The Phantom of the Opera London 2008 video bootleg aneb óda na Ginu Beck a Ramina Karimloo

Obsazení z roku 2008 pokládám jednoznačně za nejlepší, jakým se dosud londýnská produkce FO pyšnila. Pokud nepočítám original cast, který vždy stál, stojí a bude neochvějně stát na piedestalu ve velmi speciálním místě srdce všech muzikálofilů.

Ramin Karimloo & Gina Beck & Simon Bailey jsou pro mě tak speciální, protože jsou to moji první Erik & Christine & Raoul, které jsem kdy poznala. Tím myslím ve stage verzi.

Tento bootleg sice není kompletní, no všechny...abych tak řekla "podstatné" scény muzikálu tam máme....:)

---

Začínáme s The Mirror a The Phantom of the Opera. A hned v prvních vteřinách - mě jako obvykle - neskutečně fascinovala Gina. Je neuvěřitelné, co tato žena s rolí Christine dokázala! Když uslyšela Erikův rozzlobený hlas, tak jste mohli i přes kvalitu kamery, které do HD podstatně chybí, hihi, vidět, jak úlekem a strachem ze zloby nadpozemského Anděla div neomdlela a celá pobledlá ho prosí, aby ji neopouštěl. I love you, Gina. Seriously.

Tohle se mi zdá jako déjavu - aneb mám pocit, že tohle už jsem jednou psala - ale chvály na Ginu asi nikdy není dost: při titulní písni mě zas a znovu udivuje jak to TAKHLE dokázala zahrát a ještě zpívat tyhle zatraceně těžké tóny. A to totiž, když se před ni Erik postavil "Sing, my Angel of Music!" a ona tedy začala. V její tváři bylo jasně vidět, jak nevěří tomu, že by mohla uzpívat, co po ní její Anděl žádá...ale pouhá jeho přítomnost způsobuje, že ono to zázračně jde a z jejího hrdla se ty překrásné tóny opravdu linou - čemuž sama nemůže uvěřit. Je polekaná, zároveň však potěšená a nemůže uvěřit tomu, jakou nad jejím hlasem má ten tajemný muž moc. Takže znovu. I love you, Gina.

Při Music of the Night se prvně musím pozastavit nad Raminovou geniální přizpůsobivostí, se kterou na každou Christine reaguje jinak, tu a tam do zažité choreografie vloží nový prvek, který v kombinací s Ginou zkrátka a dobře, ach tak moc dobře, funguje a voilá - menší zázrak na scéně je na světě.

Ramin totiž podal Erika tak...uajfaofnaof. Je z toho, že u sebe má Christine v koutku duše polekaný ještě víc, než ona sama. Netuší, jak s ní jednat, uskakuje před jejími projevy náklonosti, protože neví jak na takový nevídaný pocit zareagovat. Nijak si nelibuje v tom, jak Christine podléhá jeho hlasu, avšak vidí, že kdykoliv trochu popuzdí uzdu, Christine, to nádherné ptáčátko v kleci z vlastního omámení okamžitě uniká a to nechce připustit, nedokáže ji ztratit být sám...vidí jakousi naději, že by ho možná přece jen mohla...milovat.

Stranger Than You Dreamt It.

Gina mě neskutečně potěšila...uch, asi tu ženu po svém článku můžu vysvětit, tohle už zavání :D...whatever. Jde o to, že po probuzení, kdy si Christine znovu vybavuje, jak se vlastně ocitla na tom neznámém místě, neodhrne Erikův plášť jako prostě přikrývku co jí překáží, ale udiveně se na něj podívá, když zjistí, že je to mužský plášť. S tím si vybaví Erika. Ach, to je první

Christine u které jsem to viděla! A...tak trochu jsem si říkala, že mi to ukradla, než mi došlo jaký nesmysl to je. Víte, já vždycky, když jsem si představovala, že jsem v tu chvíli Christine (come on, girls, která z nás o tom zkrátka a dobře občas nesní?! :D) tak jsem si říkala, že bych se na ten plášť taky tázavě podívala a říkala si jak by bylo fajn, kdyby to nějaká herečka udělala a pak....GINA, I LOVE YOU! :D AGAIN! :D

Christine přejde k Erikovi a v jejím obličeji vidíte hloupoučkou naivitu, se kterou očekává, že si odmaskuje svého prince na bílém koni, kterého jí seslal Anděl hudby a budou spolu žít šťastně až do smrti.... Místo toho ji čeká děsivé vystřízlivění ze snu.

