Lottin (ne)divadelní deníček: La Traviata

Zadařilo se mi si před koncem sezony ještě "odchytit" La Traviatu za což jsem velice ráda, měla jsem ji na seznamu. :D

Brněnská inscenace Traviaty běží patnáctým rokem a už začínám vidět ten vzorec jak poznat starší a novější inscenace od sebe. Traviata měla stejně jako ten Giovanni na kterém jsem byla v únoru, minimalističtěji podanou výpravu na základě čehož působí trochu temněji - myslím to tak, že když jsou na jevišti čtyři sloupy, jeden stůl a jeden divan a zbytek prostoru tone v černotě.

Režisérským pojetím je to asi nejtradičněji pojatý kus jaký jsem zatím v Brně viděla, drží se svého klasického obrazu a já si to užívala, protože jak se mi moc líbí ty moderněji pojaté inscenace, které jsem tuto sezonu viděla, tak mám moc ráda i naopak tradiční produkce za předpokladu, že nenudí - a to rozhodně nebyl ten případ.

Kulisy jak jsem už naznačila nebyly nejvýraznější částí inscenace, ale přece byly hezké. Nejvíce se mi líbilo dějství odehrávající se v Alfrédově domě na venkově: prosor byl zaplněný psacím stolem, židlemi, postelí, vázami a na pozadí plátno s idylickým venkovským motivem.

Scéna vypadala moc hezky i v dějství posledním, kdy se opět pracovalo s plátnem, tentokrát temným, s motivem oprýskanosti, zdůrazňující bezútěšnost Violettiny situace. Zvlášť hezká byla scéna karnevalového průvodu, který projížděl kolem Violettina bytu - za plátnem prosvítali postavy se svíčkami, dokonce projel i Alfredův kočár (který sice tak trochu narazil do sloupu, ale je to živé divadlo, divnější věci se stávají :D).

Jelikož je to inscenace postarší tak stejně jako u Giovanniho budu znovu rýt do pomalých a hlučných změnách kulis. :D Po útěku Violetty od Alfréda se zatáhla opona na dobré tři minuty doprovázená hlukem a kroky a my se tomu s Barbarou Jane celou dobu tak trochu hihňaly, protože jsme se akorát o přestávce bavily o tom, jak se na té hlučnosti kulis dá krásně poznat jak je ta produkce stará. :D

No ale na rozdíl od Giovanniho, se do toho hluku tentokrát nikdo nemusel snažit zpívat, takže už jsem nemusela litovat žádné nebohé pěvce jako tehdy v případě pana Brisceina a paní Šrejma Kačírkové.

Nejpodivuhodnější na tom ale bylo, že když se opona roztáhla, tak na jevišti byl z jedné strany hráčský stůl, z druhé jídelní, uprostřed schody a ze stropu visely nějaké rudé závěsy a to bylo v podstatě vše. :D

---

Kostýmy byly pohádkové! Jak mi přijde přesazení děje do dob modernějších zajímavé, přece mě málo věcí potěší tolik jako ty kostýmy, které jsem viděla v Traviatě. Když hned v první scéně na jeviště naběhli sboristé v těch princeznovských šatech a elegantních oblecích, tak jsem se začala nadšeně culit a nevěděla kam dřív s očima (a že jsem mohla z krásného místa ve druhé řadě zkoumat i nejposlednější detaily :D). Violetta vystřídala dvě zvlášť krásné róby - v prvním dějství už jaksi tradičně bílé šaty s oválným výstřihem s odhalenými rameny olemovaným krajkou a nařasenou sukní s růžičkami, po rozchodu s Alfrédem se oblékla do prostějších černých šatů s krásnou korálky vyšívanou pelerínkou a dějství na venkově měla krásné zelenkavé negližé s jemným vzorem a umírala ve splývavých bílých šatech, protože prostě v takových šatech hrdinky na jevišti odjakživa umírají jak je divadelní svět starý. :D

A Alfréd byl se svými obleky tuze raoulovský (zvlášť ten kabát, který nosil v Sempre Libera!) a taky tuze bohémský v dějství na venkově, protože tam měl takovou suprovou vázanku - v podstatě velikou mašli, že vypadal jako volnomyšlenkářský malíř a to vypadalo perfektně a hodilo se to do scény.

