DSOCI - 53. kapitola

Před dlouho opuštěným domem nad ostatními vynikající ponurou věžičkou v nádechu gotického stylu v brzkých ranních hodinách zastavil kočár, ze kterého se vyhoupla tmavá postava ve vlajícím plášti a na chvíli zůstala stát na schůdcích vedoucích ke vchodovým dveřím. O pár minut později dorazil druhý kočár z něhož vystoupilo Trio, které se svým pánem chvíli tlumeně hovořilo. Menší shromáždění, jehož svědkem bylo pouze pár opilců, se asi po patnácti minutách rozpustilo. Erik zamířil do domu, členové Tria se každý rozešli jiným směrem, jelikož jejich pán chtěl být sám.

I přesto, že se Erik nestihl vrátit včas, aby mohl sám navštívit divadlo a na vlastní oči shlédnout onu "katastrofickou hru", která ho předčasně vylákala z Ruska nelenil, a hned se obrátil na vedení divadla.

Následujícícho horkého srpnového dne tak byli všichni zaměstnanci svoláni do divadla, což se setkalo s velkým údivem. Momentálně nastala ona okurková sezona, kdy bylo divadlo liduprázdné a kromě zběžných příprav na další sezonu se tam zatím nic nedělo.

Arielle vešla do sálu, kde se všichni hromadili, zabraná do hovoru s gardedobiérkou Darcy a když spatřila muže, který je tam spolu s ředitelem očekával, překvapeně vyjekla. Darcy ji zatahala za rukáv.

"To je ten tajuplný chlapík pro kterého se pořád musí držet nejlepší lóže prázdná i když tady už celou věčnost nebyl!" informovala Arielle.

Ta dost dobře nevěděla co na co říct a tak jen pokývala hlavou. Posadily se dozadu a Arielle si Erika měřila zvědavým pohledem. Před očima celého divadla vypadal trochu nesvůj a tyčil se po boku obtloustlého ředitele jako elegantní mramorová socha, pravý opak muže vedle něj. Arielle mohla zkonstatovat, že zůstal docela stejný.

Šum v místnosti se utišil, když ředitel vystoupil a naznačil, že si žádá klid.

"Vážení a milí, děkuji že jste se tu v plném počtu shromáždili i přes to, že oficiálně teď všichni máme dovolenou," s tím se na chvíli odmlčel a zazněl trochu ukřivděně. I on byl očividně povolán na poslední chvíli, protože pohled, který po Erikovi letmo vrhl, byl vcelku výmluvný. "Nicméně nastaly výjimečné okolnosti a vzhledem k poslední poněkud komplikované sezoně musí zákonitě nastat bezodkladné změny a proto vám představuji nového režiséra, který na podzim znovu uvede Grebenščikovu Vzpomínku."

"Co prosím?" vybuchl někdo v prvních řadách, na koho Arielle neviděla. "Vy chcete podruhé po sobě uvést tu samou hru? TU hru? To bude naše fiasko!"

Ředitelovi křečovitě zaškubala hlava. Mávl rukou směrem k Erikovi. "No prosím, náš pan režisér vám to už vysvětlí."

Erik po tom vyzvědači střelil tak chladným pohledem, že jeho příval otázek ihned ustal.

---

"Situace se má tak, že já osobně jsem Vzpomínku sice nikdy neměl možnost shlédnout, nicméně jsem v rukou držel a osobně schvaloval scénář, který jsem považoval za více než dobrý. Ať už se v průběhu přenášení příběhu na jeviště pokazilo cokoliv, jsem si jistý, že to dokážu napravit. Nebohý pan Grebenščikov si potupu a bahno, kterým ho vláčí noviny zdaleka nezaslouží, proto jsem ho pozval do Ameriky, aby se tentokrát na svém díle mohl podílet osobně - za mé asistence. Berte to tedy tak, že vaším novým režisérem je on a já zde momentálně promlouvám pouze v jeho zastoupení," zakončil svůj krátký monolog o jehož pravdivosti Arielle vážně pochybovala a sepjal si ruce za zády. "Ještě nějaké nejasnosti na které se chcete zeptat?" otázal se sametově, ale nikdo už se neodvážil promluvit. "Nu výborně," zareagoval na nastalé ticho a s menší úklonkou se odporoučel.

"Úplně mě z něj zamrazilo!" vypískla Darcy, "divnej patron, nemyslíš, Elle?"

