Le Bal Des Vampires, aneb Tanz v jazyku lásky

Tanz der Vampire se premiérově otevřel 16. října 2014 v Paříži a já s velkým zájmem sledovala v jakém duchu se rozhodli pojmout první francouzskou produkci. Na YT jednu dobu byla prakticky celá show ještě z preview, ale ta videa už jsou stažená, Stage Entertainment pracuje rychle.

Nicméně já si k té produkci udělala několik poznámek a ty poznámy teď zkusím zpracovat do článku. A kdo mě znáte dobře, tak asi tušíte kterým postavám se jako vždy budu věnovat nejvíc. Nebo které postavě, abych tak byla byla přesná. :D Takže čtěte dál na vlastní nebezpečí. :D

Nejdřív bych začala obsazením, protože to je skvostné a tyhle herce bychom si rozhodně měli pamatovat! :)

Hrabě Krolock - Stéphane Métro

Sarah - Rafaëlle Cohen

Alfred - Daniele Carta Mantiglia

Profesor Abronsius - David Alexis

Herbert - Sinan Bertrand

Tak tedy mé poznámky k této produkci. Ta první a zásadní je sice obecně známá, ale přesto ji zmíním: produkce využívá originálních kostýmů i setů, nějaké malinkaté obměny tu jsou vidět, ale pořád je v rámci replikové produkce.

Muzikál ve francouzštině je zkrátka...100% rozkošný, nemám co víc dodat. :D Moje oblíbené slovo asi bude logika vyslovovaná jako /ložik/ (ti co umí francouzsky teď nade mnou protáčí oči, jsem s tím smířená :D). Všimla jsem si, že některé písně museli být změně jazyka uzpůsobeny v tom smyslu, že herci začínají v jistých pasážích zpívat trochu později (jen o pár vteřinek) než jejich němečtí kolegové, aby šli do rytmu.

---

Teď už bych se s dovolením pustila do charakterů samotných. Rafaëllina Sarah mi docela připomíná originální Cornelii Zenz, svůj charakter pojímá jako spíše introvertní dívku (což se dá označit za logické vzhledem k izolaci, do které ji uvrhl její otec) a reaguje vyzráleji. Jako příklad tohoto tvrzení bych uvedla, že když zjistí, že její otec zatloukl spojovací dveře jejího pokoje a koupelny, tak se zatváří podrážděně, ale ani ne tolik rozčileně, protože na takové chování už je z jeho strany za 18 let poměrně zvyklá. Nedupá, ani sebou rozčileně nepraští do postele jak jsem na to zvyklá od ostatních hereček.

I francouzský hrabě na mě zapůsobil novým dojmem. V Gott Ist Tot (zůstanu u německých názvů písní, ve francouzských bych se ztratila, přiznám se vám) působí jaksi lidštěji a osobně se mi zdá, že spíš než že k sobě Sáru láká, sám se k ní upíná, zpívá s takovým nadějným výrazem, které střídá přímo potěšení když za sebou uslyší její hlas.

Oproti tomu v koupelnové scéně, aka Einladung zum Ball, se chová velmi sebevědomě, tenhle vnitřní klid tím pádem vede k tomu, že je v této chvíli umírněnější, nepouští tolik hrůzu. Mám pocit, že je chvíle abych to srovnala s prezentací Roberta D. Marxe, o kterém jsem se rozepisovala v TOMTO článku.

Sarah je z něj také omámená mnohem delší dobu, nezačne ječet když k ní přijde profesor a prohlíží jí krk, ze svého tranzu se vzpamatuje teprve když k ní přijde její otec.

Co se vztahu mezi Sárou a Alfredem týče, myslím, že v Rafaëllině podání se nedá říci, že by s Alfredem záměrně manipulovala. Nejprve je jím okouzlená, jak jsme na to zvyklí ze všech produkcí, potom s ním jedná spíše bezelstně, nevysílá ty flirtující signály natolik očividně, chybí i ta pasáž, kdy se od něj odvrací aby se nepozorována vysmála jeho naivitě. Když Alfreda vystrnadí z koupelny, je to spíš takové účelné jednání. Ale přirozeně ta choreografie s mycí houbou...to už je koketování, to se nikdy nedá interpretovat jinak. :D

V Draussen Ist Freiheit z její strany zase vidím spíš takovou dobromyslnost, svěřuje se mu se svými sny, protože je jediný kdo je ochotný ji poslouchat. Když Alfred její slova začne obracet ve vyznání lásky je vidět, jak z toho panikaří a necítí se v takové pozici dobře. Rychle proto Alfreda posílá pod záminkou pryč.

