Lottin (ne)divadelní deníček: Don Giovanni

Další týden, další divadlo, říkala jsem si okouzleně. Co za život divadelního nadšence jsem to vůbec vedla, než jsem přišla do Brna?

U nás je divadlo jen něco vzdáleného, o čem můžu snít při sledování bootlegů. V Brně ho mám na dosah a Národní divadlo Brno je extrémně hodné na studenty. A když říkám extrémně tak extrémně, poněvadž jsem se ocitla přímo v prní řadě na opeře oper, jak bývá Don Giovanni nazýván, za stovku. Krása. Kráááása.

Do té první řady jsem tak trochu uvrtala Barbaru Jane, nejlepšího divadelního parťáka....tak dobře, mého jediného divadelního parťáka. Je to s podivem, ale narazit na divadelního parťáka je zpropadeně těžké. Já osobně nechápu proč. Ostatní lidé zase nechápou co mě tak na divadle fascinuje a proč mi buší srdíčko ne když začne představení, ale už ve chvíli kdy kráčím dovnitř.

Je sedm večer, venku už padá tma, já poněkud nejistě kráčím v maminčiných lodičkách, které mě trošku tlačí, směrem k nasvícené budově se skleněným průčelím, ke které stoupají schody. Janáčkovo divadlo, Brno. Vzhlédnu a celá šťastná si přečtu: "Dnes Don Giovanni" a div se nezačnu tetelit blahem. Nejsem velkým znalcem oper, nicméně jednu nejoblíbenější přece mám. Hádejte jakou. Ano, Dona Giovanniho.

A kdo měl hrát titulní roli? Svatopluk Sem, který je jeden z mála našich operních pěvců které znám...a navrch mu strašně fandím, protože on je galakticky boží. Netušila jsem, že pan Sem hostuje v Brně a tak jsem zažila menší srdeční příhodu, když jsem si přečetla jeho jméno na programu. A pod ním Aleš Briscein jako don Ottavio. Šly na mě šťastné mrákoty.

Vstoupit do divadla je jako vejít skrz clonu do krásné třpytivé bubliny. Starosti a denní šeď opakujícího se stereotypu zůstává venku. Vstoupím do domova umění, postavím se do řady elegantně oblečených lidí, kteří stojí frontu u pokladny a povídám si s BJ, přešlapuju samou nedočkavostí. A pak se na nás dostane řada a paní se optá, jestli chceme za padesát korun na balkonek, nebo za stovku do přízemí. (Ano, až tak je ND Brno hodné na studenty!)

Barbara se nadechuje k odpovědi "na balkonek", přičemž já s lehce vytřeštěnýma očima s fanatickým leskem vyhrknu: "Do přízemí!". Paní v pokladně nás sleduje lehce pobaveně, zatímco se na sebe s BJ otočíme.

"Nebude ti to vadit?" ujišťuju se, poněvadž si uvědomuju, že moje odpověď byla asi nezdvořilá, v tom radostném opojení mimo realitu jsem prostě zapomněla, že původní domluva byl balkonek. Vlastně jsme se ani nedomlouvaly, ale tak nějak se to z finančních důvodů rozumělo samo sebou. Nicméně do přízemí jen za stovku? To byla velmi lákavá nabídka a já z té představy měla zkrátka samou radostí černo před očima a možná jsem na setinku vteřiny i zapomněla, že slečna BJ stojí vedle mě. A to nemyslím nějak nelichotivě. Chci tím jen demonstovat tu míru nadšení, kterou ve mě ta představa Giovanniho tak zblízka vyvolala.

A když se paní v okýnku zeptala, jestli chceme do první řady nebo dál, ono černo před očima se opakovala podruhé.

"Do první!" zajíkla jsem se samým nadšením, až po mě ta paní s lehkým úsměvem vzhlédla. Asi jsem jí tak trochu prodloužila život. Ale co teprve já sama sobě!

Následovalo druhé kolečko ohlížení se po Barbaře a další: "Nevadí ti to?"

A Barbara byla strašně hodná a odkývala mi to.

První řada.

