Remember, love never dies! 50. část Epilog

O rok roky později…

"Tohle nezvládnu, Raoule." zabědoval Henri.
"Ovšemže ano." odvětil dotazovaný tónem, který jasně naznačoval, že tenhle rozhovor není veden poprvé.
"Ne." trval na svém Henri.
"Dobrý Bože, tak já ti pomohu." řekl povzbudivě Raoul svému nejlepšímu příteli, který se právě do svazku, ze kterého se sám nedávno za menšího veřejného skandálu rozvázal, rozhodl vstoupit.
Natočil ho čelem k zrcadlu a zavázal mu vzpírající se vázanku sám. "No vida, ani to nebylo tak těžké, že?" pousmál se na něj jako na malé dítě a zastrčil mu do klopy bílou růži, kterými byl celý kostel vyzdoben. Meg z nich ostatně měla i kytici, ale to Henri ještě nevěděl.
"Nemluvil jsem o té kravatě!" ucedil Henri skrz drkotající zuby.
"Že ne?" podivil se Raoul.
"Vskutku." pravil Henri znovu nalezeným důstojným tónem. "Spíše bych očekával, že mi jako už zkušený dáš nějaké rady."
"Rady?" Raoul se zachechtal. Když zjistil, že se Henri tváří stále vážně, dokonce snad trochu nechápavě, tak se mírně zklidnil a skepticky na něj pohlédnul. "No víš, jestli zrovna já jsem ten člověk, který by měl udílet rady…ach, to vskutku pochybuji. Nakonec to není tak složité. To prostě projdeš tou uličkou, počkáš na nevěstu…řekneš ano, políbíš ji…a prsten! Jistě, nezapomeň jí navléct ještě předtím prstýnek. Máš je?"
"RAOULE!"
"Copak?" otázal se nevinně.
"To ty….to ty máš mít ty prsteny, jsi svědek!" Henrimu před očima naskočili mžitky.
"Žertuju, mám je." Raoul se znovu zasmál. "Je to poměrně příjemná změna, když jsem pro jednou ten vyrovnaný a v klidu já." spokojeně zamručel a pohodlně se usadil do čalouněného křesla.
"To od tebe není hezké." podotknul Henri poté, co znovu nalezl dar řeči.
"Jako by od tebe někdy bylo. Vzpomeň si třeba, když jsi mě v den plesu léčil z kocoviny." usoudil Raoul nevzrušeně a zapálil si doutník.

"Nikdy bych si nepomyslel, že já - já, se někdy budu ženit." ozval se přidušeně Henri a okázale otevřel okno.
Raoul však doutník neuhasil. "Věru, polovina Paříže by s tímto výrokem jistě souhlasila." lenivě se vyhoupnul z křesla a jednou rukou ho vzal kolem ramen. Vyvedl jej na balkonek a nenuceně se opřel o zábradlí. "Nejsem vhodný člověk na to, abych ti na uklidnění popisoval krásy a radosti manželství. Zkrátka a dobře - neměl jsem štěstí. Co je hlavní - neměl jsem ženu která mne neochvějně milovala. Jen mě. Ale co - to je dávná historie, koho už tenhle příběh zajímá? Ty a Meg, to je něco docela jiného. Drahý příteli, vzpomeň jaký jsi byl - ó, jak já tě nesnášel - a pohleď na sebe teď. Pamatuješ, co jsem ti na to tehdy řekl? V tom baru, po úplně prvním setkání s ní?"
"Obávám se, drahý příteli, že jsi zjevně podlehl ženě." odrecitoval Henri.
"Tak, ano. A kdo by si tehdy pomyslel, že to dopadne takhle? Já asi ne. Počítal jsem s nešťastnou láskou, snad mám pocit, že jsem ti ji tak trochu přál. Nedívej se na mě tak! Říkal jsem si, že bys potřeboval už konečně nějaký pomyslný políček, ženu která by tě odmítla…aby ses konečně probral, rozumíš? Přitom jsem si ani neuvědomoval, že všichni na probuzení ze strnulého stavu zahořklosti čekají u mě. Nemyslíš, že my dva jsme se hledali, až jsme se našli? A teď tu spolu stojíme a za pár hodin budete s Meg svoji. Neříkám, že tvoji nervozitu nechápu. Ale bát se, to není potřeba, opravdu ne. Teď už bude všechno jen dobré, říkej mi, že jsem pošetilý, ale já tomu opravdu věřím. Trable už se na nás vyřádily dost, teď je čas, aby šly zase o dům dál." Usoudil spokojeně a zahleděl se na horizont Paříže, která se před nimi rozkládala jako na dlani.

