The Dreamcatcher - 4. kapitola

Benjamínek císařské rodiny, nejmladší teprve desetiletý princ Brendan seděl v okně, ze kterého byl výhled na nádvoří paláce. V preciznních řadách tam stála kompletní palácová stráž čítající na tři stovky mužů ve svých nejlepších uniformách. Twighburgské vlajky spolu s těmi rakouskými vlály ve slabém větru. Sloupy a balustriády byly vyzdobeny bílým šeříkem, národním květem Twighburgu.

"Takže kdy už přijedou?" zeptal se Brendan svého nejstaršího bratra, který seděl za ním.

"Už dorazili," řekl tlumeným hlasem Matthew, "mamá a papá je jeli uvítat na nádraží a touhle dobou už jsou na cestě sem do paláce. Po cestě míjejí nazdobené město a davy lidí, kteří je vítají. Jakpak vzácené hosty pozdravíš ty, až nám budou představeni?"

Brendan, malý roztomilý chlapec, který byl jako jediný z celé rodiny blonďatý, s rysy obličeje naznačující, že z něj vyroste pohledný muž, nakrčil nos. "Pokloním se jim a řeknu: 'Dovolte mi, abych vás uctivě přivítal v Twighburgu, Vaše Císařská Veličenstva..." ale...," Brendan znovu nakrabatil nos a odmlčel se.

"Ale co?" zeptal se Matt vlídně.

"Vždycky jste mi říkali, že se nikdy nemám ostatním klanět, že to oni se musí uklánět mě a teď..."

Matt se pousmál. "Oni se také nejsou zvyklí klanět a přece budou. Pamatuj si, že teď se setkáváme rovný s rovným, i oni jsou z císařské rodiny, jen z jiné země."

"A proč jsme se s nikým z jiné císařské rodiny až doteď nesetkali?" zajímal se Brendan.

Matthew pokrčil rameny a opřel se o zeď. "Až doteď jsme byli od světa poměrně izolovaní, to se změnilo až se zavedením traťové dopravy. A taky jsme teď vyspělejší než oni. Přijedou za námi a budou prosit: 'Buďte s námi kamarádi, prosím, prosím!'", Matt se pitvořil a lechtal přitom hihňajícího se Brendana pod žebry.

"A budeme s nimi kamarádi?"

"To se uvidí."

Do salonu, kde byli shromážděni císařští sourozenci plus Zuzanka, která vždy věrně doprovázela Mercedes, vešel komorník.

Matt na něj tázavě pohlédl a starý muž přikývl.

"Dobrá," zahalasil Matt, "je čas jít ven, kočáry už jsou na dohled."

"Jak vzrušující," zamumlala Zuzanka když zavěšená do Mercedes vyprovázela princeznu ven.

"Nebo děsivé. Jedno z toho určitě," poznamenalala Mercy.

Sourozenci se shromáždili na nádvoří a asi po dvou minutách dovnitř vjely kočáry s císařskými erby. Všichni zvědavě sledovali jak vystupují císař Albert, císařovna Marion a...tady byli. Matt Erikovi vznešenou návštěvu popsal následnými přívlastky: překrásná, zpátečnický a nevybouřený. Z druhého kočáru vystoupil císař František Josef, který skutečně působil zpátečnicky - šedivý muž nakukující na svět přes bariéru, kterou si kolem sebe vlastnoručně vybudoval. Císařovna Alžběta, jakkoliv to byla pozoruhodná žena, už překrásná ovšem nebyla, neboť její krása definitivně odkvetla před pěti nebo šesti lety a od té doby se skrývala za závoji či vějíři. Korunní princ Rudolf spíš než nevybouřeně působil nemocně - byl bledý, unavený, jeho tělesná konstituce se zdála být křehká a v očích se mu spíš než moderní založení zračila jistá rezignovanost. Jako poslední vystoupila jeho choť, korunní princezna Stefanie. Byla to trochu fádní světlovlasá žena, která se však jako jediná z rakouské delegace tvářila nad tím pompézním uvítáním nadšeně, kynula davům a hřála se z jejich pozornosti.

---

Když císařská skupinka procházela kolem vojáků s prapory, vojáci uctivě zasalutovali a císařové a jejich synové zasalutovali zpět, zatímco ženy krátce sklonily hlavy.

Zatímco sourozenci stáli pod schody potaženými rudým kobercem a sledovali, jak se k nim blíží, zmocnila se jich nervozita, která nad nimi všemi rozpačitě visela ve vzduchu.

Seznámení samotné bylo stručné, na delší povídání vzhledem k tomu, že jich bylo hned sedm (k této příležitosti do hlavního města zavítala i provdaná Marie obyčejně pobývající v severním Twighburgu) nebylo příliš času. Matthew celou dobu držel a naváděl Mercedes, malému Brendanovi zase vypomáhala jeho nejoblíbenější sestra, šestnáctiletá Sophie.