---

Když jsme mířily směrem k uvaděčce, tak jsem nadšeně zírala na vstupenku s magickým označením první řady, sedadla číslo deset (téměř uprostřed, lehce blíž směrem k levé straně jeviště - z pohledu našeho diváckého pravé straně jeviště) a měla jsem kratičký trapný okamžik, kdy jsem nefalšovaně potlačovala slzy. Čemuž se Barbara shovívavě smála. Bless her. Ona už je u mě zvyklá vážně asi na všechno, což je na fakt, že naše přátelství se z větší části opírá spíš o virtuální kamarádství než to reálné a počet našich osobních setkání není zase tak velký, obdivuhodné. Stejně je tak kouzelné, že jsme se seznámily právě přes naše blogy a pocit opuštěnosti v našem fantomáctví. Stačilo by strašně málo a vůbec bychom se neznaly. Není svět zvláštní a kouzelný a kouzelně zvláštní?

Ale zpět k první řadě. Seděli jste někdy v první řadě? Já snad nikdy. Možná naposledy jako dítě, mám nějaké matné vzpomínky na první řadu v našem komornějším prostějovském divadle. Ale to se nedá moc počítat.

Kromě toho zážitku snad někdy z první třídy jsem v první řadě nikdy neseděla. A neříkám, že bych si nevážila míst vzadu...vážím a miluju a odseděla jsem si už vícero představení v posledních a předposledních řadách a bylo to skvělé a já byla nadšená. Ale přece jen....přece jen jsem pokukovala po těch kouzelných sedadlech úplně vepředu a říkala si....co kdyby. Jaké to asi je?

A teď jsem tam seděla a měla orchestřiště přímo pod sebou a jeviště se zdálo nadosah a všechno bylo rovnou měrou o něco skutečnější i snovější.

S Barbarou jsme pokukovaly po hudebnících a BJ podotkla, že odsud to vypadá jako docela normální práce. Támhle se někdo rozcvičoval, vedle si někdo hrál s mobilem a paní naproti nám pila Coca Colu Zero. A přece jsem vzápětí začala horovat pro to, jak obdivuju všechny, kteří se živí uměním, vsadili na tu nejistou, ale krásnou kariéru a vytváří něco nehmatatelného a magického a živí se tím, že tvoří umění.

Sedět u orchestřiště zkátka svádí k sofistikovaným rozmluvám, ačkoliv já, přiznávám se, sofistikovaně mluvit neumím. Zaprvé mám špatný mluvený projev a vždycky mi to mnohem lépe a přirozenějši šlo písemně (to je smutné, já vím), zadruhé jsem ten hovor prokládala nadšenými výkřiky z toho, že sedím v první řadě a jak jsme blízko a jak herci budou blízko a fotila jsem si orchestřiště, fotila jsem si vstupenku, fotila jsem si oponu....to vše samozřejmě pořád ještě před přestavením. Nikdy bych nevytáhla telefon během přestavení, ujišťuji vás. Ostatně jsem si ho před začátkem opery vypla. Všichni si v divadle vypínejte nebo ztlumte telefony, prosím pěkně. A nemluvte během představení - ať už jsou vaše postřehy jakkoliv strhující, můžete si je nechat na přestávku. Nic nesnáším tolik, jako když si za mnou, přede mnou, vedle mě.... někdo šeptá a chichotá se. Chození do divadla je pro mě svátek. Nekažte mi svátek. Buďte slušní k ostatním. Buďte zdvořilí k hercům.

Opera začala a já si užívala toho, že jsem vůbec poprvé na operním díle, se kterým jsem předem seznámená, což nebyl případ u předchozího Evžena Oněgina a Aidy. Zasněně jsem se pohupovala do rytmu předehry a bezprostředně sledovala hrající muzikanty. Bylo to zkrátka kouzelné. A nic tak strhujícího jako předehru Giovanniho neznám.

První nástup Giovanniho byl velmi krásný...tu fantomáckou dušičku uvnitř mě velmi potěšilo, když Giovanni proplul po jevišti na loďce...gondole, abych byla přesná. A opět se musím doznat k lehce trapné přehnané reakci, když jsem musela vydýchávat že kolem mě jen tak proplul Svatopluk Sem. Kousíček ode mě. Zažívala jsem ten divný pocit, kdy někomu fandíte, ale znáte ho jen z fotek a videí a ten člověk vám začne připadat tak vzdálený a vy si ho tak trochu romantizujete, až si přestanete uvědomovat, že je to konec konců taky jen docela normální člověk a pak vám trošku vyrazí dech, když najednou stojí přímo před vámi. A tohle všechno jsem teď popisovala s malou dušičkou. Jsem jediná, kdo to takhle prožívá a nepřeháním já to tak trošku? Nejsem šílená, jen hodně nadšená, ujišťuji vás. :D

První scéna Giovanniho a donny Anny byla pozoruhodná v tom, že Anna navzdory všemu nakonec začínala Giovannimu podléhat a tudíž, když komtur přišel zachránit svoji dceru, spíš to působilo dojmem, že je z něčeho vyrušil, ale oukej.