---

"Nemyslím si, že jsi pošetilý, vlastně…upřímně doufám v pravdivost tvých slov. Nedovedu si představit, že bych si měl znovu prožít některé z těch dramat posledních dvou let znovu…." pronesl zamyšleně a postavil se vedle něj.
"Všechno se tak idylicky zklidnilo. Docela bych si na to zvyknul." přitakal Raoul spokojeně.
"Tak si zvykej, takhle to taky zůstane." dloubnul do něj Henri.
"Sláva! Henri je zpět." zazubil se na něj Raoul. "Ta nervózní hysterka už mě nudila."
"No počkej…"

***

Pomalu, něžně jako by snad vycházela ze srdcí všech přítomných kostelem plynula jemná melodie, plná optimismu a štěstí. Erik a Gustave na sebe spiklenecky mrkli. Zvědavý šepot začal pomalu utichat.

Svatba Meg a Henriho byla impozantní, především na přání nevěsty. Chtěla si splnit odvěký sen každé malé holčičky o velikém svatebním dni, princeznovských šatech, okouzlujícím princi a kostelu plném květin v nejromantičtějším městě, Paříži. Množství lidí Erikovi sice příliš nevyhovovalo, přesto ho ani na okamžik nenapadlo pozvání Meg odmítnout.

Nejednomu z hostů během obřadu vhrkly slzy do očí při pohledu na novomanželé Ledouxovi. Neustále se drželi za ruce a rozzářeně se na sebe dívali, jako by ani nemohli uvěřit všemu krásnému, co se dnes událo. Jako ve snách přijímali gratulace, případně se objímali s nejbližšími.

Hostina symbolicky svojí výzdobou, organizací a atmosférou připomínala maškarní na rozloučenou v Phantasmě, jen bez masek.
"Takhle nějak si představuji šťastný konec pohádky…." pravila Christine ve svém přípitku a zhluboka se nadechla. "Ale víte co je na tom to nejlepší? Tohle není konec, naopak…to nejlepší nás ještě čeká."

O šest let později…

"Anne, dávej přece pozor! Jej, pozdě…není ti nic? Je to velmi živé dítě." zakřenil se Henri a vytáhnul copatou dívenku na nohy. "Když tě hlídá papá a maman je na dohled tak…"
"Mám mám být hodná…." zašvitořilo děvčátko.
Henri ji zdvihnul do náruče. "Správně…jen kdybys tu radu někdy vzala v potaz…" zavrtěl hlavou.
"Claire a Raoul už jsou tady!" oznámila Meg a vstala ze zahradní židličky, aby jim mohla přijít vstříc.
Byl jasný den, který svými jásavými jarními barvami a probouzející se přírodou lákal všechny obyvatele Paříže ven, oslavovat konec tuhé zimy příjemným posezením venku. Ani malý domeček o pár mil dál nebyl výjimkou. U Erika a Christine se naši přátelé scházeli nejčastěji, to místo bylo tím nejkouzelnějším únikem z reality, ale dočista jiným způsobem než jako kdysi Phantasma. Romantický domek obklopen tichou přírodou a šumějícími stromy byl jistě dílem architekta génia. A tím Erik, bývalý Anděl, Fantom, či pan Y byl, ale teď už jen v roli manžela, otce a přítele…docela obyčejný život je nakonec ten nejšťastnější.
Občas se stýkali i se slečnou Fleck, která se k podivu všech objevila v Paříži.

Raoul a Claire byli svoji asi rok. Raoul sice nejdříve po druhé svatbě příliš neprahnul, teď tvrdil, že byl jen špatně pochopen, protože nic takového určitě nikdy neřekl. Usadil Claire s kulatícím se bříškem na židli a zůstal stát u ní, ruce položené na jejích ramenou. Od chvíle, co se dozvěděl o jejím těhotenství se o ni staral jako kdyby byla z porcelánu a skoro se od ní nehnul. Dámám to přišlo rozkošné, Erik se taktně usmíval a Henri se mu smál docela otevřeně, protože škádlit svého nejlepšího přítele i po letech patřilo mezi jeho největší záliby. Jak Meg prohlašovala, tento Henriho smysl pro humor už se začal zcela nepokrytě objevovat u Anne, která dostala jméno po Henriho mamince.

Život plynul docela nerušeně dál, naši hrdinové všechny překážky, které jim život přivedl do cest řešili bez nesnází, z vlastních zkušeností totiž věděli, že v porovnání se vším, co si už prožili jsou to jen maličkosti. A každodenních radostí, které někteří považují právě za maličkosti je třeba si vážit, vždyť žijeme jen jednou a čas plyne tak rychle….
Kdo by kupříkladu řekl, že malý Gustav už dosáhl věku zralých osmnácti let? Copak ho asi jednou čeká? Ale to už je jiný příběh a třeba se s námi o něj někdy podělí…