Vor Dem Schloss je na tohle mé už velmi oblíbené analyzování Tanzu taková vděčná scéna, takže musím odstaveček věnovat i jí. Hrabě si od svých návštěvníků drží značný odstup, profesora poslouchá s předstíraným zájmem, je spíš chladný, i ve chvíli kdy se jim zlehka ukloní má nad nimi jasnou převahu. Stéphane nemá ve zvyku tolik gestikulovat rukama jak jsme možná zvyklí, ovšem když už tak udělá, každý jeho pohyb je velice nonšalantně elegantní, i ve chvílích kdy jen stojí je stále dokonale v roli. Dále jsem si všimla, že Stéphane nenosí tak výrazný make-up, nemá tak výrazně vystínovaný obličej, jak jsem zvyklá z německých produkcí. Jeho tvář proto nepůsobí tak tvrdě.

Ve své chvilce "zapomnění" je také spíš opatrný - má v tu chvíli velice nešťastné oči i hlas, ale jinak se snaží zůstat důstojným.

Když je hrabě o samotě s Alfredem, tak k němu zpívá s lehkým úsměvem, když v ruce drží Sářinu houbu tak je to chvíle kdy se mu nenápadně rozzáří obličej, ale k Alfredovi samotnému už je o něco odtažitější. Asi pět minut v kuse (až jsem musela pozastavit video) jsem se smála chvíli, kdy hrabě Alfredovi vrátil houbu a pak se k němu rozešel i on sám. Alfredova reakce byla taková, že si začal zuřivě chránit houbu a tiskl si ji k sobě jako poslední spásu. Francouzské publikum bylo k tomuhle netečné, takže být v publiku, směju se tam několik minut úplně sama, to by byl o to vtipnější zážitek. ;D

Alfred na hraběte k mému překvapení zase tolik nereagoval, celou dobu bylo vidět, že strach u něj převládá nad okouzlením ze slibů, kterému mu hrabě předestřel. Na druhou stranu je to první Alfred (co jsem já viděla, ne obecně první Alfed, to si netroufám tvrdit), který otálel se svým odchodem když mu hrabě pokynul, že může odejít/utéct. Pár vteřin na něj zůstal zírat, pak si sebral svoji tašku, jejich pohledy se znovu na chvíli střetly a následně ani tak neutekl pryč jako spíš odcouval, což hrabě sledoval s lehkým pobavením.

Pokud mé články čtete už delší dobu tak víte, že nejvíc fascinujícím je pro mě sledovat jak herci pojmou vztah Sáry a hraběte. Z náznaků ze scén prvního jednání jsem získala dojem, že tahle produkce to hraje na více romantické struně, ale s konečným soudem jsem si samozřejmě musela počkat na Totale Finsternis. Prvním postřehem od věci je fakt, že Sarah v této scéně nosí svůj kabát, což může být nepodstatný detail, zároveň to může znamenat, že francouzská Sarah je více obezřetná a nezabydluje se v hradu tak rychle? Otazník na konci, námět k diskuzi. :D

Musím říci, že ony prvotní náznaky se posléze v TF, podle mého názoru, vyjevily jako skutečné. Už od prvních slov hraběte v této písni, na Sáru hledí s neskrývaným obdivem, zpívá s lehkým úsměvem a celkově se tím jeho vztah k ní stal otevřenějším. Tedy alespoň v mých očích ano, protože když Sarah vzápětí vyjeví své pochybnosti a uvědomuje si nebezpečí, v obličeji mu kmitne znepokojení - není to zvlášť výrazná emoce, protože Stéphane měl na paměti že hraje krvežíznivého upíra, přesto to zanechává dojem, že hraběti vážně záleží na tom, aby u něj zůstala a otevírá se polemika proto, že kdyby se snad rozhodla utéct, tak by ji nedržel.

I choreografie TF je důvěrnější, začátek písně nestojí celou dobu každý na opačném konci jeviště, naopak se postupně přibližují a ještě předtím, než přijde gradace kdy začnou zpívat společně, k ní hrabě vztáhne ruku, kterou Sarah přijme. Ve svých poznámkách jsem tento postřeh doplnila třemi vykřičníky, takže si dovedete představit to nadšení z mé strany. :D O to nadšenější jsem z faktu, že tato chvíle je v TÉTO proshot ukázce, jeej. :D Mimo toho si prosím všimněte rukávů hraběte, konkrétně že ta bílá krajka má na sobě i černý třpytivý detail. Já z toho nemohla spustit oči. Jo a jestli to teda musíte vědět, jsem na kostýmy hraběte tak trochu ujetá a chci jeho plášť, ano to temné tajemství je venku. :D :D :D

Po tomto něžném okamžiku zpívají společně, přičemž Sarah je v popředí, hrabě pár kroků za ní a ono skoro kousnutí zastavené na poslední chvíli je vypuštěno, francouzský hrabě je dokonale spokojený když ji může jen zpovzdálí pozorovat, což je awwww. Já mám sice to skoro-kousnutí a vnitřní konflikt v hraběti velice ráda a nečekala bych, že to tak snadno oželím, ale s dobrými herci všechno jde. :D

Takový ten lehce povýšený přístup, kdy si je hrabě Sárou stoprocentně jistý, Stéphane projevuje až na konci písně, což většinou vidíme naopak na začátku, když stojí na schodišti.

