Lottin (ne)divadelní deníček: Labutí jezero

Aneb synonymum slova balet, klasika klasik, nejhranější baletní dílo.

Nesmtelný příběh, melodie, které možná neumíme pojmenovat, ale ve chvíli, kdy se rozeznějí je okamžitě poznáváme a mystičnost a tragičnost příběhu tvoří neodolatelnou kombinaci.

Vypravila jsem se na něj 8. března, což bylo na MDŽ a představení tak bylo i stylově všem ženám a dívkám věnované a tak se ho zúčastnilo zatím největší množství párů, co jsem zatím měla možnost pozorovat, a dovedu si představit, že lístek na Labutí jezero byl určitě velmi vděčný a milý dárek své polovičce.

Čajkovskij je můj nejoblíbenější skladatel - občas v poetických chvilkách vykřikuji, že mi hraje přímo do duše, jako by jí snad rozumněl. Labutí jezero mám tudíž naposlouchané velmi důkladně - Čajskovského poslouchám když nemůžu spát, když se učím do předmětu, který nemám ráda, když je mi smutno, když....každá příležitost je dobrá příležitost. No nicméně z baletu samotného jsem znala jen takové ty nejikoničtější okamžiky - sóla černé a bílé labutě, čtyři malé labutě, možná ještě umírající labuť, ale tohle sólo v brněnské inscenaci není.

A všeho toho jsem se dočkala a bylo to strašně krásné - slyšela jsem všechny své milované melodie naživo a občas mi z toho až naskakovala husí kůže, čtyři malé labutě byly mé oblíbené a při nekonečných a neuvěřitelných 32 piruetách (za kteréžto slovo by mě baletní fajnšmekr zavraždil, poněvaž to jsou přece fouettes) černé labutě mi spadla čelist.

Vizuálně nejkrásnější pro mne byla skupinová čísla labutí, které na jevišti (a z balkonových míst to bylo nádherně vidět) vytvářela nádherné obrazce a uctivě smekám i za to, jak dlouho, nehybně s každým svalem napjatým, až to bolí, vydrží stát či klečet na místě, vypadat u toho nadpozemsky elegantně, ale uvnitř trpět. Balet je nádherné, těžce vydřené umění.

Scéna se během představení výrazně neměnila - základem bylo zelené nasvícení, mysticky, pohádkově působící kulisy, ke kterým se pro jezerní scény přidávaly větve stromů, které se při dramatickém závěru efektně zmítaly ve větru, pro scény ze zámku se ovětlení změnilo na teple žluté a přidaly se trůny a židle...

V akci byla i tylová opona, za kterou jsme mohli v dálce pozorovat jezerní hladinu po které pluje bílá labuť s korunkou...

Kostýmy byly....nádherné - pozorovala jsem před sebou všechny své dívčí sny o tutu a tiárách a eleganci, která je tak blízko dokonalosti, jak je jen lidské tělo schopno...

Černá labuť měla na tutu motiv zlaté, který ladil s jejími ozdobami ve vlasech, což se mi strašně líbilo a dále ještě velmi barevná a zajímavá byla scéna oslav na zámku, na kterou se sjeli hosté ze všech různých zemí s typickými oděvy i tanci a já se snažila uhádnout, kdo představuje jakou národnost a bohužel jsem zůstala jen u dvou, stydím se. :D (Bylo to Španělsko, Maďarsko, Itálie a Polsko :D).

Princeznu Odettu/Odíllii tančila Eriko Wakizono, která jako Odette představila něžnou, melancholickou princeznu, která v sobě měla zádumčivou chladnou krásu. Jako Odillie byla pravý opak - živelná, vyzývavá potvůrka, která věděla za čím si jde, jak toho dosáhnout a nijak se nestyděla za to, že je dobrá v tom co dělá.

Princ Siegfried byl Ivan Popov, který své postavě dokázal dát hloubku - pocit vnitřní prázdnoty, upřímné vyděšení, když ho matka chtěla oženit, čistá láska k Odettě - když podlehl Odillii, tak jsem mu to ani nemohla mít za zlé, protože on opravdu vypadal, že upřímně uvěřil, že je to jeho Odetta.

Brněnská inscenace sáhla po smutné verzi konce, kdy Odetta po princově zradě zemře v jezeře a on zůstane stát sám na jeho břehu, zatímco se zatáhne opona....

Nicméně jsem četla, že na počest Mezinárodního dne tance se v Brně uvede i verze se šťastným koncem, což je zajímavá novina.

Odcházela jsem z divadla velmi vděčná - především jsem už strašně dlouho chtěla na Labutí jezero jít a taky jsem si přála, aby tahle klasika klasik byl můj první balet. Obojí se splnilo, v mnohém předčilo mé očekávání a já zase jednou děkuji Janáčkovu divadlu v Brně za povznášející zážitek.