OUAT - 12. kapitola

Probudila jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to jsem. Posadila jsem se a rozhlížela se po pokoji. Obývák byl zařízen čistě v mužském stylu. Nikde žádné zbytečné lapače prachu. Nad krbem visel ženský portrét. Dívala jsem se na malbu ženy, která se mi až podezřele podobala. "Ach, Bene..," povzdechla jsem si.

Rozhlížela jsem se po místnosti, která nevykazovala známky, že by tu kromě Bena bydlel ještě někdo další. Na konferenčním stolku jsem si všimla opřeného lístku o sklenici se zbytkem koňaku, který jsem v noci nedopila. Na lístku mi Ben nechal vzkaz, že si musí ráno něco zařídit. Mám se u něj chovat jako doma a kdybych cokoli potřebovala, že mu mám zavolat na číslo, který mi napsal z druhé strany lístku.

Zvedla jsem se z pohovky a šla se podívat z okna, které pokrývalo celou stěnu obývacího pokoje. Bylo už dávno po deváté hodině a slunce stálo vysoko na obloze. Při pohledu z okna se hluboko pode mnou rozprostíral Manhattan jak na dlani. Připadala jsem si jak v orlím hnízdě ve vysokých skalách.

***

Podívala jsem se na své oblečení, které bylo po včerejším dramatickém večeru v dost bídném stavu. Neměla jsem nic na převlečení. Všechny věci jsem měla v hotelu, kam jsem se teď nechtěla vracet. Musím nám všem dát čas, abychom se uklidnili a mohli situaci řešit jako civilizovaní lidé, rozhodla jsem se. V kabelce jsem našla telefon a vytočila Claiřino číslo. Po druhém zazvonění to Claire zvedla.

"Christine, jste to vy? Díky bohu, že jste se ozvala. Jste v pořádku?" chrlila ze sebe šeptem.

"Claire," skočila jsem jí do řeči, "je Sophie v pořádku?"

---

"Ano. Teď spí. Večer ji přivedl pan Mülheim s tím, že se o ní mám postarat a že se prý hned tak nevrátíte. Dokonce mi zakázal, abych vám volala. Dokonale mě vyděsil. Nic bližšího mi neřekl a odešel pryč. Sophie byla celá uplakaná a nebyla jsem schopná z ní dostat, co se stalo."

"Jak je na tom?" zeptala jsem se přiškrceně. Musím za ní. Musím jí vidět. Musím mou holčičku utěšit. Rezonovalo mi v mysli.

"Myslím, že až se vzbudí, že to bude lepší."

"Claire, mohla bych tě poprosit, abys mi odpoledne Sophii přivedla?" zeptala jsem se nejistě. Nebyla jsem si jistá, jestli mi bude chtít i přes zákaz mého manžela pomáhat.

"Samozřejmě, Christine. Kam jí mám přivést?"

Rychle jsem přemýšlela, kde bychom se mohly sejít. Napadlo mě, že by to mohlo být na Coney. Sophii se tam minule tolik líbilo. Možná, že i prostředí lunaparku trochu její šok rozptýlí.

Přivez jí, prosím, na Coney Island. Pamatuješ, jak jsme si dávaly svačinu na tom dlouhém molu?"

"Ano. Myslím, že to je molo číslo 5."

"Přesně. Tak se tam kolem druhé sejdeme. Myslíš, že to půjde?"

"Určitě. Spolehněte se, budeme tam včas."

"Díky, Claire, vždycky jsem věděla, že jsi má přítelkyně."

"Christine, řekněte mi, kde jste? Jste v pořádku?" chtěla vědět.

"Ano. V nejlepším. Odpoledne si o všem promluvíme. …a děkuju, Claire," zaklapla jsem telefon. Utřela jsem si hřbetem ruky osamělou slzu, která mi stekla po tváři. Při tom pohybu jsem zavadila o nateklý ret, ve kterém mě bolestivě zatrnulo.

Okamžitě se mi vybavila scéna, kterou Ralf ztropil v Opeře. Přemýšlela jsem, kdo mohl ten štvavý anonym napsat. Nikdo mě nenapadal. Kdo by měl nějaký užitek z toho, že by Ralfa poštval proti mně nebo proti Benovi? Koho vůbec napadlo, jak to je se Sophií doopravdy? Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nic kloudného mě nenapadlo. Proberu to s Benem, až se vrátí, třeba ho někdo napadne, kdo by nám chtěl škodit a hlavně proč.