Když poté Sarah přejde do popředí a zpívá závěr písně, hrabě se otočí zády a nenuceně přejede dlaní po sloupku za ním, což vzbuzuje dojem, že od ní vůbec neočekává nic navíc, skutečně je tu moment překvapení, když pak Sarah odloží šálu a povolí si kabátek u krku. Hrabě pak projevuje pozoruhodnou rozpolcenost - na stranu jednu neváhá a okamžitě k Sáře přistupuje a sklání se nad ní, na stranu druhou má u toho skutečně bolestně zkřivený obličej. Když ji poté málem kousne a zavčas se zarazí, není to ani tolik promyšlený tah, jako spíš úlek nad svým chováním střídaný kvapným a pracným potlačením své krvežíznivosti. Jeho snové vyobrazení nadcházejícího plesu se pak zdá jaksi procítěnější, až se zdá jako by mu v první řadě šlo o ten ples, jako by se nesnažil tím leskem rozptýlit Sáru jako spíš sám sebe. Skutečně zajímavé, mám chuť na nějaký oslavný pokřik, něco jako sláva kouzlu živého divadla, tři vykřičníky!!! :D

Když se posunu dál, taková zajímavůstka je, že v této produkci jsou hrobky Herberta a hraběte nakloněny tak, že jde vidět dovnitř, takže po jejich otevření uvnitř skutečně vidíme ležet herce. Já vždycky dumala, proč to tak nedělají i normálně, je to hezký detail navíc. :)

Moje další poznámka do slova zní "Herbert is fabulous", následovaná "francouzský Herbert vystupuje skutečně s francouzskou svůdností (a taky je rozkošný)" takže hádám, že na mě skutečně udělal dojem. :D Pokud se tedy o synovi hraběte přece jen rozepíšu víc, je skutečně šarmantní, dělá ta okázalá "herbertovská gesta" tak, že se zdají přirozená a přece tak excentrická, vážně dobře tančí (to je taky důležité zmínit :D) a ty Herbertovy úžasné kostýmy umí nosit s takovou skrytou elegancí, Sinan dokázal skloubit Herbertovu ztřeštěnost s jeho urozeným původem a dokonale ty protiklady vybalancovat.

Zároveň umí být velice vtipný, ve chvíli kdy stojí Alfredovi za zády a jejich pohledy se pak setkají, v hororu vytřeští oči "no jejda, já stojím za tebou, to je co?", což mě vážně rozesmálo. :D

Když poté přijde profesor a přetáhne Herberta, tak místo aby se profesor věnoval nadávání Alfredovi, tak se otočí k Herbertovi, ten vycení zoubky a rozběhne se k němu, načež profesor reaguje tak, že nasadí jakousi šermířskou pózu se svým deštníkem a začne proti upírovi skutečně šermovat. Herbert si pomyslí, že se asi pomátl (ne že bych mu to měla za zlé :D), udělá své slavné "Tsss!" a opustí jeviště dřív, než profesor a Alfred.

Dále velmi zajímavým pro mě bylo srovnání Sáry před a po setkání s hrabětem. Tedy tím pořádným nepřerušeným setkáním, aka TF. K Alfredovi už se chová méně plaše, vlastně bych to řekla asi tak, že je to od té chvíle ta Sarah, kterou známe z německé produkce, ke které se Rafaëlle postupně a velmi uvěřitelně propracovala v průběhu show, což je obdivuhodné ztvárnění charakteru do hloubky. Už je k němu chladnější, řekla bych že méně dbá na jeho city, přerušuje ho a neposlouchá, odvádí řeč na své nové šaty a tak dále....

Vědomí toho, že si její půvab získal nejen mladičkého Alfreda, ale i samotného hraběte blahodárně zapůsobil na její odvahu a Sarah v ten okamžik jaksi dospěla, abych tak řekla.

Dále se přesunuji na scénu, na kterou se těším minimálně už od Vor Dem Schloss a to Die Unstillbare Gier. První věc co mě upoutala byl způsob, jakým Stéphane po hřbitově přecházel - rozhlížel se sem a tam, nezabloudil k hrobu své první oběti náhodou, která v něm rozdmýchala staré bolesti, ale docela záměrně. Stéphanův hrabě se tak zdá hluboce v konfliktu sám se sebou, do smutku a pocitu viny se uvrhá záměrně, jako by se tím snažil udržet si v sobě lidskost, jako by podobné naděje spatřoval i v Sáře samotné.