Následný souboj mezi Giovannim a komturem v závěru působil dojmem, že Giovanni zákeřně bodl komtura v nestřežené chvíli ale tak...Giovanni bezpochyby je zákeřný člověk. Zákeřný odporný člověk. Ale přece jen....*povzdych* on je nějakým způsobem i fascinující - ostatně musí být nějaký důvod proč dodnes budí bouřlivé diskuze a všemožné výklady jeho příběhu, že ano? Navíc když ho hraje Svatopluk Sem je to o to těžší. Charismatický, šarmantní, nonšalantní, aristokratický a s hlubokým pohledem učinil Giovanniho opravdového a komplikovaného a já přiznávám, že jsem si místy musela až připomínat, že Giovanni si nezaslouží abych s ním soucítila a všechno, čeho se mu dostane, je poprávem.

Vše za tvé viny je málo.

Donnu Annu hrála Jana Šrejma-Kačírková, která mě uchvátila jak hlasem, tak upřímným, bezprostředním projevem. Díky svému skvělému místu jsem mohla obdivovat zápal a vášeň v jejích očích a jak v nich dokázala zrcadlit všechen žal její nešťastné, ukřivděné postavy. Ona svoji postavu přímo vyzařovala a od prvního okamžiku si mě bezmezně získala.

Hned první setkání s donnou Elvírou v následující scéně na mě rovněž udělalo velký dojem. Zpívala ji Pavla Vykopalová a i ona byla stejnou měrou skvělá zpěvačka i herečka. Její spolupráce jak s Giovannim tak jeho sluhou Leporellem mě ohromně bavila. Na Giovanniho zuřila a zoufalala si nad ním, tloukla ho pěstmi a zároveň i v beznaději objímala a dokázala tak širokou škálu emocí perfektně zahrát, dát jim smysl a co by se mohlo zdát teatrálním okamžikem, bylo tak opravdové a bralo za srdce už jen proto, jak chladně a pobaveně pan Sem její zármutek přijímal.

Geniálnímu Janovi Šťávovi v roli Leporella naopak tvořila dokonalou partnerku k jeho komickým poznámkám, kdy zároveň pomáhala vytvářet komické odlečení a přitom si zachovat důstojnost donny Elvíry.

Zerlinu hrála Andrea Široká, která byla zkrátka kouzelná. Jsem podrobněji obeznámena pouze se dvěma inscenacemi Giovanniho, z toho jedna je filmová, ale ona byla první Zerlina, která působila tím dívčím způsobem, kterým působit má. Měla strašně milý úsměv a nenucené vystupování a zahrála tu roli prostě do puntíku perfektně. S Giovannim nejistá, ale ne úplně naivní, řítící se do pasti manipulátora, ale přece jen to dělala s plným vědomím, že podvádí svého Masetta. A když si uvědomila, že Giovanni není ten, za koho se vydával, prostě se chopila příležitosti a zase si to u Masetta vyžehlila a uměla používat všechny ženské triky a zároveň v sobě měla určitou poťouchlost a nadhled nad celou situací....byla perfektní a strašně milá. A hlavně...její Zerlina byla vcelku badass....v tom dobrém slova smyslu, udělala z ní silnou postavu a s potěšením říkám, že to během představení platilo o úplně všech ženských hrdinkách.

Masetto David Nykl byl vášnivý, tvrdohlavý a přece oproti šlechtici s penězi bezmocný a tak v něm probublávala potlačovaná frustrace a především vztek.

Dona Ottavia zpíval Aleš Briscein a díky němu jsem o jeho postavě přemýšlela mnohem intenzivněji, než normálně. Upřímně řečeno don Ottavio dějem totiž nijak zásadně nehýbe. Pořád o tom mluví, to ano, ale reálně v podstatě nikdy nic neudělá, takže předpokládám, že herci v této roli mají těžší postavení, než se mi může zdát. Jak hrát někoho, jehož slova a činy jsou v rozporu? Pan Briscein předvedl šlechtice, který je do protikladu s Giovannim skutečně svázaný svým stavem. Lásku ke své Anně projevuje velmi zdrženlivě, jak je mu kázáno, a ve vší té důstojnosti a urozenosti se stává odtažitým, trochu unylým, ačkoliv v jádru je dobrý a jeho úmysly jsou vždycky v podstatě ty nejlepší. Jeho charakter je však přesto v porovnání s ženami, které mu pomáhají zosnovat mstu vůči Giovannimu méně výrazný a průbojný a tak na něm nespočívá tolik pozornosti. Jak takovou postavu jako herec pojmout, jak o ní jako divák přemýšlet? Odpovědi pro mě zdaleka nejsou tak jednoznačné.

