The Dreamcatcher - 6. kapitola

Nikdo z domu na Kulzerově třídě jedenáct v dolním Tvayburgu už s Julií nepromluvil ani slovo. Nikdo nevěděl, co se v ní změnilo, ale každý to vytušil a držel se od ní dál. Byli v tomhle domě déle než ona a ač na rozdíl od ní netušili, co přesně se v něm děje, moc dobře věděli, že to není nic dobrého.

Julii to ale nevadilo, sotva to zaznamenala.

Zlomená v pase právě namáhavě scházela ze schodů, spočívající plnou vahou svého těla na zábradlí. Posadila se, či lépe řečeno zhroutila, do křesla v opuštěném salonu u otevřeného okna. Útrpně nechala spadnout víčka protkaná fialovými žilkami a nechala se občas pohladit závanem větru, který jí do obličeje vnesl lehounkou látku záclony. Cítila se prázdně, chladně. Kdyby s ní někdo zatřásl, možná by v ní zachrastily kosti, ale nic víc jako by v ní už nezbylo. Věděla, že ten ohavný pocit přejde, že je "jen" vedlejším účinkem, přece ale bylo nemožné vzdorovat beznaději, která se rozkládala v její mysli jako bezbřehé ledové vlny Markova moře. Byla bez Ferdinandova korzetu a její tělo se s tím pokaždé, když ji přinutil jej sundat, vyrovnávalo hůře.

"Má drahá, slyšel jsem, že včerejší večer byl ještě větší úspěch, než jsem očekával. Nejen, že jste se znovu dostala ke korunnímu princi, dokonce jste popíchla naši přítelkyni lady Elvíru. Znamenitě, znamenitě! Chci o tom slyšet všechno."

Mistr Ferdinand vešel jako její stín za ní a zabouchl okno, čerstvý vzduch v místnosti okamžitě nahradila hniloba.

---

***

Jak Matthew Erikovi předem avizoval, císařská návštěva ovlivnila jeho život dvěma způsoby. Prvně musel obstarat recitál v císařském paláci, druhak bylo třeba uspořádat veliký a pompézní ples - a na takovou událost byla nejvhodnější operní budova. Ples byl naplánován hned další večer po derniéře Figarovy svatby a nebylo tedy divu, že divadelní zaměstnanci včetně Erika, se dva dny v kuse prakticky nezastavili.

Všechno mělo být perfektní a snad právě proto nebylo. Atmosféra večera byla zvláštní, těžká. Většina přítomných mužů se chovala velice podivně, omráčeně a nepřirozeně, nálada hostů se měnila tak nevyzpytatelně a prudce, že ponuré ticho zčistajasna prokládal hurónský smích vzápětí střídán zvuky prudkých hádek.

Erik postával v boční lóži a shlížel dolů do prostoru, které ještě včera bylo hledištěm, ovšem dnes se proměnilo na veliký taneční parket. Držel se od toho všeho dál, jako by se bál, že by se mohl nakazit. Jestli lidé nechytali tuhle fantasmagorii ze vzduchu, tak kde se tedy brala?

"Něco záludného visí ve vzduchu," poznamenala Elvíra, která vešla do jeho lóže, jako by mu četla myšlenky.

"Je to vaše vina," poznamenal Erik velmi hořce s nádechem nepřátelského tónu.

"Moje vina? Já jsem ale obvykle miláčkem podobných plesů," připomněla mu s potutelným úsměvem.

"A mohlo by tak tomu být doteď, kdybyste z nošení těch zatracených korzetů neudělala módní záležitost. Zajímalo se o ně jen pár lidí - a vždycky tajně. Vy jste se s tím mistrem Ferdinandem nechala vidět veřejně a jelikož jste považována za nejvlivnější ženu říše, není těžké si odvodit, kdo tu epidemii rozpoutal," vypálil ze sebe Erik slova, která v sobě podle všeho dusil už velmi dlouho.

Elvíra se přestala usmívat. "Ne, to nemohu popírat. Byla jsem pošetilá, chtěla jsem provokovat. Netušila jsem. Ale vy tedy věříte, že to všechno nějak souvisí s mistrem Ferdinandem?"