A Germont měl sice za představení jediný oblek, ale o to byl krásnější - krásný kabát, třídílný oblek s vestičkou s tuze hezkým vzorem bílých putníků, cylindr, vycházková hůl....

Aaaach. Asi jste postřehli z toho do jakých nezvyklých detailních popisů zacházím jak nadšená jsem z kostýmů byla, tohle byl přesně můj šálek kávy!

Violettu zpívala Andrea Vizvári, která na mě už od prvních scén zapůsobila svým komplexním ztvárněním, kdy pod tou bezstarostnou život si užívající maskou ukrývala melancholii a bylo poznat, že hodně věcí činí spíše jako obranný mechanismus. Zrovna tak jak zpočátku uměla být k Alfrédovi téměř krutá, tak ho o to víc později milovala a zároveň s velikou hrdostí přijímala všechny rány osudu až do posledního konce. Při Violettiných posledních slovech mi nefalšovaně naskočila husí kůže, tomu se říká efektivní ukončení představení....

Jako Alfréda jsem viděla již zmiňovaného Aleše Brisceina a byla jsem ráda, že ho konečně mohu vidět v nějaké roli, kde se mohl herecky trochu projevit, protože si řekněme na rovinu, že don Ottavio je tak trochu nanicovatá role. :D

A že předvedl na výbornou co umí! Já měla pocit, že si s námi diváky během představení dělá co chce a má nás omotané kolem prstu. Tuhle byl tak rozkošný až by ho jeden nejraději objal, tuhle tak zlý až jsem ho nesnášela a hned vzápětí se tak zhroutil, že jsem mu to všechno jenom v rámci vteřin odpustila. Na konci byl tak ztracený - jeho Alfréd zkrátka nemohl pochopit jak je vůbec možné, že je k němu osud tak krutý, jako by všechno sledoval přes závoj šoku a dojal mě tím k slzám.

Germonta, Alfrédova tatínka hrál Svatopluk Sem, který je sice mladší než pan Briscein, ale v maskérně mu dali knírek, prokvetli mu vlasy stříbrnými nitkami a vcelku ho změnili téměř až k nepoznání.

Já jsem byla nadšená, že jsem ho tuto sezonu měla možnost vidět i v jiném partu než "macho svůdníka", i to bylo na mém seznamu. :D

Jako vždy mě nadchnul svojí absolutní přirozeností. Ač je Germont postava spíše vedlejší, přece je pro děj opery nejzásadovější právě jeho duet s Violettou, který vyznění inscenace ovlivní asi nejzásadněji. Ten okamžik kdy tito dva lidé, jeden na druhého naladěn nepřátelsky, se postupně začnou chápat a co víc soucítit spolu, byl v jejich podání tak křehký, až se tajil dech. Mám pocit, že co mi snad z toho večera zůstalo v hlavě úplně nejživěji, byl právě ten okamžik, kdy mu Violetta vběhla do náručí.

My o tom s Barabarou po představení trochu žertovaly, nicméně ač se naše názory na tuhle iscenaci rozcházely historicky zatím asi nejvíc, tak jestli jsme se na něčem shodly, tak že Germont a Violetta spolu měli o něco zajímavější chemii než Alfréd a Violetta, což je prostě jeden z těch nečekaných twistů, které občas živé divadlo nabídne. Aneb jak BJ podotkla: "I s tatínkem by jim to pěkně šlo." :D

Koukala jsem, že příští sezonu zřejmě kvůli rekonstrukci Janáčkova divadla mají v plánu Traviatu hrát v Mahenově a mám veliké nutkání jít znova, protože v Mahence by tahle inscenace mohla atmosférou ještě lépe vyniknout. A navíc se mi tak líbila, že bych skutečně mileráda šla znova. No, tak třeba do toho Barbaru umluvím. Ona si z mých tendencí chodit na určité inscenace opakovaně totiž začíná dělat legraci.

(Aneb jo, Don Giovanni je příští sezonu opět v plánu, to už je prostě nezbytnost. :D)