Lottin (ne)divadelní deníček: Listování Lukáše Hejlíka
Když jdete na představení, kde je přímo v titulu inscenace něčí jméno, máte určitá očekávání. Očekávání té osoby na jevišti, například. Když jsem pak vyprávěla spolužačkám, že jsem byla na Listování Lukáše Hejlíka bez Hejlíka, jedna z nich vtipně poznamenala, že to je jako by šla na Shakespearovské slavnosti bez Shakespeara. Tento úvod nepíšu ani tak proto, že jsem z toho byla naštvaná - to totiž vůbec ne, ale proto, že i vy možná máte po nadpisu tohoto článku jistá očekávání, totiž že budu hovořit o Hejlíkovi, tak nechci jeho případné fanoušky zklamat. O Hejlíkovi ani ťuk, jen ten nadpis. :D
Představení se konalo v divadle Reduta a pro mě to bylo poprvé, co jsem do něj vkročila. Pod Národní divadlo Brno spadají divadla tři. A já jsem natolik trhlá, že o těch divadlech uvažuji jako o živých lidech, třech sestřičkách a přisuzuji jim lidské vlastnosti. Jo. No každý je ujetý svým specifickým způsobem.
Tak tedy: Janáčkovo divadlo je ta sofistikovaná, vzdělaná, sečtělá, vážná, ale přece nanejvýš zajímavá sestřička. Jo a chodila by do Havraspáru. Aneb to divadlo, kde se hraje balet a opera.
Mahenovo divadlo přátelská, milá, okouzlující sestřička. Taková Nataša z Vojny a míru, víme? Nejhezčí budova ze všech tří, divadelní sál sám o sobě jako jediný splňuje ten tradiční vzhled divadla: červený samet a zlato. To by vám byla Nebelvířanka. :D Aka divadlo, kde se hraje činohra. (Teď, kdy se Janáčkovo rekonstruuje se tam z nouze občas přesouvá i balet a opera, ale to je dočasný stav).
Reduta je ta ujetá, kontroverzní, ztřeštěná sestra. Tam se hraje všechno, co se žánrově nedá stoprocentně zaškatulkovat, případně se tam hrají kontroverznější díla, např. opera Powder Her Face, kde hudebníci mimo jiné hrají i na plechovky. To vidím na Mrzimor. :D
Ale fakt nejsem blázen, jo? Jen mírně ujetá, s tím se ještě dá žít a není nutná hospitalizace ani medikamentace.
Reduta je divadlo s nejzajímavější historií ze všech tří. Zaprvé je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě, zadruhé v ní v roce 1767 koncertoval Wolfgang Amadeus Mozart a člověk je z toho chtě nechtě při vchodu do budovy celý pryč. Nebo to jen možná já. Tak či tak je to uchvacující.
No tak jak říkám, v Redutě jsem byla poprvé a ač je to divadlo ze všech tří nejmenší, docela slušně jsem tam bloudila. Najít přízemí je v pohodě. Najít balkonek už ani ne. Vystoupáte po schodech s červeným kobercem, cítíte se jako hvězda, jenže potom obcházíte celé patro kolem dokola, zatáčíte za jeden roh a druhý a třetí a říkáte si, že za dalším už to určitě bude a ono není a....slečna uvaděčka se trochu uculovala, když jsem nasadila strašně úlevný výraz, když jsem ji uviděla stát u závěsu, za kterým jen tak mimochodem byl vchod na balkonek. Měla jsem pocit, že jsem byla navždy uvězněna v nějakém divadelním matrixu. Ale to by zase nebyl špatný způsob jak zmizet ze světa. :D Ale berte tohle s nadsázkou, pro tenhle blog tak nezbytnou. Já mám prostě jen strašně špatný orientační smysl a chození po Brně je pro mě i po všech těch měsících co jsem tady dobrodružství. Očekávám, že se zjevím na Zelňáku, ale ulice po které jdu mě zavede na Svoboďák! Na intr občas jedu na dva pokusy, když nasednu na trolejbus, který mě zaveze do divné vylidněné ulice, kam jsem rozhodně nechtěla. Jak to dělám? Nevím, jsem jen ráda, že mě u toho nikdo nevidí a já se můžu tvářit suverénně: ano, přesně sem jsem chtěla.
