OUAT - 7. kapitola

Zkušebnu jsme našly bez problémů. Do opery jsme přijely ještě před druhou hodinou. Od oběda Sophie přehrabovala svoje kufry a nemohla se rozhodnout, co si má na prohlídku opery vzít na sebe. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nejdeme na představení, takže není zase tak důležité, co bude mít na sobě, ale jako by mě neslyšela. Nakonec vyšla z pokoje v džínách a tričku. Oddechla jsem si. Čekala jsem daleko okázalejší outfit.

"Vezmi si ještě mikinu, aby ti nebyla zima," doporučila jsem jí ještě.

"Tak jedeme, mutti?"

Podívala jsem se na hodinky. Půl jedné.

"Ještě je moc brzo. Budeme muset na pana Lewise čekat," konstatovala jsem.

"To nevadí. Tak se na něj půjdeme podívat na zkoušku," navrhla Sophie.

"Dobře. Pokud nás tam pustí, tak ano," rezignovala jsem.

Vzrušení mé dcery z návštěvy opery mě překvapovalo. Sophii ve Vídni navštěvovala uměleckou školu, to ano, ale o operu jako takovou se nikdy nezajímala. Měla ráda spíš lehčí hudební formy. Jejími favority byly hlavně muzikály. Nebo v tom bylo něco jiného? přemítala jsem.

***

Z poza zavřených dveřích zkušebny se linula hudba orchestru. Jestli si dobře pamatuji, tak to byla předehra pátého dějství. Pomalu jsem pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Vedle dveří jsem zahlédla několik prázdných židlí. Potichu jako myšky jsme se Sophií proklouzly dovnitř a posadily se na židle. Členové orchestru pod přísným vedením dirigenta dohráli předehru. Nastala odmlka, kdy měl svou úvodní árii zpívat Mefistofeles.

Ben s Carlottou v roli Markétky a s dalším kolegou v roli Fausta stáli nalevo od dirigentského pultíku.

Ben začal zpívat svůj kus. Jeho hlas doprovázený dvacetičlenným orchestrem rezonoval zkušebnou, až mě z toho mrazilo v zádech.

Opera Faust byla ve francouzštině, tak jsem šeptem dceři vysvětlovala o čem je její děj. Sophii zaujala část, kdy je Markétka odsouzená za vraždu svého novorozeného dítěte a čeká ve vězení na smrt. Když za ní do vězení přijde Faust, aby ji osvobodil, pološílená Markétka je šťastná, že je Faust u ní. Za Faustem však zahlédne stát Mefistofela, a tak místo útěku raději poručí svou duši bohu a umírá. Sophii nešlo na rozum, proč raději neutekla s Faustem.

---

Zkouška skončila. Dirigent přítomným ještě řekl pár připomínek a zkoušku definitivně ukončil. Hudebníci balili své nástroje do pouzder a odcházeli ze zkušebny. Teprve teď si nás Ben všiml.

"To už jste tady?" měl radost.

"Sophie se nemohla dočkat," odtušila jsem.

"Tak tady chvilku počkejte. Já si ještě odnesu do šatny věci a můžeme jít," požádal nás Ben.

S Carlottou jsem na sebe kývly. Sevřela rty do úzké linky, ale pozdrav mi opětovala a odplula ze zkušebny ven.

***

Klavíristka zavřela víko klavíru a balila si noty do desek. Úplně jsem cítila, jak mi svrbí konečky prstů, když jsem se na ten krásný nástroj dívala. Pocítila jsem smutek, že jsem po svatbě s Ralfem ukončila přípravu na hudební kariéru. Po narození Sophie by to stejně už nebylo možné. Jistě, že jsme doma klavír měli a já jsem na něj hrála, ale už to bylo jen pro zábavu. A už dávno jsem nedokázala zahrát těžké kusy, které jsme hrávali na konzervatoři.

"Christine?!" vytrhla mě z mého rozjímání klavíristka.

"Ach, ne. To není možné. Megan! Jsi to ty?" objaly jsem se.

