OUAT - 17. kapitola

V následujících dnech v domě zavládl pravidelný režim. Ben najal hospodyni, která se starala o domácnost a vařila. Sophie začala chodit do místní školy. Dokonce si hned našla dvě kamarádky, které po vyučování často navštěvovala a na oplátku je zvala do Benova domu. Bylo až neuvěřitelné, jak si na Bena rychle zvykla. Neoslovovala ho sice tati, ale křestním jménem. Benovi to nevadilo. Pomalu si zvykal na svou dceru, kterou měl velmi rád. Věřil, že ho časem jako svého biologického otce akceptuje. Snažil se s ní trávit co nejvíc času, kdy poznával jaká vlastně je. Ač mu byla Sophie velmi podobná, nezapřela v sobě svou matku. Claire vozila Sophii do školy a starala se o ní jak mohla, aby s ní Christine neměla žádné starosti. I přes to, že Sophie svou dětskou přítomností zaplňovala celý dům, stále se ve vzduchu vznášela jakási zádumčivost. Ben se musel vracet do New Yorku na večerní představení v Met. Občas přespal v bytě na Manhattanu, ale většinou se snažil do Brookfieldu vracet.

Benova matka Elaine často svou jedinou vnučku navštěvovala. Sophii si zamilovala, ale k Christine si stále nedokázala najít cestu. Uvědomovala si, že její syn Christine hluboce miluje a vždy ji miloval. Viděla, jak se oba trápí, ale nemohla jim nijak pomoc. Sama byla z této situace nešťastná. Bála se, co bude, až se Christine zotaví natolik, aby byla schopná cesty zpět do Evropy. Už jednou Bena zažila, když Christine před deseti lety zmizela a rozhodně si to nechtěla znovu zopakovat. Nechtěla si hlavně ani připustit, že by ztratila Sophii.

Sophie byla ráda, že má kolem sebe tak velkou společnost a jen kvetla. Do školy chodila ráda. Nejvíc jí snad těšilo, že nemusí nosit uniformu, jako ve vídeňské soukromé škole. Dokonce začala chodit na hodiny klavíru a zpěvu do místní umělecké školy. Denně doma cvičila na klavír, kterého se její matka od svého příjezdu ani nedotkla. Sophiina angličtina byla den ode dne lepší a lepší. Německy už téměř nemluvila. I když byla dost vytížená, vždy si našla na svou matku čas a snažila se jí rozptýlit.

---

***

Christine si zvykla chodit do vzdáleného cípu zahrady, který končil u břehu jezera. Sedávala na letitém kmeni spadlého stromu a dívala se na jezero. Byl už skoro konec října. Stromy na březích jezera byly zbarvené do záplavy odstínů rudé a zlaté barvy. Christine se ráda na tu nádheru dívala a poslouchal tiché šplouchání vlnek narážejících na kamenitý břeh jezera.

"Jak se dnes cítíš?" přisedl si k ní Ben a přehodil jí teplý pléd přes ramena. Měl večer představení, tak se s ní chtěl ještě před odjezdem rozloučit.

"Je mi dobře," pronesla tiše.

"Christine," vzal její ledové ruce do svých teplých dlaní, "nevzpomínáš si vážně na nic?"

Zavrtěla hlavou.

"Budu ti vyprávět náš příběh, chceš?"

Zvedla k němu oči, ve kterých zahlédl, jak se mu zdálo, záblesk zájmu.

"Je to už deset let," začal, "co jsem chtěl dům prodat. Z realitní kanceláře sem poslali velmi krásnou a talentovanou studentku, která měla dům připravit k vystěhování."

Christine ho soustředěně sledovala.

"Byl jsem tenkrát v angažmá v Austrálii, tak jsem tu nemohl být, ale když jsem v telefonu uslyšel její příjemný hlas, chtěl jsem se s ní vidět osobně. Nikdy před tím se mi nestalo, že bych se do nějaké ženy zamiloval na první pohled," pousmál se smutně.

"Čím déle jsem byl v její přítomnosti, tím více jsem po ní toužil. Nevěděl jsem, jak jí získat, abych jí nevyděsil. Nakonec jsem jí zkusil nalákat na svůj zpěv. Požádal jsem jí, aby mě doprovázela na klavír. Konečně přišla chvíle, kdy jsme oba odhodili veškeré zábrany a vyjevili si své city. Tu noc jsme počali Sophii…"

***

Poslouchala jsem jeho vyprávění. Snažila jsem si tu situaci vybavit, ale paměť byla stále zablokovaná.

"Bene," oslovila jsem ho. "Jsi na mě tak hodný. Je mi líto, že s námi máš takové starosti."

"Christine, chci, abys věděla, že tě miluju a není nic, co bych pro tebe nebo naší dceru neudělal," pronesl vášnivě.

Stále držel mé dlaně ve svých. Snažila jsem se vnímat tuto chvíli jako nový začátek. Věřila jsem, že Ben myslí své vyznání vážně. Hledala jsem ve svém srdci odezvu na jeho city. Musí tam přece něco být. Máme spolu dítě. Musela jsem k němu přeci něco cítit už před tím.

"Bene, můžeš mě políbit?" zvedla jsem k němu pohled.

Ben vzal můj obličej do dlaní a zlehka mě políbil. Objala jsem ho kolem krku a polibek mu vrátila. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě mnohem vášnivěji. Odpovídala jsem na jeho polibky. Cítila jsem v srdci záchvěv něčeho, co mohlo být známkou hlubšího citu. To zjištění mě tak ohromilo, že jsem se vymanila z jeho objetí.

"Budeš muset už jet nebo přijdeš pozdě...," vypravila jsem zadýchaně.

Hltal mě očima a zdálo se, že mu to je úplně jedno.

"Bene," oslovila jsem ho důrazněji.

Jakoby se probral. "Máš pravdu," usmíval se. Podíval se na hodinky. "Nejvyšší čas," stále se neměl k odchodu.

"Bene, jeď už přece," popoháněla jsem ho.

Rychle mě k sobě přitáhl a políbil mě znovu. "Miluju tě, Christine. Uvidíme se zítra," zvedl se k odchodu.

"Budu čekat," usmála jsem se na něj.

Když Ben odešel, sáhla jsem si na rty. Jasně jsem cítila, že ve mně Benovy polibky cosi probudily. Ještě jsem nedokázala pojmenovat, co to je, ale byla jsem šťastná, že se v mé zatemněné mysli konečně něco hnulo.

***

Vrátila jsem se do domu francouzským oknem z obýváku. Sophie odpoledne cvičila na klavír a nechal ho otevřený. Sedla jsem si za klaviaturu. Opatrně, jakoby klávesy měly pálit, jsem na ně položila ruce. Velice pomalu jsem zkusila zahrát základní stupnici. Moje prsty ožily. Aniž bych přemýšlela, co zahraji, jsem začala hrát Music of the Night. Mé ruce klouzaly po klaviatuře s takovou lehkostí, jako bych nikdy nepřestala hrát. Podvědomě jsme zaregistrovala, že se otevřely dveře do obýváku. Sophie ke mně přišla a objala mě zezadu kolem krku.

"Maminko."

Hrála jsem dál. Nechala jsem hudbu plout místností. Noty se vznášely a obě nás pohlcovaly. Doufala jsem, že těžký závoj zapomnění se už brzy rozplyne a já konečně procitnu z toho podivného stavu.