Poté zazněly obě císařské hymny, byla pořízená oficiální fotografie (na které Alžběta svolila být pouze za té podmínky, že se skryje pod závoj) a oba panovnické rody se už konečně mohly uchýlit dovnitř. Po pár zdvořilostních frázích se oddělily - po náročném cestování se Habsburkové rozešli do svých apartmánů, aby se osvěžili, převlékli a poté se mohli znovu sejít na společné slavnostní večeři (ve spojitosti s touto návštěvou bylo, zdálo se, slavnostní úplně všechno).

Večeře samotná moc záživná nebyla. František Josef jedl velice rychle, Alžběta velice málo (vlastně téměř vůbec) a protože korektní Albert s Marion nechtěli nechat návštěvu čekat, pokládali vidličky ve stejnou chvíli, jako jejich návštěva. A ve chvíli kdy oba císařské páry dojedly, automaticky se sklízelo ze stolu. O tom, že z honosné hostiny toho nikdo moc neměl tedy nebylo pochyb.

Konverzace byla také trochu obtížná. František Josef toho moc nenamluvil, odpovídal stručně a tak nějak předpokládal, že veškerý hovor za něj samosebou obstarají ostatní. Alžběta mluvila víceméně jen z donucení a to ještě velice nezřetelně a potichu, aby při řeči neukazovala v té době své už falešné zuby. Situaci tedy zachraňoval Rudolf, který když chtěl, uměl být velice šarmantní a ten večer se překonával. Dokázal zaujmout a rozesmát a ve svém zájmu o pokrok velice souzněl s Matthewem. Stefanie zastávala zdvořilostní rozhovory plné trochu plytkých frází, nicméně se zdálo, že se z její strany jedná o skutečně přátelské vystupování - byla velmi konzervativní a uvolněné podmínky v twighburgském císařském paláci ji očividně vyváděly z míry.

Alžběta si už toužebně přála mít tuhle státní návštěvu, kterým se vždy tak úporně vyhýbala, co nejrychleji za sebou, vyrazit na moře a pokračovat ve svém svobodném a nespoutaném životě a splnit si svůj sen a postavit si na Korfu zámek, svoji snovou skrýš před ohavnostmi jako tahle. Před spaním sepsala poměrně toužebnou a zároveň roztrpčenou báseň:

A všichni úctyhodně na večeři kráčí.

Též nuda přispěchala na trachtaci

a na stole si trůní vznešeně.

Mlčky se podávají ryby, raci,

bez hlesu dranžírují pečeně.

(…)

Titanie se vrací na svou jachtu,

jež zasněně se houpá u břehu.

Zdvižena kotva, vítr vzdouvá plachtu

a loď se hbitě dává do běhu.

(…)

A Titanie, plujíc v širém moři,

do psaní svojí kroniky se noří.*

Když po nemastné neslané večeři zůstali u stolu pouze císařští sourozenci, trudně se po sobě podívali. Myšlenky všech bez obalu vyslovil Edmund, jak už mu bylo zvykem: "Umírám hlady. Sotva jsem něco rozžvýkal, už mi vzali talíř z rukou."

"Tak si nech něco donést do pokoje," poznamenal Andrew, který byl na rozdíl od Edmunda ze všech císařských bratrů nejtišší. Andrew se narodil po Edmundovi, tedy jako pátý v pořadí (bráno z hlediska jeho matky Marion, tak jako třetí). Bylo mu jednadvacet let, měl stejně jako jeho bratři zvláštní odstín vlasů na pomezí oříškové a blond, ale ty jeho na rozdíl od Matta a Edmunda neházely medové odlesky, takže opticky se zdálo, že z nich má nejtmavší vlasy. Velice miloval divadlo, často s Erikem zapáleně probíral činohru v Twighburgském císařském divadle (o operu a balet už se ovšem nezajímal vůbec) a co už bylo méně známo, byla jeho spolupráce i s divadly "neoficiálními", kde si občas i tajně zahrál. Pokusil se i o uvedení vlastní hry, ale v tomto ohledu musel ještě sbírat zkušenosti. Nebyla špatná, zkrátka jen nevybroušená. Drtivým tajemstvím o kterém nevěděl vůbec nikdo kromě něj, byla jeho náklonost k mužům a absolutní nezájem o ženy. Snad proto byl věčně zamlklý.

"Ale na to jsem vůbec nenarážel," odvětil Edmund netrpělivě.

"No právě," vložil se do toho Matthew, "my víme."