Strašně jsem se těšila, až naživo uslyším a uvidím duet Giovanniho a Zerliny, který už mám natolik naposlouchaný, že ho znám prakticky nazpaměť. A naživo to bylo mnohem lepší! Oba, pan Sem i slečna/paní/nejsem si jistá :D Široká spolu měli úžasnou chemii, okamžiky kdy Zerlina Giovannimi podléhala byly tak romantické, že jsem si opět musela připomínat, že Zerlina měla štěstí, když jim do toho vpadla donna Elvíra, že Giovanni by Zerlinu jen využil.

Pan Sem měl zase úžasné dvojité hraní, kdy se zasněně toužebně díval na Zerlinu, když mu viděla do tváře, ale tento výraz mu kompletně spadnul do bezcitného chladu, když se odvrátila.

Dále jsem se strašně těšila na slavnou šampaňskou árii, která byla zkrátka nádherná.

Hrozně mě mrzelo, když po dozpívání, se mi vymrštily ruce nahoru k sobě a už už jsem chtěla začít tleskat, když jsem zaznamenala, že nikdo netleská a tak jem ruce zbaběle složila zpátky do klína a doufala, že někomu jinému dojde, že teď je "tleskací okamžik". :D Achjo. Čeho jsem se bála, že budu tleskat sama? Nevím. Nakonec se z řad za mnou ozval potlesk a já se rychle přidala, ale bylo to opožděné, byla tam ta několikavteřinová trapná odmlka a ten potlesk byl tím pádem kratší, než si pan Sem za tu těžkou árii zpívanou prakticky jedním dechem zasloužil. A navíc jsme v podstatě "skočili do řeči" Zerlině, která už nepočítala, že teda zatleskáme a už otevírala pusu a nadechovala se, když se musela zarazit a zůstat stát na místě, než náš potlesk utichl. Achjó. Ale počkejte až se dostanu k vyprávění o děkovačce, uvidíte, že jsme to hercům nahradili. :D

Slavnost u Giovanniho byla vizuálně jedna z nejzajímavějších scén - výrazně růžové nasvícení, lustry ozdobené lebkami, schody....páry v pozadí trsající naprosto nedobovým moderním způsobem jako by pařili na nějaké tuctuctuc, což mě skutečně rozesmívalo a Barbaru iritovalo. :D

Závěr pvního dějství mě přiměl velmi obdivovat dynamiku mezi Giovannim a Leporellem Sema a Šťávy. Giovanni ho neustále zrazoval, vystavoval napospas, Leporello svého pána nenáviděl a přece ho svým způsobem lehce obdivoval a zároveň si ho protivil a cítil k jeho způsobu života odpor. Zvládli spolu perfektně fungovat, byli sehraní a jakkoliv bylo jejich partnerství křehké tím, že Giovanni se neštítil Leporella kdykoliv potopit, přece jen byli dokonalý tým. Popis prvního jednání tak zakončuji slovy, které mezi námi s Barbarou o následné přestávce padlo nejednou: "Jaké my máme štěstí na obsazení!"

Druhé jednání otevírá scéna, kdy Giovanni přesvědčí Leporella, aby pro něj i nadále sloužil, ačkoliv ten má sto chutí toho už nechat. V další scéně ho uvrtá do následujícího: pánové si spolu vymění šaty, Leporello se bude vydávat za Giovanniho aby odlákal Elvíru, aby Giovanni mohl svést Elvířinu komornou. K tomuto mám hned několik poznámek.

Zaprvé: Jan Šťáva je oficiálně ten nejlepší Leporello na světě! Ta scéna, kdy předstíral, že je Giovanni byla tak dokonalá, že ji v její dokonalosti nejde slovy zachytit. Museli byste sedět s námi v divadle a nejméně tři minuty v kuse se dusit smíchy spolu se mnou, abyste pochopili. Nadání a načasování pana Šťávy pro komičnost bylo tak perfektní, že se nedá vpopsat, můžu jen říct, že si roli vážně užíval a dodávám, že byl perfektní jak v těchto komediálních, tak i vážných scénách.

