4. kapitola - Malé tajemství

Ahoj vážení, tato část je o malinko kratší, ale věřte mi ta další část bude zase delší :-)

"Christine, probuď se, lékař je tu." Probouzel mě jemně Raoul a lékařův hlas znějící za ním promlouval hlubokým hlasem k Raoulovi, aby mě nebudil.

"V pořádku, jsem vzhůru." Pověděla jsem napůl ospale na Raoulovu obranu. Mezitím se Raoul zvedl a odvedl Gustava do pokoje, kde s ním a malou Lizzie, která ještě spala, zůstal.

---

"Madame, váš pan manžel za mnou přišel s tím, že máte jistou chorobu, která se na vás včera večer podepsala, proto mi dovolte, abych vás vyšetřil."

"Oh, ano, v pořádku." Pověděla jsem a lékař mi pokynul, abych se lehce odhalila.

"Madame, váš dech je velmi slabý, myslím, že byste měla ihned odjet za lepším podnebím. Potřebujete suchý horký vzduch, ten bude pro vás nejvhodnější. Toto podnebí není pro vás vhodné. Místní vlhkost vzduchu není pro vás vůbec vhodná." Pověděl mi a já musela začít obhajovat důvody, proč odsud nemohu.

"Jsem tu za prací, nemohu přeci…" ale on mi skočil do řeči.

"Madame, budete tu práci muset zrušit. Váš zaměstnavatel si bude muset sehnat jinou hvězdu, na uvedení do svého představení." Povzdychla jsem si už jenom z té představy, že mu to budu muset povědět, se mi dělalo zle. Erik zešílí, jestli odstoupím a ublíží mým dětem. Ne to nikdy.

"Já musím vystoupit, dejte mi léky, nebo něco takového, ale vystoupit musím." Lékař si mě prohlížel zkoumavým pohledem a tak jsem se musela na něco vymluvit. "Chci to jako svoje poslední přání."

Nesouhlasil s mým přáním, ale bránit mi v něm nemohl a tak mi píchl injekci, po které budu dnešní den unavená, ale zítra bych měla být při síle.

Jakmile lékař odešel, vyběhl z pokoje Gustave a vrhl se mi kolem krku a jeho sestřička udělala totéž. "Mamí," vykřikli oba najednou. "Budeš si s námi dneska hrát?" zeptala se mě Lizzie.

"Ne drahoušku, dnes ne." Její úsměv se změnil ve zklamání a na čele jí vytvořil kabonivou vrásku. "Broučku budeme si hrát zítra." Slabou útěchou pro ní byla má slova, ale více než slov jsem dnes nebyla schopna. Síly mě pomalu, ale jistě opouštěly. "Běžte si hrát ano." Pověděla jsem a hlas se mi pomalu, ale jistě vytrácel.

Děti se rozutekly a Raoul mě políbil na tvář a pověděl, že všechno zařídí a o nic se nemusím starat. Že vyjedná představení a zajde za panem Y osobně a na všechno dohlédne. Nemohla jsem mu povědět, že je to on. Ale pokud odejde sám to zjistí a bude lepší, když to bude vědět ode mě, než že na to přijde sám. "Raoule, já…"

Raoul mi ale dal prst na ústa. "Psst… Christine odpočiň si." Pověděl, políbil mě na tvář a odešel.

Děti si spolu hrály a já si k sobě zavolala Gustava. "Gustave, drahoušku, pojď ke mně ano?" můj hlas byl téměř pryč.

"Maminko?" přiběhl ke mně a posadil se ke mně na pohovku. Malá Lizzie si zatím doběhla pro panenku a hrála si s ní.

"Gustave, včera večer jsme měli návštěvu, vzpomínáš si?"

"Ano maminko, kdo to byl?" v očích u hrála jiskřička zvědavosti a dychtivosti po odpovědět. Můj hlas nebyl schopen mu dát uspokojivější odpověď, než tu, kterou dostal.

Jeden můj přítel, ale potřebovala bych od tebe jednu malou laskavost. Nepovíš o té návštěvě tatínkovi?"

"Ale proč?"

"Tatínek ho nemá rád, a když to dodržíš, projdeme se spolu po Coney Island ano?"

"Naše tajemství?" v očích se mu to jiskřičkami jen hýřilo. Toužil po tom mít před někým tajemství, na to jsem ho znala až moc dobře.

"Ano drahoušku. Ale nesmíš to povědět ani…" hlas mi naprosto vypověděl. A ani jsem nestačila dopovědět Lizziino jméno, ale Gustave byl velmi chytrý chlapec, takže mu to rychle došlo.

"Lizzie, že ano, maminko." Přikývla jsem a usmála se na něj. Z mého pohledu pochopil, že měl pravdu se svou sestřičkou. Malá Lizzie zaslechla své jméno z bratrových úst a hned si všechno domyslela.

"Máte tajemství? Co mi tajíte?"

"To tě nemusí zajímat," houkl na ní Gustave a Lizzie se rozplakala. Já ho ale stiskla za ruku a on pochopil, že udělal chybu.

"Omlouvám se," pověděl a sedl si za klavír a začal hrát skladbu, kterou právě skládal.

"Lizzie?" zavolala jsem na ní z posledních sil, které mi ještě zbývaly v hrdle, a malá pochopila a přiběhla ke mně a sedla si mi na klín.

Podala mi obrázkovou knížku a sama si v ní listovala a povídala mi o obrázkách, co v ní viděla. Číst ještě neuměla, ale jí zatím uspokojovaly obrázky, tak jsme zatím s výukou nespěchali. Děti v jejím věku číst ještě neumí.

Lizzie si prohlížela obrázky a Gustave skládal skladbu a já byla unášena do říše snů. Byla jsem tak unavená, že mě probudil až příchod rozčileného raoula, ale nebyl sám.