DSOCI - 56. kapitola

Byl začátek září a počasí bylo ještě natolik přívětivé a slunné, že si zaměstnanci prázdného parku začali počínat jako jeho návštěvníci, v hloučcích se procházeli po parku a nejrušnějším místem se stala pláž omývaná azurovým mořem.

Právě tam se procházela vysoká tmavovlasá dívka v módním kloboučku. Měla pronikavé hnědé oči orámované hustými řasami, trochu delší nos a úzká, ironická ústa. Na kulaté tváři s ostrou linií brady se jí rýsoval slabý úsměv, když před sebou zaregistrovala pana správce, půvabného Christiana Rileyho, který se zrovna - zas a znovu - snažil nadbíhat Meg.

Rychlým krokem bez povšimnutí předešel procházející se Darcy a zamířil ke svému blonďatému andělovi. Zřejmě se jí zeptal, zda-li se smí procházet s ní, protože Meg vzápětí přikývla a přijala jeho rámě. Darcy je sledovala s nepokrytou zvědavostí a přemýšlela, jak ho Giryová vůbec může odmítat a na chvíli se zasnila o Christianových do očí bijících přednostech.

Meg a Christian právě míjeli nejlepší místa na pláži, tedy lehátka s krásným výhledem do okolí, nad kterými čněly poslední dosud nesklizené slunečníky. Původně se tam chtěli posadit a Christian byl připravený kohokoliv, kdo se tam nachází zdvořile odsunout, ale tento nápad zavrhl poté, co přišel blíž a zjistil, že se tam rozvaluje Trio - těm se nic podobného říct neodvážil. Trio v parku prakticky zastupovalo pana Y a prostřednictvím Gangleho, Squelche a Fleck se je jeho neidentifikovatelná osoba přece jen zdála skutečná pro každého, kdo se odvážil zapochybovat o existenci tajemného tichého společníka.

Slečna Fleck se pobaveně zašklebila nad Christianovým výrazem a téměř nepostřehnutelně oplatila jeho kývnutí hlavou na pozdrav.

Trio se momentálně už hodinku nebo dvě bavilo vysedáváním na pláži a děláním si legrace z kolemjdoucích.

"A tady máme našeho věrného zamilovaného pejska...už zase běhá, už se zase marně snaží," zahuhňal sarkasticky Gangle a vyslal za párem, který je už předešel zkoumavý pohled.

"Patetické," zkonstatoval stručně nevýřečný Squelch.

---

"A já myslela, že pan správce tu platí za hlavní hvězdu dámských srdcí...podívejte se třeba na tu jak-se-vlastně-jmenuje gardedobiérku z divadla co jde za nimi a to jak se na na něj dívá. Pronásleduje je jako zamilovaná husička," pronesla slečna Fleck s ohrnutým rtem.

"Vlastně mi připomíná tebe a pána," zachechtal se Gangle.

"Giryová v tomto názorném případě představuje tu mrňavou holku," přisadil si s nečekaně dlouhou větou Squelch, mrňavou holkou mícící Arielle. Gangleho títmto duchaplným a především kousavým dovětkem natolik příjemně překvapil, že nastavil dlaň a plácl si s ním. Slečna Fleck je sledovala se zřejmou nevolí.

"Nebuďte směšní, mistr za tou ještěrkou takhle neběhá, to by bylo pod jeho úroveň!" zasyčela.

"No možná neběhá," připustil Gangle, "ale i tak docela často vyhledává její přítomnost, že? Jak soukromě, tak veřejně. A pak tu máme ten cirkus co tu kvůli ní a jejímu tatíčkovi generálovi onehdy vznikl..."

Slečna Fleck se rozurděně odvrátila. "Nikdy nepochopím proč se tak namáhal kvůli někomu, koho kdysi tak nenáviděl..."

"Časy se mění," broukl Squelch.

"Přesně tak," navázal Gangle, "časy se mění a on si ji od té doby pustil k tělu blíž, než kohokoliv z nás a to už je co říct."

"Teď přeháníte!" ohradila se Fleck, "A pokud ano, bylo by v našem zájmu se jí zbavit."

"Ne tak ostře, drahoušku, to by byl náš konec. Kauza s generálem prokázala, že ta malá je teď pod jeho ochrannou rukou," uculil se Gangle.

"Proč bychom takovou hloupost dělali?" zamračil se Squelch.

"Správně," přitakal Gangle, "proč bychom se namáhali? Kvůli pocitu rivality, co se v nás snažíš probudit? Ne...ne. On si pro ni ve svém životě buduje docela jiné místo, než jaké zastáváme my, do jeho světa se bohatě vejdeme i nadále..." zakončil s neupřímným úsměvem.

Slečna Fleck setřásla ruku, kterou jí položil na rameno a vyskočila z lehátka jako by ji bodl špendlíkem.

"Směšné! Všechno co tu vykládáte je naprosto směšné! Ti dva spolu nic nemají a vy to víte!"

"To je pravda," zahučel Squelch svým hlubokým basem, "je to záhada. Nechápu o co mezi nimi jde, ale už jsme si přece ověřovali, že spolu nespí..."

Gangle mávl rukou. "Možná že si pán prostě jen potrpí na platonické vztahy....on, taková duše zasněného umělce...."