Takže až půjdete do Reduty a pohodlně a bez zaváhání dojdete na své místo na balkonku a budete si při vzpomínce na tento článek klepat na čelo, tak vám na to nemám co říct. :D
Ale teď už k představení samotnému! Listovalo se knihou Kafe a cigárko od Marie Doležalové. Měla jsem za to, že bude lepší, když budu připravená a ještě víkend předem jsem si knihu přečetla. Pak jsem zjistila, že znám pointy vtipů ještě dřív, než je herci stačili dopovědět a zjistila jsem, že mé snažílkovství nebylo úplně na místě. Takže když jdete na scénické čtení, nechce se spíš radši překvapit. :D
Účinkující byli Barbora Jánová a Gustav Hašek a oba byli skvělí, vtipní a sympatičtí. Během představení velmi aktivně spolupracovali s publikem, až jsem byla šťastná, že jsem mimo jejich dosah. :DDD Slečna Jánová se kupříkladu posadila pánovi z první řady do klína a začala si s ním citlivě povídat o prvním sexu. Nebo si dalšího pána vytáhli na jeviště, kde musel předstírat, že utíká před drakem (kterého hrála slečna Jánová) a potom prchal na loďce - tedy ho posadili na stůl a pádlo v ruce měl jen pomyslné. Oba pánové tyto výzvy zvládli se ctí, klobouk dolů.
Téma knihy, které popisovalo herecké zákulisí, pro oba bylo samozřejmě ze života, takže mi to nepřipadalo tolik jako scénické čtení, spíš jako by se divákům vtipně svěřovali s věcmi, které my mudlové neznáme, nevidíme je a neuvědomujeme si je, což bylo velmi sympatické. Jako bychom skutečně seděli u kafe....a cigárka, pokud je někdo z vás kuřák. Já teda ne. :D
Kniha Marie Doležalové je navíc velice zábavná, napsaná s upřímností, sarkasmem a neuvěřitelně milým smyslem pro humor, takže si dovedu představit, že pro ně bylo těžší vybrat co do představení už nedávat, protože už se to tam nevejde, neboť v té knize se perlí v každé jedné kapitole.
Během představení se ze stropu - nebo prostě z horní části balkonku odloupl nějaký kus dřeva nebo....něčeho a jak je Reduta komorní, tak to bylo strašně vidět i slyšet a způsobilo bonusový smích o který se herci ani nepřičinili. Nicméně zareagovali pohotovým: "Padá nám divadlo." :D
Listování putuje po celé republice, takže pokud se vyskytne někde poblíž, určitě neváhejte. Strávíte pohodový večer v přátelské atmosféře a dobře se zasmějete (a to i když vtipy znáte předem :D). Scénický přednes určitých pasáží vás navíc může od herců pobavit ještě víc než v knize, čistě proto, že přidají hlášku navíc, vtipně se zatváří, nebo když vám začnou předvádět natáčení milostné scény, či režiséra v ráži....:D
Na závěr dodám, že mě tohle představení potěšilo ještě něčím: v divadle si své najde skutečně každý. Moje těžce nedivadelní spolužačka, která je však zároveň velikou knihomolkou (ještě větší než já, což se stalo poprvé v mém životě) byla konceptem Listování potěšená natolik, že souhlasila s tím jít do divadla! A co víc - byla pak stejně nadšená jako já! A chce jít příště zas! Jsem divadelní misionář! :D
A to jsem myslela, že Lukáš je na "Listování" vždy přítomen. (Přece jen se to dá očekávat, jak jsi poznamenala.) :-)
OdpovědětVymazatV Redutě jsem ještě nebyla, a říkala jsem si, že to někdy budu muset napravit, ale kdy se k tomu dostanu... that is the question. :-)
Jé, to přirovnání ke třem sestrám je - slovy Devátého Doktora - Fantastic! Óóó, a myslím, že se ti podařilo je trefně zařadit do kolejí v Bradavicích. Teď ještě najít čtvrtou Zmijozelku. :-)
Mno, vzhledem k výrazu slečny uvaděčky bych to viděla tak, že víc lidí v Redutě při první návštěvě bloudí , a že už tam na to jsou zvyklí. :-)
Z knížky jsem četla dvě nebo tři kapitoly/články. Pamatuji si, že to bylo u Maruščiných zážitcích z konkurzů a z natáčení Ordinace - hm, takže asi dva.
Musím se přiznat, že na tvém místě bych jednala stejně. Když mám možnost přečíst si text divadelní hry (nebo románovou předlohu) před představením, tak to většinou udělám. (Ale je fakt, že u filmů/seriálů to mám spíše naopak. Zajímavé.)
Eh, tak já bych byla v tomhle případě radši v bezpečné balkónkové zóně. :-) (Zato na nynější Evitu v Ronacheru bych se ráda umístila do předních řad na interakci s představitelem Che. Bože, to skloňování cizích jmen je někdy...)Děkuji ti za další skvělý tip. :-)
PS: a přeji další úspěchy v divadelním misionářství :D