DSOCI - 55. kapitola

Byl horký srpnový večer a Arielle seděla ve vyrudlém křesle ve svém bytě a krčila se nad knížkou se zažloutlými listy. Venku pomalu padala tma, ale to nebylo příčinou toho proč náhle prudce zvedla hlavu a zamračila se. Způsobilo to jemné zaklepání na dveře a ona narychlo přemýšlela kdo by to v tak neobvyklou dobu mohl být. Snad Darcy? Ne, ještě než stačila návštěvníkovi pohlédnout do tváře věděla, že Darcy to rozhodně být nemůže.

"Pane?" vypískla překvapeně, když se setkala s Erikovým pohledem. Bylo to vůbec poprvé, co přišel do jejího bytu, protože do této chvíle se omezoval pouze na "předvolání" do jeho domu, přál-li si s Arielle mluvit.

Arielle ho pouštěla dovnitř se smíšenými pocity. Když za ním kráčela do svého malého salonku, nemohla si pomoci, ale jeho majestátní figura do jejího útulného ale malého bytu nějak nezapadala. Přesto, připomínala si v duchu, strávil kus svého života v temném podzemí, a v porovnáním s tím její byt nemohl být tak strašný.

Nervózním posunkem ho vyzvala aby se posadil do křesla, nenaučená roli hostitelky a její mysl stále zaměstnávalo rozjímání nad tím, co tu vlastně dělá a o čem s ní asi tak může chtít mluvit. Není moc pravděpodobné, že by zaskočil na čaj o páté.

---

Erik se v polovině pohybu zastavil a na poslední chvíli z křesla zvedl odloženou knihu předtím, než ji stačil zasednout. Ani si nemusel přečíst pozlacený nápis na obalu aby ji poznal.

"Puškin...bravo, Arielle, když jsem vám před - přiznám se že už nevím kolika lety - svolil abyste navštěvovala moji soukromou knihovnu, netušil jsem, že to přinese takové plody. Definitivní konec brakovým románům, které jste kdysi tak náruživě čítávala?"

Arielle od něj s rozpačitým úsměvem knihu přijala a odložila ji na kulatý stolek vedle vázy povadlých květů (zrovna dnes musela být líná a nevyměnit je za čerstvé). "Definitivní konec, pane," přizvukovala mu polohlasem a z tváře jí pomalu mizel onen zmiňovaný úsměv, "bylo to od vás velice laskavé," dodala ještě, protože vytušila, že si zdvořilost žádá podobnou frázi. Příliš to ale nepřeháněla, protože si už dřív všimla, že Erik se při projevavané vděčnosti cítí zvláštně nesvůj.

To jen potvrdil mávnutím ruky, kterým její díky přešel.

"Líbí se vám?" otázal se náhle.

"Ano, jak by nemohla," pousmála se Arielle.

Erikův pohled sklouzl na její ruce. Zuřivě si je třela o sebe, přesně jak měla v jeho přítomnosti, nebo zkrátka ve všech situacích ve kterých byla nervózní, ve zvyku.

"Tak si ji nechte," pronesl a v modrých očích se mu zablýskalo, "měla jste přece teď někdy narozeniny, že ano? Berte to jako můj dárek."

"Ale, pane, to přece nemohu," vydechla Arielle překvapeně. Očividně ji tím gestem uvedl do rozpaků.

"A proč by ne? Lidem se přece k narozeninám dávají dárky. Mimochodem - kolikáté vlastně už?"

"Dvaadvacáté."

"Dvaadvacáté," zopakoval Erik zamyšleně. "Pořád jste tak mladičká, ale už nejste to dítě, jakým jste byla, když jste sem přišla," poznamenal nakonec věcně.

Arielle na to nic neřekla, pouze k němu vyslala roztěkaný pohled, ve kterém se na okamžik kmitla jakási naléhavost.

"Nuže," Erik se narovnal a přehodil si pravou ruku přes opěradlo křesla, když se konečně dostával k podstatě věci, "dovolil jsem si za vámi přijít abych s vámi probral jistou záležitost. A to program příští sezony tady v Phantasmě. Konkrétně jsem vám chtěl sdělit, že hlavní atrakci příštího léta bude vystoupení operní divy Christine de Chagny," zakončil nenuceně svoji řeč, ale přitom po ní vrhl pichlavý pohled.

Arielle vyskočila z křesla s překvapeným vzdychnutím, které vzhledem k jejímu zvlášť vysoce položenému hlasu vyznělo nepříjemně nahlas.

