DSOCI - 40. kapitola

Jedna z mála věcí, na které se Nick dokázal opravdově těšit byl první sníh. Všechno se neustále měnilo, jen ta tichá krása krajiny plné sněhu, který křupal pod nohama a dával člověku zvláštní pocit, že je jediný na planetě, zůstávala stejná a Nick za to byl vděčný. Alespoň nějaká životní jistota.

Letos poprvé zůstal k sněhu na Coney Islandu netečný. Od té doby, kdy na nátlak rodičů, kteří se stali posedlí myšlenkou dostat se do aristokratických kruhů - třebaže zchudlých - navlékl Victorii na prst starý rodinný prsten po babičce a dal jí tak své slovo, že se jejich životy už navždy spojí, nedokázal už v ničem spatřovat radost. Rozhodně se nedalo říct, že byl předtím bůhvíjak optimistický, ale deprese, která ho zachvátila nyní, se s tím zdaleka nedala srovnávat. Celé dny se schovával v opuštěných koutech domu, pozoroval z okna zvolna padající sněhové vločky a snažil se z hlavy vytěsnit představu jejich letní svatby.

Připadal si na takový závazek příliš mladý. Dvacet let svobody ku zbývajícím padesáti nebo víc letům manželství byl nespravedlivý poměr.

---

Ale to samozřejmě nebylo to nejhorší. Nejděsivější pozici v celém tom scenáriu zastupovala jeho snoubenka, která jak pochopil, tuhle katastrofu celou zapříčinila. Tváří mu projelo zoufalé zaškubání. Jak mohl tušit, že ty divné pohledy, kterými ho už od jejich prvního setkání častovala, měly znamenat náklonnost? Ostatně, měla ho skutečně ráda, nebo si ho jen náhodně vybrala a následně se upnula ke směšné představě jejich neexistující lásky? Šílená na to bez pochyb byla dost.

Občas jen strastiplně čekal, kdy někdo vyběhne zpoza rohu a zakřičí "Apríl!". Celé to bylo tak nesmyslné, tak náhlé, až se to nezdálo skutečné. Zahnán do rohu vlastní rodinou a proč? Kvůli ambicím dostat se do šlechtické rodiny, která za prapodivných okolností přišla o věšinu příjmů a v Americe se ocitla jen nedopatřením. Jak krásný by byl život kdyby sem nikdy nepřijeli! Nebyl by zasnoubený s Victorií, nikdy by je neučil Mark de Chagny, nepořádali by tu ten proklatý ples, ze kterého Arielle utekla a už se nevrátila...

Zhluboka se nadechnul a sklonil hlavu. Teď v zimě byla představa Arielle tam někde venku skutečně děsivá. Má střechu nad hlavou? A kde vůbec je? S tou trochou peněz co jí dal nemohla opustit Ameriku, jenže kdyby zůstala v zemi, tak by ji zuřivý generál Fitzgerald už dávno našel. Nebylo místo které by neprohledal - ani dům Laurentisových nebyl žádnou výjimkou. Slyšel, že naposledy převrátil naruby ten nový park, co se na Coney staví - Phantasia? Ne, Phantasma. Nic nenašel a ještě se dostal do konfliktu s tajemným tichým společníkem lunaparku pod pseudonymem pan Y.

Zdálo se, že nejmocnější muž Coney v něm našel protivníka s konexemi na tak vysokých místech, že bylo jeho řádění v Phantasmě brzy učiněna přítrž.

Nick musel o vedení Phantasmy brzy začít uvažovat s bezděčným respektem. Jestli někdo dokázal Fitzgeralda porazit v mocenském souboji, musí to být ďábel sám, protože nikoho děsivějšího než generála už mu představivost nenabízela.

"Vaše sestra mi prozradila, že teď hodně času trávíte schovaný v knihovně, tak jsem se přišla přesvědčit. Snad se na mě za to nezlobíte?" ozvalo se za jeho zády.

Nick na okamžik pevně přitisknul víčka k sobě a chvíli sbíral síly, než se k Victorii otočil čelem. Trhnul rameny a ušklíbnul se. "A odkdy se na to, co mi vadí a co ne, ohlížíte?"

