OUAT - 8. kapitola

Po prohlídce jeviště a zákulisí Ben zavedl Sophii do kostymérny, kde se jí ujala paní Angela a dovolila jí obléct si kostým, který se jí bude líbit. Sophie si po krátkém váhání vybrala nadýchaný kostým lesní víly. Ben Sophii pozoroval a v každém jejím gestu viděl Christine. Sophie nebyla v obličeji Christine moc podobná, ale měla její bohaté kaštanové vlasy a její úsměv. Už po krátké chvíli, když byl se Sophií sám, poznal, že je to velmi bystré dítě. Na svůj věk trochu vážnější, ale velmi zvídavá a společenská. Sophie žila hudbou, až ho to u tak malého dítěte překvapovalo.

"No, Sophinko, teď by to chtělo ještě nějaký make-up, co?" usmála se na ní Angela. Všichni tři přešli do vedlejší místnosti, která sloužila jako maskérna.

"Ahoj, Rachel. Tady ti vedu jednu zatoulanou vílu. Myslíš, že bys pro ní mohla něco udělat?" zeptala se Angela své kolegyně.

"Posaď se, princezno," ukázala Rachel na křeslo a rozsvítila světla, která rámovala velké zrcadlo.

"Jak se jmenuješ, princezno?" zeptala se Rachel.

"Sophie," odvětila Sophie a zálibně se prohlížela v zrcadle.

"Máte moc hezkou holčičku, pane Lewisi. Proč jste jí nepřivedl do opery už někdy dřív?" otočila se Rachel na Bena.

Ben překvapeně povytáhl obočí. "Ale Sophie není moje."

"Není? Tak to promiňte. Myslela jsem, že je vaše, když se vám tak podobá. Tak je to vaše příbuzná?" nenechala se Rachel odbýt a dál pokračovala v Sophiině líčení.

Ben stál za Sophií a podíval se jí přes rameno do zrcadla. V odraze zrcadla zachytil Sophiin tázavý pohled. Oba se na sebe dívali a hledali podobnost, o které Rachel mluvila. Ben se díval na její oči, které byly těm jeho opravdu hodně podobné. Najednou, jakoby zapadl poslední dílek skládanky do sebe. Jak mohl být tak slepý?!

Sophie je jeho dítě!

To zjištění ho dokonale ohromilo, až o krok ustoupil dozadu a musel se chytit stolu. Sophie ho v zrcadle zvědavě pozorovala.

"Ne, pan Lewis není můj otec," přerušila nakonec trapné ticho sama Sophie. "Můj otec je Ralf von Mülheim."

"Aha, tak to jsem se musela splést," řekla omluvně Rachel a šlehla pohledem po Benovi, který jakoby oněměl.

Benovi se z toho zjištění až zatočila hlava. To přece není možné. Vždyť… , vířilo mu v hlavě.

"Sophinko, kdy máš narozeniny?" zeptal se jí přiškrceně.

"V červnu. Proč?" dožadovala se odpovědi.

"A je ti devět?" upřesňoval si tuto informaci Ben.

"Ano, jak to víš?" otočila se k němu, aby na něj dobře viděla.

Ben neodpověděl, ale ztěžka se posadil na židli.

"Pane bože," pronesl sám k sobě.

---

Rachel s Angelou se na sebe významně podívaly.

"Pojď," natáhl Ben ruku k Sophii, "musíme už jít za maminkou."

Sophie ho chytla za ruku, ale ještě pozvala obě dámy, aby šly s nimi do zkušebny, kde jim všem chtěla zazpívat za to, že na ní byli tak hodní.

***

Už na chodbě před zkušebnou jsem slyšela klavír. Poznala jsem Sophiinu oblíbenou skladbu Wishing You Were Somehow Here Again. Skladba však pro ní byla ještě dost náročná na techniku, takže občas udělala nějakou chybu. Když jsem jí chtěla udělat radost, tak jsem jí doprovázela na klavír a ona jí zpívala.

Vstoupily jsme do zkušebny. Málem jsem dceru nepoznala. Měla na sobě kostým lesní víly, blonďatou paruku s dlouhými vílími vlasy a na obličeji dokonalý divadelní make-up.

"Kriste pane, co to máš na sobě?" vyhrkla jsem a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

"Líbí se ti to?" vyskočila ze stoličky od klavíru a začala baletit ve volném prostoru před dirigentským stupínkem.

"Myslím, že jí to sluší. Co myslíš, Megan?" vstoupil do hovoru Ben.

Otočila jsem se na něj a až teď si všimla, že ve zkušebně nejsou jen oni dva. Ve skupince vedle Bena stály ještě dvě starší dámy v pracovních pláštích a dívaly se na mě s mírně pobaveným, vědoucím výrazem ve tvářích.

"Máte báječnou dceru, paní Mülheimová," řekla mi jedna z nich.

"Mutti, to je Angela z kostymérny a Rachel z maskérny," představila je Sophie, která k nám mezitím dotančila svůj vílí tanec.

"Těší mě," pozdravila jsem je, ale nechápala jsem, proč jsou tady.

"Já jsem je pozvala," hlásila dcera, "chci jim zazpívat za to, že mi půjčily ten krásný kostým."

"Tak fajn," šla jsem si sednout.

"Mutti, můžeš mě, prosím, doprovodit na klavír?" zamrkala na mě umělými řasami.

"Já? Proč já?," trápila jsem jí. Rozhodně se mi nechtělo hrát před obecenstvem a hlavně ne před Megan, která je profesionál. Naposledy jsem na veřejnosti hrála na Sophiině školní besídce, kde jsem pochopila, že moje schopnosti slušného hraní na klavír vzaly už dávno za své.

