Lottin (ne)divadelní deníček: Carmen

Carmen je současně pravděpodobně nejnovější brněnská operní inscenace: premiéru měla teprve 18. 3. 2016. A pokud teď překvapeně zvedáte obočí nad tím,že by se v Brně až doteď nehrála Carmen a co je to proboha za pořádky, upřesním jen tolik, že je to premiéra přepracované produkce plus odlišné verze navrch.

Co mě totiž velice překvapilo, když jsem si zjišťovala podrobnější informace o tomto operním díle bylo to, že Carmen existují dvě verze. Ta původní, která je nejblíž tomu, co složil Georges Bizet a verze pro vídeňskou operu, kde chtěli Carmen uvést s jistými změnami - a tak vedle pracovně označené verze číslo jedna vznikla i verze číslo dva. A ta druhá se doteď v Brně hrála, než se rozhodli začít znovu a jinak s verzí první.

V čem se ty verze od sebe odlišují: verze číslo jedna má navíc jednu scénu - hned tu úvodní, kdy vojáci z oken kasárny pozorují dění na ulici a glosují obstrukce milence a milenky, aby přechytračili žárlivého manžela. Verze číslo dvě začíná až scénou následující: příchodem dělnic do továrny na tabák. Verze číslo dvě má zase oproti tomu balet navíc ve čtvrtém dějství. Dalším rozdílem je, že verze číslo jedna má mluvené dialogy, zatímco verze číslo dva recitativy.

Když se ještě vrátím k mým slovům z druhého odstavce, kde zdůrazňuji, že Brno se do Carmen pustilo "znovu a jinak", jde o to, že přesunuli časové zasazení děje do 20. let 20. století, takže Carmen, kterou si všichni intuitivně představují v korzetu a červeným květem ve vlasech, získala jakýs "evitovský" vzhled, který ji velice prospěl a oživil.

Ono hýbat s časovým zasazením je sice na jednu stranu odvážné, ale v opeře zase ne tolik, protože už se to děje tak masově.

No nicméně výtvarník Aleš Valášek vytvořil na jevišti malé a velké zázraky. Malé v detailech navíc, velké ve vší pompéznosti scény, protože nic většího a krásnějšího jsem zatím na prknech Janáčkova divadla neviděla. Pan Valášek je rozhodně velká vysvitající hvězda nejen naší scény: při pročítání jeho životopisu jsem narazila i na takové věci jako práce pro Royal Albert Hall. A moje muzikálová duše se potěšila zjištěním, že pracoval pro německý muzikál Rebecca, kde působil jako asistent scénografa. (A tím jeho muzikálová kariéra nekončí, ale vyzdvihuji právě Rebeccu jako můj oblíbený kus a nedávno jsem o ní psala, což je asi prostě osud. :D)

Brněnská Carmen je po vizuální stránce rozhodně nezapomenutelná. Veliké kulisy, které nesloužily pouze jako něco na pozadí, ale zpěváci s nimi neustále nějak pracovali a tvořily tak živou část představení, měnily ho a dokonce i překvapovaly (např. když Carmen nečekaně v záchvatu vzteku otevřela jednu z krabic, ze které se vyvalila spousta tabákového listí). Nejnápadnější bylo asi když sboristky během pravděpodobně nejslavnější árie Carmen (a troufla bych si říct nejprofláklejší operní melodie) Habanera tím listím začaly v rukou jemně šustit a tvořilo to pozoruhodný zvuk na pozadí. Představte si vášnivou horoucí Habaneru a do toho na pozadí uklidňující zvuk šustícího listí - ten kontrast jaký to vytvořilo byl úchvatný. Dalším nápaditým prvkem byla hra se stíny - z divadla je člověk typicky zvyklý, že jsou herci nasvíceni seshora reflektory - co když se to ale obrátí a pracuje se s podsvícením zespoda? To vám byla nádhera!

Další pozoruhodnou součástí představení byl fakt, že v Carmen se pracuje s doslova celým prostorem jeviště. Pódium Janáčkova divadla je totiž mnohem "hlubší" a sahá mnohem dál, než co jsem si zatím myslela a než co ve většině představení ukazují (což chápu, ono to asi není lehké ten prostor zaplnit). Když jsem to tedy uviděla poprvé, myslela jsem si že je to jen nějaký chytrý trik se světly, že to přece není tak veliké...ale ono je! Myslíte, že je to tak ve všech divadlech? Že vidíme jen část jevištní plochy, že za kulisami je ještě "něco dál"? Teď mě to fakt zaujalo.

---

Tak či tak "plné" jeviště neodhalovali úplně vždycky. Zaprvé by to tak nemělo ten efekt, zadruhé by se to nehodilo do každé scény. Nicméně tam byly okamžiky kdy početný sbor pomalu kráčel dál a dál a pomaličku mizel ve stínech, nebo se z nich naopak vynořoval a do toho ta nádherná hudba...jen si to znovu vybavuji a zase mi naskakuje husí kůže.

