The Dreamcatcher - 5. kapitola

Nadešel den recitálu v císařském paláci. Erik na tuto příležitost zvolil své nejosvědčenější pěvce, kteří za sebou už měli hodně důležitých premiér a hostovali v zahraničí - zkrátka ty typy, u kterých se snad dalo předpokládat, že se jim nerozklepou kolena (a zejména hlasy) při zpěvu pro dvě císařské rodiny. Jak už Mercy sama zjistila vybral tedy Lascellese, dále pak tenoristu Edgara Tereyho a sopranistku Anne Guilanne.

Recitál si vzal pod svá křídla a při korepetici měl chvíle, kdy toho litoval.

Erik zaklapl víko klavíru a podíval se na Daniela rozzlobeným pohledem.

"Vy si ze mě prostě děláte legraci, viďte?"

Daniel vzpurně rozhodil rukama.

Erik si promnul kořen nosu. "Takže vy prostě záměrně ignorujete co vám říkám proč?"

"Pro tuhle konkrétní árii zní lépe..."

Erik se rozesmál. "Pro tuhle konkrétní árii zní lépe - nejste vy tak trochu....," Erik si odkašlal a větu nedokončil. "Tak dobře, jinak. Dejme tomu, že pro tuhle konkrétní árii skutečně zní lépe, když to zazpíváte otevřeně. Ale dovolte mi připomenout vám zjevné - s přechodovým tónem musíte zacházet obezřetně. Jinými slovy - držet se zpět, hlídat se a zpívat ho uzavřeně. Proč? Protože jinak si taky můžete absolutně nabourat techniku, zcela dobrovolně si omezujete rejstřík...."

Daniel ho propaloval nenávistným pohledem, ale nutno podotknout, že ve vrhání ošklivých pohledů se nikterak nenechal zahanbit ani Erik.

"Už si na to budu dávat pozor," slíbil nakonec Daniel tiše.

Erik s velkou námahou neprotočil oči a znovu otevřel notový part, který před chvílí rozčileně zavřel. "Takže od druhé fráze......"

Zatímco se Erik trápil s Danielem, měl napilno i Matthew. Ráno vojenská přehlídka s otcem, Františkem Josefem a Rudolfem, oběd s generály a slavnými veterány následovaný slavnostním udílením medailí, které si vyměnili císařové Albert a Franz Josef před zraky rozjásaných davů. Rudolf s Matthewem se následně od svých otců odpojili a společně se jeli podívat do twighburgských továren a hutí a nad mechanickými tkalcovskými stavy společně nadšeně filozofovali nad důležitostí technického rozvoje a reforem, příčemž nalézali společnou řeč ve svých liberálních názorech týkajících se státních otázek.

Císařovny Marion a Alžběta společně s princeznou Stefanií se mezitím věnovaly charitativní činnosti, navšítily Tvayburgskou centální nemocnici, Sirotčinec sv. Rose a na zvláštní přání Alžběty nesměl chybět ani Ústav pro duševně choré.

---

Společně se znovu sešli teprve až večer na recitálu v Zrcadlovém sále císařského paláce.

Alžběta, které to v červené róbě prošívané zlatem a svým ikonickým účesem s vlasy vyčesanými do koruny slušelo, při vstupu v doprovodu své věrné dvorní dámy Marie Festeticsové, přejela sál pobaveným pohledem.

"Má drahá, začínám být na rozpacích. Twighburgský císařský valčík, Zrcadlový sál...jeden se nevyhne myšlence, že jsme dojeli do modernější kopie Vídně. Je to úsměvné. Ale přece se mi tu možná začíná trochu líbit. To nadšení pro techniku a rozvoj - a ten liberální dvůr! Jsem toho názoru, že monarchie jako taková nemá šanci přežít a lidu jednoho dne dojde, že udělají nejlépe, když nás z našich paláců se zlou vyženou, ale těmhle možná dávám o pár let víc než nám. Můj choť si z nich přátele nejspíš neudělá, ale korunní princové, jak se zdá, nalezli společnou řeč, co myslíte?"

"Ano, jsem téhož názoru, Vaše Veličenstvo. Dělá mi to radost, korunní princ se zdá být po dlouhé skutečně šťastný."

"Ano, vypadá to tak, že?" broukla Alžběta lhostejně.

Alžběta minula dvojici žen, které vysekly ukázkové pukrle. Jednou z těch žen byla Elvíra.

"No možná už to není nejkrásnější žena Evropy, ale jeden by vraždil za takové vlasy," zkonstatovala, když ji přes okraj vějíře sjela důkladným pohledem.

"Jen nechte být, drahoušku, prý jsou tak těžké, že si je občas musí nechávat věšet nahoru, aby trochu ulevila hlavě," poznamenala její zrzavá společnice.

"Vážně? To jste slyšela kde?" zajímala se Elvíra, ale odpověď přeslechla. Pohled jí totiž zrovna zalétl ke dveřím, kterými dovnitř právě vcházela ta potvora, která se bez pozvání vetřela k ní do salonku a na celou hodinu uloupila pozornost prince, ačkoliv tvrdil, že už odchází.

