DSOCI - 44. kapitola

Na stejné louce, kde se Arielle po dlouhé době znovu zjevila Ashley, se teď procházela i Meg. Ta samozřejmě o ničem z toho neměla nejmenší ponětí a v tuto chvíli by ji to ani dvakrát nezajímalo. Vlastně ani nevnímala kde je. Procházela se Phantasmou už od brzkých ranních hodin, čistě pro blahodárný očistný vliv chůze. Bolely ji nohy, cítila se unavená, dokázala přemýšlet jen o tom jak dlouho to ještě potrvá, než se bude muset posadit, kolik hodin ještě zvládne, kolik metrů, nebo dokonce kilometrů ujde...

A to bylo dobře, to bylo vítané. Nejhorší věc na tom být člověkem je nezadržitelnost lidských myšlenek. Jak se od nich odprostit? Jak se zbavit vzpomínek, jak povolit tíživý tlak na hrudi?

Touha Meg po samotě nebyla vyslyšena, když se na louce objevil někdo další. Erik ji rychlými kroky dostihnul, ocitnul se na stejné úrovni jako ona, ale zaznamenal, že Meg o něm stále nevěděla, strnule se dívala před sebe a tiše si pro sebe něco mumlala. Rozpoznal že počítá...podle všeho vlastní kroky.

"Meg," oslovil ji jemně.

Meg k němu otočila překvapený pohled a upustila uvadlé květy, které držela v ruce. "Přejete si, pane?" zeptala se tiše.

"Snažil jsem se vás najít celý den, ale když chcete, tak se umíte velmi dovedně ztratit z očí," začal Erik, trochu nejistý kam ho tahle konverzace vůbec dovede.

Meg přes tvář přejel stín, který Erik nechápal. Nakonec se jen zeptala: "Jak se daří Christianovi? A...Elle?"

Erik neurčitě trhnul rameny. "Topí se v sebelítosti a černých myšlenkách. Pan Christian je navzdory svému hrdému a silně působícímu zevnějšku vlastně čistá a nevinná duše. Všimnul jsem si toho už při nejedné příležitosti."

"A Elle?"

Erikovi vyletěl jeden koutek nahoru a zkroutil tvář do úšklebku. "Stejně jako pan Christian od onoho incidentu nevyšla ze svého bytu. Dovedu si představit že svůj volný čas tráví zíráním do zdi."

---

Meg zavrtěla hlavou a sklonila pohled. "Proč o tom, co se stalo, mluvíte s tak nelítostným sarkasmem? Nevidíte kolika lidem to ublížilo? Možná dokonce zničilo život? A celý ten řetězec katastrof začíná u mě..."

"Promiňte, ale o jakém řetězci katastrof to mluvíte?" podivil se tlumeně Erik.

"Pan Dillon je mrtvý, Christian spáchal hřích a vy..." Meg se zajíkla.

"Já?" Erik byl čím dál překvapenější.

"Ta vražda přece zkomplikovala tolik věcí!" zaúpěla Meg.

"Nebylo snadné poradit si s tím, ale...nepočítal jsem že, že chod tohoto parku bude snadný," uzavřel to Erik poměrně nevzrušeně. Meg už ta jeho věčná nezúčastněnost začínala dopalovat.

"V novinách jsem četla o údajném zmizení pana Dillona. A ani slovo o Phantasmě. Vy jste někoho podplatil?"

Erikovi zacukaly koutky. "Možná. Už jsem si stačil opatřit pár kontaktů...ty jsou při vedení velkého byznysu v Americe nezbytné, jak jsem záhy zjistil. Phantasma nepotřebuje vražednou aféru ještě před svým otevřením. Navíc jsem tu nechtěl mít policii."

"Ale....ale co jeho tělo?"

"Opravdu to chcete vědět?"

"Ne...vlastně ani ne," hlesla Meg.

"Je mi moc líto, že jste kvůli mně nezískal ty peníze..." ozvala se Meg znovu po chvíli ticha.

"To si rozhodně nevyčítejte. Ten muž...a to co vám chtěl provést - jak je mi odporná jen myšlenka na něj! Jste velice statečná mladá žena, Meg. Nesete tuhle ránu s pozoruhodnou vnitřní silou a rozvahou, nenechala jste se zlomit jako Christian a Elle."

Meg vytřeštila oči, začervenala se a pak zabořila tvář do dlaní. Když k němu znovu zvedla uslzené oči, Erik stál nehnutě před ní, očividně vůbec netušil co vyvolalo její náhlou slabost, ani co si s ní počít.

"Ach, tak vy to víte. Víte, co se tam stalo? Kdo vám to řekl? Tolik se stydím, nemohu se vám ani podívat do očí!" zasténala Meg se sílícím nutkáním utéct od něj.

Erik k ní natáhnul ruku, na chvíli ji zlehka položil na její rameno a okamžitě ji zase stáhnul. Meg ho sledovala s pootevřenými ústy a nasucho polkla.

"Jediný kdo na něčem nese vinu je Dillon. Jestli existuje peklo, tak se v něm teď smaží. Ale vy....vy si nesmíte nic vyčítat."

"Vy to nechápete!" vzlykla Meg.
"Ale ano, byl jsem informován a..." začal Erik konejšivě, ale Meg ho znovu přerušila.

