8. kapitolka - Děti nade vše

Zdravím. opět je tu pokračování povídky. :-) snad se bude líbit.

"Gustave, Lizzie, Gustave?!" běhala jsem po Coney jako zběsilá a hledala ho všude možně. Můj dech se mi úžil a v hrdle jsem pocítila osten. Nedokázala jsem však přestat. "Gustave, Lizzie, Gustave?!" křičela jsem dál, až jsem se zajíkla a jen popadala dech. Procházela jsem temnou úzkou chodbou, v nějaké budově, do které jsem vnikla přes otevřené dveře. Na jejím konci byly otevřené dveře. Nedaleko byl stolek, o který jsem se opřela, a snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to, spíš jsem měla pocit, že je to horší a horší. Pak se ozval výkřik.

---

"Gustave." Zachroptěla jsem, když jsem ho uslyšela, protože jsem poznala, že je jeho. Můj slabý dech mi téměř znemožnil chůzi, ale ani jsem moc kroků učinit nemusela, sám mi vběhl do náruče.

"Mami, to je strašné!" chtěla jsem ho utišit, ale nedokázala jsem se nadechnout. Chtěla jsem zjistit kde je Lizzie, ale nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Jen chraplavý sípot se mi dral z hrdla. Kdybych neběžela, možná by se mi ten dech tak nezhoršil. Ale chtěla jsem vědět co je s dětmi.

"Maminko, je ti něco?" poznamenal náhle Gustave, který se v mém objetí uklidnil a zkoumavým výrazem si mě měřil. Poznal, že není něco v pořádku, ani se nedivím, ten sípot byl až víc než dobře slyšitelný.

""Nic, zlat…." Ani dopovědět větu nedokázala jsem, dávivý kašel se o mě pokoušel. V hrdle jako bych měla ostrý střep, který se zarýval do masa a rozřezával mi krk na malé kousíčky. Nebo to byl pocit podobný rozžhaveným uhlíkům, jež propalují dýchací cesty smrtícím žárem, který sílil každým okamžikem.

Ve dveřích se objevil Erik, který si toho všiml a podepřel mě a dovedl do svého pokoje, kde mě usadil na pohovku a dal mi sklenici vody. Gustave se s neochotou vracel do pokoje, ze pterého předtím vyběhl s křikem a Erik se od něho držel dál.

Něco se mezi nimi stalo, ale nevěděla jsem co. Chlapec se mi vrhnul k nohám a broukal si písničku. Erik si nám stoupl za záda a skláněl se nade mnou.

"je ti lépe?"

"Mnohem."

Podala jsem mu sklenici a konečně jsem se dokázala nadechnout.

"Co se s tebou děje Christine?"

"O nic nejde."

"Vážně? Když jsem byl naposled u vás, nevypadalo to jako něco, oč vůbec nejde. Něco se s tebou děje, co je s tebou." Chytil mě za ramena a Gustave se div proti němu nevrhl.

"Nechte maminku být!" křikl. Postavil se a jako rytíř z pohádek, které jsem mu vyprávěla, se postavil proti Erikovi jako nějakému nepříteli. Nejlépe jako sedmihlavému drakovi, který měl ve svém držení princeznu. Pokud se Gustave bál, začal se chovat jako ochránce. Proto se při bouřce vždycky vrhl do postýlky k Lizzie a říkal, že ji bude chránit, aby se nebála. Ale v očích měl napsáno, že se bojí on sám. Nikdy nechtěl působit jako zbabělec. Protože v pohádkách jsou princové odvážní.

"Gustave. Drahoušku, to by stačilo. Co kdybys šel najít Lizzie? Hm? Uděláš to pro mě?" pohlédla jsem mu do očí s širokým úsměvem na tváři a on mě líbnul na tvář a běžel najít sestřičku.

"Já se vrátím." Houkl ještě na Erika ve dveřích, s výrazem hrdiny ve tváři a utíkal pryč z pokoje.

"Ach. Gustave."

"Co to mělo být?" podivil se Erik a ukázal prstem směrem ke dveřím.

"Vždycky když se bojí, hraje si na hrdinu z pohádky."

"Aha. Ovšem nesnaž se to zamluvit, nezapomněl jsem na to, co jsem se chtěl od tebe dozvědět. Pověz mi, co se to tu děje? Co je s tebou."

"Ach, o nic nejde, věř mi." Lhala jsem. Ano nepokrytě jsem lhala. Ale nepotřebovala jsem tu dalšího opatrovníka. Raoul a Gustave mi bohatě stačili. Jen jsem se bála, abych jeho árii vůbec uzpívala. Nikdy mě totiž nešetřil. Vždy mi skládal velmi složité písně, a jelikož toto má být pro něj náplast za desetileté odloučení od mého hlasu, tedy jeho posedlosti, počítala jsem s tím, že tato píseň bude mít všechno, co mu dosud chybělo a to v náležitém počtu.

"Nikdy si neuměla lhát, ale dobrá, nechme toho, líbí se ti šatna. A co hudba, začala si cvičit?"

"Šatna je úchvatná, přesně takovou jsem čekala, že mi uchystáš. A k hudbě mi chybí doprovod a hudební mistr, který mě vede." Věděla jsme, že mu to zalichotí a potěší ho, když ho požádám, aby mě zase učil a vedl.

"Zahraju ti ji." Pověděl rozhodně ale i s lehkými rozpaky. Usedl za klavír a začal hrát velmi úchvatnou melodii. Melodii, která mě vracela v čase o několik let zpět. Vracela mě do opery, do tajemného místa, kde mě učil anděl hudby zpívat. Do míst kde jsem se s ním ne zrovna hezky poznala. Do míst, kde jsem se mu plně odevzdala. Vzpomínky, jež mě nesly, až od doby kdy jsme společně splynuly v jedno.

Během doby co hrál, jsem si všimla, že jeho maska na tváři nesedí tak, jak by měla. V jeho pokoji se kolem klavíru povalovaly zmuchlané notové zápisy, které se mu nezamlouvaly. A také zde byla i má figurína. Byla zahalena, ale přesto jsem dokázala odhadnout, že je to ona.

Přistoupila jsem k ní a strhla z ní látku. Byla více upravená a měla na sobě jiné šaty než tehdy. A měla mou tvář věrohodněji vytvarovanou. Raději jsem přes ni tu látku, jež byla zahalena, rychle zase přehodila.

Okna byla zatažená, aby bylo v pokoji stálé přítmí a všude hořely svíce. Vzduch v pokoji byl prosycen výparem ze svíček a byl v něm lehký nádech alkoholu ze zvětralých lahví vína, které ležely u stolku, kde byla postavena poloprázdná sklenice.

Bylo evidentní, že odsud moc často nevycházel. Jen pracoval a pracoval. Minimálně tedy v poslední době.

Dohrál skladbu a já mu pověděla, že se mi velmi líbí. Ihned ke mně přešel a toužil mě obejmout.

"Christine?" Ozval se raoulův hlas ode dveří. Odtáhla jsem se od Erika a poodešla od něj. "Je čas jít."

"Dobře, tedy zítra, na zkoušce." Hlesla jsem k Erikovi, aby mu svitla alespoň naděje na další setkání se mnou. Byl to velmi vypjatý den. Byl tak vyčerpávající, že jsem usnula společně s dětmi v jejich pokoji.