19. Kapitolka - Vzpomínky vždy zůstanou

Ano, ano, přátelé, je tomu tak. Je tu absolutně poslední kapitolka mé povídky. Doufám, že se vám líbila. Vím, že to nebylo tak vrcholné dílo jako zde božské Lotte. Vím že u jiných z vás na blocích jsou lepší nespočetně lepší povídky, ale snad se vám kapku líbila i ta má a snad sse již brzy setkáme u mé další povídky :-)

Zhroutil se mi celý svět. Opustila tento svět a mě sotva před týdnem, ale jako kdyby byla pryč jen pár minut. Na můj klavír usedal prach a já se pomalu stával jeho strnulou součástí. Přejel jsem prsty po klávesách do tónin poslední melodie, posledního nápěvu, poslední notičky, než mi odešla na věčnost.

---

Pavučiny utvářely nové obrazce a notové záznamy se pomuchlané povalovaly všude kolem. Byl jsem na tom nejnižším dne života. Opustila mne nadobro bytost, pro kterou jsem žil, pro kterou stálo za to žít a o niž stálo v lásce bojovat.

Opíjel jsem se a zapíjel svůj žal. Dnes se ovšem má samota poněkud změnila. Navštívil mě můj dávný sok v lásce. Raoul de Chagny.

"A vikomte, jen pojďte, přisedněte si přítelíčku." Pověděl jsem mu a přitáhl jsem mu židli.

"Jste opilý." Pronesl na můj stav a podal mi list.

"Co je to." Pronesl jsem a začal jsem se snažit přečíst text, jež ten papír obsahoval.

"Je to Christiina poslední vůle. Přeje si, abych obě děti vychoval a dal jim dobré školy, bez vašich peněz, které dlužíte za její poslední výstup, to ovšem nebude možné, nemluvě o jejím pohřbu, který neustále odkládáte, a bůh ví, kde její tělo máte. Ovšem Christine se zde nezmiňuje o novém faktu a to sice, že můj syn je ve skutečnosti vaším synem."

"Splním její vůli, vezměte si všechny peníze, co tu mám, a jděte."

"A váš syn."

"Nikdy to nebyl můj syn a tak to také zůstane. Splníte její vůli a budeme si kvit."

"A její tělo? Přála si, být pohřbená ve své kryptě, v níž má svého otce."

"Řekl jsem, abyste si vzal všechny peníze a vypadl, čemu jste na tom nerozuměl. Co udělám s jejím tělem je má věc."

"Ale," snažil se zaprotestovat, ale já se zvedl, otevřel sejf a vrazil mu do rukou všechny peníze.

"Zmizte odsud, a tomu klukovi nic neříkejte, přála si to tak."

"Nebo si to tak přejete vy a ona jen plnila vaše přání." Pronesl povýšenecky a přepočítával peníze.

"Zmizte." A skutečně konečně také odešel. Plivl jsem na dveře, za nimiž zmizel. Nenáviděl jsem oh možná ještě více než kdy jindy. A ještě chce její tělo, tělo mé božské, dokonalé Christine.

Její tělo bude tam, co je i nyní. Zůstane pod černou látkou ve skleněné rakvi a budu se na ní moct dívat kdykoliv budu jen chtít. Dotknout se jí. Ovšem její přítomnost nenahradí nic, dokonce ani ta figurína, kterou jsem léta vyráběl. Půjde odsud pryč, protože nyní mám originál a ten nikdy nepřekoná. I když na Christine dýchl mrtvolný duch, který zastavil její srdce, pro mě bude žít navždy, protože láska nikdy neumírá.

Nikdy nezapomenu na to mladé ptáčátko, které se objevilo v opeře. A to nemluvě o tom, když jsem uslyšel její hlas a její zpěv, ve kterém byl takový potenciál a já ji začal učit. A pak se objevil on a vzal mi jí, vzal mi mou lásku, ale ne navždy. Ona se vrátila, ano vrátila a dal mi syna. Syna kterého vychovává můj dávný nepřítel, ale proti jejímu přání nyní nic namítat nebudu. Navíc, jaká budoucnost by ho čekala s netvorem, nočním tvorem. On potřebuje světlo a krásu, tu já mu dát nemohu. Ať ho vychovává, já si ho už ohlídám, o to se postarám. Pro toho chlapce budu tím, čím jsem býval pro jeho matku. Učitelem, géniem, přítelem.

"To bude můj odkaz. To bude to poslední, co pro tebe Christine kdy ještě udělám." Pronesl jsme k obrazu její tváře a vyšel z pokoje, který jsem zamkl a klíč si dal na řetízek a opustil toto smutné místo plné vzpomínek a odešel odsud daleko, jak jen to bylo možné. Odešel jsem, abych splnil její poslední přání.

Konec