DSOCI - 45. kapitola

Po několika bezútěšných dnech se Christian rozhodl čelit svému smutku prací a opustil svoji izolaci ve správcovském domě. Snad se cítil zahanben, že se vedle Meg jeví tak slabým - jak mu chladně naznačil Erik - nebo už nevydržel o samotě, vystaven na pospas vlastním myšlenkám.

Hekticky se pustil do doháněnín všech restů, s potřeštěnou touhou vykonat práci, která obyčejně zabrala dny, za pouhé hodiny. Večer pak ulehal vyčerpaný, jeho jinak neustále běžící mysl se konečně vypnula a on úlevně usínal, aniž by si za celý den prodělal jediný záchvat úzkosti.

O Arielle se to samé říci nedalo a stále nevyšla ze svého bytu. Erikovi s ní brzy došla trpělivost a nechal si ji k sobě bez možnosti odmítnout zavolat. Jelikož mu z nějakého důvodu v hlavě stále rezonovala slova Meg, která mu vyčítala jeho "nelítostný sarkasmus", nechal slečnu Fleck vybrat nějaké lepší šaty, které Arielle poslal jako náhradu za ty zničené krví. Postřehl jak očividně nepohodlně se ošívá v obyčejných šatech z nekvalitní, ale levné látky, které nyní byla nucená nosit.

Arielle po slabém zaklepání vstoupila do jeho pracovny. Erik se k ní ohlédnul a s nepatrnou zvědavostí pohlédnul na šaty, které kvůli něčemu, co jak předpokládal mohlo být svědomí, zaplatil. Slečna Fleck Arielle možná neměla dvakrát v lásce, ale vybrala jí docela lichotivé červené šaty v podobném odstínu, jaké byly ty, ve kterých ji našli v bezvědomí na pláži. Už od pohledu vypadaly draze, nad čímž Erik nepatrně vzdychnul.

"Chtěla jsem vám velice poděkovat za vaši laskavou pozornost a..."

---

"To skutečně není třeba," odtušil Erik a všimnul si, že v náručí svírá jemnou černou látku. Arielle sledovala jeho pohled a nesměle k němu přešla a natáhla k němu jeho plášť. "I za ten vám děkuji...nechala jsem ho samozřejmě vyčistit," hlesla Arielle.

Erik od ní s lehce povytaženým obočím převzal plášť a dal si přitom pozor, aby se jejich ruce nedotkly. "To jste nemusela, ehm...děkuji," odvětil neochotně a přerušil jejich oční kontakt když se odvrátil, aby plášť přehodil přes opěradlo židle. Uslyšel tiché cinknutí a k jeho nohám se zakutálela malá brož s vyobrazením květiny, která se Arielle pravděpodobně musela uvolnit z šatů. Svižně se pro ni sklonil a s mírně pokřiveným úsměvem jí podal šperk nazpět. Arielle se chvíli na předmět v jeho dlani dívala zcela nechápavě, zjevně si ani nevšimla, že něco ztratila. Potom si ale brož převzala a Erik se tentokrát letmému dotyku jejích prstů vyhnout nedovedl.

"Pozval jsem si vás jen proto, abych vás upozornil, že pokud se sama v nejbližších dnech nevrátíte do práce, budu vám to muset uložit jako příkaz. A jistě si uvědomujete, že jsem k vám byl doposud velice shovívavý," Erik se konečně přesunul k hlavnímu bodu jejich setkání a trochu se mu díky tomu ulevilo. Nejistý začátek jejich konverzace, kdy rozpaky panovaly nejen z její, ale dokonce i z jeho strany, ho trochu vyvedly z konceptu.

"Ano, samozřejmě, vím, že mi nic jiného nezbývá," přikývla Arielle se směšným trpitelským výrazem.

Erik to nevydržel a vybuchnul: "Dobré nebe, tohle nedělejte! Vaše chování mě začíná dopalovat a ujišťuji vás, že toho byste se měla vyvarovat!"