Erik dostává záchvat vzteku, ve kterém ji honí po svém podzemním příbytku a po celou dobu jí spílá. Jak mohla? Všechno zničila! A zničila především veškerou jeho naději, že by ho kdy mohla milovat. S tímto uvědoměním ho veškerý vztek přechází a zoufale se zhroutí na podlahu a nepokrytě se zhroutí. Christine bojující se svojí hrůzou z tváře toho netvora s andělským hlasem mu vrací jeho masku. Erik si ji až plaše přebírá a nasazuje. S maskou získává opět sebevědomí a vrací se i jeho vztek. Popadne Christine a s hlasem vibrujícím zlostí jí nakazuje, že se musí vrátit. Zlobí se na ni i sám na sebe...

Přeskakujeme na All I Ask Of You. Přemýšlala jsem, jestli jsem někdy Simona a Ginu takhle viděla. Jasně - byli asi dvakrát pozváni zazpívat AIAOY do televize a obě vystoupení samozřejmě znám - když jedno je ono historické, kdy si zazpívali skutečně v Opeře Garnier - ale takhle na scéně, bez kamer...tedy oni si mysleli, že bez kamer. :))

Co je na jejich duetu to nejkouzelnější je jejich přirozenost. Žádná rozmáchlá teatrální gesta, přehnaně kýčovité pohledy jeden po druhém...

Zkrátka a jednoduše byli dva zamilovaní lidé, pro které na jeden kouzelný okamžik přestal existovat celý svět, protože svůj svět našli jeden v druhém.

Ta chemie mezi Ginou a Simonem je odzbrojující a já i schválně čekala, jak na sebe ti dva budou reagovat, protože vím, že jsou to skvělí přátelé. Dokonce si říkají přezdívkami, volají na sebe Boo, nebo tak nějak. Too cute. ^^ Nebáli se udělat AIAOY intimnější, méně okázalé...a fungovalo to. Ó, zatraceně moc to fungovalo! :D

Přeskakujeme opět a tentokrát na Masquerade. To mám hodně...ale indeed hodně nastudované, ale ve verzi na Broadwayi...beacuse....echmechmbecauseofKyle. :D Takže jsem si prvně všimla toho rozdílu v choreografii, protože jsem tak nějak automaticky předpokládala, že bude stejná jako v pětadvacítce. Nope. A nějak se nemůžu rozhodnout, kterou mám radši. To je...uch, nemožné. Remíza. :D

Miloučké bylo, že Raoul a Christine se ani v podstatě nehádali jako spíš...Christine konejšila zmateného Raoula - v duchu si moc přála říct mu všechno, ale věděla, do jakého nebezpečí by ho tím přivedla. Too cute, again. :D

Ramin jako Rudá smrt se nesnažil být ani tak hrůzu nahánějící, jako se spíš posmíval těm neschopným ředitelům, zpíval k nim až s ironickým podtónem...loved it.

Popojedem k Wishing You Were Somehow Here Again zazpívaným s vášní, zlomeným srdcem a uslzeným obličejem...

Co se často nevidí, Gina vložila do svého přednesu hodně zloby, ale v dobrém slova smyslu. Přísahá si, že už nebude plakat, plýtvat svým životem a trávit více času s mrtvým, než s živými. Zatímco většina hereček tu pasáž "wasted years" s rezignovaným výrazem zašeptá, Gina to zakřičela. Christine se zoufale snaží odpoutat od mrtvého otce a jeho představě o Anděli hudby...