Erik se na ni ironicky usmál. "No dobrá, vidím, že tu máme dvě možnosti - zase se pěkně posadíte a pokojně si vyslechnete mé vysvětlení, nebo....můžete pobíhat po Phantasmě a vykřikovat 'Fantom Opery'! Upřímně řečeno vůbec netuším, co se vám zrovna honí hlavou, takže si netroufám odhadovat vaše reakce."

Arielle uraženě stiskla rty k sobě, ale přesto se pod jeho pronikavým pohledem zastyděla a poslušně klesla zpátky do křesla.

"Znamenitě, to jste mi udělala radost," okomentoval Erik její počínání. Chvíli se na ni mlčky zahleděl, nakonec začal: "Myslím, že můj příběh vám bude znít povědomně...minimálně některá jména jistě poznáte. Věc se má tak - po neblahých událostech v Opeře Garnier, se zamilovaný vikomt a Christine tajně sezdali a ač se vše zpočátku zdálo perfektní, jejich činy měly nakonec následky. Vikomtova rodina nesouhlasila s takovým, dle jejich názoru, nerovným sňatkem a mladý pár by se ocitl ve velkých finančních i bytových nesnázích nebýt pomocné ruky jistých Raoulových příbuzných. Ti za takovou opovážlivost byli 'vyhoštěni' sem do Ameriky, kde se osudy některých z nich na okamžik propletly s vašimi," pokračoval Erik a sledoval jak se jí údivem pootevřela ústa, "jelikož je vikomt...," Erik na okamžik zkřivil rty do ošklivého úšklebku, "čestný muž, tak se ve chvíli, kdy se dostal k penězům - to se mu podařilo, pokud by vás to zajímalo, díky tomu, že Christine porodila dědice a rodině víceméně nezbylo než je přimout zpět mezi sebe - vše do posledního halíře ubohým emigrantům vrátil. Tím ovšem znovu sobě a své rodině zavařil a jejich náhlá a opětovná finanční nouze zavdala podnět k jakýmsi drbům o tom, že je gambler a prohrál jejich jmění v Monte Carlu...ale to už je vedlejší. Chci Christine pomoci...chci...," na okamžik se zarazil a podrážděně od Arielle odvrátil pohled, "nejsem si jist, jestli se jí ukážu, jestli ji nechám zjistit, že jsem pan Y - zatím nic netuší. Nejspíš...," ztěžka vzdychl, "nejspíš ji prostě celou dobu nechám v nevědomosti. Jak vidíte nemám v plánu jí, ani jejímu muži či dítěti ublížit, nespřádám ďábelské plány jak si někoho, kdo mě odmítl získat pro sebe, když tak dobře vím, že to není možné. Otázkou teď je: věříte mi? A odpovíte mi upřímně? Tehdy v divadle, když jsem se vás zeptal na totéž, dostalo se mi kladné odpovědi a skočila jste mi z té proklaté rampy do náručí, ačkoliv ve chvíli, kdy jsem vám pohlédl do očí viděl jsem v nich, že jste nevěřila. A co teď? Pořád nevěříte?"

Arielle překvapeně zamrkala. Zavládlo hluboké ticho, jako by se Phantasma pod Ariellinými okny na povel ztlumila. "Věřím vám..." hlesla nakonec a nejspíš aby potvrdila svá slova, tak mu přitom pohlédla do očí, čímž Erika skutečně přesvědčila, protože už dávno zjistil, že oční kontakt je pro ni z nějakých důvodů citlivá věc.

Arielle nasucho polkla. "To jste ten příběh musel odvyprávět všem, kdo jsou zasvěcení do vaší minulosti?"

Erik se v jejím křesle svezl o trochu níž. "Bohužel ano...ne každý byl o věcech poučen ve stejné míře, ale víceméně dnes dělám potupné kolečko mezi všemi jak říkáte zasvěcenými, abych oživoval duchy minulosti."

Arielle zavčas nepotlačila závan zvědavosti na její tváři a Erik ji - jako vždy - okamžitě prohlédnul. "Pokud jste snad přemýšlela jestli jste slyšela plnou či zkrácenou verzi příběhu, tak vás mohu ujistit, že jste nyní ze všech nejinformovanější."

Arielle zmateně naklonila hlavu. "Já? Ale proč?"

