DSOCI - 42. kapitola

Existují nepopsatelné vjemy a vtíravě zlé předtuchy či pocity, které vám během jediné vteřiny dokáží napnout nervy jako strunu těsně před prasknutím. Někdy to jsou věcí neidentifikovatelné, jindy stojí přímo před vámi a posměšně vám zírají do tváře tak intenzivně, až vám strach znemožní pohyb a úlek zatemní rozum.

Přesně to se stalo Arielle během jednoho rozhovoru s panem Y. Za okny poletoval sníh, v krbu se činil oheň a všechno bylo naprosto v pořádku, dokud Arielle mimoděk nepřistoupila k novému kousku nábytku v jeho pracovně - velikému zrcadlu s masivním zlaceným rámováním s pochmurnými výjevy smrti a lebkami. Pohlédla na svůj odraz a v tu chvíli se to stalo.

Ta žena její výšky, věku, dokonce i v jejích šatech..nebyla ona. Přezíravě si ji měřila, bezchybně reflektovala její pohyby, ale přesto to nebyla ona. Arielle nasucho polkla a ačkoliv pan Y ještě hovořil, jeho slova ani hlas nedokázaly doplout až k jejímu mozku a zůstaly naprázdno viset ve vzduchu.

Arielle se konečně sebrala a odstoupila od zrcadla. Opřela se o jeho rám a hlubokými nádechy se snažila získat ztracený klid. Její tělo se začalo neovladatelně třást a dostávala tak silné závratě, až se jí zdálo, že jí hlava nedrží na krku, nýbrž jen tak levituje nad jejím tělem.

"Ach můj Bože," zaúpěla a pevně stiskla oční víčka k sobě. Místnost před jejíma očima tancovala a jí se z toho obracel žaludek.

---

Oči otevřela až ve chvíli, kdy ji pan Y vzal za zápěstí a přivedl zpět před zrcadlo. Arielle z toho nebyla dvakrát nadšená, ale byla příliš slabá, než aby se mu vytrhla.

"Jak vidíte, nebo jak doufám že už si nyní uvědomujete, není to vlastně zrcadlo," vysvětlil pan Y konverzačním, vzhledem k okolnostem krutě nezúčastněným hlasem. Rám před nimi byl nyní skutečně prázdný, v zrcadle se neodrážel on, ani falešná či pravá Arielle.

"Jak....nechápu!" zachroptěla rozčilená Arielle, která se stále ještě nezmohla na delší věty.

"Domnívám se, že je to velmi očividný trik, moc byste mě zklamala, kdybch vám ho musel vysvětlovat," opáčil pan Y a pustil její ruku, když si uvědomil, že ji stále ještě drží.

"Proč byste na mě takovou dětinskost nastražil? Nač na mě plýtvat silami?"

"Ale, to byla jen maličkost," mávnul pan Y rukou.

"To nebyla pointa mé otázky!" zahřímala Arielle se stále se stupňující hysterií.

"Byla to jen nepatrná ukázka mého umu. Nezáleží na tom jak moc se kdo brání - nakonec se do hlavy dostanu všem," brouknul pan Y a přitom ji po očku sledoval.

"Proč?" opakovala Arielle znovu a znovu, jen pomalu se vzpamatovávajíc z toho ošklivého šoku.

"Protože vás chci."

Arielle vytřeštila oči, zapomněla dýchat a v krajním rozrušení se znovu opřela o to proklaté zrcadlo nezrcadlo.

"Do své sbírky," doplnil pan Y po chvíli kdy se náležitě pobavil nad její reakcí.

"Vy sbíráte..."

"Zajímavé lidi, ztracené existence, pokřivené duše, zmrzačené tváře, nepovedené hříčky přírody, či naopak oslnivě krásné exempláře s temnou minulostí...."

"Nejsem motýl, kterého špendlíkem připíchnete k podložce a vystavíte do vitrínky!" vyjela na něj zrudlá Arielle.

"Jen považte těch výhod!" pokračoval pan Y, jako by ho vůbec nepřerušila, "Neomezený přístup všude v parku, včetné mé věže - kromě nejvyšších pater samozřejmě - a především konec kruté nadvlády slečny Fleck."

"Když víte jak se ke mně chová, tak proč mě nedáte k někomu jinému?"

"Ale vždyť přesně to vám právě nabízím, milá slečno Fitzgeraldová!"

"Ne, tak mi neříkejte!" zavřískla Arielle a zuřivě zavrtěla hlavou.

"Copak nejste ani trochu vděčná, že vás před ním chráním? Nemusel jsem si dělat tu námahu, nejste ani zdaleka tak vzácná, abych si kvůli vám znepřáteloval 'nejmocnějšího muže Coney'. Ale kdybyste moji nabídku přijala, to by byla jiná...to už by mi možná za ty nepříjemné komplikace stálo."

"Chcete tvrdit, že vám něco dlužím?"

"Chcete mě snad přesvědčit že ne? Tak povězte, čím jste se v parku tak vyznamenala, aby se můj dobrý skutek vyvážil? Pracovala jste tak usilovně jako dělnice? Ne, počkejte, mám ten pocit, že jste na dva týdny ulehla s lehkým nachlazením a neexistujícími horečkami. Byla jste neocenitelná pravá ruka madame Giryové, když jsem vás poslal k ní? V tom případě jsou její negativní výroky na vaši osobu skrytým projevem úcty, hádám. A snad ani nemusím dodávat, že slečna Fleck se za vás rovněž nebude přimlouvat," vypočítával pan Y se sarkastickým úsměškem.

"Co má tohle být? Vydíráte mě? Vydáte mě Williamovi na milost a nemilost když se nepřidám do vašeho obludária?" Arielle k němu vzhlédla s nečekanou bojovností v očích.

"Ne, to ne, to jsem přece neřekl," odvětil pan Y zvolna.

"Tak jaké mám tedy vyhlídky?"

"Vy mi vyhovíte sama, z vlastní vůle," prohlásil pan Y a vrhnul po ní zničující pohled.

"Sám víte, že to se nikdy nestane," nesouhlasila Arielle okamžitě.

"Já nikdy nevedu plané řeči," poučil ji pan Y lehce výhružně.

"A jak toho chcete dosáhnout?" zeptala se Arielle pohrdavě, ale před jeho nebesky chladnýma očima bázlivě ucouvla.

"To bych, s vaším laskavým svolením, nechal na mě," pan Y zvedl levý koutek v nelítosném úšklebku, zlovolném úsměvu, na kterém nebylo nic laskavého nebo přátelského.

"Jaká trápení mě asi ještě čekají," zanaříkala tiše Arielle svým vysokým hláskem a vypadala v tu chvíli tak dětinsky a uboze, až Erikovi připomněla žebrácké děti, které se občas potulují parkem.

"Nemusí být každý den jako ten dnešní," ujistil ji blasklonně.

"Takže si mě k sobě teď budete volat častěji," vydedukovala si Arielle.

"No ovšem, musíte mi přece dopřát šanci získat si vás," potvrdil její domněnky hlasem přetékajícím ironií.

"Takže dnes jste mě vyděsil k smrti a zítra...."

"Nechte se překvapit. Teď už vás - k vaší neskonalé úlevě - propuštím. Hezký den," popřál jí, aniž by to myslel vážně, nebo se alespoň pokoušel to předstírat.