DSOCI - 57. kapitola

Měsíc osvítil temnou siluetu v Ariellině pokoji. Muž bez tváře s divoce blýskajícíma očima stál nehybně uprostřed její ložnice a probodával ji výsměšně klidným pohledem. Arielle zakřičela a probudila se.

Takový byl její start do onoho napjatého dne, kdy Christine de Chagny dorazila do Ameriky.

Arielle byla až do poslední chvíle odhodlána nezapojovat se do šílenství, které kolem jejího vylodění v místním přístavu vypuklo, a zůstat v klidu doma a číst si. Nakonec si musela sama sobě přiznat, že důstojný nezájem by byla jen přetvářka - ve skutečnosti tu ženu (kterou si v duchu opřádala tolika legendami až se v jejích očích stala spíš pohádkovým stvořením než lidskou bytostí) chtěla strašně moc vidět na vlastní oči.

Tak se stalo, že se vmísila do davu v přístavišti, div že nebyla ušlapaná a z dlouhého postávání ji začínaly bolet nohy, až proklínala celý svět včetně sebe. Nakonec se ale přece dočkala.

"Už!" zašumělo davem.

"Christine Daaé!" zahulákal kdosi k Ariellinu údivu zpěvaččino rodné jméno.

Chvíli trvalo, než se přes mnohé hlavy Arielle podařilo divu zahlédnout. Měla velký klobouk, který jí zakrýval oči, ale Arielle přece zahlédla drobný nos, jemné tváře a velká ústa na kterých se vyjímal jemný, ale trochu odtažitý úsměv. Byla docela vysoká, měla štíhlou postavu a rovné, hrdé držení těla. Našlapovala opatrně, téměř jako by cupitala po špičkách, přesto se mezi novináři, kteří ji obklopovali ze všech stran a zahrnovali oslepujícími blesky svých fotoaparátů, proplétala velmi hbitě.

Brzy se k ní připojil její muž, Raoul, který si za pochodu jednou rukou nasazoval na oříškové vlasy klobouk a druhou držel za rameno malého, desetiletého chlapce.

Měl přátelské oči, které se ovšem na davy okolo dívaly poněkud nervózně. Pod trochu ostře řezaným profilem nosu se mu rýsovala ústa s čtveráckým úsměvem, kterým maskoval nejistotu, ale rovněž poukazoval na to, že nositel tohoto úsměvu má dobrý smysl pro humor.

Chlapec nakračující trochu neobratně pod vedením svého otce byl malý roztomilý blonďáček s modrýma očima, které vylekaně klopil k zemi. Z jeho dětského obličejíku bylo zřejmé, že z něj jednoho dne vyroste náramně pohledný mladý muž, ale to vše bylo v rukách budoucnosti. Jediné, co se zatím dalo vyčíst z křehkých rysů jeho obličeje byla naivní stydlivost se zvědavou dychtivostí skrytou kdesi hluboko uvnitř.

---

"Kdo je to?" zahučel dav, když po můstku nečekaně začaly scházet další postavy.

"De Chagnyovi!" vyjekla Arielle spíš v úleku, než v odpověď na všeobecnou otázku. A vskutku: z můstku scházeli známé tváře: Mark, jeho žena Mary a dcera Amelia a hned za nimi - Arielle se zapotácela - Victoria a s ní Nick držící v náručí malého chlapečka, který spal s hlavou zabořenou do otcova ramene. Arielle zesinala a chvíli stála jako opařená. Potom se otočila na patě a začala se prodírat davem zvědavců a novinářů pryč, nedbaje podrážděných pokřiků lidí, do kterých strčila, nebo jim zastínila výhled.

