Lottin (ne)divadelní deníček: Tosca

Brněnská Tosca, která měla premiéru v květnu minulého roku, nabízí pojetí příběhu doslova novýma očima. Příběh totiž sledujeme prostřednictvím Marie Callas, nejslavnější operní divy, nepřekonané představitelky titulní hrdinky. Právě Maria Callas je tváří na plakátu a i ona je první osobou, která vstoupí na jeviště ještě předtím, než začne hrát předehra. Pro člověka, kdo neví, že inscenace zvolila toto pojetí, to tak v prvních minutách způsobí překvapení - člověk se domnívá, že na jevišti sleduje Florii Toscu a když pak ji pak oslovují a oslavují jako Marii a na jeviště vstoupí skutečná Tosca....menší mindblown už v první scéně. :)

Ale upřímně řečeno, to já jen asi byla velmi neprozíravá - oni totiž ještě na úplném začátku promítali kratičké info o Marii s nějakými jejími záběry a mě mohlo jaksi napadnout, že to asi nedělají pro srandu králíkům. Ale nenapadlo. :D

Jak k propojení Mariina a Tosčina světa tedy došlo? První scéna se odehrává v kostele - přichází do něj skupinka turistů, které provází jeptiška a vypráví jim, že právě v tomto kostele se odehrává děj Pucciniho slavné opery Tosca - jaký je pro jeptišku a turisty šok, když se vzápětí zvedne elegantní postava tmavě oděné ženy, která doposud tiše klečela v motlitbách a ukáže se, že je to slavná diva Maria Callas! Lidé ji tleskají a provolávají brava - z hloučku se odpojí muž a políbí Marii ruku, ta se ale nepříliš potěšeně odvrací - ten muž je baron Scarpia. Tak se tyto dvě linky střetávají a Maria se noří do příběhu, který tak dobře zná, ale teprve nyní ho prozkoumává ze všech úhlů, neschopna ovlivnit jeho rozuzlení, soucitná ale i ponurým způsobem netečná.

"Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen prázdnota a smrt...". V jistém slova smyslu se v tom dá najít paralela pro život Marie Callas: opustila manžela který ji miloval pro muže, který poté, co se jí nabažil, ji opustil a její hlas, ten opěvovaný hlas, ji vinou jeho přetěžování začal zrazovat - stále sice mohla zpívat, ale už ne tak krásně jako předtím a na jeviště se vracela už jen na koncertech.

Interakce Marie s postavami téměř žádná není. Úvodní střetnutí se Scarpiou plus malý okamžik s Toscou, kdy k sobě v intenzivním okamžiku přešly a Tosca jako by cítila Mariinu přítomnost, což ji vyvedlo z rovnováhy, nicméně s výrazem "to se mi něco jen zdá" to zase nechala být.

Maria jinak děj sledovala zpovzdálí, případně seděla přímo vedle hrdinů. Velice amosféru dokreslujícím a znepokojujícím dojmem působila scéna v Andělském paláci ve Scarpiově pracovně, kdy se Maria položila na podlahu před Scarpiovo křeslo v odevzdaném, bezbranném gestu, zatímco on si nad ní v klidu popíjel víno (asi to bylo víno :D) a četl verše. Přesto v tom zároveň bylo cosi vzpurného, znázorňujícího Tosčinu hrdost - "ležím tu před tebou a hrdost mi přece nevezmeš" - což je teď tak trochu moje interpretace, ale fascinující na této inscenaci je určitě to, že je záměrně pojatá tak, aby si ji každý vyložil po svém a v metaforách si našel vlastní vysvětlení, nejsou tu chybné a správné verze.

Spolu s Marií příběh sledovaly dvě alegorické postavy - novicka a Anděl smrti. Anděl smrti byl muž oděný do černé s velkými černými křídly, který v jedné scéně Marii donesl na jeviště v náručí a v úplně posledním duetu Toscy a Maria k oběma milencům přešel a vzal je za ramena ve všeříkajícím gestu, že svému osudu neuniknou.

---

Anděl s novickou navíc sledovali děj velice nehybně - o to víc děsivé bylo, když se náhle pohnuli. Člověk totiž tu změnu nikdy nepostřehl (tedy aspoň já ne) a postupně to začalo budit dojem, jako by se hýbali jen ve chvíli, kdy se na ně nikdo nedívá a to bylo strašidelné. Zvlášť když je jeden fanoušek DW a spojí si dva anděly dohromady....:D Ale to teda hodně na okraj. :D

Novicka už byla méně aktivní součástí představení - tvořila protiklad k andělovi, představovala naději, Tosčinu zbožnost, jejich čistou lásku (ale znovu: to je moje interpretace věci - nicméně Barbara Jane měla stejný názor :D).

Další bod na mém seznamu věcí, které musím zmínit je sbor - je známo, že sbor Janáčkovy opery je extratřída, ale v této inscenaci zvláště vynikl a ve veliké scéně Te Deum to byla taková krása, až mi naskočila husí kůže a zaslzela jsem si (což vzhledem k tomu, co Scarpia v této árii zpívá nebyla reakce úplně na místě, ale znáte to....když je něco tak krásného, až to prostě obrečíte :D).