Victoria se usmála. "Stále jste rozčarovaný? Přišla jsem vám tedy spravit náladu."

Nick potřásl v bezradném gestu hlavou. "Samota je mi momentálně bližší než vaše přítomnost."

"A právě to se musí změnit."

"Vím o jiné věci, která by se měla změnit," zaskřípal Nick zuby a vrhnul významný pohled na diamant na jejím prsteníčku.

"Sám jste mě požádal o ruku!" namítla Victoria s přesvědčivě zahraným pohoršením.

"Velice dobře víte jaké k tomu vedly okolnosti!" vybuchnul Nick.

"Ne," zalhala Victoria aniž by hnula brvou.

Nick už se na ni ani nedokázal déle dívat a odvrátil se zpět k oknu.

Slyšel, jak k němu Victoria udělala pár krůčků. "Už když jsme přijížděli k vašemu domu, viděla jsem vás stát v tomhle okně. Nešťastná, ale stále důstojná silueta mého budoucího muže."

"Důstojnost určitě není ten pocit, co mě přivedl do momentálního neštěstí," zahuhlal Nick.

"Už tak dlouho jsem tušila, že nás prozřetelnost jednoho dne svede dohromady," pokračovala Victoria něžně.

"Ach, to bezpochyb," uchechtl se Nick a poprvé s ní v něčem dokázal souhlasit.

"Přijde den," začala Victoria tónem tak podivným, že to Nicka přimělo znovu se k ní ohlédnout, "kdy se budete vyznávat vy mě a nikoliv naopak."

"Takový den pak historie nazve 'soudným'," odsekl Nick kousavě.

V tu chvíli vstoupila Fleur a Victoria se obratně zavěsila do Nicka dřív, než si to vůbec stačil uvědomit a zvonivě se rozesmála. "Váš bratříček je tak vtipný!"
Fleur překvapeně zamrkala a přelétla si je trochu smutným pohledem. "Odpusťte, myslela jsem, že je bratr sám. Nebudu vás rušit."

"Ale ne!" zvolal Nick přiškrceně, "Zrovna jsme se loučili. Co jsi potřebovala?"

"Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit," odvětila Fleur a když se její oči setkaly s Victoriinými nepatrně zbledla.

"Má drahá, jistě mě omluvíte, rodinu kladu na první místo," pronesl Nick hlasem tak hraně bodrým, až vyzněl spíš zoufale a spěšně se vykroutil z jejího sevření.

"To velice ráda slyším," uslyšel ještě za svými zády, než s Fleur opustili místnost.

"Nu?" zeptal se po chvíli, kterou nutně potřeboval na vzpamatování se.

"Nu co?" opakovala Fleur.

"O čem jsi se mnou chtěla mluvit?" zopakoval Nick netrpělivě s vážnými obavami o inteligenci své mladší sestry.

"O ničem," broukla Fleur, "obávám se, že my dva moc společných témat nemáme."

Nick se užasle zastavil uprostřed chodby a Fleur ho napodobila. "Když už jsem byla tak hloupá a podřekla se před ní kde tě najde, tak jsem brala za osobní povinnost přijít tě po akademické čtvrthodince osvobodit."

Nick v duchu spěšně vzal zpět všechno latéření na její rozum, kterého se kdy dopustil. "Klidně to mohlo být i akademických pět minut," zamumlal a zněl v tu chvíli nekonečně unaveně.

"Není zač," špitla Fleur a měla se k odchodu, ale Nick ji zadržel.

"Máš pravdu...děkuji, opravdu to bylo osvobození."

Fleur se k němu truchlivě naklonila. "Přála bych si, abych ti mohla pomoci víc."

Nickovy vstoupily slzy do očí, ale nechtěl se před sestrou ponížit ještě víc a odvrátil se. Skryl tvář v dlaních a zmateně vyjeknul když ucítil jemné šťouchnutí následované nečekaným objetím. Mezi sourozenci Laurentisovými k podobné důvěrnosti nikdy předtím nedošlo a Nick se směsicí zmatení a rozlítostněnosti shlížel dolů na zlaté vlasy jeho sestry, které se mu teď jako závoj rozestřely po rameni. Přestal bránit slzám a neohrabaně kolem ní rozhodil ruce.