

Arielle sledovala Nickovo počínání napůl nevěřícně napůl se strachem, protože vycítila, že tak činí proto, aby s ní zůstal o samotě a sbírala na ten rozhovor síly.

"Arielle," oslovil ji Nick, když osaměli a přistoupil k ní blíž. Na okamžik se zarazili, ale nakonec si podali ruce. "Já nemohu věřit svým očím," pokračoval Nick, "ty jsi tady! Po všech těch letech! Jak dlouho jsi tady? Jistě krátce? Kde jsi byla celou tu dobu?"

Arielle k němu zaskočeně vzhlédla. "Tady, celou dobu tady."

Nick zavrtěl hlavou. "To není možné - slyšel jsem...z dobrých zdrojů vím, že tvůj....generál tohle místo prohledal. Opatřil si soudní příkaz, musel jít proti několika mocným lidem, ale nakonec se sem přece dostal - není možné, že tady byl a ty ses mu schovala."

Arielle se zamračila a zvedla bradu. "A proč by to bylo nemožné? William tu byl, prohledal to tu píď po pídi a vidíš - já mu stejně unikla, i když mě měl přímo pod nosem. Nechce se ti tomu věřit?"

"Ale Arielle!" vyhrkl Nick. "Nemyslel jsem to zle, ani bych tě nechtěl podceňovat ale on....on..."

"Já vím, rozumím ti," zarazila ho Arielle. Ano, i Nick se bál Williama, to ostatně všichni, ale Nick mimo to pocítil sílu jeho fanatické povahy a to ho víc než opravňovalo pochybovat o tom, že se mu Arielle dovedla schovat. "Omlouvám se za svůj výpad...máš pravdu, nedokázala bych to sama, ale měla jsem to štěstí...že...jsem narazila na lidi ve vedení tohoto parku, kteří mi pomohli. Zachránili život, dá se říci," dodala tišším hlasem.

"Myslíš toho Rileyho? Už od začátku na mě působil příznivým dojmem."

Arielle zamrkala. "Christian? Ach...ano, ovšem, Christian.To on mi pomohl, samozřejmě."

Nick se podivil, že mu říká křestním jménem, ale nic neřekl. "Takže lidé tady vědí kdo jsi?"

Arielle zavrtěla hlavou. "Ne....ne, jen velmi málo lidí to ví a zná mou pravou identitu. Žiju tu jako někdo jiný - pozměněné jméno a úplně změněný život."

"A očividně ti svědčí! Ty...ty tak záříš, Arielle. I přesto, že očividně nemáš radost ze shledání se mnou," pravil Nick poněkud hořce. V tom zatrpklém tónu Arielle poprvé poznávala toho starého Nicka, po jehož boku vyrůstala. Sklopila hlavu.

"Nicku...smím ti tak ještě vůbec říkat?"

"Ach, to se rozumí samo sebou."

"Nicku, musím se přiznat, že když jsem tě poprvé uviděla tak...tak jsem se hrozně vyděsila. Nevíš o tom, ale zahlédla jsem tě z davu už ten den, kdy jste připluli a první co jsem pocítila byla hrozba. Zapřísahám tě - kleknu si před tebou jestli budeš chtít - ale proboha tě prosím, neříkej nikomu, vůbec nikomu, ani své ženě, že jsem tu. Zapomeň na tohle setkání - nemohu apelovat na naše přátelství, protože jsme nikdy přátelé v pravém smyslu toho slova nebyli, ale znali jsme se už jako děti, víš před kým utíkám a snad chápeš mé postavení, abys mlčel a uchoval mé tajemství, protože v opačném případě mě uvrhneš do zkázy!"

Nick se polekal a rychle zvedal Arielle ze země. "Ne, to přece nesmíš, no tak....," chvíli hledal slova, zmatený tím, že něco tak samozřejmého, jako její ochrana před Williamem, by mu neměla být v jejích očích hlavní prioritou. "Mrzí mne, že tě tak rozrušilo, když jsi mě znovu spatřila, skutečně. Nikdy by mě ani nenapadlo tě prozradit - neudělal jsem to tehdy, když jsem tě viděl prchat z toho nešťastného plesu, neudělám to ani teď, to ti mohu odpřísahat na cokoliv, nač budeš chtít abych přísahal. Věříš mi?"

"A-ano," vykoktala Arielle.

"Pak tedy," usmál se Nick, "to můžeme brát jako základ pro to, abychom se stali - jak ty říkáš - přáteli v pravém slova smyslu, když v minulosti tomu tak žel nebylo," a znovu k ní natáhl ruku.

Arielle ji s výrazem krajního údivu, ale i úlevy přijala.