17. Kapitolka - Tiché vyznání

Další kapitolka je zde tentokrát relativně bezy a to díky mé menší psací úchylce, která měl lehce postihla. Tato část je sice kratčí, ale snad to nevadí.

Nyní si lehce odpočineme od těch šílených trablů, které prožívá Christine a její rodina nemluvě o Erikovi, který netuší, že jeho milovaná ho opustí dříve než by si kdy pomyslel.

Nyní zavítáme za Meg. Za Meg a Raoulem a poznáme je tak jak ještě nikdy a navíc se dozvíme i jedno jejich malé tajemstvíčko, více však neprozradím. vše se dozvíte uvnitř článku.

---

Ach mé vystoupení nemělo chybu. Nikdy bych nevěřila, že mi tolik lidí bude tleskat. Mamá byla opět jistě potěšena. Aby také ne, její dceruška Meg dnes získala obrovské ovace. Ovšem v hledišti jsem si ještě před odchodem stačila všimnout posmutnělé postavy, kterou představoval můj starý známý Raoul.

Rozhodla jsem se než jít za mou mamá, která se posledních pár let jen mračí, raději jsem se rozhodla jít za Raoulem.

Seděl smutně ve své lóži a chvilku jsem přemýšlela nad tím, zda ho mám snad rušit nebo se otočit na patě a odejít. Ovšem zvědavost ve mně převládla a rozhodla jsem se jít za ním.

", Monsieur, mohu?"

"Meg Giry, ach ovšemže, jen pojďte dál." Pověděl a jakoby se na malý okamžik na jeho tváři vyjevil náznak úsměvu. Jako kdybych dokázala jeho pochmurnou tvář přeci jen lehce rozveselit.

"Jak se Vám daří?" otázala jsme se ho velmi zdvořile, ale on si jen povzdychl.

"Víte Meg, není to zrovna jednoduché. Christine zemře dříve, než by řekl švec a chce po mně, abych si našel vhodnou ženu."

"To je mi líto vikomte." Pověděla jsem a pohlédla na scénu, kde se právě Christine objevila.

"Víte Meg, i když ji tolik miluju, nikdy nebudu moct zapomenout na naše malé tajemství." Pronesl a náhle se v jeho lóži objevily jeho děti, které si sedli na své židle a poslouchaly píseň své matky.

"Nevím, o čem mluvíte, vikomte." Zašeptala jsem k němu.

"Ale myslím, že víte Meg, jen si to oba nechceme přiznat. Nechceme si přiznat, že jsme k sobě kdysi něco cítili. Tehdy jsem se čerstvě oženil s Christine a vaše mamá, pro vás hledala vhodného ženicha a jak vidím, tak jím neměl být nikdo jiný než fantom opery." Zašeptal ke mně na zpět, aby ho děti nemohly slyšet, ale těmi slovy mi vyrazil dech. Jak tohle všechno mohl vědět.

"Ano, to máte pravdu. Jak to víte?" nedokázala jsem se ho nezeptat. Jeho krásné vlídné oči na mne pohlédly a pak pohlédly na Christine.

"No řekněme, že nejen já, měl před Christine tajemství, i ona měla jedno přede mnou. Každý máme tajemství. Jen to vaše a vaší matky zůstalo více na očích. Proč byste jinak vy dvě zůstávaly u tohohle netvora? To vaše matinka, chtěla, abyste v jeho srdci nahradila Christine. To je ale nemožné a já se o totéž pokoušel s Christine. Pokoušel jsem se o to, aby na něj zapomněla."

"To asi máte pravdu. Mé matky tajemství zůstalo skutečně na očích. Ovšem problém je ten, že já k němu nic necítím, tedy nepočítaje nesmírnou úctu. Je to přeci jen můj zaměstnavatel a učitel. Ovšem to je z mé strany vše." Raoul se pousmál.

"Víte, tajně jsem v to doufal. A upřímně začínám nad nápadem Christine, najít si novou ženu velmi silně uvažovat." Pousmál se dál a já měla takový neblahý cizí pocit ve svém žaludku. Jako kdyby se mi tam roztančil baletní soubor.

"Meg, vím, že to zní velmi zvláštně a šíleně, ale nechtěla byste se stát mou ženou?"

"Skutečně to zní dost zvláštně. Vaše žena ještě stále žije a navíc ji milujete."

"Upřímně začínám si více a více uvědomovat, že v posledních letech bylo naše manželství jedna velká komedie." Zasmušil se. "Víte meg já nikdy nezapomněl na naší noc, kterou jsme spolu strávili v době po mé svatbě. Vždy mi zůstala v mysli a nyní, když i sama Christine chce, abych si našel ženu, nechtěla byste se jí stát?" šok který mnou projel byl obrovský. Ano strávili jsme kdysi dávno spolu jednu noc, ale nic víc. A nyní mě na památku té noci, žádá o ruku? To je sen.

"Vikomte, dost jste mě zarazil. Dáte mi na to čas na rozmyšlenou?"

"Kolik jen potřebujete Meg. Jen vás prosím, nemluvte o tom, se svou mamá. Víte přeci, že ta by mi vás nedala. Má pro vás jiného ženicha."

"To se spolehněte, Raoule." Jeho jméno mi nešlo moc do úst. Ano jako mladé téměř neznámé sboristce mi to takový problém nedělalo, ale nyní? Nyní je vše jinak. Ale upřímně, ruku na srdce ani já na tu noc nezapomněla a jak nyní Christine zpívá, Láska skutečně neumírá.