"No tak!" zamlaskal Edmund káravě. "Vyražme si někam a demonstrativně se tam přecpěme, až nám budou praskat břicha! Kdy naposledy jsme si společně vyrazili? A co teprve tady s Mary, kterou jsme věčnost neviděli!" pokračoval Edmund a popadl svoji drobnou, šlachovitou sestru kolem ramen. Ta se suše zasmála. "Ede, možná jsme se dlouho neviděli, ale ty ses ani v nejmenším nezměnil."

"Nepomáháš, Mary."

"Já jsem vdaná žena," připomněla mu. Její manžel Teodor se nad tou poznámkou zaculil.

"To snad ještě neznamená, že odteď nesmíš jíst."

"No vážně, proč si prostě jen nevezmeme co zbylo z té hostiny? Dovedu si představit, že to byly hory jídla. To je plýtvání," ozvala se Mercy.

"Naprosto správně," odtušil Matt.

"Zrovna ty, Mercy," poznamenal Edmund a rychle ji vzal za ruku, "zrovna ty stůj na mé straně. Kdy naposledy sis takhle vyšla ven aniž by se jednalo o reprezentativní povinnost, do které tě opětovně nutí otec? Mimochodem za to jsem ti ještě nevyjádřil svoji lítost - upřímnou soustrast."

Mercy ztuhla. "To nikdy ale...."

"Ale? Ale nic, nejdražší Mercy. Nesluší se to říkat, ale v sesterské lásce mi odpustíš poznámku, že už je ti devětadvacet. Jsem toho názoru, že bys rozhodně měla do svých třiceti let stihnout aspoň jedno takové dobrodružství se svými drahými sourozenci!"

Matt pozoroval jak Mercy sklopila hlavu. Bylo jí to teď, když jí to Edmund takhle řekl, líto. Zabrnkal jí na city a ona měla bohužel tu nešťastnou povahu, že se nechala. Přimhouřil oči do škvírek a odtrhl ruku, kterou Edmund držel tu Mercyinu.

"No dobrá, to by stačilo. Půjdeme ven, dobrá? Můžeme se jít najíst do divadelního klubu. Erik si tam najal prvotřídního šéfkuchaře."

"Do divadelního klubu?" Edmund protáhl obličej. "Jsi korunní princ, klidně si můžeš dovolit vyvézt nás do nejvybranějšího podniku. Ty prostě jen hledáš záminku, jak navštívit kamaráda, což?"

"Proč nespojit příjemné s užitečným?" opáčil Matt. "Ale že si na tohle ze všech lidí stěžuješ zrovna ty, Ede..."

"Proč?"

Matt ho vzal kolem ramenou a teatrálním gestem natáhl ruku vpřed. "Jen na to pomysli. Divadelní klub - všechny ty mladé, útlé, něžné baletky!"

"Ještě ho naváděj," poznamenal Andrew a zavrtěl hlavou.

"Ten je tak jako tak ztracený případ," poznamenala Marie pobaveně.

A tak bylo rozhodnuto a šlo se tedy do divadelního klubu.

Nebylo překvapením, že tam skupinka způsobila velký rozruch a pozornost. Obsadili velký stůl pro deset lidí a vesele se bavili, protože z nich opadla svazující tíha dnešního večera.

Když bohatě povečeřeli a někteří z nich i popili, tak se postupně začali vytrácet. Jako první zmizel Edmund - nejspíš není třeba dodávat kam. Následoval ho Andrew, který uviděl svého oblíbeného režiséra a nakonec se k Mercy naklonil i Matt. "Nebude ti vadit, když na chvíli odskočím za Erikem?"

"Kvůli tomu tady všichni jsme, ne?" pousmála se Mercy.

"Všichni se rozprchli, nechci, abys tu byla sama."

"Pořád tu jsou Mary a Teodor," namítla Mercy.

Matt zavrtěl hlavou. "Tokají jako by jim bylo šestnáct. Vůbec tě nebudou vnímat a bavit."

"Stejně o to zase tolik nestojím," podotkla Mercy.

Matt se uchechtnul. "Dobrá. Hned budu zpět," líbnul ji na tvář a odešel i on.

V klubu se začalo tančit - Marie a Teodor zamířili na taneční parket na nějakou zvlášť pomalou klavírní skladbu a Mercy osiřela. Ne že by nebyla zvyklá. Začala prsty žmoulat roztřepený okraj ubrusu.

"Vaše Císařská Výsosti, odpusťte moji drzost, že vás bez vyzvání oslovuji...."

Mercy prudce zvedla hlavu, což bylo samozřejmě pouze instinktivní gesto. Ale v její mysli jí spolu s tím hlasem naskočila vidina muže, kterého ji popsala Zuzanka. Vysoký, dlouhé tmavé vlasy a oči, ponurý zjev do kontrastu s laskavýma očima a úsměvem...

"Pane Lascellesi, to jste vy?" otázala se nechala si ruce sjet zpět do klína.