"Ne! Nechápete!" zaječela. "Já sama za ním přišla, sama jsem se k němu vetřela, byla milá, ochotná a jestli ho to přimělo si myslet že jsem....že chci....že...že jsem nějaká obyčejná špinavá prostitutka, tak se není čemu divit!" Meg si až teď uvědomila, že celou dobu křičí, podvědomě si užívala ten báječný pocit konečně mu setřít tu věčně povýšenou masku, donutit ho aby sestoupil ze svého nedostižného piedestalu a působit víc lidsky. Jenže teď, když si vybila zlost si uvědomila, že překročila všechny možné hranice a ve strachu se setkala s jeho modrýma očima.

"A proč," začal Erik znepokojujícím tónem, "byste něco takového dělala?"

Meg naskočila husí kůže a odvrátila se od něj, zjevně neochotná odpovědět. Cítila, že Erik z ní nespouští pohled a nervózně se zachvěla.

"Vy přece nejste taková...takový druh ženy," vyslovil se Erik nakonec s pochybami. Meg se po této větě už vůbec neodvažovala znovu mu pohlédnout do očí, protože jí bylo jasné, že se na ni od této chvíle začal dívat docela jinak.

"Nechci abyste si o mě myslela takové věci. Nevím proč, ale skutečně mi záleží abyste věděl, že tak to není," špitla nakonec.

"Tak proč mi to prostě nevysvětlíte? Co se za tím vším skrývá nebo....ach. Vy nebohé dítě," v Erikově hlasu zazněla skutečná lítost. Meg překvapeně zvedla hlavu a zjistila, že v jeho tváři se rozhostila jakási melancholie. "Už vám rozumím. Otázkou není co se za tím skrývá, ale kdo. To vaše matka, že ano? Nedovolil jsem jí, aby se vměšovala do obchodních záležitostí a tak se rozhodla zamíchat kartami ve prospěch Phantasmy po svém."

Meg se zachvěla brada. Začala se teď třást tak zuřivě, až ucítila jak jí drkotají zuby. Byla ze svého života a sebe sama tak znechucená, až jejím tělem projela vlna fyzické nevolnosti. Přitiskla si dlaň na ústa a potupně od něj odběhla do úkrytu stromů, kde ji dostihnul dávivý záchvat.

Když bylo po všem, byla schopná ještě ujít pár metrů, ale vzápětí se jí zatočila hlava a posadila se u dalšího stromu. Opřela se zády o kmen a tentokrát už zdálky neklamně zaznamenala, že se k ní znovu blíží Erik.

Opatrně se posadil vedle ní. Meg přišlo tak absurdní, že právě oni dva sedí v lese vedle sebe...jen představa něčeho takového by jí přišla moc nereálná i pro sen, natož pro skutečnost.

"Je mi to vážně velice líto. Netušil jsem, ani v nejdivočejší představě by mě nenapadlo...," Erik větu nedokončil a zahleděl se před sebe. Zjevně o něčem přemýšlel, protože oči mu neklidně těkaly sem a tam. "Vaše matka se od té chvíle co je na Coney velice změnila. Není to tak dávno, co mě tohle zjištění poprvé překvapilo. Ten pošetilý americký sen, laciná světélka Coney Islandu, obrovské peníze, které se otáčí v Phantasmě a ta moc, kterou jsem jí svěřil...život tady je omamující. Možná až příliš. Nevím kdy se to stalo, nevybavuji si ten zásadní bod zlomu...ale stalo se. A má slova lítosti jsou upřímná. Nikdy bych nechtěl abyste to odnesla právě vy, Meg. Moc vám dlužím a vy to víte."

Meg znovu vhrkly slzy do očí, ale zamračila se. "Jestli tu se mnou sedíte jen proto, že máte pocit, že mi něco musíte splácet, tak se mýlíte. Můžete jít, nemusíte se starat. O tohle já nestojím. Cením si vašich slov ale ne....ne, takhle ne," odvětila mu zatvrzele.

"Jste velice statečná mladá žena, Meg," zopakoval Erik co už jí jednou řekl. "A nikam nejdu," dodal a klidně čelil jejímu udivenému pohledu.

"To tu se mnou budete sedět?" zeptala se Meg trochu hloupě.

"Tak," přisvědčil Erik.

"A co když tu budu sedět dlouho?"

"Tak tu budeme sedět dlouho," odvětil Erik s obdivuhodnou trpělivostí. Na chvíli se rozhostilo ticho. Erik zjevně hledal vhodná slova jak vyjádřit co má na srdci. "Pamatujete, tehdy na podzemí Opery Garnier? Nešlo jen o to, že jste lhala rozběsněnému davu s pochodněmi abyste ochránila Fantoma. Podívala jste se na mě těma svýma nevinnýma očima, uviděla mě ve vší mé ošklivosti bez masky a...nekřičela jste. Pohledem jste mě přijala tak snadno, tak rychle - připadá vám to jako maličkost? Jenže takových maličkostí si já cením víc, než čehokoliv na světě. Necítím se k vám nijak povinovám, neváže nás k sobě dluh. Velice jsem si vás vážil a po dnešku vážím ještě víc."

Meg nevěděla co na to říct, zrovna tak si nebyla jistá jestli horké slzy, které cítila stékat po svých tvářích prolévá pro sebe nebo pro něj. Odvážila se opřít si tvář o jeho rameno. Cítila jak se mu každý sval v těle napjal, uviděla jak zatíná ruce v pěst...ale nic neřekl, ani neuhnul.

Skutečně tam tak seděli dlouho.