"Omluvte mě, má milá," vyhrkla směrem k Daniele a vydala se za ní. "Slečno Dravleyová," zahlaholila a Julie se k ní překvapeně otočila, "věřím, že jsme dosud nebyly oficiálně seznámeny. Jsem Elvíra Clairmontová."

Julie přijala nabízenou ruku. "Já vím, kdo jste. Julie Dravleyová, těsí mě."

"Jistěže víte kdo jsem, však jste byla k mému překvapení přímo u mě doma," poznamenala Elvíra suše.

"Ano, ale přesto jsme neměly to potěšení. Jaká radost, že to nyní můžeme napravit," odvětila Julie s odzbrojujícím ale zároveň jaksi nepřítomným úsměvem.

Elvíra přimhouřila oči do úzkých škvírek. Byly tu dvě možnosti: ta žena byla buď velice hloupá, nebo naopak prohnaná a drzá navrch. Druhá varianta byla bohužel správně.

"Ano, jaká radost," zopakovala bez náznaku podobné emoce v hlase, "jak je vůbec možné, že jsem se s tak okouzlujícím stvořením doposud nesetkala?"

"Jsem v Tvayburgu teprve krátce, přijela jsem za strýčkem," informovala ji Julie se stejným pohledem hodnotícím situaci.

Elvíra už nedostala příležitost zeptat se, kdo je její strýc.

"Slešno Dravleyová, překvapila jste mě, netušil jsem, že tu také budete. Jsem převelice rád. Smím doufat, že mi věnujete malou chvíli po vystoupení? Přečetl jsem si tu knihu, kterou jste mi doporučila a je spousta věcí o kterých si s vámi chci pohovořit."

Julie i Elvíra se uklonily, protože muž, který je oslovil byl Matthew.

"S největší radostí, Vaše Císařská Výsosti," zašvitořila Julie.

Elvíra poněkud překvapeně těkala očima z jednoho na druhého. Antipatie, které k Julii cítila se náhle zdvojnásobily.

"Madame Clairmontová," ráčil si jí konečně všimnout Matt, "doufám, že si užijete příjemný večer."

Když se Matthew odporoučel, s přezíravým úsměvem odešla i Julie.

Elvíra sledovala záda ocházejícího Matthewa. Vypadal zvláštně - usmál se na Dravleyovou velice podezřelým způsobem. Omráčeným, adorativním - tak nepodobným jeho obvyklým mimikám, až to působilo nepřirozeně. Jako by mu na tvář někdo přišil cizí úsměv. Rychlým krokem zamířila zpět k Daniele.

"Ta Dravleyová - co tu dělá? Kde bydlí, koho v Tvayburgu zná?"

"To nevíte? Všichni o tom mluví - je to neteř mistra Ferdinanda."

Elvíra se otočila a znovu se na Julii podívala. "Že mě to zase tolik nepřekvapuje," zamumlala si sama pro sebe.

Na další úvahy už ale nebyl čas. Přítomní začali pomalu usedat na svá místa, ruch se uklidňoval. Recitál už měl každou chvíli začít.

Za potlesku před obecenstvem stanul Erik, který krátce složil čest rakouské návštěvě, představil dnešní repertoár a tři přední sólisty svého operního domu.

Mercy, která tou dobou už stanula v obecenstvu, se oblékla do bílé, na sobě měla šaty s oválným výstřihem s odhalenými rameny, zdobené drobnými růžičkami. Jeden květ živé bílé růže měla přišpendlen ke krajce, která lemovala její výstřih. Nepřiznala by to, ale za tím vším se skrýval pošetilý plán.

Sopranistka Anne Guilanne měla příjemný plný hlas, sytý ve výškách, příjemně hřejivý ve střední poloze. Tenorista Edgar Terey měl lehký lyrický hlas a dokázal přímo kouzlit s jemnými tóny árií, které mu Erik vybral tak umně, aby jeho hlas vynikl v plné kráse.

Ale co naplat, Mercy se stejně zajímala především o hluboký hlas dnešního večera.

Co bylo na Danielovi pozoruhodné, byla tvárná proměnlivost jeho projevu - dovedl být hrozivý s autentičností, ze které mrazilo (Mercy si představovala, jak se asi při zpěvu tváří, jaké emoce se mu odráží v očích, jestli je stejně dobrý herec jako zpěvák), zároveň však stačilo aby se hned následující árie nesla v lehčím duchu a už slyšela veselost, některé fráze musel zpívat přímo s úsměvem, bylo mu to poznat na hlase.

Přesto na ni nejintenzivněji zapůsobily hned úvodní árie v jeho podání z bloku barokní hudby - uměl zpívat tak, aby se tón pomalých procítěných árií nesl prostorem, stoupal vzhůru a velice schopně využíval ve svůj prospěch akustiku sálu. Mercy měla téměř pokušení zvrátit hlavu, jako by na ni jeho hlas snad mohl dopadat z nebes jako dešťové kapky.