Meg byla má spolubydlící na konzervatoři v Londýně, kde jsem klavír také studovala. Byla jsem překvapená, že jsme se zde potkaly. Meg bývala má, jak se říká spřízněná duše. Taková moje zpovědní vrba, u které jsem se mohla vypovídat nebo vyplakat ze svých trápení a starostí. Vždy mě vyslechla. Nikdy mě nesoudila, jen mi řekla svůj názor na věc, i když někdy pěkně tvrdě, a to mi hodně pomohlo. Bylo mi líto, když jsme se po skončení třetího ročníku musely rozloučit, když jsem díky stipendiu mohla jet studovat do New Yorku. A najednou je tady.

"Christine, co ty tady? Přišla jsi za Benem? Stál by za hřích, co myslíš?" pronesla bodře a přátelsky do mě šťouchla.

Rychle jsem se podívala, kde je Sophie, ale ta si prohlížela zkušebnu, takže nás neposlouchala.

"Ano, Ben nás pozval na prohlídku budovy," snažila jsem se věci uvést na pravou míru.

"A nechtěla bys jít se mnou radši na kafe? Nebo něco ostřejšího? Musíme všechno probrat, ne?" naléhala na mě.

Jasně, že jsem chtěla. Přemýšlela jsem, jestli bych se Meg mohla se svým trápením svěřit. Na jednu stranu to bylo nebezpečné, vůbec někomu něco říct o mých citech k Benovi, ale na druhou stranu by se mi ulevilo. Rozhodla jsem se. Požádám Bena, aby na nás chvilku počkal. Snad mu to nebude vadit.

"Ráda. Jen se musím s Benem domluvit, jestli mu nebude vadit na nás chvilku počkat…"

"Co mi nemá vadit?" ozval se Benův hlas za mými zády.

Megan mě předběhla. "Musím vzít Christine na skleničku. Máme si toho tolik co říct. Nevadí, že? Chápeš, holčičí záležitosti," zamrkala na něj.

"No, myslel jsem…," netvářil se zrovna nadšeně.

"Za hodinku ti ji vrátím," oznámila mu Meg tónem, který nepřipouštěl žádné připomínky.

"Jen, …počkej," vstoupila jsem do hovoru. "Sophie, můžeš sem, prosím," zavolala jsem dceru k nám.

"To je tvoje dítě?" Meg se pátravě zadívala na Sophiin obličej.

Znala jsem reakce na její handycap. Nejdřív je výraz překvapení, a pak následuje výraz lítosti, typu chudák dítě. Za ta léta jsem si na ně už zvykla, i když se mě to vnitřně silně dotýkalo. Sophii za svou poznamenanou tvář nemůže a nakonec lékaři už odvedli obrovský kus práce. Pokud jste byli se Sophií déle, tak jste si už ani stávající vady horního rtu nevšimli, nebo jste jí prostě přestali vnímat.

Sophie k nám přišla a stoupla si vedle Bena. Teď jsem to viděla taky. Nedalo se přehlédnout, že ti dva mají společné rysy. Až mě ta zřejmá podoba vyděsila.

Megan se na mě podívala a pronesla: "Myslím, že si máme co říct, že?"

"Mami! Máme si jít prohlédnout operu s panem Lewisem," protestovala Sophie.

Stála jsem mezi nimi a nevěděla, jak to vyřešit. Naštěstí mé rozpaky ukončil sám Ben.

"Tak víš co, Sophie? Necháme maminku, aby si popovídala s Megan, a za hodinu se tady sejdeme. No, a já ti zatím ukážu jeviště a zákulisí. Co ty na to?" navrhl jí.

"Tak jo," chytla Bena za ruku a společně odešli ze zkušebny.

"Už se nemůžu dočkat," vystrkala mě Meg na chodbu.

***

Megan mě zavedla do malé kavárny nedaleko budovy opery. Sedly jsem si do odděleného kouta, kde byl největší klid a hluk z rušné ulice nebylo skoro slyšet.

"Tak co si dáš, Chris? Zvu tě."

"Vídeňskou kávu, prosím. Ale účet platím já," nechtěla jsem, aby má přítelkyně za mě zbytečně utrácela. Cítila jsem se vůči ní trochu hloupě. Tušila jsem, že plat hudebníka v opeře nebude asi nijak závratný.