Arielle od něj ucouvla, jako by ji mohl propálit pohledem. "O čem to mluvíte?" zeptala se přidušeně.

"Stojíte tu s útrpným výrazem mučednice a světice, záměrně se takhle ničíte a - proč vlastně? Aby vás okolí litovalo? Nebo kvůli tomu vašemu podivnému přesvědčení, že se celý svět točí jen kolem vás? Rád bych, abyste si jednu věc zapamatovala: vy nejste obětí toho co se stalo. To jsou Meg a Christian. Co jste vy? Náhodná kolemjdoucí co měla smůlu. To není omluva proto abych vám trpěl vaše rozmary!"

Arielle po Erikově vzoru pištivě pozvedla hlas o oktávu výš a nečekaně útočně zahřímala: "Ano? Tak proč se se mnou ještě vůbec namáháte? A utrácíte za šaty?"

"Za laskavou přímluvu poděkujte slečně Giryové, namísto abyste plýtvala dechem na tenhle jekot," usadil ji Erik

"Slečna Giryová?" zopakovala Arielle ohromeně, protože ji ani nenapadlo, že by zmíněná tanečnice mohla mít na pana Y nějaký reálný vliv a už vůbec ne, že by ho uplatňovala v její prospěch.

"Celá vaše existence v tomto parku prozatím závisela jen na něčích přímluvách. Nevydržela byste tu ani prvních čtrnáct dní, kdyby mě nezaujalo co o vás pověděl pan Christian," odvětil Erik a na rtech se mu zformoval úsměšek.

Arielle od něj zacouvala o dalších pár krůčků. Ještě nikdy předtím tak silně nepociťovala vlastní nepraktičnost...možná snad přímo neschopnost? Nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli je k něčemu užitečná, či jestli si nějak zasluhuje své postavení. Už se s postavením narodila. A teď - po osmnácti letech - to najednou bylo pryč. Co po ní vlastně všichni chtěli? Aby si své místo nějak zasloužila. Do očí jí vhrkly slzy, ale asi poprvé ve svém životě je potlačila.

"Směla bych se posadit...pane?" zeptala se trochu lámavým hlasem.

"Prosím," přikývnul Erik, odhadující jestli mu tady omdlí nebo ne.

Arielle vděčně sklesla do křesla a chvíli tiše převracela v dlani svoji brož.

Erik ji zvrchu sledoval a potom začal přecházet sem a tam. Něžně přejel prsty po zavřené desce svého piana a teprve potom znovu promluvil.

"Nemuselo by to pro vás být tak těžké, kdybyste znovu laskavě přehodnotila svůj postoj na moji štědrou nabídku" začal a hlas se mu přehoupnul do oné nebezpečné sametové tóniny, při které Arielle zapomínala jestli stojí či sedí, sní či bdí. Měla na paměti varovná slova své matky a zaťala ruce v pěst. Fantom hovořil dál, ale Arielle ho nevnímala. Do dlaně se jí zabodla jehla kterou se brož upevňovala k šatům.

Erikovým pozorným očím neunikla kapka krve, která dopadla na podlahu. Arielle zaťala ruce ještě křečovitěji. Její zamlžený zrak se znovu vyostřil, ale na podlahu dopadly další dvě krvavé kapičky. Erik k ní přešel blíž a zcela nečekaně poklekl vedle jejího křesla. Pohlédl do těch bizarních věčně vytřeštěných očí, které teď, když v nich potlačovala slzy, vypadaly jako rozpité kaňky na jinak docela povedeném obrazu. Erik se natáhnul po její ruce, uvolnil jí prsty a jemně z jejího sevření vymanil onu brož. Ve tváři se mu rozhostil zvláštní smutek.

"Netušil jsem," zamumlal. Arielle nemohla uvěřit svým uším, ale v jeho hlase uslyšela lítost. "Věřte nebo ne, ale občas je snadné zapomenout jak zvláštně mohu na ostatní lidi působit. Ano, někdy toho zneužívám a manipuluji ale...ale tohle ne. Neubližujte si kvůli mě. Nejsem si jistý, jestli takový pohled vydržím...znovu."

