5. kapitolka - Návštěvy

Ano dámy je to tu. Velké střetnutí dvou mužů. A jak to dopadne, když se od toho připlete Christine? A co teprve Gustave :D jojo snad vás to nezklame, ale naopak potěší :-) PS: Raoulistům se předem omlouvám, ale to víte já Raoulista nejsem :D

"Christine!" ten výkřik mého jména mě probral a vyděsil zároveň. Silné paže mě chytily a cloumaly mnou až do té doby než jsem otevřela své oči.

"Raoule! Pust mě, to bolí." Bránila jsme se marně jeho sevření.

"Tatí, nech maminku." Houkl Gustave a snažil se Raoula ode mě dostat, ale co zmůže desetiletý chlapec proti dospělému muži? Nakonec to vzdal. Popadl Lizzie za ruku a odvedl ji do pokoje, kde se společně zavřeli.

---

"Ty si mě zradila? Jak dlouho už to víš! Jak dlouho už to víš?!"

"Nevím, o čem to mluvíš?"

"Oh, ale víš, jak dlouho víš, že je naživu, a že je tady?! Oh, tak proto si to místo vzala? Abys byla zase u něj? Co ještě mě čeká, no tak mluv, jak dlouho už to trvá?!" Křičel jako smyslů zbavený a při posledních slovech mě zvedl z lenošky a strhl mě na zem. Pak přešel k baru a nalil si whisky.

Sotva jsem popadala dech. Cítila jsem, jak mě léky utlumují a dělalo se mi mdlo. Jenomže raoul čekal na odpověď, kterou ode mě stále nedostával a tak mě zase zvedl do svého mocného stisku svých rukou a pohlédl mi do očí.

V těch jeho bylo jen čiré rozhořčení, zrada a to všechno promíšeno s nenávistí. Tu necítil ke mně, ale k NĚMU. V těch mých očích se jen mísila beznaděj a mdloba.

"Pane, máte návštěvu." Přicupitala služka, ale raoul ji jen okřikl s tím, že dnes nikoho nepřijímáme a ta s běsem utekla.

"Tak už něco řekneš?!" křičel na mě dál, ale já marně pátrala po svém hlase, který vlivem léků a nemoci nebyl k nalezení.

"To už by stačilo vicomte!" ozval se za ním mocný hlas mého anděla hudby. Raoul svůj stisk náhle povolil a svůj pohled nenávisti nyní směřoval k Erikovi.

Raoulovy paže, které mě celou dobu podpíraly a jen díky nim jsem stála na nohou náhle povolily úplně a mé tělo se neudrželo na nohách a spadla jsem na pohovku.

Erik ke mně přešel a začal si mě zkoumavě prohlížet, zatímco rozčilený Raoul přešel k baru a nalil do sebe dvě sklenice whisky. "Tak jak dlouho." Pronesl raoul naoko ke mně stále nezodpovězenou otázku, ale byl to Erik, kdo mu odpověděl.

"Ona o mně nevěděla, je to moje dílo, že jste tu, to ano. Přiznávám. Ale ji do toho netahejte, ví to sotva den." Pronesl na mou obranu.

"Tak přece o tobě ví. A déle nežli já, zdá se." Začal opět svár.

"Vicomte, ji do toho netahejte." Bránil mě neustále Erik.

"Ale, a pročpak, ptám se, pročpak?" Raoul už byl silně ovlivněn whisky.

"Raoule," vložila jsem se do hovoru.

"Ne Christine, vážně to chci vědět. A když tvrdí, že to s tebou nemá nic co dočinění, poslechnu si ho a pak ať si táhne k čertu, stejně jako jeho nabídka práce pro nás."

"Jak vidím, tak pěkně nasáváte, vicomte. Pod vlivem jí ubližujete. A to máte být po jejím boku?" Raoul se zasmál.

"Že to říkáte zrovna vy. Vy co jste ji unesl. Vy co jste jí div nezardousil, vy co jste jí svýma rukama nezavraždil. A narážíte tu na můj problém s pitím, to vy máte problém. Chorobný problém. Je to k čertu má žena!" a hádka začala nanovo. Sotva se začalo vyostření otupovat, nový brus byl na světě.

"Nikdy bych jí neublížil. Ne úmyslně."

"Máte zvláštní smysl pro humor. Pokud si dobře vzpomínám, tehdy byste ji zabil bez mrknutí oka a teď si tu hrajete na hrdinu? Jakým právem!"

"Panové," marně jsem se snažila do hovoru vložit. Malý Gustave s Lizzie ve dveřích vykukovali a sledovali dění v salónku. "Panové děti." Pokoušela jsem se postavit. Měla jsem štěstí, že byl u lenošky stolek, který mi pomohl na nohy. Můj hlas k těm dvěma rozhádaným, ale nedošel. Hádali se dál, jako smyslů zbavení.

Postavila jsem se s vypětím všech sil. Služebná přišla do salónku něco sdělit, ale když slyšela, jak se ti dva hádají, raději se otočila na patě a zase se vrátila.

Začal se mi vracet hlas. Cítila jsem ho. Byl zase silnější, ale ty dva bych překřičet nedokázala, ani kdybych byla v pořádku. Tři hlavy se objevily ve dveřích z chodby a dvě dětské vykukovaly z dětského pokoje. Muselo to pro ně být představení. Chtěla jsem ty dva umírnit, ale hlas se mi zajíkl při první sloce a dech byl tatam.

Najednou jakoby mi v krku uvízl knedlík a dech se zúžil. Chtěla jsem se nadechnout, ale můj krk byl zadušen. Snažila jsem se pomalým krokem přejít k balkónu a otevřít, aby čerstvý vzduch zavál do pokoje. Ale místo toho to bylo ještě horší. Dech náhle zmizel a nadechnout jsme se už nedokázala. Zvonilo mi v uších. Tlak se zvedal a náhle všechno zčernalo. Jen slabý výkřik byl slyšet v dálce, ale bylo to příliš daleko, než aby ho mohl slyšet ještě někdo.

"Christine? Christine?" budil mě Raoulův hlas. Když jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se, byla kolem mě spousta tváří. Několik neznámých a několik až moc důvěrně známých.

"Díky bohu," oddychl si Raoul. "Nemám zavolat lékaře?" zase to byl ten starostlivý Raoul, i očích měl něco jiného než zlobu. Byl to zase ten můj dobráček.

"Ne, ne, už je to dobré." Pověděla jsem a on se na mě podíval takovým zvláštním pohledem plným pochopení.

"Myslím, že bychom měli odejít." Pověděl náhle Erik a pohlédl na nově příchozí, které jsem ani neznala.

"Ano pane, to rozhodně." Pronesla zvláštní žena.

"Bylo nám potěšením, madam." Pronesl jeden zvláštní muž. "Veliké potěšení slečno Daae." Pověděl ten druhý a políbil mě na ruku.

Gustave začal hrát na klavír při jejich odchodu a Raoul se o mě zase začal strachovat. Všimla jsem si, že jedna osoba ve dveřích se zastavila a zaposlouchala do chlapcova hraní. Ano byl to on.