OUAT - 5. kapitola

Dirigent zaťukal na pultík taktovkou, aby si zjednal klid. Orchestr začal hrát a Ben s Carlottou zpívali několik duetů ze známých oper a dokonce i jeden z mého oblíbeného muzikálu A. L. Webera Fantom opery. Představení zakončila Carlotta árií Memories z muzikálu Cats. Musím uznat, že oba zpívali úžasně. Přistihla jsem se, že mám zavřené oči a vnímám celým tělem ty nádherné tóny.

Hudba utichla a představení odměnil frenetický potlesk přítomných. Carlotta obdržela kytici květin za svůj úžasný výstup.

Na pódium se opět vrátil konferenciér a oznámil: "Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vám při této příležitosti představil předsedu správní rady Lewisovy nadace, a to zde přítomného pana Benedicta Lewise, který zde právě předvedl fantastický výkon."

Přítomní opět zatleskali.

Ben si do konferenciéra převzal mikrofon.

"Ještě jednou vám přeji dobrý večer a doufám, že si ho užijete v těchto úžasných prostorách Metropolitní opery stejně jako my, zástupci nadace, kterou založil můj dědeček Gustav Lewis již v roce 1920,…", pronesl znělým hlasem. Následoval ještě proslov o tom, co nadace dělá a jak si všichni velmi váží příspěvků, které se jí díky přítomným podařilo získat pro potřebné. Následovalo poděkování všem donátorům. Proslov byl opět zakončen potleskem, a pak na pódium začali chodit jednotliví zástupci dárců předávat šeky vytištěné na patřičně velkém papíře, aby všichni viděli jejich štědrost.

Přede mnou se zjevila Ralfova sekretářka Sabrina a podávala mi šek s částkou jednoho miliónu dolarů, který jsem měla za koncern předávat já. JÁ!!! Třeštila jsem na ní oči a v panice přemýšlela, co budu dělat. Musela jsem být bledá jak stěna.

---

"Christine," oslovila mě účastně. "Není vám špatně?" zkoumala, jestli se složím hned nebo až za chvíli.

"Co mám dělat? Co mám, panebože, dělat?" panikařila jsem. Neuvědomila jsem si, že mluvím polohlasem.

"Máte vzít ten šek. Jít na pódium a předat ho panu Lewisovi. To je vše," sdělila mi Sabrina věcně. "Christine, je vám opravdu dobře?"

Dívala jsem se na ní, jako tonoucí na záchranný kruh. Zřejmě jsem měla v očích šílený výraz. Sabrina, jako zkušená sekretářka od nejbližšího číšníka vzala skleničku s nějakým alkoholem a podala mi jí.

"Vypijte to, to pomůže."

Roztřesenou rukou jsem od ní skleničku vzala a jedním lokem jsem jí vypila. Měla pravdu, zabralo to. V žaludku mě zahřál alkohol a zrosolovatělé nohy se konečně uklidnily. Konečně jsem se cítila už dostatečně silná na to, abych byla schopná šek předat. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Šampaňské v kombinaci s dalším alkoholem na mě už začalo působit.

"Děkuji vám, Sabrino," vzala jsem od ní šek a pomalu kráčela lehkým přítmím v sále k nasvícenému pódiu. Nalevo od pódia jsem zahlédla v hloučku ostatních průmyslníků Ralfa.

Došla jsem ke schůdkům na pódium a čekala, až mě konferenciér ohlásí.

***

"A jako poslední z hostů přichází, za koncern Mülheim, předat dar v hodnotě jednoho miliónu amerických dolarů, půvabná manželka Ralfa von Mülheim, frau Christine von Mülheim," uvedl mě s náležitou teatrálností. Podal mi ruku, abych na schodech neztratila rovnováhu. Přítomní hosté zatleskali a já jsme se bez úhony vyšplhala na pódium i s neúměrně velkým šekem. Cítila jsem kapičky potu, které mi sjely po zádech. Jen jsem nedokázala odhadnout, zda je to z nervozity nebo z tepla, které vydával bodový reflektor, který na mě začal svítit.

Ben mi vyšel naproti se společenským úsměvem, který mu v momentě, kdy jsme se na sebe přímo podívali, zamrzl na rtech. Nastala chvilka ticha. Měla jsem proti němu výhodu. Věděla jsem, že se s ním setkám, ale podle jeho výrazu ve tváři jsem odhadovala, že si myslí, že má asi halucinace.

Podívala jsem se nervózně na Ralfa, který zpozorněl, když se místo poděkování z pódia neslo jen ticho.

"Christine…, Christine", vydechl Ben. Naštěstí držel mikrofon ve svěšené ruce, tak jsem ho slyšela jen já.

Konečně se vzpamatoval.

"Madam von Mülheim," oslovil mě.

"Věřím, že s tímto darem dobře naložíte," vypravila jsem ze sebe a podala mu šek.

"Jistě. Jak nejlépe budeme umět," rychle předal šek asistence, která stála za ním. Uchopil mě za ruku a lehce ji políbil.

"Vážení hosté, děkuji vám všem za vaše dary, které budou využity s náležitou pečlivostí. A teď, prosím, můžeme zahájit již neoficiální část programu. Zvu všechny na parket k úvodnímu tanci," sypal ze sebe rychle.

Chtěla jsem se otočit a odejít, ale Ben mě držel za ruku a nevypadalo to, že by jí chtěl pustit.