Nejprve běžela směrem domů, ale pak se zničehonic uprostřed nezvykle prázdného náměstí zastavila a obrátila směr. Výraz jejího obličeje se docela změnil, strach a bezhlavý útěk se prudce obrátil na vztek. Vtrhla do domu pana Y, nedbala nikoho, kdo se právě nacházel uvnitř, vystoupala po hlavním schodišti a pak dalším, tentokrát točitém, skrytém za nenápadnými dveřmi, až stanula u vchodu do jeho pracovny. Ani tam se nezarazila a vrazila dovnitř. Našla ho ve společnosti Tria, které k ní obrátilo hlavy. Na obličeji každého z nich po svém nečekaném příchodu objevila docela jinou reakci, ale jí to bylo všechno jedno.

"Pane," zasípala po tom dlouhém běhu poněkud zrudlá v obličeji, "směla bych si s vámi laskavě promluvit?" otázala se se zvláštním ironickým podtónem na slově laskavě.

Erik, kterého našla poněkud nezvykle sedět na zemi obklopeného papíry, povytáhl obočí a překvapeně na ni pohlížel zpod přivřených víček.

"Očividně je to naléhavé," zkonstatoval nakonec suše.

"Vskutku," potvrdila Arielle skrz zaťaté zuby.

"No prosím," přikývl Erik a cosi koutkem úst zahuhlal k Triu. Všichni se sebrali a odebrali se k odchodu. Arielle klopýtla, když do ní slečna Fleck omylem vrazila.

Erik hbitě chňapl po rukávu Gangleho, který se kolem něj s potměšilým úsměškem chystal projít ke dveřím. Přitáhl si ho dolů, aby měli obličeje na stejné úrovni. K Arielle dorazilo pár zašeptaných slůvek.

"...pokusíte poslouchat....krutě odnesete....pryč z domu,"

Arielle od něj odtrhla pohled a soustředila se na důvod její nevyžádáné návštěvy, které jak známo, Erik obvykle trestal. Přesto se nebála. Nevěděla co přesně cítila, ale cítila to tak silně, až se jí zatmívalo před očima.

"Můžete mluvit," vyzval ji Erik, který mezitím vstal, když viděl, že se o něčem zahloubala a přestala vnímat.

Zamrkala a upřela na něj tvrdý pohled pod kterým, jak překvapeně zjistil, poněkud znejistěl.

"Proč," spustila tiše a nepřátelsky, "se mnou pořád hrajete tyhle hry? Proč jste za mnou tehdy večer přišel a předstíral, že se mi důvěrně svěřujete a přitom jste se bavil mojí naivitou? Proč jste mě uchránil od Williama aby jste mě vzápětí hodil zpátky do jámy lvové?"

Erik k ní mimoděk s každým slovem nakláněl hlavu blíž a blíž, jako by si myslel, že mu to pomůže pochopit co říká. Nakonec rezignoval a rozhodil rukama.

"O čem to mluvíte?"

"Jsou tu de Chagnyovi," Arielle chtěla zvýšit hlas, ale místo toho se jí do očí nahrnuly zrádné slzy, které zuřivě potlačovala, protože se bála, že by ji už zase bral jen jako malou ufňukanou holku.

"O tom jste věděla rok předem," řekl zvolna Erik s ostražitým pohledem.

"Ne! Je tu hrabě Mark s rodinou! Ten hrabě Mark, který mě kdysi učil! A pak...pak je tu Nick, Nick který si očividně vzal Victorii....můj soused Nick, chlapec se kterým jsem vyrůstala! Pozval jste sem přímo zástup lidí, kteří mě mohou poznat, prozradit a uvrhnout zpět k....k," Arielle se zadrhla slova v hrdle a vydala ze sebe divný zvuk, téměř jako by se dusila. Chytila se za hrdlo a vyčítavě se na něj podívala jako by mohl i za tohle.

Erik na okamžik ztuhl, téměř jako by před Arielle stála jeho věrně vyobrazená socha. Posléze párkrát přešel obvod místnosti a nakonec se před Arielle zastavil s upřímně bezradným obličejem.

