OUAT - 10. kapitola

Diváci se pomalu začali rozcházet domů. Počkali jsme, až se sál pomalu vyprázdní a odešli jsme do foyeru, kde byl připraven slavnostní raut. Překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Kromě účinkujících a členů orchestru zde byli i zaměstnanci opery, ale i další V.I.P. hosté. Zahlédla jsem několik politiků a dokonce i některé populární herce. Podzimní premiéra byla zřejmě považována za velkou kulturní událost, kde bylo třeba se veřejně ukázat.
Raut oficiálně zahájil ředitel divadla a s přáním, aby se hosté dobře bavili, přišel k Ralfovi a začali se formálně bavit.
Z přítomných jsem kromě Carlotty, kterou nešlo mezi hosty přehlédnout, neznala skoro nikoho. Bena jsem dosud nikde nezahlédla. Třeba ani nepřijde. Chtěla jsem se sklonit k Sophii, abych jí něco ukázala, ale zjistila jsem, že Sophie u nás nestojí.
Podívala jsem se na Ralfa, který si zrovna od číšníka přebíral nějakou obálku. Neměla jsem čas se ho zeptat, co to je. Rozhlížela jsem se po foyeru, až jsem konečně Sophii zahlédla. Stála u svých "starých" známých Rachel a Angely a cosi jim vzrušeně vykládala.
Koutkem oka jsem zahlédla ve dveřích Bena. Ozval se uznalý potlesk. Ben věnoval přítomným děkovné pokývnutí a připojil se k hostům rautu. Přistihla jsem se, že se mi ulevilo, že přišel sám a ne v doprovodu nějaké přítelkyně. Ach, jak jsem směšná. V příštím okamžiku však Ben nebyl sám. Má nezvedená dcera se k němu rozeběhla a jen tak tak, že ji stihl zachytit dřív než by ho byla porazila. Nemohla jsem slyšet, co mu říká, ale podle milého úsměvu na tváři mu zřejmě líčila, jak se jí představení líbilo. Využila jsem chvilky, kdy jsem je mohla pozorovat. Ne, nebylo pochyb. Sophie se Benovi velmi podobala. Hlavně její oči. Jejich posazení v obličeji a temná hněď, kterou zdědila po svém otci.

***

Najednou mě Ralf popadl za ruku a dost neurvale mě vláčel na balkon nad hlavním vchodem do opery. Netušila jsem, co se stalo.

"Ralfe, … co se děje?" ještě jsem se ho stihla zeptat, když mi dal facku. Byla jsem tak zaskočená, že jsem si ani nevšimla, že mi ze rtu začíná téct pramínek krve.
"Tak, jak mi to vysvětlíš, Christine?!" skřípal zuby rozzuřený Ralf.
Dívala jsem se na něj nechápavě.
"Co ti mám vysvětlit?" zeptala jsem se přiškrceně.
"Tak ty nevíš, ty děvko!" rozkřikl se na mě německy. "Myslíš, že jsem úplný pitomec?"
Třeštila jsem na něj oči. Co jsem udělala, že ho to tak rozzuřilo? Jediné, co mě v té chvíli napadlo, že by mohlo být příčinou jeho vzteku, bylo, že se dozvěděl pravdu o Benovi. Ne, okamžitě jsem tuto myšlenku zavrhla.
"Nevšimla sis, jak se naše dcera," zdůraznil "naše dcera", "má k tomu herci?"
Pane bože, on se to nějak dozvěděl. Železná pěst se mi sevřela kolem žaludku. "Jak? Jak?" rezonovalo mi v hlavě. Vždyť to přece nikdo kromě mě a Bena neví. Ben by přece nebyl tak hloupý, aby to Ralfovi řekl.
Zírala jsem na něj neschopná slova.

---

"Tak řekneš mi k tomu něco?"
"Co tím myslíš?" podařilo se mi ze sebe vysoukat. Přešla jsem také na němčinu. Když už měl vypuknout skandál, tak tomu tady všichni nemusí rozumět.
Ralf mi strčil před obličej nějaký pomuchlaný papír. Snažila jsem se přečíst, co na něj někdo v rychlosti napsal. Stálo tam: "Pane von Mülheime, nepochyboval jste někdy, že vaše rozkošná dceruška není vaše? Nevšiml jste si, jak se až překvapivě podobá Benu Lewisovi? Možná, že by vám vaše manželka k tomu měla co říct…" Podpis chyběl.
Dívala jsem se na něj a rozhodovala se, co mu řeknu. Viděla jsem, jak vzteky brunátní v obličeji.
"Ralfe," snažila jsem se mluvit neutrálním tónem, "můžeme tenhle rozhovor vést někde v soukromí?"
"Christine, mně je úplně jedno, že jsou tady cizí lidi. Mně jsou úplně ukradení!" Chytil mě hrubě za ramena a téměř mi křičel do obličeje: "Tak mi to, sakra řekni! Jestli ne, tak já si klidně nechám udělat test DNA."
Zmateně jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že naše hádka už upoutala ostatní hosty.
"Ralfe,… prosím, pusť mě. To bolí," snažila jsem se dostat z jeho sevření.
Ralf se vzteky přestával ovládat. "Bude tě to bolet mnohem víc, když mi neřekneš pravdu!" zařval na mě nepříčetně a napřáhl ruku, aby mě znovu uhodil.
V sebeobraně jsem před obličej strčila ruce a čekala až rána dopadne.
Najednou se ze skupiny přihlížejících vyřítil Ben a odrazil Ralfovu pěst mířící na můj obličej. Ralf mě pustil. Zavrávorala jsem a upadla dozadu.
Pak už události nabraly rychlý spád. Ben se vrhnul na Ralfa. Ralf měl o něco slabší konstituci a brzo se jeho útok změnil na obranu. Přítomní pánové se vrhli na oba muže a snažili se je od sebe odtrhnout. Mně zatím další z hostů pomáhali vstát ze země. Konečně se podařilo oba od sebe odtrhnout. Ralf ještě na Bena vyštěkl: "Tohle si vyřídíme jinde!" Otočil se na podpatku a zamířil dovnitř.
"Ralfe!" vykřikla jsem a běžela za ním do foyeru. Ralf popadl Sophii za ruku a rázným krokem odcházel pryč. Sophinka celá vyděšená výjevem, kterého byla svědkem plakala a mezi jednotlivými vzlyky mě volala. Otáčela se ke mně, ale Ralf ji táhl dál za sebou. Chtěla jsem je doběhnout, ale čísi ruka mě zadržela.
"Sophinko!" Přes slzy jsem jen stěží rozeznala Bena, který mě zastavil.
"Christine, musíme se všichni uklidnit. Takhle se to nedá řešit," pronesl celkem rozumně. Ochranitelsky mě k sobě přitiskl a vedl ven z budovy. Byla jsem ze všeho tak otřesená, že jsem nebyla schopná se na nic soustředit. Před sebou jsem pouze viděla uslzený obličej své dcery a její zoufalství mi rvalo srdce.