Arielle se neochotně vytrhla ze svého zamyšlení. "To se ti jen něco zdálo," broukla a skousla si spodní ret.

Darcy se do ní při odchodu zavěsila. "Kdepak, byl vážně děsivý. Ta maska a to jak dokázal utnout Jacka jediným pohledem - no uznej, komu se to povede? Vůbec se mi nelíbí...z toho ne může vzejít nic dobrého, to ti povídám!"

"Rozhodně nás čekají zajímavé časy," usoudila Arielle, stále duchem napůl nepřítomná.

***

Když o několik týdnů později přišel čas prvního čtení scénáře, Arielle do divadla ani nemusela chodit, protože tam ještě neměla nic zvlášť na práci, ale dorazila i tak. Roznášela tedy hercům podle jejich přání nějaké občerstvení, ale kromě toho mohla docela nerušeně sedět v koutku a pozorovat dění, či přesněji řečeno Erika. V této fázi příprav se ještě nijak neprojevoval, seděl vedle mladého autora Alexeje Grebenščikova a tu a tam s ním o něčem pohovořil. Rus se zpočátku zdál být ze svého společníka nervózní, ale Arielle pozorovala jak se jeho rysy postupně uvolňují a debatoval s Erikem čím dál zaníceněji. Erik si ho podle všeho získal poměrně snadno, protože na konci dne se s ním loučil velmi srdečně jako se starým přítelem.

Erik si byl pozornosti, jaké se mu z Arielliné strany dostávalo dobře vědom a tak si ji v dlouhé chvíli prohlédl i on, aby zjistil, jak se za dva roky jeho nepřítomnosti změnila. Viděl, že v divadelním světě objevila taje líčidel a s umem se jí dařilo opticky zmírňovat bizarní vypoulenost svých očí a vdechnout svému šedému obličeji trochu barvy za pomoci růže. Erik uměl podobné triky prohlédnout mrknutím oka, ale přesto milostivě naznal, že teď vypadá z hlediska současného trendu krásy přitažlivěji. Co ho zajímalo spíš než její vzhled, tedy jak zapadla mezi ostatní zaměstnance divadla, byla už věc druhá. Zdála se stejně zakřiknutá jako předtím, ovšem její komunikační schopnosti se přece jen očividně trochu vylepšily. Přestala se tvářit vyděšeně pokaždé, když na ni někdo promluvil a s některými lidmi ze zákulisí podle všeho vycházela vcelku přátelsky, jak to jen na poměry někoho tak roztěkaného šlo.

Druhý den předčítání skriptu byl stejný jako den první. Arielle se tam znovu objevila, občas někomu přinesla vodu, ale jinak se držela dál v roli tiché pozorovatelky. On sám se jí už musel okoukat, protože zaznamenal, že už ho přestala častovat zvědavými pohledy a soustředí se na čtení hry. Erikovi tím tak přestala být protivná, protože nic nesnášel tak, jako rádoby nenápadnou dotěrnost. V duchu se s ní tedy, aniž by to tušila, zase usmířil a o přestávce ji vyhledal.

"Slečno Arielle, pokud vím, tak jsme se ještě neměli šanci od mého příjezdu pozdravit," oslovil ji zdvořile.

Ta překvapeně zamrkala, ale nakonec se jí podařilo vykouzlit chabý úsměv. "Ano, musíte teď být hodně vytížený," zamumlala, když chvíli marně hledala odpověď. "Přece jen se pouštíte do poněkud riskantního podniku," neodpustila si.

Erik zkřivil koutky. "Myslíte?"

"Nepochybuji, že vaše nové nastudování Vzpomínky bude dobré," vyhrkla Arielle rychle, když si uvědomila vyznění svých slov, "jde o to, že po posledním neúspěchu se budou lístky už od začátku špatně prodávat."

"Dovolím si s vámi nesouhlasit. Lidé jsou škodolibí - v čím větších nesnázích se divadlo ocitá, tím raději se na to přijdou osobně podívat, aby byli očitými svědky té katastrofy a měli pak o čem sofistikovaně hovořit, rozumějme pomlouvat, u čaje v modrém salonku," vyprávěl Erik rozverně s neklamným sarkasmem v hlase.

Arielle ho poslouchala se staženým hrdlem, protože víceméně popsal druh společnosti, do které před celou věčností - nebo se tomu tak alespoň zdálo - sama patřila.