Arielle sebou při té narážce škubla, ale nevšimnul si toho. Právě jí do dlaní vkládal bělostný kapesník, který se okamžitě zbarvil červení. "Ten mi vracet nemusíte," poznamenal a když se mu Arielle podívala do očí, znovu v nich nalezla obvyklý chlad. Jeho slabá chvilka zřejmě pominula. Rychle se narovnal a odstoupil od ní.

Arielle nevěděla co na to říct, ani jakou reakci od ní očekával on. Nejspíš žádnou...určitě žádnou. Jistě se jí předem nezamýšlel svěřovat, ze všech lidí zrovna jí! Vždyť mu vždycky byla jen pro smích.

"Hádám, že už můžete jít. Vše už bylo řečeno," prohodil Fantom a postavil se k ní zády.

Arielle lehce malátně vstala, ale zastavila se ve dveřích.

"Ještě něco?" otázal se, ačkoliv se k ní ani neotočil čelem.

"Víte, já...já bych," Arielle se zhluboka nadechla, "pokud si stále myslíte, že..."

Erik její zoufalé snahy uťal prostou otázkou: "Chcete přistoupit na můj návrh?"

"Tedy...ano," vydechla Arielle a sklopila pohled.

"Proč? Snad jsem vás nedojal? Vítězství takovými prostředky by pro mě bylo vlastně porážkou."

"Ne," odpověděla Arielle pevně a Erik poznal, že nelže. V očích mu zasvitl zájem a v očekávání se na ni znova podíval.

"Uvědomila jsem si..." Arielle se nervózně zasmála, "konečně jsem si uvědomila, že ta moje hrdost...je hloupá protože..."

"Ano?"

"Protože já ve svém životě vlastně nemám být nač hrdá," dokončila Arielle svoji úvahu. Erik si ji chvíli měřil nečitelným pohledem. "To je velice trudomyslné. Rád bych věřil, že vám tahle chvíle procitnutí vydrží, ovšem pravda je taková, že vy ty své útěky z reality...tu vaši snovou říši nezbytně potřebujete k existenci. Hádám, že asi proto jste mě mimo jiné zaujala. Tak či tak jste se rozhodla správně. Nejspíš jste sama tušila, že je to stejně jen otázka času, že?"

"Ano, zdá se, že je mým životním úkolem dělat někomu loutku," odvětila Arielle s podivně nevýrazným hlasem.

Erik stisknul rty pevně k sobě, ale Arielle se toho přísného výrazu nebála. Spíše se zdálo, že nad něčím uvažuje.

"Víte," začal nakonec zvolna, "proč vlastně všechny ty z norem vybočující lidská stvoření kolektizuju...nebo chcete-li shromažďuji na jednom místě?"

"Ne."

"Ale ano, víte. Nebo si lépe řečeno myslíte, že to víte. Ale váš úsudek je mylný. Nejde mi o pocit moci...tenhle komplex s chutí přenechám generálu Fitzgeraldovi," Arielle ošklivě zbledla, ale Erik klidně pokračoval dál, "poina mého počínání je prostší, mnohem přirozenější. Já jsem jeden z nich...jeden z vás. A vy jste vedle mne ještě ta šťastná, jak jste se ostatně na té nešťastné pláži sama přesvědčila. Nechci vás svazovat, právě naopak...tohle je vaše šance na svobodu. Svoboda. Neměla jste tohle slovo na jazyku, když jste od něj utíkala? Nechci se nad vámi povyšovat...sama zjistíte, že ve skupině lidí, ke kterým jste se právě přidružila, jako vedoucí osoba zasahuji skutečně jen výjimečně."

"Všechno má přece nějaký svůj háček," nesouhlasila Arielle, které bylo takové pohádce zatěžko uvěřit.

V jeho očích se zle zablýsklo. "Ano, všechno má svůj háček," přitakal, ale svá slova už dál nerozváděl. Arielle od něj odcházela - jak už bylo dobrým zvykem - náležitě zmatená.