Střih a Point of No Return. Co musím opět chvalořečit na Gině je fakt, že ona je óda na pohyb. Nic nedělá navíc a zbytečné, či teatrální, každý její pohyb, gesto, pohled má význam a čiší ze stodvacetiprocentního pochopení své role. A spolu s Raminem je zkrátka radost ty dva sledovat. Když ucítí masku pod kápí má tu nejspontánější reakci, pravý a nefalšovaný strach. V jejich podání dávalo větší význam proč vlastně Christine Erikovi tu masku strhla. Protože když ji vláčel zpět na jeviště, musel bojovat o každý centimetr, hrůzou se vzpírající Christine s ním bojovala nejvíc, co jsem zatím asi viděla. Když mu strhnula kápi...(Ramin loving mode activated)

Ramin se rozběhl k východu a těsně před ním se zastavil. Chtěl se vrátit...ale ne, to přece nejde. Znovu se natáhnul, aby rozhrnul závěs...ale ne, nechtěl to vzdát tak rychle. Frustrovaně si povzdechl a začal zpívat AIAOY reprise ale TAK DOKONALE. Zpíval s pochybami, nevěřil tomu, že to po čem žádá by kdo mohl dostat. "Share with me one love, one lifetime." přičemž ve slově 'share' se tak nešťastně uchechtnul. Ne, nikdo se dobrovolně nepřipoutá na netvora. Psten Christine musel navléct skoro až násilím, na rukou ji tížil jako balvan...

Když ji po odmaskování odváděl pryč a ona si uvědomila, že ji unáší, vleče zpět do temnot podzemí Opery a pravděpodobně už nikdy nespatří světlo světa dala se do beznadějného křiku...

A teď...Down Once More. A především veliké ocenění pro tuto verzi Down Once More. Protože v té OBROVSKÉ konkurenci všech možných herců, které jsem viděla (kéž by aspoň jednou naživo :D) tohle je to nejlepší. By far. Absolutely.

Erik s Christine zachází hrubě, ztrácí veškerou kontrolu nad situací, což ho vykolejuje, protože na nic takového není zvyklý. Nechápe proč mu to udělala. Proč, ach proč mu musela sundat masku a odhalit jeho odpornou tvář před polovinou Paříže? Christine se v jedné chvíli vykloní z loďky, jako by jí už všechno bylo jedno, chtěla skočit, zabít se, utišit ten hlas v její hlavě...

Erik ji tvrdě strčí zpátky. "Why, you ask, was I bound and chained in this cold and dismal place? Not for any moral sin, but the wickedness of my abhorrent face!" nakloní se těsně k ní, aby jí donutil podívat se na něj, na jeho znetvořenou část obličeje a Christine zakřičí a zakryje si tvář. Ne, nedokáže na něj ani pohlédnout, vždyť to není ani lidská tvář!

Její výkřik je to nejhorší, nejbolestivější co kdy slyšel. Zakryje si uši a celý se roztřese. RAMIN, I LOVE YOU. I LOVE YOU SO MUCH. WORDS CAN NOT DESCRIBE HOW MUCH I LOVE YOUR PHANTOM. I had to. :D

Ve Final Lair, kdy se Christine musela převléct do svatebních šatů je to pro ni jakási pomyslná poslední kapka. Už se ho nebojí. Cítí jen zášť. Kdo je, že si myslí, že ji vlastní? Že na ni má nějaké zvrácené právo? A co teď? Co s ní chce udělat?

Erik je nad její zatvrzelostí bezradný. Takovou ji ještě nezná - už to není ustrašené děvčátko, co ho žádá, aby stál pořád při ní. Ano, je teď v jeho moci, ztracená a bez naděje na osvobození ale i přesto, nebo možná právě proto mu nic neulehčí. Ať Erik zkouší cokoliv, nepodvoluje se, už to není hadrová panenka, závislá na jeho hlase, tak bezvládná v jeho rukou...

Strach v jejích očích se zjevuje až když se objeví Raoul. Tady nejde už jen o ni, teď je v nebezpečí i on. Jen to ne! To se nesmí stát! Prosí, žádá, naléhá...ale Erik běsní a nezná slitování. Raoul skončí uvězněn v oprátce a není schopen pohybu, zalyká se a bojuje o životadárný kyslík.