Erika tím zjevně vyvedla z konceptu. Tentokrát to byl on, kdo se odvrátil. "Přece proto, že jako jediná znáte de Chagnyovi žijící tady na Coney a lépe si uvědomujete souvislosti," s tím vstal. "Myslím, že už vás nebudu déle zdržovat a dopřeju vám váš klidný večer s knihou, jak jste původně zřejmě zamýšlela," zlehka se uklonil, "hezký zbytek večera."

Arielle ho chtěla vyprovodit, ale on ji ujistil, že se nemusí obtěžovat a brzy už po něm zbylo pouze prázdné křeslo a slabá vůně, která způsobovala, že Arielle i přes jeho nepřítomnost cítila jako by tu s ní pořád byl. Už dřív se pokoušela nějak si tu vůni pojmenovat, odhalit po čem je vlastně cítit, ale nikdy to nedokázala. Byla zkrátka jeho a jediné co si pod ní dovedla se zavřenýma očima vybavit byl zase jenom on.

Jestli toho dne něco neočekávala, byla to další návštěva, ale přesto se tak stalo. Arielle nevycházela z údivu, když jen o pár desítek minut později do křesla naproti sobě usazovala slečnu Giryovou.

"Předpokládám, že už to taky víte, že...znáte zlatý vrchol příští sezony tady v Phantasmě, nemám pravdu?" přesvědčovala se Meg, zatímco si stahovala rukavičky.

"Ach, tak proto tedy...nu, ano, znám. Sice jen asi dvacet minut, ale ano," odvětila Arielle a měřila si ji zkoumavým pohledem.

Meg sice přikývla, ale přesto se na okamžik zatvářila rozčileně.

"Ale jak víte...že....já vím?" zeptala se Arielle nesourodě, ale Meg ji pochopila.

"Od matky...ale ono by se to dalo předpokládat i bez toho," dodala kdoví proč s nepřátelským podtónem a Arielle pocítila v krku knedlík, jakožto obvyklou reakci na situace, kdy se k ní lidé chovali nepřátelsky.

"Jakže? A proč to, prosím?"

Meg máchla jednou rukavičkou, "Trávíte s ním tolik času...v jednom kuse si vás zve k sobě domů, nechává se s vámi vidět i veřejně - no jen uznejte, dá se tušit, že jste jeho důvěrnice."

Arielle poplašeně vzhlédla, protože ve slově důvěrnice ve skutečnosti slyšela docela jiné slovo a vytušila, že se nejedná o její paranoiu. Rychle přemítala o tom, jak by se její vztah s Erikem mohl jevit očím veřejnosti a jakživa by ji nenapadlo, že by si to někdo mohl vykládat....takto. Pak si uvědomila žárlivý osten Meginých slov a její věta najednou nabrala docela nový význam. Především už dávalo smysl její vytrvalé odmítání Christiana. Našpulila rty. "Och! Ale tak to přece není, slečno. Jsem s věcmi obeznámená jen proto, že znám pánovu minulost v Opeře Garnier. A než se podivíte proč tomu tak je, ujišťuji vás,že on sám by mi o ní nikdy nevyprávěl, znám ten příběh protože...jsem se ve svém dřívějším životě znávala s de Chagnyovými."

Meg vytřeštila oči. "Tak to máte na věc asi...docela jiný úhled pohledu, než bych očekávala."

"Ano i ne," odvětila Arielle neurčitě.

"Takže si vás nakonec přece jen získal?"

"Nedělám si o něm žádné iluze, jestli to myslíte takhle," broukla Arielle.

Meg její odpověď poněkud zchladila. "Omlouvám se, působím-li snad nedopatřením dotěrně, věřte mi, že bych vás nikdy zbytečně nerozrušovala otázkami příliš osobního charakteru. Nicméně věřím, že vzhledem k okolnostem spolu můžeme mluvit otevřeně," Meg Arielle obdařila vlídným úsměvem a vstala z křesla. Když Arielle napodobila její pohyb, vzala ji za obě ruce. "Slečno Elle, snad si nebudete tuto moji návštěvu vykládat zle. Kdybyste ale jen tušila, jak já jsem zoufalá!" Meg náhle ztratila sebekontrolu, pustila Arielliny ruce a vyběhla z jejího bytu. Arielle zmateně pokrčila rameny nad otázkou, kterou si teď musela sama sobě v duchu pokládat.

Dvě návštěvy, jedna víc matoucí než druhá a ona, že se má vrátit ke klidnému večeru nad knihou, jak jí radil Erik? Docela bez šance.