"Přijde na to."

"Na co, pane řediteli?"

"Jestli tu ohavnou věc nosíte i vy."

"Má cenu něco odpovídat? Vy jste přesvědčen že ano, má odpověď už tedy nehraje roli," odtušila Elvíra.

"Jestli to chcete hrát takhle, lady," Erik pokrčil rameny, "omluvte mě prosím. Bude se zahajovat - nesmím u toho chybět, jakkoliv si o vývoji dnešního večera dělám starosti."

Ples v Opeře se zahajoval samozřejmě divadelně - baletní soubor zatančil nejkrásnější úryvky z Labutího jezera, poté parket zaplnily debutantky ve společnosti v bílých šatech s partnery v černých fracích. Ti se poté vyrovnali po obvodu parketu, který se vyprázdnil pro dva císařské páry, které na počest hostů tančili valčík vídeňský. Když se všichni čtyři znovu usadili v císařské lóži, parket stále velmi přízračně stále lemovaly mladé dívky v bílých šatech. Přízračně snad proto, že vzápětí se úderně rozezněly smyčce Mozartovy "šampaňské árie" a na parket lehkým krokem vešel Daniel. Do Giovanniho se mu v daném prostředí vžívalo očividně velmi snadno - uculoval se na okolo stojící dívenky, kráčel téměr valčíkovým krokem a zpíval velice živelně, divoce.

Když dozpíval, Erik, který stál hned za židlí kde seděla Mercy, tiše vzdychl, nicméně se přidal k potlesku. Ten se tedy zase předváděl! Ale budiž, podařilo se mu i navzdory tom svém křepčení udržet dech a ačkoliv ne všechny jeho pěvecké improvizace se mu zamlouvaly, při téhle konkrétní příležitosti se to asi ztratilo - a davy ho milovaly.

"Proč se lidé smáli?" otázala se Mercy Erika.

"Lascelles je prostě Lascelles a předvádí se," verbalizoval Erik své myšlenky.

"Ale ne - v jeden konkrétní okamžik se všichni rozesmáli, to bylo zvláštní. Proč?"

"Ach tak. To nic - prostě se jen nechal unést rolí, hádám. Pohladil jednu malou blondýnku po tváři," Erik mávnul rukou.

"Co jsi myslel tím, že Lascelles je prostě Lascelles a předvádí se?" pokračovala Mercy.

Erik ji se staženým obočím vzal za rameno. "Mercy," řekl tišším hlasem, "já tě pozoroval když jsi mu tehdy hodila tu růži a skutečně se nedomnívám, že by ses o něj měla zajímat."

Mercy spadl obličej. "Nepovídej," řekla okázale lhostejným tónem.

"Nechtěl jsem se tě dotknout."

"Nevím o čem to mluvíš," Mercy raději změnila téma, "kde je Matt? Slyšela jsem, jak odchází ještě před koncem árie."

"To je celý on, operu nikdy neocení," podotknul Erik suše. "Netuším kam se poděl....ne, moment, on tančí, vidím ho dole na parketu."

"Tančí?" podivila se Mercy. "Dobrovolně? S kým? S madame Elvírou?"

"Ne. S nějakou dámou v rudém. No jistě - s Julií Dravleyovou," Erik si skousnul ret.

"Kdo je to? Co ten znepokojený tón?"

"Něco na té dámě mi tak úplně nesedlo," podotknul Erik.

"Matt je zřejmě opačného názoru," zasmála se Mercy.

***

Bledá dívka v rudých šatech skutečně byla Julie. Svět kolem ní střídavě zrychloval a zpomaloval, její dech se zdál tak hlasitý, že občas přehlušoval Matthewova slova. Ale zlepšovalo se to - teď už zase měla korzet a všechno bylo tak krásně jednoduché.

"Už jsem si myslel, že nepřijdete," zašeptal Matt a jeho ruka sjela níž na její pas.

"Jak bych mohla, celý den jsem nemyslela na nic jiného."