Ramin, který je ve Final Lair obvykle jeden z těch, řekněme umírněnějších Fantomů tentokrát třeští a definitivně se přestává ovládat. V této scéně se objevilo několik dalších improvizací (jako v průběhu celé show, všímejte si). Například kdy Christine upadne závoj dřív, než by měl, tak jí ho Ramin hodí k nohám a pak se otočí k Raoulovi a praští ho. Yop. Praští. Ne doopravdy, ale vypadá to tak, víme, Simon hodil hlavou na stranu, jako by to doopravdy schytal (rychlé, pohotové, pro něj asi nečekané, takže palec nahoru). Na druhou stranu je tam i vzácná chvíle, kdy se Ramin snaží i jako by uklidnit, hluboka se nadechne, zatíná ruce v pěst aby znovu nevybuchnul...g-e-n-i-á-l-n-í.

Přesto se neudrží a chytne Christine pod krkem či za bradu...ech z té nahrávky těžko soudit...když se postaví před Raoula, aby mu zabránila jít k němu a trhne s ní, až odletí k mřížím. Vzápětí zalituje co udělal a udělá k ní nesmělý krůček, když v tom se ozve Raoul "Why make her lie to you, to save me?".

Zařve jako šílený a vrhne se po něm a Christine, i přesto, že vidí čeho je schopný přispěchá a chytí ho za ruku, aby mu v tom zabránila.

Při polibku byste řekli, že v Raminovi vidíte něco z Johnovy školy. Tedy Johna Owen-Jonese. Protože je známo, že ti dva spolu hrávali jako Fantom & Raoul a že John tehdy začínajícímu Raminovi dost pomohl, radil a...asi má podíl na jeho pozdějším úspěchu, right?:)

Taková gesta, která dnes už Ramin neudělá, ale tehdy jako nejmladší herec, který kdy hrál Fantoma (mám pocit, že dnes už mu ten titul uzmul Jonathan Roxmouth) po nich sáhnul. But it works. A hlavně...jeho výrazy těsně před tím, než ho Christine políbí, ten ještě nic netušící obličej, když se k ní otočí. Oh, poor audience, Ramin nás chce zabít. A víte co jsem ještě tak vysledovala? Že Ramin si snad ze všech herců dává nejvíc načas, než pustí Raoula. Takhle z videa to jednomu nepřijde, no když si to pustím jen jako audio, tak už mě párkrát napadlo "jejda, co tam ještě dělá?!" :D

Co mi nenávratně zlomilo srdce bylo, když do svého zvolání "Go, now and leave me!" přidal ještě. "Go. PLEASE, go! Go now and leave me!" *forever sobbing*

A chvíle, kdy se musí ocenit, že Ramin pro svoji roli pečlivě nastudoval všechno o autismu, neboť se domníval, že Fantom docela jasně v určitých chvílích vykazuje projevy této choroby. Gesta, pohyby, totální zhroucení po odchodu Raoula a Christine jsou tak neurotická a věrohodná, že jsem měla chuť začít tleskat, nehledě na to, že jsem seděla sama ve svém pokoji a ten potlesk - let's face it - by normálnímu člověku nedával smysl. :D Zvlášť když se jeho doupětem rozcinká něžná melodie Masquerade a on najednou vypne....úplně se zklidní a se zaujetím dítěte ke své hračce, se nakloní k opičce a upře na ni vytřeštěné oči.

Když mu Christine přijde vrátit prsten, tak je záběr spíš na ni, no tak moc nevidíme, jak se tváří, protože odmítá přijít si pro něj...takže Christine mu ho vtiskne do rukou a utíká. Erik za ní zašeptá zlomené. "Christine...Christine..."

Je tak zničený, tak nešťastný tak....pro to není slov. Svíralo se mi srdce, bylo mi pro něj tak smutno...už dlouho jsem se do jeho postavy nedokázala tak přesně vcítit. Bravo, Ramine. Zlomil jsi mi napadesátkrát srdce, still love you. :D

A teď ruku na srdce - kdo se dočetl až sem? :D Počkat, ne, to jsem nechtěla říct. Chtěla jsem říct, že ta videa vlastně nejsou žádnou novinkou a že už nějaký pátek jsou na YT. Ale až teď je někdo spojil do jednoho hodinového videa. A když jsem na něj dnes narazila, podívala se na něj a neskuteně se mě dotklo, tak jsem věděla, že prostě MUSÍM napsat nějaký dlouhý, podrobně rozebírající, fangirling článek plný ód. And that's it. :D