Já jsem díky Ralfovi měla k dispozici dost velké prostředky pro svou potřebu. Ač vztah mezi mnou a mým manželem nebyl valný, co se Ralfovi však nemohlo upřít, tak to byl přístup

k financím. Nikdy mě ani Sophii v této otázce neomezoval. Věděla jsem, že má k mé dceři silný emoční blok, ale snažil se jej alespoň trochu nahradit možnostmi, které měla díky jeho štědrosti k dispozici. Díky tomu jsme mohly se Sophií žít ve Vídni, kde jsem se narodila a cítila se tam nejvíce doma. Sophie navštěvovala prestižní soukromou školu a velice drahou, ale kvalitní uměleckou školu, kde měla výuku zpěvu a klavíru. Už jako malá Sophie ráda zpívala, ale pod vedením zkušených pedagogů ve svých devíti letech dokázala zpívat až výjimečně dobře. Profesorka Strossová byla jejím až neobvyklým talentem unešená. Říkala mi, že pokud ji dobře povedeme, tak má před sebou skvělou pěveckou kariéru. Ralfovi se povolání zpěvačky silně zajídalo, ale dohodli jsme se na tom, že zatím Sophii v tomto směru nebudeme omezovat a až časem uvidíme, jakým směrem se bude chtít v životě vydat dál.

Servírka nám donesla kávu. Meg počkala, až odejde a hned přešla k jádru věci, která jí zajímala.

"Tak jak se ti povedlo?" oči jí svítily zvědavostí.

"Povedlo? Co?" nechápala jsem, na co se ptá.

"No, nedělej hloupou. Přece ty a Ben. Chris, v souboru se kolem něj točí každá nezadaná sukně s Carlottou v čele."

Povytáhla jsem obočí. "Vážně, to je tak žádaný?"

"To by ses divila," konstatovala. "Ale vidím, že jsi nás všechny předběhla."

"I ty?" zasmála jsem se.

"No jasně, ale je imunní. Carlotta je do něj celá blázen a může se žárlivostí zbláznit, když se kolem něj ochomýtne nějaká jiná," smála se.

"Ale dej si na ní pozor, Chris," varovala mě. "Je divná. V souboru jsou s ní jen problémy. Takovou hysterku jsi ještě nepotkala. Když přijde na ty její nervové výbuchy, tak je to peklo."

"Opravdu?" divila jsem se. Teď zpětně jsem si vybavila, jak se na mě dívala s jakousi záští, jen jsem netušila proč. Takže Ben je ten důvod.

"Kolik je Sophii? Devět, deset?" vrátila se k tématu, které jí zajímalo.

"Devět."

"Aha, tak to bylo, když jsi byla tady v New Yorku, že? Říkala jsem si, kde jste se vy dva dali dohromady."

Bylo mi nepříjemné, kam míří.

"Meg," snažila jsem se jí přerušit.

"Chris, mně to můžeš říct. Je Sophie jeho?"

Zaskočil mi doušek kávy, až jsem se zakuckala. Bylo mi jasné, že k takovému závěru dojde. To by došlo každému, když je viděl vedle sebe, a to se stalo naštěstí jen jednou, teď ve zkušebně a za denního světla. Blesklo mi hlavou, co když si té podoby taky všimla Carlotta včera na Coney. Ne, určitě ne. Už se smrákalo, přesvědčovala jsem sama sebe. No, a kdyby, tak co. Jenže člověk nikdy neví, co druhého napadne, kdyby chtěl někomu škodit. V tomhle bodě jsem byla snadno zranitelná. Kdyby se to doneslo Ralfovi, tak nevím, nevím…

"Meg, jsem vdaná…"

"A to něčemu vadí? Chris, nejsem slepá. Viděla jsem Bena, jak se na tebe dívá. Teď je mi jasný, proč ho žádná neulovila. Zlomilas mu srdce, víš?"

"Já? Nemluv nesmysly. S Benem jsem se neviděla deset let. A myslím, že ti do toho nic není!" snažila jsem se jí utnout. Nechtěla jsem jí přímo lhát, ale rozhodně jsem se s ní na toto téma nehodlala bavit. Co bylo mezi mnou a Benem, tak do toho nikomu nic není.

"Jak chceš, Chris. Už se nebudu ptát. Promiň. Myslela jsem, že jsme přítelkyně," připomněla naše dávné přátelství.

"Teď mi pověz něco o tobě. Jak se ti daří?" obrátila jsem list.

K hlavnímu tématu, které Megan zajímalo, už jsme se nevrátily. Hodina uběhla jako nic a musela jsem se vrátit do zkušebny pro dceru.

"Jdu s tebou," rozhodla se Meg. "Chci se se Sophií rozloučit."