"Obávám se, že své předpoklady stavíte na příliš vratkých základech," poznamenala nakonec.

"I kdepak. Psychologie divadelního návštěvníka je naopak jediná jistá veličina mého vzorce," vytrvale argumentoval Erik.

"Jsem si jistá, že s panem Grebenščikovem nakonec uspějete, ať už se ukáže teorie kteréhokoliv z nás jako pravdivá," vybruslila Arielle s lehkým úsměvem ze situace.

Erik na znamení díků nepatrně sklonil hlavu, načež ji opustil.

***

Nastal čas prvních zkoušek a následně i kostýmových zkoušek, kde už byl počet přítomných značně vyšší a Arielle se měla co ohánět, aby stíhala všechno co měla na starosti. Ona to ovšem vítala, protože se už začínala nudit, protože Erik byl, jak se ukázalo, perfekcionista a k určitým pasážím se muselo až do úplného úmoru znovu a znovu vracet, takže její role nečinné pozorovatelky začínala být poněkud uspávající.

Kdykoliv měla čas se na chvíli zastavit, zvědavě nahlédla do místnosti, kde se činili herci, aby posoudila, jaký režisér Erik vlastně je, protože teď už to mohla lépe odhadnout.

Její fantazie se v tomto ohledu možná rozjela až příliš, protože její pochmurné vize o tom, jak v jejím milovaném divadle nastane období strachu a hotové krutovlády se ukázaly jako zcela mylné. Překvapovalo ji, když odhalila, že Erik umí být trpělivý, nepředstíraně vstřícný a především plně oddaný věci. Ledový odstup si držel jen od romařilých hlavních hvězd, které ho očividně dráždily svou sebestředností.

Alexej a Erik se během týdnů strávených v prakticky neustálé blízkosti očividně našli a objevili v sobě spřízněné umělecké duše. Alexej byl poměrně temperamentní a když k nim Arielle takhle jednou nahlédla, stala se svědkem toho, jak Alexej nad něčím tak nadšeně a zapáleně gestikuloval, až div nenadskakoval na místě. Arielle se tomu uculovala a obdivovala Erikův klidný výraz když mu odpovídal. Na tváři mu nebylo nic znát, ovšem jeho postoj byl jiný, otevřenější, vstřícnější a jeho oči se usmívaly, kdykoliv pohlédl na svého přítele. Arielle ho takhle nikdy předtím neviděla, ani když mluvil s Triem, nebo s Giryovými.

O pár dní později, když bylo znovu-uvedení Vzpomínky poprvé oficiálně oznámeno veřejnosti, se v divadle zjevil i Christian.

Lehce ztraceně pozoroval celé to zákulisní hemžení, než si všiml Arielle a půvabnou tvář mu rozjasnil přátelský úsměv.

"Slečno Elle!" zavolal a dlouhými kroky k ní přichvátal jako by se bál, že se mu ztratí, jestli si nepospíší

"Ráda vás vidím, Christiane," pozdravila se s ním Arielle upřímně. "Čemu vděčíme za vaši návštěvu? Hledáte snad pana ředitele?"

"Ne, nic takového," Christian si trochu rozpačitě prohrábl vlnité vlasy. "Víte, jsem vlastně velmi rád, že jsem narazil zrovna na vás, tak trochu jsem doufal, že vás uvidím."

"Vskutku?" podivila se Arielle.

"Jde o to, že jsem něco zaslechl a...myslel jsem, že budete ta správná osoba na koho se obrátit," Arielle Christiana podpořila vlidným pokývnutím, protože ať už měl na srdci cokoliv, zřejmě mu dělalo potíže se vyjádřit, "skutečně je vaším novým režisérem pan Y?" zeptal se konečně.

Ariellino obočí vyletělo do výšky. Nedovedla zakrýt překvapení nad tím, že to Christian až doteď nevěděl.

"Ano...ano, je to pravda," vykoktala.

Christian se na okamžik zarazil a nakonec trochu rozmrzele pohodil hlavou. "Že se vlastně ještě divím...pořád mi dělá všemožné naschvály. Jedním z nich je, že jsem se teď před vámi docela znemožnil," prohodil žertovně.

Arielle ocenila, že se dokázal se situací vyrovnat tak pohotově a vrátila mu úsměv. "Nemusíte se trápit, pečlivě vaše tajemství uchovám. Klidně můžete předstírat, že jste o tom věděl celou dobu a já vás plně podpořím."