"Já...obdivuji, jak rychle jste mne poznala," odvětil Daniel překvapeně.

Mercy se slabě usmála. "Myslím, že vás potěší, že váš hlas už pro mne bude nezapomenutelný..."

"Toho si vskutku velice cením," přitakal Daniel pobaveně.

"Takže," odkašlala si Mercy trochu ztraceně, "přicházíte z představení?"

"Ze zkoušky. Nacvičujeme na recitál v císařském paláci."

Mercy rozevřela oči a její prázdný pohled byl o to výraznější. "Už dlouho jsem nehovořila s panem ředitelem, netušila jsem kteří sólisté vystoupí. Takže vy tam budete též," zamumlala a hlasitěji pokračovala: "Máte zajímavý repertoár?"

"Ten nás nutí zatím držet v tajnosti ale...."

"Nemusíte mi to říkat jen proto, že jsem.....kdo jsem. Ale můžeme si vyměnit tajemství navzájem. Já vám povím, že první večer rakouského císařského páru v Tvayburgu, což je jistě současné téma číslo jedna, byl trochu rozpačitý, trochu nudný a notně formální. Oba jedí strašně málo a rychle a proto jsme si sem všichni museli zajet doplnit prázdné žaludky. Dovedu si představit, že lidé si představují bůhvíco, ale ve skutečnost je méně prozaická."

Daniel se rozesmál. "Vaše tajemství je u mě tedy v bezpečí. Já jen dodám, že my budeme zpívat takové malé historické okénko od barokní hudby po současnost. Panu řediteli se podařilo znamenitě pospojovat různé styly do jednoho recitálu. Všechny nás to velice baví zpívat."

"To ráda slyším," Mercy se na okamžik zamyslela, "budete zpívat árii hraběte z Figarovy svatby?"

Daniel se na okamžik zarazil. "Obávám se, že nikoliv. Máte ji ráda, Výsosti?"

"Nikdy jsem o ní zvlášť nepřemýšlela. Ale po našem kuriózním setkání v divadle jsem se na ni tehdy soustředila více než obvykle a ráda bych ji od vás slyšela znovu," řekla Mercy a znovu začala v prstech žmoulat ubrus.

"Pokud zavítáte do Opery ještě před derniérou na konci tohoto měsíce, tak mě můžete slyšet zpívat celý part, Vaše Výsosti," poznamenal Daniel.

Mercy znachověly tváře. "Jistě. Ovšem. Byl to ode mne hloupý dotaz."

"Tak jsem to nemyslel. Pokud se přimluvíte u pana ředitele, árii do repertoáru jistě zařadí."

"To by ode mě bylo nevhodné. Skoro jako bych vás přinutila tu árii zpívat aniž byste do toho mohl co mluvit. Jen se prosím nepodřizujte mým rozmarům, už tak tomu musí činit spousta jiných nešťastníků," odvětila Mercy překotně.

"Já bych vám ji zazpíval velice rád."

"Jste příliš laskavý - nebo zdvořilý z povinnosti? Tak či tak jsem se už přesvědčila, že jste gentleman a nebudu vás do ničeho tlačit špatně formulovanými slovy."

"Má práce má smysl do té doby, dokud činí lidi šťastnějšími. Jestli by vám udělalo radost ji slyšet, stačí ztratit slovíčko před panem ředitelem a já se - ujišťuji vás, Výsosti - nebudu ani v nejmenším cítit zatlačen do kouta. Je to jen na vás, madame. S lítostí vaši příjemnou společnost ale nyní musím opustit, snad se na mě nebudete hněvat, ale mám zítra představení a musím načerpat tolik spánku, kolik jen mohu," loučil se Daniel milým hlasem.

"Zajisté, už jsem vás obrala o dost času. Děkuji vám za příjemnou společnost," Mercy natáhla ruku a Daniel ji políbil.

Jen pár minut poté, co ji opustil, se k ní vrátil Matt i s Erikem. Jako ze sna slyšela jak na Erika vyhrkla: "Uděláš mi laskavost?"

*Jedná se o báseň, která je skutečně z pera císařovny Alžběty, přirozeně ale napsaná k jiné příležitosti. Glosuje v ní oběd, který strávila u královny Viktorie (vynechávky v básni jsou právě o ní). Proto jsem v prvním řádku vyměnila slovo "lunch" za "večeři", aby mi to šlo do děje.

Návštěva u královny Viktorie o které Alžběta píše, proběhla podle deníku její dvorní dámy 6. 3. 1882 a Alžběta ji zařadila do své básnické sbírky Winterlieder (Zimní písně). Verše jsou přeloženy od Šárky Týmlové a pochází z knihy Alžběta, císařovna proti své vůli od Brigitte Hamannové (Nakladatelství Brána, přeložila Věra Macháčková-Riegerová, 1997).