"Pane von Mülheime," oslovil Ralfa, "dovolíte, abych o úvodní tanec požádal vaši manželku?"

"Jistě. Dobře se bavte," odtušil Ralf a usrkl ze své skleničky.

"Christine," nabídl mi rámě.

Asi jsem byla opilá. Připadala jsem si jako někdo, kdo sleduje nějaké divadelní představení, kde má každý nasazenou nějakou masku. Já jsem jí však měla také. Musela jsem si připomenou kdo jsem - manželka průmyslníka na plese, kde jí zrovna o tanec požádal jeho pořadatel.

"Bene," kývla jsem a zavěsila se do něho.

Pomohl mi zdolat bez úhony schůdky z pódia na parket. Spolu s ostatními hosty jsme se rozptýlili po parketu a čekali na úvodní tóny zahajovací skladby. Nebyl to podle mého očekávání Straussův valčík, ale pomale noblesní waltz. Píseň Still Me zpíval další ze sólistů Met.

Zaujali jsme předepsanou pózu a začali tančit. Díky své účasti na mnoha společenských akcích jsem waltz zvládala docela obstojně. Ben byl o hlavu vyšší než já, ale snažil se mě vést, jak nejlépe mohl. Po chvilce jsme se sehráli a nechali se vést překrásnou melodií.

Pluli jsme po parketu. Nebyla jsem schopná promluvit. Snažila jsem se předpisově odklonit hlavu ke straně, ale stále jsem se k němu musela pohledem vracet. V jeho očích jsem četla překvapení, že nemůže stále uvěřit, že jsem zde. Držel mě pevně, jako by mě ani v otočkách nechtěl ani na chvilku pustit. Matně jsem si uvědomovala zpívaný text písně. Jak se přízračně k tomuto okamžiku našeho setkání hodil. Benovy oči vyzařovaly takový žár, až se mi podlamovaly nohy.

Hudba dozněla.

"Christine, jak je to dlouho?" našel hlas.

"Deset let?" nadhodila jsem. Konečně se mi podařilo se vnitřně trochu uklidnit. "Nečekala jsem, že se tady potkáme. Ale mohlo mě to napadnout," snažila jsem se o společenskou konverzaci. Měla jsem pocit, že vybuchnu jak tlakový hrnec. Vůbec jsem netušila, kolik protichůdných emocí ve mně jeho přítomnost vyvolá.

"Takže, teď máš angažmá v Met?"

"Ano. Příští týden bude premiéra Fausta. Dostal jsem roli Mefistofela. Nepřijdeš se podívat?"

"Jestli se zde zdržíme, tak ano. Slíbila jsem Sophii, že ji vezmu na operu."

"Sophii?"

"Dceři."

"Aha. Tak to bude bezvadné. Máte už vstupenky? Mohl bych vám je zajistit…"

"Ne, děkuju. Už se o to postaral manželův sekretář," nechtěla jsem na něj být zlá, ale musela jsem mu trochu připomenout, že už nejsem svobodná.

"Tak dobře," odtušil. Moje narážka mu došla. "Mám tě odvést k manželovi?" vrátil mi to.

"Ne, to nebude třeba. Ještě si budu muset přepudrovat nos, omluv mě," pokřiveně jsem se na něj usmála a měla se k odchodu.

"Christine," chytil mě za ruku.

Zvedla jsem k němu oči.

"Můžu s tebou mluvit o samotě? ...později?" dodal.

"Snad," otočila jsem se na podpatku a odešla od něho.

***

Dopotácela jsem se na toalety, kde jsem se zhroutila na sedačku a rozplakala se. Naštěstí na toaletě zrovna nikdo nebyl, tak jsem se mohla poddat svému žalu. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a Claiřin make-up se celý roztekl. Pustila jsem studenou vodu a nános líčidel smyla z uslzeného obličeje. Dívala jsem se na sebe do zrcadla.

"Máš cos chtěla, tak proč brečíš," napomínal mě vnitřní hlas. "Na Bena zapomeň. Co bylo, bylo. Máš dítě. Máš manžela, tak se seber…"

"Ale Sophie je jeho," hádala jsem se s ním.

"To jsi si měla rozmyslet dřív, teď už je pozdě," ryl do mě dál.

Utřela jsem si obličej do papírových ručníků. Snažila jsem se dát trochu do pořádku. Až na začervenalé oči už to nebylo tak hrozné. Proklouzla jsem do sálu, kde jsem našla Ralfa.

"Ralfe, jedu do hotelu. Není mi dobře."

Podíval se na mě, a jak na mě dýchl, věděla jsem, že už má zase naváto.

"Tak brzy? No, jak myslíš…" a tím byla celá věc pro něj uzavřená.

Ještě jsem rychle kývla na jeho ostatní společníky. Došla jsem si do šatny pro plášť a vyběhla před budovu. Koutkem oka jsem zahlédla Bena, jak za mnou vybíhá na ulici. Mávla jsem na projíždějící taxík a rychle jsem za sebou zavřela dveře nedbaje, že si v nich přibouchnu šaty.

"Christine!" ještě jsem zaslechla Bena zavolat.

"Waldorf Astoria. Jeďte už, prosím."

Bena jsem zahlédla, ale neviděla jsem Carlottu, která vyhlížela z proskleného průčelí opery a tvářila se dost naštvaně…