"Mutti, já jsem…," začala popotahovat.

Nemohla jsem se na ní dívat. Tak co, vždyť jsem jen obyčejný amatér. Tak to naše obecenstvo bude muset skousnout.

"A co jsi si vybrala za repertoár?" rezignovaně jsem se přesunula ke klavíru. Všimla jsem si, že se naši diváci dobře baví. Obě dámy chápavě přikyvovaly, zřejmě mají bohaté zkušenosti s umíněnými dětmi.

Sedla jsem si za klaviaturu. Jedním prstem jsem lehce přejela po klávesách. Byl to překrásný nástroj. Sophie se ke mně naklonila a šeptala mi do ucha seznam skladeb, které hodlala předvést. Zvedla jsem obočí. Jako první chtěla samozřejmě Wishing You Were Somehow Here Again.

"Nechceš si vybrat něco lehčího?" ještě jsem se pro jistotu zeptala.

"Ne," stála si za svým. Předstoupila před obecenstvo a hluboce se uklonila.

"Maestro," oslovila mě a blahosklonně pokynula, abych začala hrát. To je komediantka, bavila jsem se.

Začal jsem hrát. Snažila jsem se jí její performanci nezkazit. Soustředila jsem se na skladbu a současně hlídala tempo, abychom se se Sophií nerozcházely. Sophie začala zpívat a velmi se snažila pracovat s hlasem. Bylo to neuvěřitelné. Už nějakou dobu jsem jí neslyšela zpívat s takovým nasazením. Měla ještě dětský hlas, ale naprosto čistý přednes. Profesorka Strossová s ní udělala obrovský kus práce.

Dozpívala a hluboce se uklonila. Usmála se na mě. Přitáhla jsem si jí k sobě a dala jí pusu na tvář.

"Jsi skvělá," pochválila jsem jí.

"Ty taky, mutti," vrátila mi kompliment.

Z tváří našeho malého obecenstva se dalo vyčíst obrovské překvapení. Bylo mi jasné, že se sešli, aby Sophii udělali radost. Ale Sophie je dokonale svým výkonem zaskočila.

Podívala jsem se na Meg. Zvedla palec nahoru a zazubila se. Ben mi přišel nějaký zaražený. Díval se střídavě na dceru a na mě. V obličeji měl výraz, že nemůže uvěřit tomu, co Sophie předvedla.

"Fantastické, Sophie, to bylo naprosto fantastické," nakonec ze sebe dostal.

"A teď Learn to Be Lonely. Mutti zpívej taky," vyzvala mě dcera.

Společně jsme ještě zahrály asi pět skladeb. Když Sophie své představení ukončila za bouřlivého potlesku přítomných, hluboce se ukláněla a přijímala ovace na její osobu.

"Tak pojď, Sophie, půjdeme tu nádheru sundat," vzala jí Angela za ruku a spolu Ráchel jí odvedly ze zkušebny.

"Emh, tak já už taky půjdu," vytratila se Meg ven.

***

Zůstali jsme s Benem sami.

Ben se beze slova zvedl. Vzal dvě židle a postavil je proti sobě.

"Posaď se," ukázal na jednu z nich.

Když jsem si sedla, sedl si na druhou proti mně. Vyčkávala jsem, co chce říct. Natáhl se a vzal mé dlaně do svých.

"Nechceš mi něco říct?" provrtával mě pohledem, ze kterého mě mrazilo v zádech.

"Co? Co chceš slyšet?" dostala jsem ze sebe a opětovala mu jeho pohled.

"Proč? Proboha, proč, Christine. Co jsem ti udělal?" zlomil se mu hlas.

Mlčela jsem. Dívala jsem se na jeho bolest v očích. Sebrala jsem se, abych byla schopná odpovědět.

"Bála jsem se…. Bála jsem se tě, že mi ublížíš, jako tomu zloději."

Překvapeně zamrkal. "Jak bych ti mohl ublížit, Christine? Já tě miluju, kdy už to konečně pochopíš?" rozčílil se. "Ten hajzl tě ohrožoval nožem. To jsem měl čekat, až tě podřízne?" odfrkl si hněvivě.

Viděla jsem, jak v něm vře dlouho potlačovaná zlost. Držel mé ruce a ani si neuvědomil svůj pevný stisk.

"Bene, pusť mě, to bolí."

Okamžitě mě pustil. Díval se na své velké dlaně. Tak snadno by mohly zahubit člověka. Tehdy jsem toho byla málem svědkem.

"Christine…," odmlčel se, "…je Sophie moje?"

Tak už je to tady. Co mu mám říct? Mám lhát? Mám mu tu zjevnou pravdu popřít? Když mu jí potvrdím, co udělá? Řekne to Sophii a obrátí její dosavadní svět vzhůru nohama? Neměla bych tu být. Celé je to špatně. Neměla jsem se s Benem scházet. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Vzduch. Potřebuju na vzduch.

Stoupla jsem si.

Ben jakoby vytušil, že chci odejít. Stoupl si a chytil mě za ramena.

"Christine, prosím, řekni mi pravdu. Musím to vědět. Přísahám, že pak už tě nechám na pokoji…"

Zvedla jsem k němu hlavu.

"Ano, …Sophie je tvoje dcera …"

Na chodbě jsem uslyšela Sophii, jak si prozpěvuje. Ben mě pustil.

"Musím už jít…", otočila jsem se a zbaběle vyběhla na chodbu.