"Na nic jiného než na mě nebo na ples?"

"Jedno vylučuje druhé?"

"Ne nezbytně, ale ve vašem případě jsem odsouzeníhodně sobecký. Nemohu uvěřit, že se naše cesty spojily zrovna díky tomu, že jste přijela za svým stýcem...tím nechvalně proslulým mistrem Ferdinandem," Matt se k ní sklonil a jeho rty se ocitly těsně u jejího krku. Julie se zachvěla a tvář se jí stáhla odporem, na tónu jejího hlasu se to ale nijak nepodepsalo.

"Ale proč nechvalně? Vy přece žádným z těch povídaček o něm nevěříte. Vy ne - na věci nahlížíte racionálně, pocity a pověry nikdy nezastírají váš úsudek."

Matt se narovnal a znovu jí pohlédl do tváře. "Mám pocit, jako by mě nikdo neznal lépe než vy a přitom se známe tak krátce..."

"Možná přece jen existuje něco jako osud."

"Pojďme ho zpečetit," zamumlal Matt tak žádostivě, až mu přeskočil hlas. Vzápětí ji popadl za třesoucí se ruku a kličkuje mezi tančícími páry si ji odváděl pryč.

***

Atmosféra na plese se zdála dusivá i Mercy a spolu se Zuzankou si vyšly na čerstvý vzduch na balkon, vedoucí na malý pozemek, který patřil divadlu, kde se pod stříškou krčilo několik kulis, které už byly vyřazeny z provozu. Nebyl to příliš romantický výhled, ale Zuzance to bylo jedno a Mercy ještě víc.

"Třesete se, Vaše Výsosti, mám vám jít pro šál?"

"Byla bys hodná."

Mercy osaměla a s rukama nataženýma před sebou nahmatala balustriádu, o kterou se zlehka opřela prsty v bílých rukavičkách. Myšlenky jí velice rychle a zmateně přeskakovaly od jednoho k druhému a ztěžka oddechovala. Neklid její mysli reflektoval i pocit tělesný - byla vypjatá, jako by se řítila z útesu a s napjatými svaly očekávala dopad. Zafoukal studený zimní větřík a rozházel jí vlasy nakulmované do tuhých viktoriánských lokýnek. Tento závan větru k ní donesl známou trpkou vůni a prudce se otočila směrem k proskleným dveřím, kterými sem přišla.

"Jste....je tu někdo?"

"Odpusťte, Vaše Císařská Výsosti, vstoupil jsem bez svolení či ohlášení a doufám, že jsem vás navrch ještě nepolekal. Prozradil jsem se - netuším jak - dřív, než jsem vás stačil na svoji přítomnost upozornit."

Mercyin první instinkt byl, že se odvrátila, což neuniklo jeho pozornosti. Přesto se však posléze vzpamatovala a natáhla k němu ruku, kterou políbil.

"Dnes jste zpíval velmi krásně," prohodila tiše.

"Děkuji vám. A ještě více a uctivěji děkuji za projev vaší spokojenosti během recitálu. Velmi pyšně si jej nosím stále sebou."

Mercy prudce vydechla když jí cosi náhle vtiskl do rukou. Opatrně tu věc ohmatala a když si uvědomila co to je, přejela si jejím škrábavým povrchem po tváři.

"To je...?"

"Ano, ta růže, kterou jste mi hodila. Vložil jsem ji do knihy a vysušil."

"To jste nemusel. Pointa byla v tom, že jste byl viděn, jak vám tu růži házím. Že se o tom mluví a že se to rozkřiklo i mimo okruh lidí, kteří byli onen večer přítomni v císařském paláci. Což se jistě stalo, pravda?"

"Zajisté," Daniel si převzal vysušený kvítek zpět a zamyšleně na ni pohlédl, "smím se ale zeptat, proč ta zatrpklost ve vašem hlase, Výsosti?"

Mercy sklopila pohled a zavrtěla hlavou. "Nebudu vás zatěžovat sešněrovaností mého světa. Určitý obrázek už musíte mít tak jako tak."