Ostatně nejmenovanná žena, která novorozenému upírovi hraběti padla za oběť občas bývá předměten diskuzí mezi fanoušky Tanzu. Byl to někdo náhodný, nebo někdo koho opravdu miloval? Byla to snad dokonce jeho žena, Herbertova matka? Co se s ní stalo pak? Pohybuje se jako upír po hradu, utekla pryč, nebo snad nepřežila a nějaký lovec upírů alá profesor ji zabil? Co fanoušek to teorie, osoba krásné neznámé se tu a tam objeví i v nějaké fanfiction.

Stéphane ve mě tohle teoretizování znovu podnítil svým téměř láskyplným projevem, nedíval se jen na náhrobní kámen, vrátil se v myšlenkách časem a hleděl jí do očí. Měla jsem z toho pocit, že to hraje tak, že jeho hrabě tu ženu určitě miloval.

I v Gieru se projevuje zvláštní herecký projev Stéphaneho - po hlasové stránce do písně vkládá spíše bezradný vztek, ale výraz obličeje je nešťastný, jeho oči přímo zoufalé - je to zmatené, ale v dobrém slova smyslu zmatené - tak se přece hrabě v ten okamžik musí cítit, nebo ne? Tolik vjemů, pocitů a vzpomínek najednou, tak nekonečně dlouhá existence jeho života! Vždyť hrabě pod tíhou toho všeho doslova klesá na kolena...

Na konci když lidem prorokuje, že skončí jako on se u něj střídá určitá škodolibost a pocit zadostiučinění, že už v té nespravedlnosti alespoň nebude žít sám, se smutkem. Konečné hodnocení je v mém zápisníku následující: "velmi silné představení!!!". Jsem hrozně ráda, že se mi Stéphane tak zamlouvá, já jsem totiž na Krolocky táák vybíravá...:D

Nu a přesuňme se do Tanzsaalu. Když hrabě Sáře nabízí ruku, dívá se přitom na ni, což je novinka. Sarah tím pádem není zaskočená, když si ji vzápětí rychlým pohybem přitáhne k sobě a zdá se v jeho náručí docela spokojená. Stéphane potom Rafaëlle pohladí po tváři, přejede jí ukazováčkem i po krku. Hlavu jí dá na stranu pomalým, delikátním pohybem, takže celá scéna je najednou značně citlivější, hrabě ani v jediné chvíli není na Sáru hrubý....no, když vezmeme stranou kousnutí samotné, že. :D

Když poté hrabě podpírá roztřesenou Sáru, tváří se jakoby nic, jako by to, že ji právě vysál krev byla ta nejpřirozenější věc na světě. Sarah k němu vzhlíží se stejným obdivným až zamilovaným pohledem jako v TF, což mi připomíná Amélii Dobler.

Hrabě se pak Sáře vytrhne, ale vzápětí se zdá, že toho spíš lituje, vyznívá to, jako by se před obecenstvem svých "poddaných" dal příliš strhnout. Proto když Sáru znovu zvedá ze země, nedělá to tím nešetrným vytažením na nohy jak to známe, ale poklekne k ní, vezme ji za ruku a galantně jí pomůže vstát.

Menší změnou je fakt, že kříž, který na upíry nastražili profesor s Afredem přichází rozebrat Chagal a nikoliv Koukol, který se na jevišti objeví až o pár vteřin později. Chagal tedy pracuje pro hraběte, podporuje jeho záměry a zřejmě už je mu jedno, že se jeho dcera stala upírkou. Je přímo fascinující jak jedno objevení se postavy na jevišti navíc, a to jen na pár vteřin, může natolik ovlivnit to, jak si pak lze vykládat jeho postavu.

Další obměnou je i to, že hrabě nezvolá, nebo alespoň v tom videu co jsem já viděla, ono "Přiveď ji zpátky!". In fact, po chvilce vzpamatovávání se on, Herbert i menší skupinka upírů vydávají stejným směrem jako Sarah s těmi dvěma, což může i nemusí znamenat, že se v této produkci osobně vydává po jejích stopách? Nu, mohlo to tak být myšleno.

Produkce pak končí jak ji známe - přeměnou Alfreda a tím nejparádnějším tanečním závěrečným číslem, které tak miluju! :D Na závěr dávám pár roztomilách fotek z premiéry s poděkováním těm, co se dočetli až sem. ;D Rozbory Tanzu jsou pro mě, jak se zdá, nevyčerpatelné téma. :)

Na premiéře byla i zmiňovaná Amélie Dobler!! :D :)