9. kapitolka - Raoul

zdravím vážení, s lehkým časovým zpožděnim, je zde povídka. kterou bych ráda dnes věnovala jedné oslavenkyni. Ano Lotte myslím tebe :-). a dále bych chtěla povědět, že dnešní část povídky se bude dít z pohledu Raoula a nikoliv Christine :-). A také je lehce kratší.

Jen co zjistila, že děti nejsou se mnou, okamžitě vyběhla je hledat. Nechal jsem ji jít za nimi a zůstal s Meg a její matkou. Obě dvě si mě nejprve měřili a až když si Meg vzpomněla, kdo to před ní stojí, pustila se se mnou do hovoru. S Její matkou jsem hovořil před malou chvilkou.

---

Oba dva jsme se shodli na tom, že to co kuje její pán na mou ženu, není dobré. Vysvětlil jsem jí však, že pokud se obává vlivu mé ženy na jejího pána, nemá k tomu důvod. Stejně už dlouho žít nebude.

"Christine je pořád stejná, a ani vy jste nezměnil." Začala Meg.

"Mohl bych totéž říct o Vás slečno Meg. A vaše drahá paní matka, vypadá také zcela stejně jako před lety." Madame Giry se ovšem tvářila více než nevraživě.

"Jak je to s vaší ženou? Kolik jí zbývá času?" zeptala se přímo a bez varování.

"O čempak to mluvíte mamá?"

"Může se to stát kdykoliv. Upřímně řečeno Madame, mám dojem, že se možná ani toho vystoupení nedožije. Je v poslední době tak zesláblá. Jediné co jí drží na nohou, jsou děti. Pro nic jiného v poslední době ani nežije. Každý večer ji slyším, jak se úpěnlivě modlí, aby se ještě jednou ráno probrala a mohla vidět své děti."

"Co je s Christine?" zeptala se Meg náhle, protože nebyla v obraze, nerozuměla proto našemu hovoru mezi mnou a její matkou.

"Christine umírá." Vysvětlil jsem jí.

"Pane bože."

"Ano, to jsem si zpočátku také říkal. Tou nemocí trpí už dva roky a zatím ji zvládala, ovšem od té doby, co jsme tu je to jen horší. Není tu pro ni vhodné klima, aby se mohla léčit. Ovšem ona už se léčit ani nechce."

"Proč ne?"

"Madame Giry to netuším. Každopádně jsem jí přísahal, že se postarám o děti a to také udělám. Jen její požadavek o rychlém manželství, asi nebude jen tak jednoduchý."

"Vy se budete ženit?"

"Ne slečno Meg. Nemám to v úmyslu. Tedy možná bych to i měl v úmyslu, ale nemám vhodnou partnerku. A navíc, nechci Christine podvádět, dokud ještě žije. Tohle celé mi připadá jako postavené na hlavu, ale nechce si to nechat vymluvit."

"To mne mrzí."

"Děkuji, slečno Meg, ale netřeba. Christine se tak rozhodla, a já se její přání pokusím respektovat."

Ve chvíli našeho hovoru se u nás najednou objevilo podivné trio, které nás všechny rozdělilo a mělo sebou mé děti. Malá Lizzie se jednomu z mužů houpala na ruce a malý Gustave se tvářil poněkud vystrašeně, ale když mě spatřil, vrhl se mi kolem krku a šeptal mi, že jeho mamince není dobře.

"Dámy, pokud byste mě omluvily, půjdu najít svou ženu a půjdeme, už je nejvyšší čas." Vzal jsem obě děti a šel jsem nalézt Christine.

Gustave mě vedl za ruku a náhle u jedněch dveří se zastavil a zkoprněl. Za dveřmi jsem uslyšel hudbu. Někdo hrál na klavír. Poznal bych ten zvuk mezi všemi. Bylo to jasné, on hraje. Hraje a pokud tam je Christine, jako že tam určitě je, tak je zase v jeho moci. V jeho zrádné moci a síly jeho hudby.

A musím povědět, že jsem se nemýlil. Děti čekaly za dveřmi a já tam vešel. Skutečně hrál na klavír a Christine si prohlížela figurínu, která měla její tvář.

"Christine?"hlesl jsem jejím směrem a ona vzhlédla. "Je čas jít."

"Dobře, tedy zítra, na zkoušce." Hlesla k tomu monstru a odešla společně se mnou. Ještě jsem si vyměnil s Fantomem a ďáblem pohledy a společně jsme odešli.

Christine usnula společně s dětmi a já jsem se rozhodl, že to nenechám jen tak a vydal jsem se za ním do jeho království přeludů a stínů, abych si to s ním jednou provždy vyřídil.