Christian se tiše zasmál. "Věděl jsem, že se na vás vždycky mohu spolehnout," galantně jí políbil ruku a s mrknutím odešel.

Arielle se za ním zadumaně zadívala. Dnes jí víc než dřív zarazila antipatie, kterou Erik vůči Christianovi pociťoval a vůbec jí nešlo na rozum, čím si Christian obdobné naschvály, jak to sám nazval, vysloužil.

***

Přesně jak si Arielle myslela, obecenstvo bylo vůči znovu-uvedení hry poněkud nedůvěřivé, protože mělo ještě v živé paměti, jak špatná byla originální produkce.

Erik měl ovšem s jeho "psychologií divadelního návštěvníka" naprostou pravdu a o prodej lístků nebyla nouze. I přes to se však premiéra nesla v napjatém duchu a našlo se mnoho posměváčků, kteří odsuzovali ještě předtím, než hra vůbec spatřila světlo světa.

Tato negativní reklama se však postupem času plynule měnila, kritikové se zázračným vzkříšením Vzpomínky zdáli být jako u vytržení a představení začínala být vyprodaná na týdny předem. Hra si získala své věrné obdivovatele a každé představení končilo ovacemi ve stoje. Nikomu v divadle se o něčem takovém ani nesnilo a přešťastný Alexej se znenadání stal hvězdou a jeho prvotní neúspěch se nyní přetvořil na obraz statečného mučeníka, který se nenechal odradit neúspěchem a své místo na výsluní si tvrdě vybojoval, což se lidem zdálo sympatické.

Derniéra hry se tak na rozdíl od premiéry nesla ve velmi slavnostním duchu, nekonečném potlesku, slzením diváků i obsazení a provolání slávy, když se na jeviště prišel poklonit i přešťastný Alexej.

Erik se samozřejmě od publicity a veškeré pozornosti veřejnosti držel zpátky, ale pár zasvěcených gratulovalo k úspěchu i jemu, včetně Alexeje, který i přes svojí náhlou slávu nezapomínal na to, komu za ni vděčí.

Po derniéře se v divadle konal velkolepý večírek, veselí které naplnilo celé divadlo byla vskutku velmi protikladná atmosféra od té, která nastala po prvním uvedení hry. Ale na to teď už nikdo nemyslel, vše bylo zapomenuto a šampaňské teklo proudem.

Erik se ani v nejmenším nezamýšlel těchto oslav účastnit a tak poté, co ho opustil drobný hlouček gratulantů a když od ředitelovy manželky dokonce i obdržel květiny, nenápadně odešel z triumfem prozářeného divadla.

"Pane?" zarazil ho nesmělý hlásek.

Překvapeně se otočil a stanul tváří v tvář Arielle. Ta se nejistě pousmála a přeslapovala na místě. "Snad už neodcházíte?"

Erik pokrčil rameny. "Jak vidíte tak ano, odcházím. Nechám zářit Alexeje, nikdo další už není zapotřebí."

"To by nás všechno velice mrzelo. Vlastně jsem byla poslána panem ředitelem abych se po vás podívala, protože hosté už si vaší nepřítomnosti začínají všímat," pokračovala Arielle a po tváři se jí z nějakého důvodu rozlil jemný ruměnec.

Erik překvapeně rozevřel oči. "V tom případě bych pana ředitele neměl zklamat...předpokládám," odpověděl stále poněkud vyvedený z konceptu.

Arielle žmoulala látku svých šatů a zpod skloněné hlavy střídavě pohlížela na něj a na vlastní neklidné ruce. Erik nakonec pokrčil rameny a rozmáchlým gestem jí předal kytici růžových růží, kterou dostal, čímž pro změnu naprosto vykolejil on ji. "Pak mi tedy doufám prokážete tu čest a doprovodíte mě, slečno. Můžeme si u toho zavzpomínat na staré časy, když se poprvé otevřela Phantasma," navrhl.

Arielle jako v mrákotách sledovala tu velkou kytici a nakonec se zavěsila do jeho nabízeného rámě.

Jejich příchod na večírek zaznamenal ředitel divadla, který právě stál u baru se svým tajemníkem. "Ale ne, pan Y je tady. Tak trochu jsem doufal, že se tu už neobjeví," broukl a odložil prázdnou sklenici.

Jeho tajemník, seschlý mužík s vyšeptaným hlasem, se korektně usmál. "Koneckonců je to jeho úspěch, pane."