A pak to přišlo - ona árie hraběte z Figarovy svatby. Po jejím skončení během potlesku Mercyina ruka zalétla k růžičce připevněné ke svým šatům a obloukem ji hodila do míst, kde jak vyposlouchala, musel Daniel stát.

Vhození bílé růže na pódium umělci, kterého chce člen císařské rodiny vyznamenat zvláštním uznáním za jeho výkon, byla malá tradice, kterou na dvůr zavedla Mercyina skutečná matka, císařovna Emma Rose. Po její smrti se od ní sice začalo postupně upouštět, ale přece se občas někomu poštěstilo získat toto zvláštní vyznamenání. Málokterý člen vznešené rodiny však u sebe neustále pro jistotu nosil květ bílé růže, čistě pro případ, že by ho snad natolik uchvátil výkon nějakého pěvce, herce nebo baletky...tím byla jaksi proslulá pouze zesnulá císařovna.

Erik ze svého místa zahlížel na Daniela. Připadalo mu, že úsměv, se kterým růži chytil byl příliš potměšilý, výraz jeho obličeje zračil, že je sám se sebou spokojený víc, než je zdravé. Po dnešní menší roztržce s tímto mužem to byl pohled zvláště protivný. Pak se ohlédl na Mercy a strnul. Něžný úsměv, lehký ruměnec, něha v jinak nepřítomných očích....všechno tohle znal, věděl co to znamená, kdysi to patřilo jemu. Znepokojeně se od ní odvrátil a s neproniknutelným výrazem očekával další árii, kterou měl Daniel zpívat - právě tu, kvůli které se tak škorpili. Najednou mu bylo jedno, jestli ten zpropadený tón zazpívá otevřeně a nabourá si techniku. Pro něj za něj.....

"To je ten samý pěvec, se kterým jsi tehdy na premiéře tančila," poznamenal Matt šeptem k Mercy.

"Skutečně?" poznamenala nenuceně.

"Obávám se že ano."

"Obáváš?"

"Není dobré projevovat mu tolik....ehm, přízně. Tančit s ním, nejen to, dlouze s ním během tance konverzovat a smát se, házet mu růže...snad už by si sis od něj měla držet odstup, abys nevzbuzovala nějaké mylné dojmy," pokračoval Matt důrazně, avšak stále korektně šeptem.

Kdyby jen tušil!

"Jistě, jak říkáš," poznamenala lhostejně a vzala za ruku Zuzanku, která ji pomohla provléct se vyprazdňujícím se sálem ven. Recitál skončil, poslední potlesk odezněl.

Matt poté přesně podle slibu pohovořil s Julií a ve chvíli, kdy se od něj dáma odloučila, se k němu připojila jiná.

"Jak se vám líbil dnešní koncert, Vaše Císařská Výsosti?" zeptala se ho Elvíra s lehkým úsměvem.

"Milá lady, dobře víte, jak málo dokážu toto umění docenit. Zpívali hezky - určitě ne falešně, ale bohužel vám nic víc říci nedokážu. Ach, však můj postoj k opeře znáte."

"Pravdaže znám, proto jsem se nemohla nezeptat," Elvíra se uculila, "nicméně vaší ctěné sestry se dnešní vystoupení dotklo hlouběji, budiž to tedy umělcům ke cti."

"Zajisté. Má citlivou duši, dokáže vidět krásu hudby. Ostatně však vy toho Lascellese znáte, nepletu-li se? Viděl jsem ho přece ve vašem salonu."

Elvíra trhla rameny. "Hodně lidí se znenadání objeví v mém salonu. Znám ho, ale jen okrajově - je to zajímavý chlapík - podle mě ale mnohem zajímavější na jevišti než ve skutečnosti."

Matt se uchechtnul. "Vaše názory jsou břitké, ale upřímné jako vždy."

"Když jsme u názorů na lidi, co jste usoudil vy o záhadné slečně Julii Dravleyové, pane? Mě se zatím zdá poněkud nečitelná," poznamenala Elvíra se svraštěným obočím.

Mattovi se opět tak zvláštně zamlžil pohled. Párkrát ale zamrkal a jeho vždy tak racionálně vyhlížející oči se znovu rozjasnily. "Ona....ona je velmi inteligentní. Jako by mluvila mými slovy - občas je těžké s ní hovořit, protože si připadám jako....jako bych konverzoval sám se sebou. Ale to je ode mě pošetilé, odpusťte prosím. Je to velmi příjemná mladá dáma."

Elvíra ho sledovala nevěřícným zkoumavým pohledem pod kterým se Matt cítil nepříjemně, takže se zakrátko rozloučil. Elvíře nezbylo než odejít také, ale předtím se setkala s pohledem očí, které Matta sledovaly zrovna tak zamyšleně jako ona - byl to ten maskovaný ředitel divadla, který nikdy nepřijal žádné pozvání na její soaré.