18. Kapitolka - Výstup osudný

Další a dnes již předposlední část naší povídky. Ano ano je to tak. Ale nebojte se, až tato povídka skončí, započne jiná :D PS: nevím zda to je či není nutné, ale raději kapesník s sebou ke čtení :)

Potlesk po mém výkonu byl ohlušující. Po dlouhé době mi z toho potlesku naskakovala husí kůže, která projela mým tělem jako blesk. Byl to nával a příval emocí, které jsme už dlouho nepocítila, cítila jsme se opět jako dřív. Jako diva na prknech své opery, která pro tento večer patřila jen jí a tak tomu bylo i nyní.

---

Erik ze své lóže přišel až ke mně, políbil mě na čelo. "Bylo to dokonalé Christine." Pověděl mi a šel pro květiny.

Začala jsem se rozpačitě z toho všeho smát, až jsem náhle z toho poskočila a najednou jsem nemohla popadnout dech. Jako kdyby všechen kyslík náhle zmizel a já se nemohla nadechnout.

Mé hrdlo vydávalo skřeky tak podivné, že nemohly z mých úst vycházet. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly a náhle mne přestaly poslouchat i nohy. Mé tělo zesláblé, vyčerpané padalo náhle k zemi.

"Christine!" uslyšela jsem jen a náhle vše zčernalo.

Když jsem otevřela oči, ještě jsme slyšela potlesk diváků v sále, kteří vyvolávali mé jméno. Nade mnou se skláněl Raoul a Erik jako dva střížní andělé a u mé paže seděly děti a obě mi tiskly dlaň.

"Christine, to si neměla dělat, já tě varoval." Pronesl smutně Raoul a já pohlédla na své děti a obě je pohladila po tváři, což bylo to absolutně poslední, nač jsem se ještě jen taktak zmohla.

"Raoule, odveď prosím Lizzie." Zachrčela jsem z posledních zbytků mých sil. Políbil mě na čelo a skutečně popadl Lizzie.

"Počkejte na zvednutí opony. Tanečníci, na místa, prosím." Zaslechla jsem ze zákulisí. Scéna se připravovala na další číslo, ale já stále byla na prknech, a protože nás tam bylo více než dost, není se čemu divit, že z toho všichni byli nevrlí.

"Christine? Co se děje? Řekni. Christine. Co se děje? Panebože. Sežeňte někdo pomoc!" uslyšela jsem Erikův hlas. "Nezvedejte oponu. Přiveďte doktora!" ozval se jeho mocný hlas.

"Pane, nemůže tu zůstat, vezměte ji do šatny, přivedu tam doktora." Ozvala se madame Giry.

Jejich oči se na zlomek střetly, jeden si měřil druhého a pak ji poslechl a odnesl mě do šatny. Gustave se celou tu dobu držel mé ruky a odešel společně s námi. Erik mne položil na lenošku a šel zavřít dveře. Gustave se ke mně schoulil a já z posledních sil hladila jeho vlasy.

Dech, který se lehce zklidnil, a mohla jsem se konečně trochu nadechnout, mne zase chvilku potrápil.

"Maminko, ty už mě opouštíš?" zeptal se mě Gustave s uslzenou tváří.

"Ano broučku." Zašeptala jsem, co to jen šlo a on se mi schoulil do náručí.

"Ne, budeš v pořádku, vím, že budeš v pořádku." Ozval se Erikův hlas a jeho pevné sevření kolem mého těla opět mocně objevilo a jako kdyby jeho ochranářský instinkt dokázal mou osůbku zachránit před jistým koncem.

"Ne, to již ne Eriku." Hlesla jsem a pohlédla na Gustava, který na mě hleděl zoufalým pohledem. "Broučku," řekla jsem, " já tě teď opustím, ale nebudeš sám. Zůstaneš tu se svým otcem, a Lizzie. Musíš se postarat o Lizzie, slib mi, že se o ní postaráš, ano?"

"Ano maminko." Mé tělo sláblo a opět mě opouštěly síly. Uslyšela jsme jen výkřik zoufalství a pak mě jen obklopila tma.

Když se má víčka ztěžka opět otevřela, byla jsem sama s Erikem. "Je mi zima." Hlesla jsem, "Drž mě." Slova z úst mi šla již jen velmi těžce. "Miluju tě." Hlesl, když se jeho zoufalý výraz objevil před mou tváří.

"Ne, ne nehodlám akceptovat, že je to konec. Nesmíš mě opustit." Jeho hlas se měnil v zoufalství.

"Musíš jít dál, Eriku." Zachroptěla jsem. Téměř jsem cítila na ústech smrt. Nad Erikovou hlavou jsem viděla světlo.

"Bez tebe ne."

"Budu navždy s tebou." Pronesl můj unavený mozek. Otevřely se dveře a sotva jsem pootočila hlavou, abych v ní mohla ještě naposled spatřit svého manžela Raoula a Lizzie. V ten moment jsem náhle stoupala a kráčela za tím nádherným světlem a teplem, které mě obklopilo, a mizela od všech, které jsem kdy v životě milovala.