Zadruhé jsem chtěla říct, že role Elvířiny komorné je sen. Za celé tři hodiny jedinkrát neotevře pusu. První jednání tráví tím, že chodí za Elvírou, nosí ji kufry a tváří se zasmušile/přísně.

No ale to druhé dějství! Pokouší se o ni Giovanni, jak už bylo řečeno, a v následující scéně zatímco ona stojí v okně, Giovanni stojí pod ním a zpívá pro ni a jen pro ni! A potom ji samozřejmě získá a v tom samém okně dlouze cukrují. A potom hraje večeři! K tomu ale později.

Když je posléze Leporello odhalen a musí sundat Giovanniho šat, tak zatímco vysvětluje svoji situaci a snaží se čelit hněvu jak Elvíry, tak i Ottavia a Anny, kteří v tu chvíli přicházejí, je tam takový kouzelný moment, kdy Elvíra nešťastně poklekne k Giovannimu kabátu a rezignovaně ho skládá a tiskne k sobě a my vidíme, že Giovanniho navzdory všemu miluje a navíc Pavla Vykopalová to tak dobře zahrála a mě to přišlo tak líto....

Další takový malý detail byl ještě v duetu Giovanni a Zerliny z prvního dějství, kdy Elvíra Zerlině sebrala prsten, který jí dal Giovanni, a sama si ho navlékla. Byl to krásný prstýnek - s velkým červeným kamínkem, asi bych po něm taky chňapla. :D

Dál už byla slavná hřbitovní scéna. Byla minimalistická, ale velmi atmosférická - čímž se dá shrnout celá brněnská inscenace. Nejkrásnější bylo to temné nasvícení a zablýsknutí světel pokaždé, když zazpíval komtur.

Co následovalo po hřbitovní scéně bylo vcelku komické. Donna Anna a don Ottavio zpívali velmi procítěný duet a v jejich pozadí se za oponou ozývalo to nejhlučnější odklízení kulis na světě....doprovázené zřetelnými těžkopádnými kroky, kdy komtur odcházel z jeviště. :D To bylo tak špatné. :D A ten fakt, že Aleš Briscein a Jana Šrejma-Kačírková do toho museli zpívat ten něžný duet! Milion bodů za to pro ně.

Mimochodem když jsme u hlučnosti - během představení se dolů tu a tam snesla tylová opona, na které se promítaly nějaké zašedlé tematické fotky (které bych i oležela, protože na nic prakticky nic nebylo :D) a ta opona dolů pokaždé spadla s hlasitým bác, abychom jako fakt věděli, že tam je. :D

A když jsme u tylové opony, občas za ní za žlutého nasvícení procházeli postavy, zatímco jiné postavy zpívali. Jakože když donna Anna a Ottavio zpívali o pomstě a jak jim Giovanni zničil život a jak je Anna nešťastná, tak se za nimi za tou oponou objevil Giovanni, stál přímo mezi nimi a zasmušile a trochu zlovolně zároveň koukal do diváků. A pak naopak když Ottavio zpíval o Anně a o tom jak ji miluje a co všechno je pro ni ochoten udělat (ale za celé tři hodiny neudělal :D) tak za ním stála Anna a zamilovaně a vděčně na něj hleděla. To byl hezký efekt!

Na večeri u Giovanni byl napříč schody, které po celé představení nikdy nezmizely z jeviště, nakřivo položený stůl a to vypadalo strašně pěkně, nedbale, zhýrale, prostě asi jako u Giovanniho doma. :D

A je čas vysvětlit proč komorná Elvíry byla večeře....přísahala bych, že ta samá herečka co hrála komornou (i když možná se pletu) ležela na tom stole a v podstatě....byla metaforou té večeře, protože zatímco Leporello zpíval o tom, jak se Giovanni cpe velkými sousty, až je mu z toho na omdlení, Giovanni vůbec nic nejedl, spíš tak různě ochmatával tu slečnu nataženou na stole, která měla navíc zavázané oči a ruce. :D

Po příchodu komtura celé jeviště potemnělo, všichni se rozutekli a jen ona dívka ze stolu nestihla utéct a zůstala schovaná pod stolem, což jak jsme se s BJ shodly, nám připadalo jako skvělý malý detail navíc. Plus ona to skvěle hrála a opravdu bylo vidět že se bojí.

Leporello se v téhle chvíli odplazil do levé strany jeviště a byl nám strašně blízko a to bylo skvělé. A Jan Šťáva to tak perfektně hrál! Ten strach nejen v obličeji ale i očích, to jak celý ztuhl - on dokáže zahrát naprosto cokoliv a já před ním uctivě smekám.

