6. kapitolka - Těžká pravda

Zdravíčko, jistě se divíte, co má to video nevideo tady nahoře v článku být, je ot hudba k povídce, hudba jež hraje malý Gustík :-). Tak se nelekejte, pohodlně se usaďte a zaposlouchejte se stejně jako Christine, nebo Erik :-)

Stál ve dveřích a zaposlouchal se do chlapcovy hudby. Hrál zrovna jednu ze svých čerstvě dokončených skladeb. Tuhle pojmenoval Maminčin spánek, protože ji skládal v době, kdy se má nemoc začala projevovat častou slabostí a spánkem, a protože věřil, že mi ta hudba pomůže tak ji pro mě složil. Začal ji hrát vždy, když mi bylo nevolno, zle, nebo jsem stonala. A to se dělo právě teď.

---

Erik se otočil na patě a lidé, kteří přišli za ním, se jen podívali na svého pána a čekali, až je bude následovat, ale on zůstal. Zůstal, otočil se k nám a zavřel za sebou dveře.

Raoul si toho samozřejmě všiml, a ihned mu to bylo proti srsti. "Neříkal jste snad, že už odcházíte, pane." Byl rozčilený, chytla jsem ho za ruku, abych ho usměrnila.

"Váš chlapec hraje?" otázal se a byl lehce užaslý, ale z jeho hlasu jsem to nejspíš poznala jen já, Raoul si ničeho nevšiml.

"Ano, a co má být, talent má po své matce, nic neobvyklého." Pověděl Raoul a doufal, že už Erik po tomto argumentu zmizí.

"Asi máte pravdu vicomte, asi máte pravdu," pověděl a skutečně odešel. Ale já věděla, že se ještě vrátí. Jakmile bude Raoul pryč jistě se vrátí. Poznal to, on to poznal. Tím jsem si byla jistá.

Večer se Raoul odebral do pánského klubu, kde hodlal strávit celou noc. Já jsem ukládala děti jejich oblíbenou ukolébavkou, a jakmile usnuly, rozhodla jsem se je následovat. Jen co jsem vešla do své ložnice v noční košili a županu už tam stál u okna ke mně zády a čekal na mě.

"Rád tě zase vidím." Pověděl, když se ke mně otočil čelem a jeho výraz značil, "Tohle mi vysvětli Christine."

"Ach, prosím, teď ne. Jsem unavená." Hlesla jsem a zamířila k posteli. Vklouzla jsem pod deku a upravovala si polštář.

Přešel k mé posteli a sedl si na její okraj a jemně pohladil lem přikrývky, kde jsem měla před tím ruku. "Ne, Christine, chci to vědět. Chci znát pravdu. Myslíš si, že jsem hlupák?" v jeho hlase byl osten vzteku a zároveň kontroly a umírněnosti. Poznala jsem to na něm, že se snaží soustředit, aby neudělal něco nepatřičného, jako předtím. Poznala jsem to na něm.

"Rozhodně nejsi hlupák." Oponovala jsem mu. "A rozhodně si umíš spočítat, že jedna a jedna jsou dvě, takže už to víš, co víc po mě chceš?" moc dobře věděl, na co chci znát odpověď.

"Chci to slyšet od tebe." Zanaléhal.

"A nač? Nač zase otevírat staré rány." Nedokázala jsem se ho nezeptat.

"Christine, nehraj si se mnou." Zvýšil svůj hlas ale jen velmi jemně.

"Zase se mnou budeš třást jako předtím?"

"Ne, už nikdy." Nechtěl zase vybuchnout. Poznala jsem to na něm. Jeho oči žhnuly, ale jeho tvář byla jako vytesaná z mramoru.

"Dobře, co tedy chceš vědět?" zeptala jsem se ho a pobídla ho rukou, aby konečně vyjádřil svou otázku, co ho skutečně zajímalo.

"Chci vědět, zda je ten tvůj chlapec mým synem. Je či není." Chytil mě za ruku a hleděl mi upřeně do očí. Jeho očím se nedalo nic odepřít.

"Ano je to tvůj syn." Hlesla jsem a uhnula pohledem.

"Jak?" hlesl a jemně zvětšil svůj stisk.

"Pokud si vzpomínám, strávili jsme spolu jen jednu noc." Napověděla jsem mu a jemně se pousmála.

"Jak si můžeš být tak jistá, že jsem otcem já?"

"Tak jako si jsi jistý ty, že je tvůj syn. Navíc s Raoulem jsem v té době dlouhou dobu nic neměla. Věří, že se Gustave narodil předčasně. Už tehdy jsem věděla, že je ten chlapec tvým synem. A co mě ještě víc utvrdilo, byl fakt, že zbožňuje hudbu. Dokonce mě ve svých čtyřech letech donutil, abych ho naučila hrát na klavír a jakmile pochopil, jak klavír funguje, začal hrát sám. Už dávno mě předčil ve svém hraní. V šesti letech začal skládat své první skladby a nyní neustále něco vymýšlí a vylepšuje své staré skladby do dokonalosti. Je puntičkář. Asi jako ty." Vypověděla jsem mu snad celý příběh. Naslouchal pozorně mému vyprávění, a když jsem skončila, naléhal, abych pokračovala dál.

"Musíš mi povědět víc." Pousmála jsem se. Ani Raoul se snad tak o Gustava nezajímal. "Co jsem pověděl směšného?"

"Ale nic." Líbí se mi, když tak naléháš, si vyslechnout víc a víc." A smála jsem se dál.

"Přiveď zítra chlapce do Coney Island. Ukážu mu ho." Pověděl náhle. "A neoponuj mi, splň mé přání, prosím sladká Christine." Ihned na to mě políbil letmo na ústa, zvedl se a zmizel v temnotách noci, tak jak to uměl jen on.

Nechtělo se mi brát Gustava do Coney Island, vůbec jsem netušila, co zamýšlí a to mě znervózňovalo. Jenomže bylo téměř nemožné mu oponovat. Věděla jsem co se děje, když se mu někdo vzepře a nehodlala jsem riskovat. Proto jsem ráno vzala obě děti do Coney Island. Ač mi to bylo proti srsti.