Tajemstvím mě dosud nevyřešeným pak byla scéna, kdy Scarpia ze své pracovny poslouchá Tosčin zpěv - sbor se totiž ozýval za diváky. Měly jsme s BJ místa na balkonku a bez přehánění to znělo, jako by sbor stál přímo za námi, na naší horní úrovni hlediště. Hodně hlav se překvapeně otočilo, mě nevyjímaje. Nějaké kouzlo s reproduktory? Ráda bych si představovala, že sbor skutečně vyběhl schody nahoru a zazpíval nám na chodbě za našimi zády. V tu chvíli jsem si myslela, že tomu tak skutečně je, ale s odstupem se nabízí otázky typu: "stihli by vyběhnout nahoru a pak zase zpátky dolů včas?" a hlavně "nesl by se zvuk z chodby tak krásně a čistě k nám do hlediště?". Nejspíš to asi skutečně byla kouzla s reproduktory, ale v tu chvíli bylo kouzelné myslet si, že máme sboristy přímo za sebou. :D Ať už tak či tak, bylo to překvapivé, inovativní a kouzelné. :)

Výprava byla prostě velkolepá. Opět byl otevřen celý ten překvapivě velký a "hluboký" prostor jeviště, který mě poprvé tak překvapil v Carmen, scéna byla celá bílá s jasnými liniemi, vytvářející až sterilně čisté prostředí s důrazem kladený na příběh, který se na ní odehrává. Jedinou černou skvrnou pak byl Scarpiův nábytek, "záporňácky" z černé kůže a dřeva. :))

Jeviště se nám měnilo přímo před očima a když to řeknu nadšeně laicky, dělalo přímo psí kusy. :D Neslyšně se otáčelo, vyzdvihlo se a zvlnilo do schodiště (precizně tak, aby vynikly ruiny sochy) a zase jednou mě něčím velice překvapili - když se celé propadlo. Totiž že se sem tam propadne kus jeviště, to znám (ostatně tímhle způsobem jsem z první řady sledovala pád Giovanniho do pekel :D), ale aby se propadlo úplně celé jeviště, to už jsem tedy koukala. :D Ono asi není moc těžké udělat mi radost, koukám. :D

Kostýmy byly stejně jako kulisy jaksi nezařaditelné. Tu vyloženě moderní, tu s nádechem jakési dobovosti, řekla bych, že to bylo takové snové propojení Mariiny reality s příběhem Florie Toscy.

Nejvíc se mi líbila prostá elegance Marie - prosté černé šaty, účes přesně podle Marie, perly, lodičky, rukavičky...nádhera. :)

Dále mě zaujaly kostýmy Scarpii, které byly bílé - krásné zamíchání karet s oním stereotypem oblékat záporáky do černé. :) Zvlášť bych vyzdvihla jeho kabát, ve kterém se objevil na jevišti úplně poprvé, to byl vážně nádherný kousek.

Titulní roli Florie Toscy hrála Maida Hundeling, která možná nebyla tak temperamentní jak jsem zvyklá, přesto dokázala velmi ohnivě žárlit a přivést se tím do záhuby. Její křehkost v kombinaci s důstojností s jakou vzdorovala Scarpiovi a především scéna, ve které ho zabila pro mě vyjádřila všechno, co v Tosce vidím - jednu z nejsilnějších ženských operních postav.

Maria Cavaradossiho zpíval Rafael Álvarez, se kterým jsem se po dlouhé době (od února v Aidě) znovu setkala. Mám z něj v podstatě stejné dojmy jako tehdy - zvlášť na něm vyzdvihuji empatii s jakou spolupracoval s kolegy na jevišti, on má velmi vzácnou schopnost výtečně se naladit na ostatní a myslím že právě u příběhu Maria a Toscy je to přímo nepodstradatelné.

Mým osobním favoritem večera byl Jiří Sulženko jako Scarpia (mám favoritem byl záporák, to nás všechny tuze šokuje). Na první dojem slušný, důstojný ba přímo elegantní muž - medově mluví a zdánlivě mu jde jen o spravedlnost. Jenže pod tím vším je despota (scéna ve které přímo týrá své podřízené, kteří mu zavazují tkaničky u bot byla perfekntí), ale především zvrhlost. Ten způsob jakým se zdánlivě dvoří Tosce a přitom kolem ní krouží jako sup, plíží se jí za zády až mu skončí v náručí, ani sama chudinka neví jak, byl perfektně zahraný a naskovala z něj husí kůže.

Děkovačka byla asi nejdelší, jakou jsem zatím v Janáčkově divadle zatím postřehla, standing ovation taky bylo a pěvci byli při příchodu na jeviště vždy uvítáni nejen potleskem ale i nadšeným výskáním, což je něco, co při svých divadelních návštěvách často nepozoruji, my Češi jsme spíš takoví konzervativní diváci - proto mě ta vřelá reakce moc potěšila. Byla víc než zasloužená.