Svatopluk Sem vytvořil tak charismatického Giovanniho, že mé připomínání si sobě samé, že Giovanni je příšerný člověk, ve Finale prostě vzalo za své a já nepokrytě nešťastně sledovala, jak se svíjí v komturově ledovém sevření.

Vše za tvé viny je málo.

Ale holky mají stejně nějakou slabost pro antihrdiny, s tím se nedá nic dělat.

Komtur v tu scénu držel v ruce meč a ten se zatímco Giovanniho svrhnul do pekel rozhořel a to byl úžasně efektní prvek za kterého se zatáhla opona.

Při děkovačce se ke mě Barbara s úsměvem obrátila a otázala se: "Zvedneme divadlo?"

Jelikož jsem pomýšlela na totéž, tak jsem nadšeně vyhrkla: "Takjó!" a nadšeně se vymrštila ze sedadla a tleskala až mě ruce bolely.

Počítala jsem, že se k nám přidá pár lidí, v nejhorším případě nikdo, ale lidi v první řadě mají kouzelnou moc a my opravdu to divadlo zvedly. Plus jsme herce vyvolali na jedno extra poděkování, když už v sále rozsvítili a to bylo krásné. A herci se krásně usmívali a tak snad měli radost, že i my diváci máme z představení takovou radost. :)

Při odchodu nám slečna v šatně se strašně milým úsměvem popřála hezký večer a já nabyla dojem, že divadlo je skutečně kouzelné místo.

Ve dveřích se mě Barbara zeptala, jestli jsem spokojená a já začala poskakovat (ačkoliv mě stále tlačily maminčiny lodičky): "Já nejsem spokojená, já jsem šťastnááá!"

Když jsme odcházeli kolem služebních dveří divadla, tak jsem si mohla krk vykroutit, ale bylo samozřejmě zhola nemožné, že by se herci stihli tak rychle převléct a odlíčit, takže jsem samozřejmě nikde nezahlédla Annu, Ottavia nebo...*hluboký nádech* snad Giovanniho, ale tak....zkusila jsem to. V Čechách se stejně nevede stagedooring takže i kdyby tam snad byli....tak nic. :D A já bych jim stejně nic neřekla, protože by spíš začaly pršet trakaře, než já bych v přítomnosti takových umělců ze sebe dostala něco jiného než neartikulované zvuky nadšení.

A já o tom představení nemohla zmlknout. A tak jsme ho v zevrubném detailu s Barbarou rozebíraly na zastávce, v tramvaji (ano, lidi po nás tak trochu koukali) a pak ještě u ní v kuchyni u čehož jsme pojídaly čokoládky s obrázkem Mozarta, které jsem jí dala za to, že mi u ní v bytě poskytla azyl (a ne, nebyly to Mozartovy koule, ty bych si nemohla dovolit. Nicméně to byly moc dobré čokoládky a spokojeně jsme je snědly na posezení).

Byla jsem v tu chvíli tak nadšená, že když jsem v noci zavřela oči, viděla jsem buď pana Sema, nebo slyšela strhující hudbu z Finale, nebo jsem prostě jen měla chuť začít plakat ze samé radosti. Protože já divadlo fakt prožívám.

A nikdo to nečetl až sem, že ne?

Nakonec bych ještě chtěla zmínit jak jsem frustovaná, že se už provždycky musím spoléhat na svou paměť. Z téhle produkce není žádné video....nic. Meh. :(

A tak jsem v Movie Makeru vyoperovala závěrečnou scénu s komturem z dokumentu Mozart v Praze (vřele doporučuji) a dala ji na YT. A není to nic moc kvalita a to, jak si někdo během té scény otravně hraje se zvukem, není moje práce, ale práce člověka, co nahrál to video a já ho od něj ukradla a vyoperovala, takže za to mě neobviňujte, já prostě jen chtěla něco s panem Semem jako Giovannim. :D

V tom videu je pointa v tom, že se snažili Finale sehrát co nejvíc dobově - co se kulis, kostýmů, ale i velikých a dnes už přehnaných gest týče, takže je to o hodně jiný dojem než ten, jaký získáte v Brně, nicméně...je to to jediné s panem Semem jako Giovannim a to tady jde! :D

Btw, po bitvě s YT i s vlastním počítačem se mi podařilo do toho videa vpravit české titulky, tak si je v případě zájmu zapněte. :D