No jen bych snad oželela tylovou oponu, která byla opět v akci. Narozdíl od Dona Giovanniho už nebouchla pokaždé, když dopadla na jeviště (nebo jsem to možná z balkonku už nemohla slyšet?), ale přece jen mě zase tak neohromila. Ty projekce jsou vždycky takové jakési zašedlé a člověk by se bez nich i obešel a v árii Escamilla mě ta opona už naštvala protože - sakryš on má chudák za celou tříhodinovou operu jedinou árii a oni mu do ní (i když jen asi na nějakých třicet vteřin, no) spustí tu oponu! Pf! Nechte pozornost celou dobu na něm! :D

Kostýmy byly unikátní. Doslova. Pan Valášek totiž pro brněnskou inscenaci nenavrhl pouze kostýmy, ale dokonce i látky, vytvořené speciálně pouze pro Carmen. Nádherné květované vzory, které nosily sboristky a Carmen - na první pohled stejné, na druhý pohled ale odlišné a každý něčím originální. A strašně krásné!!!

Poslední dějství pro mě bylo z kostýmového hlediska nicméně nejzajímavější. Po celé představení se totiž kostýmy držely toho stylu, který jsem nazvala evitovský (ovšem vy, kteří máte v hlavě i něco jiného než muzikály čtěte: 20. léta 20. století) aniž by v sobě měli nějaké výrazné španělské prvky. To vše se mění v posledním dějství: předně se odehrávají býčí zápasy, takže Escamillo se objevuje v toreadorském oblečení, které je pravděpodobně nejnepřehlédnutější kostým celé inscenace: výrazně žlutý, prošívaný černou, působící tradičním dojmem (nakolik by se to za tradiční označit dalo už já samozřejmě ale nevím) a představitelem Escamilla nošený tak důstojně.

Carmen a sboristky v tomto dějství měly měly velice elegantní černé šaty, typické červené jehlice ve vlasech (které mají nějaký vlastní název, ale naprosto mi vypadl z hlavy) a vějíře. V kombinaci s hudbou, choreografií a scénou to byl po všech stránkách tak dokonalý pohled, že bez přehánění vyrážel dech.

Obsazení jsem zase jednou měla nádherně mezinárodní. Carmen Maďarka, Don José Ital a Esamillo Čech. Jmenovitě Atala Schöck, Luciano Mastro a Svatopluk Sem.

Je to takové klišé říct, ale v paní Schöck se prostě ta maďarská krev nezapřela a její živočišná divokost a svůdnost v roli Carmen byla neuvěřitelná. Moje první Carmen prostě skutečně byla....Carmen. Se vším všudy. :) Nikdy se za nic nestyděla a především ne za sebe, věděla co chce a cílevědomě si zatím šla a ač se tváří v tvář před smrtí otřásla, přece se jí nakonec postavila hrdě.

Pan Mastro zase předvedl dokonale plynulou přeměnu Josého z lehce stydlivého a upjatého na zamilovaného, z lásky postupně vášnivého, z vášně ukrutného, z krutosti zlomeného a ze zlomenosti šíleného....bylo to jako bych sledovala příběh uvnitř příběhu, jeho podání bylo skvělé.

Pan Sem se mi jako Escamillo předvedl v poměrně obdobné herecké pozici jako v Giovannim, vlastně jsem trošku i poznávala některé jeho svůdnické výrazy, hihi.

(Teď mě tak random napadlo jak moc bych si přála aby se někdy Giovanni a Carmen setkali. Dovedli byste si představit ten duet? Chmmm. Existují operní fanfikce? Tohle bych si ráda přečetla. :D)

No nicméně jako Escamillo byl něžnější, opravdově zamilovaný, trochu obezřetný, protože si nikdy nemohl být jistý, kdy si s ním Carmen zahrává a když se z něj v posledním dějství stal slavný toreador a šel po promenádě s Carmen ruku v ruce, vypadal velice hrdě - hrdě na své postavení, ale i hrdě na fakt, že ona jde právě s ním a že za půl roku už možná vůbec po jeho boku nebude, ale teď je tady a jeho a ta pomíjivost to všechno činila ještě intenzivnějším....s paní Schöck spolu měli velmi dynamickou chemii ten způsob jakým se po sobě dívali, anebo jejich dialog při prvním setkání v sobě měl skutečný náboj.

No a když jsem se takhle nakonec ještě tak pěkně propracovala i k těm dialogům, musím říci, že před obsazením smekám. Francouzština není v našich končinách zase tak často studovaný jazyk jako je spíš němčina a angličtina, takže zatímco ve zpěvu se možná ještě leccos skryje, mluvené dialogy jsou neúprosné a já obdivuji, jak se s tím obsazení vypořádalo. V jazyce lásky naše tvrdá řeč se svým specifickým přízvukem nějak obzvlášť drnčí, troufla bych si říci, ale všichni to podle mě zdařile skrývali a jejich franouzská errrr na mě udělala dojem. Ale tohle by vážně musel spíš posoudit rodilý mluvčí.

Úplně nejkrásnějí dialog bylo podle mě právě ono zmíněné první setkání Escamilla a Carmen - něžnost z jeho strany, okouzlení, ale zároveň i drzost z její...

Co jsem tak mohla posoudit, tak Carmen je současně asi nejpropagovanější a dle mé zkušenosti velmi hojně navštěvovanou operou blížícího se závěru sezony, tak pokud máte možnost, tak určitě neváhejte.

Na úplný závěr bych ještě podotkla, že jsem zatím dospěla k přesvědčení, že Carmen je asi nevhodnější možná "první opera". Ty melodie jsou tak notoricky známé - už při overtuře zaručeně hned od první zahrané noty poznáte, že to je ta melodie co znáte a jen jste si ji neuměli zařadit a co tepve árie Carmen a Escamilla!

Jak Barbara Jane trefně podotkla, člověk si uvědomí: "Nojéje já vlastně celou tu operu znám!'"