OUAT - 9. kapitola

O týden později jsme se se Sophií chystaly na premiéru Fausta. Sophie sebou šila, když jí Claire zaplétala husté lokny do slavnostního účesu. Připínala jsem si náušnice a dívala se, jak to Sophii sluší. Už od rána byla dcera jak na trní.
Celý týden jsme spolu a Claire strávily potulováním po New Yorku a jeho okolí a na operu nemyslely. Tedy já jsem si chvilkami vzpomněla na Bena. Jak se asi vyrovnal se skutečností o svém překvapivém otcovství, o kterém neměl ani zdání? Zaplašila jsem myšlenky na něj. Jenže den premiéry nastal a já se přistihla, jak jsem vnitřně nervózní, že ho opět uvidím.
S Ralfem jsme byli domluveni, že se sejdeme až v opeře, protože měl ještě v podvečer nějakou obchodní schůzku.
Před hotelem jsem zastavila taxi, které nás dovezlo až před vchod do opery. Sophie celá vzrušená pozorovala diváky přicházející do budovy. Byla potěšená, že dle jejího soudu má jedny z nejhezčích šatů. Byla jsem ráda, že jí návštěva opery tak nadchla. Třeba z ní jednou také bude umělkyně, ale to ukáže až čas.
"Tak půjdeme dovnitř?" chytila jsem jí za ruku.
"Jasně. A uvidíme Bena?" zeptala se bezelstně.
"Mno,… ano. Ben ve Faustovi hraje…"
"Tak, pojď, mutti," táhla mě k hlavnímu vchodu.
Uvaděčka nás zavedla do naší lóže. Lóže byla ve druhém patře nalevo od jeviště, takže jsme měly báječný výhled na pódium. Z kabelky jsem vylovila divadelní kukátko a podala ho Sophii, aby se zabavila pozorováním ostatních diváků, kteří se usazovali na svá místa. Ozvalo se třetí zazvonění, když konečně dorazil Ralf. Políbil mě na tvář a posadil se za Sophii. Hlediště zhaslo a opera začala. Kus byl pojatý klasicky, za což jsem byla ráda, že Sophiino první setkání s operou bude právě takové. Občas jsem ve Vídni zašla také do opery, ale musím se přiznat, že některé moderně pojaté opery mě nijak neuchvátily.

---

***

Končilo už druhé dějství, když se dcera zeptala: "A kde je Ben? Nikde jsem ho za celou dobu ještě neviděla."
"Kdo je Ben?" zeptal se jí Ralf.
"Pan Lewis. Vzal nás s mutti na prohlídku opery," informovala ho Sophie.
"Pan Lewis?" podíval se na mě překvapeně. "Ten Benedict Lewis z Lewisovy nadace?"
"Ano," na víc jsem se nevzmohla.
Naklonila jsem se k dceři. "Ben zpívá přeci Mefistofela. Podívej, támhle zrovna přichází na scénu."
Ben byl namaskovaný na ďábla tak dobře, že bych ho také stěží poznala. Zpíval svou roli, ale chvílemi se mi zdálo, jakoby v přítmí hlediště někoho hledal.
O přestávce za námi do lóže přišel ředitel divadla a osobně nás pozval na slavnostní raut po skončení představení. Ralf slíbil, že se rautu zúčastníme a ředitel spokojeně odešel.
"Hádám, že čeká, že bych dal Met také nějaký finanční dar," ucedil Ralf sarkasticky.
Já jsem z pozvání moc nadšená nebyla. Určitě tam bude Ben. Nechtěla jsem se s ním už znovu setkat. Nechtěla jsem už trápit sebe ani jeho. V situaci, jaká byla, se nedalo stejně nic dělat. Ben má svůj život a já také. Nemá smysl přemýšlet, co by kdyby. Život není pohádka a obvykle nemá šťastné konce.
Opera skončila. Závěrečná děkovačka byla velkolepá. Carlotta jako Markétka sklidila obrovský úspěch. Na jeviště jí uvaděčky přinášely další a další kytice. Účinkující se ukláněli na všechny strany. Světla v hledišti se rozsvítila a herci měli možnost se také podívat na své diváky.

Nemýlila jsem se. Ben si pozorně prohlížel diváky, až nás konečně zahlédl. Uklonil se naším směrem a zamával na Sophii, která nadšeně vypískla a poslala mu vzdušný polibek. Já jsem na něj uznale kývla a zagestikulovala: "Bravo."
Všimla jsem si, že Ralf svraštil obočí na znamení nevole.