Lottin (ne)divadelní deníček: Podezřelá krajina s anděly

Podezřelou krajinou s anděly jsem ukončila divadelní sezonu 2015/2016 - víc už nestihnu, opouštím Brno, navíc i divadelní prázdniny začnou už co nevidět.

Rozloučím se tedy po brněnsku - inscenace Podezřelá krajina s anděly spadá do volného cyklu Činohry NdB Spílání Brnu, jehož cílem je především připomenout významné osobnosti brněnské umělecké sféry. Cyklus odkazuje na text rakouského autora Petera Handkeho Spílánu publiku.

Podezřelá krajina s anděly ukazuje osud Zdeňka Rotrekla, brněnského spisovatele, zejména básníka, který zažil oba režimy nacistické i komunistické a ani jeden k němu nebyl vlídný. Za druhé světové války se po nařčení že "sabotuje hrdinné úsilí Říše" musel ukrývat. Za komunismu ho kvůli jeho názorům vyhodili z vysoké školy, poté byl zatčen ve vykonstruovaném procesu, dokonce padnul návrh na rozsudek trestu smrti, který však naštěstí nebyl uskutečněn, přesto byl vězněn více než třináct let, přičemž mu ani nedovolili, aby se zúčastnil pohřbu své milované matky.

A přesně tento úsek jeho života hra ukazuje, totiž od vypuknutí druhé světové války, kdy se Brno, kde vedle sebe žili Češi, Němci a Židé začalo rozpadat, tříštit, padat na havu, až po nástup komunismu, jeho věznění a hra končí jeho propuštěním z vězení. A když říkám hra, je nutno zmínit, že oficiálně je to rockový kabaret - během inscenace se hraje na elektrické kytary, zazní mimo jiné i píseň Anděl radosti od Jiřího Bulise.

A když jde člověk na činohru do Reduty, musí počítat s jistou alternativou - tato inscenace velmi silně spoléhá na metafory, některé očividnější, některé méně, je samozřejmě protkaná Rotreklovými verši a že jste to vy, já se vám přiznám, byly určité pasáže, nad kterými doteď přemýšlím, co přesně znamenaly. Ale i to byl možná účel.

No a pak tam byly vyloženě i nějaké divočiny - kupříkladu po vypknutí 2. sv. v. na jeviště naběhla "paní válka" a začala do mikrofonu zpívat/vykřikovat německy. Miluju kolika různými způsoby může být divadlo expresivní!

Já chválabohu žádný režim nezažila, jsem z té první svobodné generace, jak nám říkávali ve škole, proto pro mě bylo přímo fascinující a děsivé do této stinné stránky našich dějin tímto velmi emočně silným způsobem nahlédnout. Nejednou z toho naskakovala husí kůže, přičemž zejména bych zdůraznila monology postavy Šantrocha (Václav Veselý) přímo k publiku, který se nesl ve stylu: "Obtěžují vás sousedé hlasitým poslechem zahraničního rádia? Napište mi. Milé děti, tráví vaši rodiče hodně času ve sklepě a nadělají ohledně toho tajnosti? Napišete mi." - a nejděsivější bylo, že pan Veselý to všechno říkal medovým hlasem s širokým úsměvem a úplně všechno co na té situaci mohlo být nepřjemné a úlisné, na ní nepříjemné a úlisné bylo. Když se tahle scéna opakovala podruhé, když Šantroch jako "úředník státu" převlékl kabát z jednoho režimu do druhého, tak už jsem z toho byla tak znechucená, až jsem se podvědomně začala odtahovat a to jsem to prosím pěkně poslouchala v roli pouze divácké, natož v takové vládě strachu žít! Naprosto nepředstavitelné pro mě během představení začalo nabývat reálných poměrů a nebyl to hezký "výlet".

---

Kulisy se stejně jako celý duch inscenace nesly v duchu symbolismů, přičemž převládající motivem byly větve stromů, protože Rotrekl se v duchu i své literatuře často vracel k sadu přiléhajícímu k domu, kde žil, dá se nejspíš řici takovému jeho duchovnímu šťastnému místu.

Kostýmy byly také účelové - člověk nad nimi neměl přemýšlet a zvlášť je vnímat, šlo vyloženě o příběh a možná ještě víc než o příběh, tak o navození emocí.

Jeden kousek kostýmu ale přece sehrával větší roli - totiž kabát, který si hlavní postava Jaroslav - ve kterém je nutno vidět samotného Zdeňka Rotrekla - nechá ušít u židovského krejčího Schlessingera (Jaroslav Kuneš), který je, jak je krejčím několikrát zdůrazňováno, na celý život a je metaforou jaksi jediné životní jistoty v nevyzpytatelné době a zároveň osud samotného Schlessingera je velmi tragickým paradoxem.

Jaroslava hrál Michal Bumbálek, který hrál postavu velmi citlivě, přímo niterně, byl pro mě takovým záchytným bodem v částech, kterým jsem případně méně rozumněla, protože co mi neřekla slova, to bylo v jeho očích. Což zní pateticky, ale od něj vážně každá emoce vycházela zevnitř, zradlila se mu v očích a on má navíc poměrně melancholický obličej, takže to celé ještě vynikalo. Nebo je tak dobrý herec a melancholicky jeho obličej působí jenom když to zrovna sám chce. Tak či tak byl vynikající.

Jaroslavovu matku hrála Gabriela Štefanová, která vytvořila uvěřitelnou, dojímavou mateřskou postavu, ke které si diváci vytvářeli citový vztah zrovna tak, jako ho k ní měl Jaroslav a to i přes to, že velmi očividně věkově by matka a syn být nemohli. Její postava byla tragická, ale zároveň opravdová, lidská, zkrátka jako někdo koho bychom mohli sami znát.

Postavu oficiálně pojmenovanou jako Dívka, hrála Magdaléna Tkačíková.Tato postava byla Hanou, Jaroslavovou spolužačkou s vysoké, kterou měl rád, byla i metaforou násilného dobytí města a Jaroslav ji viděl když blouznil ve chvíli, kdy si myslel, že umírá jako Anděla, se kterým filozofoval o smyslu bytí, na což mu sdělila, že takové úvahy jsou na hovno.

A ona všechny tyhle úlohy zvládla brilantně - milá, trochu nesmělá a nemotorná dívenka, která Jaroslavovi s lehkým úsměvem říká: "My dva nejsme z tohohle světa,", zničená, zneužitá duše Brna choulící se na podlaze, nelítostný Anděl, s břitkým vystupováním. Zvlášť mi v hlavě utkvěla pasáž, kdy Jaroslavovi sděluje, že mu mohou vzít úplně všechno - nejen majetek, ale i vzpomínky, myšlenky, všechno.

"A co mi tedy nemohou vzít?"

"Tvé mrtvé."

"Ale to bolí!"

A úplně nakonec ještě jedna citace ze Světlo přichází potmě od samozřejmě Zdeňka Rotrekla:

"Tím, že člověk cokoliv svobodně udělá proti tupému bezduchému režimu, udělá to pro svou vnitřní svobodu."