***

Došla jsem si do kuchyně udělat kávu, kterou jsem už nutně potřebovala. Podívala jsem se do ledničky, ale nakonec jsem si nic k jídlu nevzala. Po kávě jsem se šla dát trochu do pořádku. Ve skříni jsem našla čistou košili a šla jsem se osprchovat. Poničené šaty jsem se snažila alespoň trochu přeprat, abych Sophii ještě víc nevyplašila.

Právě jsem si fénovala vlasy, když se Ben vrátil. Neslyšela jsem ho odemykat, tak jsem se ho lekla, když jsem jeho odraz uviděla v zrcadle. Díval se na mě, až mi vyskočil ruměnec na tváři. Měla jsem na sobě jeho košili, ale najednou jsem si připadala, jako bych tam stála nahá.

"Ehm,…ahoj, Bene. Nevadí ti, že jsem si půjčila tvou košili, že ne?"

"No, vůbec ne. Sluší ti to," uchechtl se potměšile. V očích mu zářily ďábelské plamínky.

"Jak jsi se vyspala?"

"Dobře."

Přistoupil ke mně a vzal můj obličej do dlaní. Skoro jsem zapomněla dýchat pod jeho zkoumavým pohledem. Jemně mi přejel po nateklém rtu. "Za to mi zaplatí," ucedil.

"Bene, to je to nejmenší. Ralf takový není," snažila jsem se hájit svého manžela. "Byl příliš rozčilený. To se dá i v té situaci pochopit…"

"Christine, nikdo, rozumíš, nikdo ti nesmí ublížit. Já to prostě nedovolím," pronesl vášnivě. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a polibek mu vrátila. V ten moment jakoby se vše vrátilo na začátek, kdy jsme se poprvé setkali. Ach, jak to bylo krásné. V tu chvíli se všechny starosti ztratily a existovali jsme už jen my dva.

"Christine," pronesl chraptivě, "ani netušíš, jak moc tě chci."

"Bene…," toužila jsem po jeho lásce, ale mé rozumnější já už zase dostalo mé myšlenky pod kontrolu.

"Bene, domluvila jsem se s Claire, že se ve dvě sejdeme na Coney se Sophií."

Ben se ode mě trochu odtáhl. "Půjdu s tebou," rozhodl se.

***

Na místo schůzky jsme dorazili deset minut před druhou. Děvčata tam ještě nebyla. Nervózně jsem přecházela po molu a vyhlížela k bráně parku, odkud měla Sophie s Claire přijít. Ben mě statečně doprovázel na mém bezcílném pochodování sem a tam. Konečně jsem je zahlédla. Už z dálky jsem viděla, jak je Sophie pobledlá. Claire na tom nebyla o moc lépe. Vyčítala jsem si, že jsem dceru do této situace dostala. Dítě nesmí být nikdy trestáno za chyby dospělých. Už nikdy, nikdy nedovolím, aby se to opakovalo. Přísahala jsem si v duchu.

Sophie mě už také zahlédla. Vytrhla se Claire z ruky a rozeběhla se po molu ke mně. Natáhla jsem k ní ruce, v letu jí zachytila a zvedla do náručí.

"Mutti, mutti!" objala mě pevně kolem krku.

"Holčičko moje," líbala jsem jí na uplakané tvářičky.

"Mutti, …co se to včera stalo? Proč byl táta tak zlý?" dožadovala se odpovědi, která nebude snadná. Už dřív jsem přemýšlela, co jí řeknu, aby to byla schopná pochopit. Najednou mi došla slova. Postavila jsem jí na zem a klekla si k ní, abych s ní byla ve stejné výšce. Vytáhla jsem kapesník a otřela jí slzičky.

"Drahoušku,… musím ti něco…," nedořekla jsem.

Najednou se ozvala rána. Nebyla jsem s to rozeznat, jestli něco spadlo nebo to byl výstřel. Byla jsem otočená zády ke břehu, tak jsem neviděla, co ránu způsobilo. Ještě jsem zahlédla v Benově obličeji výraz šoku v momentě, kdy mě nějaká obrovská síla zasáhla do zad a já jsem přepadla dopředu a strhla Sophii pod sebe.

Svět jakoby se zastavil.