"Doufám, že jsem vám nezpůsobil potíže?"

"Ne...ano...i kdyby, tak co? Stejně," Mercy se zhluboka nadechla, "stejně - my dva už se sotva kdy zase uvidíme, takže i kdybych vám snad projevila trochu víc přízně a pozornosti než by se slušelo, nezáleží na tom. Pohybujeme se v jiných světech, které se už s nejvyšší pravděpodobností opětovně nestřetnou, takže o nic nejde."

"A to chcete?" zeptal se Daniel téměř šeptem.

Mercy zkřivila obočí. "Prosím?"

"Vy chcete, abychom se už nikdy neviděli?"

Mercy znovu natáhla ruce k zábradlí. "To není relevantní otázka. Tážete se, jako by to bylo v mých rukou. Není."

Daniel přešel vedle ní, čímž velmi nenuceně porušil pravidlo udržovat si od člena císařské rodiny vzdálenost na tři kroky. "To není žádná odpověď, Vaše Výsosti."

"Možná ne. Ale je to konstatování skutečnosti," odtušila Mercy a přivřela oči, když ucítila jeho blízkost.

"Nejsem tedy hoden skutečné odpovědi od srdce?"

"Srdce nemá s mým světem co do činění," odsekla Mercy.

"Pak jste uvězněná v pozlacené kleci," poznamenal Daniel.

"Ano a vy jste jako první k té kleci přišel a prostrčil prsty skrze mříže. Velmi zle si se mnou hrajete, pane Lascellesi, velmi zle. Jsem příliš bezradná oběť na takové hry," pronesla Mercy půl nazlobeně půl bezradně.

"Hry?" zopakoval Daniel s povytaženým obočím. "Jaké hry má Její Výsost na mysli?"

"Jestli skutečně nevíte, pak je všechno v pořádku a prosím vás abyste zapomněl, co jsem právě řekla."

"Ne, v tom případě jsem vás pochopil velmi jasně."

"Hleďme!"

Mercy vypískla když se Danielova ruka spočívající na zábradlí přesunula na tu její a rychle se odtáhla.

"Hodila jste mi tu růži, mé naděje nemohou být docela plané," nevzdával se Daniel.

"Hodila jsem vám růži, protože jste tu árii zpíval jen kvůli mně."

"Jen pro vás," opravil ji Daniel.

"Jste krutý, pane. Nevidím váš výraz, ale slyším váš hlas. Bavíte se nade mnou. Pošetilá princeznička slepá jako krtek co mi háže růže a škobrtá mi v náručí při vzdorném pokusu tančit, to si teď říkáte, viďte? Ano, pošetilá jistě jsem, ale ne hloupá."

"Jak bytostně nedůvěřivě se pro ti mě všechno ve vaší mysli bouří! Je tímto náš rozhovor navždy skončen, je to vaše odpověď? Chcete, abychom se už nikdy víc neviděli?" naléhal a naklonil se k ní blíž, až ucítila jeho dech na své tváři.

"Jak bylo řečeno, není to v mých rukou," zašeptala Mercy.

"Ne, to není odpověď na otázku tak, jak byla formulována."

"Nechci," polkla Mercy a zašermovala rukama a odtáhla ho od sebe, "a respektujte laskavě můj osobní prostor. Jsem slepá, ano, to ale neznamená, že smíte být dotěrný."

"Odpusťte," řekl Daniel zamyšleně a ustoupil od ní.

Mercy se kolem něj protáhla, přičemž převrhla vázu či jiný keramický předmět a bez dalšího slova odešla - utekla.

Na chodbě narazila na Zuzanku. "Kde proboha celou dobu vězíš?"

"Vaše Výsosti, viděla jsem vás s tím pěvcem. Je to pohledný muž a...."

"Už ani slovo!" varovala ji Mercy překotně.

Pohledný muž. Jako by ona mohla doceňovat něčí krásu. Nemohla posoudit ani tu vlastní - co když jí všichni milosrdně lhali a ona sama pohledná vůbec nebyla? Nemohla si to ověřit, přestalo jí na tom záležet.