"Já vám přísahám - skutečně přísahám - že jsem netušil, že sebou Christine přivede tyhle lidi. Zrovna tak jsem nevěděl, že byli u ní ve Francii - pak by se něco takového spíš dalo předpokládat, ale já skutečně nemohl předvídat..."

Arielle k němu tiše vzhlížela očima, ve kterých se nebezpečně blýskaly potencionální slzy. Přistoupil blíž a zlehka opřel dlaně o její ramena a zkoumavě se na ni zahleděl.

"Budu se muset na celé léto zavřít ve svém bytě aby mě nikdo z nich náhodou nezahlédl," zašpitala už zkrotlá Arielle nešťastně.

Zavrtěl hlavou. "Nenechám vás. Můžu vás poslat pryč - kam si jen budete přát, žádné místo není moc vzdálené nebo drahé, cokoliv vás jen napadne - mohu vám to dopřát."

Arielle ho popadla za lokty a on spustil ruce z jejích ramenou. "Ale já nikam nechci," šeptala naléhavě, "Phantasma je jako můj malý svět, ve kterém jsem se tak pracně našla - co ze mě zbyde, když budu pryč?"

Erikův pohled nápadně zněžněl. "Jste nezávislá jak na mě, tak na něm a tomhle proklatém místě. Nic z toho nepotřebujete. To Phantasma by se po vašem odchodu stala prázdnější, ne vy," sklonil obličej blíž k jejímu, "třeba byste tohle všechno konečně pochopila, kdybyste se dovedla vidět mýma očima."

Arielle na okamžik pootevřela ústa a celou dobu z něj vzácně bez jediného uhnutí nespouštěla oči.

"Vy tu taky zůstáváte i přesto, že vás madame de Chagny nesmí zahlédnout," vypravila ze sebe nakonec ztěžka, cítíc zvláštní nejistotu při vyslovení jejího jména, téměř jako by na takovou poctu neměla právo.

Vzdychl. "Neměl bych. Ale uznejte, že zahlédnout mě pokud si to nepřeji je prakticky nemožné, ve vašem případě oproti tomu....hm!" vztyčil ukazováček, když ho náhle něco napadlo a s nepřítomným výrazem od ní ustoupil. Arielle i přes to, že ji v tom okamžiku už dávno nedržel, zavrávorala, ale zavčas se zachytila stolku a on si ničeho nevšiml, protože jeho mysl očividně něco plně zaměstnávalo. Pak se k ní obrátil s překvapivě rozzářeným pohledem. "Nad divadlem je pár bytů, není-liž pravda? Pokud se tam na tuhle sezonu přestěhujete, můžete docela normálně pokračovat v práci a necítila byste se tak jako ve vězení. Byla byste docela v bezpečí - stačilo by se striktně držet v zákulisí, kam nikdo z veřejnosti nesmí."

Arielle si odkašlala, protože pořád nemohla získat zpět svůj normální hlas, takže nakonec poněkud zesláble pravila: "Ty byty o kterých je řeč jsou dost prominentní a nikdy nejsou prázdné."

Erik mávnul rukou. "To je to nejmenší. Přijímáte?"

Arielliny oči se znovu naplnily slzami a neodpověděla.

"Arielle!" vykřiknul Erik poněkud frustrovaně.

"Když," vysvětlovala Arielle trhaně, "já na vás téměř křičela a vy přitom...vy....už zase mi zachraňujete život."

"Ale má milá," vyhrknul Erik a kupodivu se usmál, "za to vaše menší vystoupení rozhodně neroňte slzy! Udělala jste na mě dojem - věřila byste, že v jednu chvíli jste mi vážně i nahnala strach? Líbí se mi, jak na vás pořád objevuju tak nečekané věci a-" zarazil se a spěšně zavrtěl hlavou. "Jestli se mi chcete začít omlouvat, tak vás proboha prosím, abyste to nedělala."

"Když se tedy nesmím omlouvat - dovolte mi alespoň poděkovat."