Ležela jsem na Sophii, která hrůzou křičela. Chtěla jsem se zvednout, ale tělo mě neposlouchalo. Slyšela jsem Bena volat moje jméno. Ucítila jsem jeho ruce, jak mě zvedají. Přetočil mě na stranu, aby uvolnil Sophii. Byl to zvláštní pocit. Věděla jsem, že něco je hodně špatně, ale můj mozek se nedokázal vyhodnotit co. Těžko se mi dýchalo.

Ben padl na kolena. "Christine,…ne," tiskl mě k sobě, "pane bože, prosím, … prosím."

Cítila jsem se, jako bych byla zdrogovaná. "Bene…, co se stalo?" dostala jsem ze sebe.

"Mutti, mutti…," plakala Sophie a zoufale se ke mně tiskla.

Tupá bolest v zádech začínala sílit čím dál víc. Někdo mě postřelil, konečně mi to začalo zase myslet. Vytřeštila jsem hrůzou oči. Ben pochopil, že jsem si až teď uvědomila, co se stalo.

"Christine, Christine, poslouchej mě," snažil se upoutat mojí pozornost, "ty neumřeš! Nesmíš umřít! Rozumíš?!"

Podařilo se mi slabě usmát.

"Sophie,… kde je Sophie," zašeptala jsem.

"Mutti, tady jsem," pípla a přesunula se tak, abych na ní viděla.

Vzala jsem jí za ruku. "Poslouchej mě, …Sophie. Musím ti ….něco moc důležitého … říct."

Dívala jsem se na ní, až jsem si byla jistá, že dává pozor.

"Sophinko,… nevím jestli to zvládnu, ale chci, …chci, abys něco věděla. Je to důležité."

Dcerka se na mě koncentrovala.

"Sophinko, včera jsme se s tatínkem pohádali. Tatínek se na mě moc zlobil, protože ….protože se dozvěděl, že není tvůj vater."

Sophie nevěřícně rozevřela oči. "…že není můj vater?"

"Christine,…ne," přerušil mě Ben.

"Ne, Bene. Musí se to dozvědět ode mě. Nedovolím, aby jí někdo něco nalhával… Jsi teď všechno, co má…"

"Sophie, poslouchej mě, je to pravda. Ralf není tvůj otec… Tvůj skutečný otec je Ben. Chtěla jsem ti to říct, …až budeš starší…"

Sophie se dívala ze mě na Bena a zase zpátky. Její dětský rozum nebyl schopný tuto informaci tak rychle vstřebat. Pomalu začala nevěřícně kroutit hlavou. "Ne, ne to není pravda. …to nemůže být pravda. Já ti nevěřím!" nepřijala tento fakt. Vyskočila na nohy. "Jdu pro tátu!" rozhodla se a rozeběhla se na pevninu.

"Sophie!" vykřikla jsem a s vypětím všech sil jsem se pokusila jí zadržet. Podlomily se mi nohy. Ben mě ještě stihl zachytit a položit zpátky na molo.

Byla jsem zoufalá. Ben mě tiskl k sobě. Dívala jsem se mu do obličeje, na kterém se mu leskly stružky slz.

"Co mám dělat, Christine? Co chceš, abych se Sophií dělal?"

"Postarej se o ní, …prosím. Je to nejdražší, co mám. …měj jí rád, tak jako já. Ona to snad jednou pochopí…"

"Slibuju. Přísahám, že se o ni postarám…"

Cítila jsem, jak mi ubývá vzduch v plících. Každý nádech byl těžší a těžší. V ústech jsem cítila kovovou pachuť krve. Věděla jsme, že už mi nezbývá moc času. Byla však ještě jedna věc, kterou jsem Benovi dlužila.

"Bene," zašeptala jsem.

Sklonil se ke mně.

"Miluju tě. Nikdy, … nikdy jsem na tebe nezapomněla, …nikdy jsem nelitovala, že mám tvou dceru. Chci…, chci, abys to věděl."

"Ach, Christine…" zlomil se mu hlas.

"Bene, … polib mě … naposledy…"

Ucítila jsem jeho rty na mých. Zvedla jsem ruku, abych ho pohladila po tváři. Už jsem ho neviděla. Jen jsem cítila jeho polibek. Pohltila mě milosrdná tma.

"Tak tohle je smrt?" pomyslela jsem si, a pak už nebylo nic…

Konec...?