Slečna Fleck vstala a bez rozloučení či ohlédnutí od nich rychlým krokem odešla, mezi zaťatými zuby drtila jednu urážku za druhou a každý, kdo jí stál v cestě ulekaně ustupoval před jejíma očima metajícíma blesky.

Slečna zamířila do Erikova domu s úmyslem zabarikádovat se v salonu v přízemí, kde obvykle nikdo nebýval. Jak ji tedy překvapilo, když tam zastihla Erika, jak leží na pohovce a tiše si pro sebe předčítá z knihy, kterou držel v ruce.

"Tak zvyk nám shůry seslán byl, aby nám štěstí nahradil..."

Slečna Fleck na svém pánovi vždycky dobře poznala, kdy si přeje být sám a proto se kvapně otočila ve dveřích a chystala se neslyšně zmizet, neboť si byla jistá, že si jí nevšiml.

"Slečno," zarazil ji jeho trochu unaveně znějící hlas.

Otočila se a i přesto jak mizerně se cítila, ho obdařila úsměvem. "Odpusťte, pane, ale nevěděla jsem, že tu jste. Skoro sem nechodíte a nikoho jsem tu nečekala."

Erik se vyhoupl do sedu a zaklapl knihu. "Ale proč hned utíkáte?" zajímal se.

"Zdálo se, že jste plně zabrán do četby a nechtěla jsem vás rušit," odvětila Fleck.

"Ale prosím vás," zavrhl to Erik a vybídl ji aby znovu vešla dál. "Vlastně se nudím, můžete mě zabavit. Proč tu vlastně jste, nevyšla jste si s ostatními strávit odpoledne venku?" zajímal se.

Slečna rozurděně svraštila obočí. "Jsou dnes ještě nesnesitelnější než jindy, už jsem to s nimi nemohla vydržet."

"Vážně?" podivil se Erik. "Jste jediná osoba, která ty dva obvykle dokáže s železnou vůlí snášet a usměrňovat a nikdy se nedádáte. Jestli je tomu dnes jinak, tak mě bohužel jako první napadá, že příčinou vašeho konfliktu jsem byl já. Musím totiž konstatovat, že jediné téma, které vás dokáže vyvést z vašeho klidu je má osoba - jakkoliv arogatně takové prohlášení musí znít. Neuhýbejte pohledem, slečno a odpovězte, proč mě probíráte ve svém volném čase, či co mě více zajímá - jaký byl předmět toho rozhovoru?"

"Ona," ucedila slečna Fleck.

Erik se na chvíli zarazil a pár vteřin na ni pomrkával v naprostém zmatení a až poté mu došlo, koho tím míní a rozhodil rukama.

"A co si vůbec představujete, že mezi námi je? Tohle mě unavuje! Nic s tím děvčetem nemám a vy to přece víte!" vypěnil.

"Já vím," zamumlala slečna Fleck a tiše se hrozila jeho hněvu. Kéž by před ním dokázala lhát!

"A konec konců - co vám do toho vůbec je? Jak se opovažujete?!" pokračoval Erik nebezpečně tichým tónem.

"Pane! Mistře!" vyjekla slečna zoufale a svezla se z křesla na podlahu. Zavrtěla hlavou a drtivé uvědomění jak uboze a marně se mu celá léta vnucuje na ni teď, když se doslova krčila u jeho nohou, dopadlo silněji než kdykoli předtím.

Erik napůl vzdychl, když vyslovoval její jméno, které už nahlas neslyšela zaznít řádně dlouhou dobu.

"Anno, zapřísáhám vás, postavte se," řekl zmučeně a vytáhl ji zase na nohy, "musíte s tím přestat....přestat se tak ničit a ubližovat mě i sobě. Už před lety jsem vám vysvětlil, že se ke mně nesmíte tak upínat, protože to nikam nepovede..."

Slečna Fleck sevřela prsty klopy jeho saka a přitiskla svůj obličej na jeho. "Ale občas jste mě nechal....protože jste tak sám....a občas potřebujete cítit že-že ještě vůbec žijete," šeptala se rty pár milimetrů od jeho.

Erik sklonil hlavu a něžně ji od sebe odtáhl.

"A to ode mne byla pokrytecká chyba. Ovšem víme, náš vztah nikdy nepřekoročil žádné hranice. Lituji, nevěděl jsem....," zamumlal a políbil její ruce, které ještě pořád držel ve svých. "Vy si tohle nezasloužíte."

"Ale ona!" zajíkla se Fleck.

Erik zavrtěl hlavou. "Co vám to Squelch s Ganglem nasadili do hlavy? Víte o kom se bavíme? O ženě, která nikdy nikoho nemilovala, protože ji už odmalička učili, že to má zakázáno. O dítěti tak traumatizovaném, že se milovat ani nenaučila. O lidské bytosti, která se bude od ostatních lidí navždy držet dál a nikdy si nikoho dooprady nepustí do toho vzdušného zámku, kterého si vystavěla. A já? Já už nikdy milovat nebudu, protože nemohu. Já za svoji lásku zemřel a před vámi stojí pouhé zmrzačené torzo. Kdysi mě nazývali duchem a teď jím opravdu jsem. Bez radosti se vláčím životem a čekám, jestli se něco změní, nebo jestli už konečně zemřu..."