OUAT - 15. kapitola

Šla jsem bosa po bílé pláži. Chladné vlny mi omývaly kotníky. Rudozlaté slunce se pomalu začínalo vynořovat z mořské vody a jeho teplo mě zahřívalo holé paže.

"Kde to jsem?" zeptala jsem se.

"Tam, kde jsi si vždy přála být," odpověděl mi vnitřní hlas.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala někoho dalšího, ale pláž byla liduprázdná. Pocit euforie z překrásného místa, kde jsem se ocitla, pomalu vyprchával. Najednou jsem měla stísněný pocit z té absolutní samoty.

"Kdo jsem?"

"Ty nevíš?"

Nemohla jsem si vybavit své jméno. Dívala jsem se na své ruce. Na prsteníčku levé ruky jsem měla snubní prsten. Stáhla jsem ho z prstu a nahlédla jsem na jeho vnitřní stranu, kde jsem objevila iniciály Ch + R. Vůbec nic mi to neříkalo.

"Co se to děje? Co se to se mnou stalo?" ptala jsem se sama sebe a byla jsem z toho zmatená. Měla jsem pocit jako bych byla za mléčně bílou stěnou, za kterou byl zbytek světa, ale já jsem do něj nemohla nahlédnout. Bylo to zvláštní, cítila jsem se dobře a současně tak nějak, jako bych na toto místo nepatřila.

Sluneční svit sílil, až mě z něj bolely oči. Zavřela jsem pevně víčka, abych tomu nepříjemnému jasu unikla.

***

"Už se probírá," uslyšela jsem tichý ženský hlas u své hlavy.

"Paní von Mülheimová. Christine," oslovil mě ten hlas, "otevřete oči."

Chvěla se mi víčka, ale nechtěla jsem, aby mě sluneční světlo znovu dráždilo oči. Něčí prst mi zatlačil na spodní víčko a já jsem reflexivně otevřela oči. To jsem neměla dělat. Točila se mi hlava, a kdybych neležela, tak jsem jistě upadla na zem. Mžourala jsem do slunce a čekala, než si na to světlo zvyknu. Konečně se mé zornice přizpůsobily jasu a já zjistila, že nekoukám do slunce, ale do světla malé baterky, kterou mi žena v modrém lékařském oblečení, které patřil hlas, svítila střídavě do jednoho a do druhého oka a zkoumala reakci mých pupil. Zřejmě byla se svým zjištěním spokojená, protože baterku zhasla a já se mohla porozhlédnout, kde to jsem. Pohnula jsme hlavou na stranu, ale moc mi to nešlo. Něco mě nepříjemně tlačilo v krknu a ústech. Podívala jsem se dolů a zjistila, že jsem připojená na dýchací přístroj.

"Slyšíte mě?" zeptala se žena znovu.

Nešlo mi pohnout hlavou, tak jsem jen na znamení souhlasu pomalu mrkla očima.

"Výborně. Poslouchejte mě. Já vám teď pomalu vyndám z krku tracheální intubační trubici a uvolním vám krk. Bude to trochu nepříjemné, ale bude to jen chvilička," uklidňovala mě.

"Můžeme začít?" otázala se ještě a já jí opět mrknutím dala najevo souhlas.

Lékařka odpojila hadici napojenou na dýchací přístroj a vytáhla mi trubičku z krku. Cítila jsem, jak mi plast škrábe v krku. Konečně to bylo venku. Rozkašlala jsem se.

---

"To hned přejde," otřela mi rty. "Zkuste pomalu polknout," instruovala mě dál. Měla pravdu, už to bylo lepší.

"Já…," pokusila jsem se promluvit, ale můj hlas zněl jak skřehotání žáby.

"Pomalu, nespěchejte."

"Kde to jsem?" podařilo se mi říct, alespoň trochu srozumitelně.

"Jste v Presbyteriánské univerzitní nemocnici v New Yorku."

Rovnala jsem si v hlavě její sdělení. Co mě však v tu chvíli trápilo nejvíc, bylo to, že jsem si nedokázala uvědomit, kdo jsem. Lékařka mě oslovila paní von Mülheimová, ale já jsem to jméno vůbec neznala. Nemocnice v New Yorku. Co tady dělám?

"Co se mi stalo?"

"Pamatujete si něco?"

"Ne."

"Víte, kdo jste?"

Zavrtěla jsem záporně hlavou. Nemocniční pokoj se se mnou nebezpečně rozhoupal. Chytla jsem se bezpečnostního madla postele a při té příležitosti jsem si všimla zavedené kanyly do hřbetu mé ruky.

Lékařka si mě zkoumavě prohlížela. "Jmenujete se Christine von Mülheim. Jste Rakušanka. Váš manžel se jmenuje Ralf von Mülheim. Máte devítiletou dceru Sophii."

Dívala jsem se na ní nechápavě.

Položila mi chlácholivě ruku na mou dlaň. "To bude v pořádku. Já teď na chvíli odejdu, ale za chvíli se k vám vrátím, ano? Zatím tu s vámi zůstane sestra," kývla hlavou k druhé ženě stojící z druhé strany nemocničního lůžka.

Pokusila jsem se o souhlasný úsměv, ale moc se mi to nedařilo. Sestra šla přivřít okno a já se rozhlížela po nemocničním pokoji. V pokoji jsem byla jediným pacientem. Kolem mého lůžka bylo několik monitorů na nichž se zobrazovaly mé životní funkce a nějaké další přístroje, u kterých jsem netušila, k čemu jsou. Podle zařízení pokoje jsem usoudila, že jsem asi na jednotce intenzivní péče.

Proč jsem tady? Co se mi stalo? namáhala jsem mozek, ale moje paměť evidentně stávkovala.

"Sestřičko,…prosím, co je dnes za den?"

Sestra ke mně přistoupila: "Dnes je desátého září. Už jste tady pátý den."

"Co, …co se mi stalo?"

"Někdo vás postřelil."

"Cože?" po této informaci jsem si uvědomila podivnou tupou bolest v hrudníku.

"Nebojte se, to nejhorší už je za vámi. Profesor Jones odvedl skvělou práci," usmála se na mě povzbudivě.

Lékařka se vrátila a přivedla s sebou svého kolegu. "Paní von Mülheimová, toto je profesor Jones, který vás operoval."

"Dobré odpoledne, paní von Mülheimová. Jak se cítíte," otázal se profesor Jones.

"Bolí mě na hrudi."

"To je v pořádku. Dostala jste zásah do zad. Zasažen byl dolní plicní lalok pravé plíce. Kulka se zarazila o žebro. Na to, jak vaše zranění vypadalo vážně, se velmi pěkně hojí. Jsem přesvědčený, že se brzy zotavíte."

"Kdo mě střelil? Proč?"

"To vyšetřuje policie. Já zatím nemám žádnou bližší informaci. Každopádně až se budete cítit lépe, bude s vámi chtít policie mluvit. Ale to má zatím čas. Přejete si, abych zavolal vašeho manžela?"

Proč si nemůžu vzpomenout na svého manžela? V hlavě jsem měla jak vymeteno.

"Pane profesore, nemůžu mít něco s mozkem?" zeptala jsem se stísněně.

"Proč?"

"Já, já si na nic nevzpomínám."

"To je přirozené, že si na ten incident nevzpomínáte…"

"Ale já si nevzpomínám ani na manžela nebo dítě, o kterých mi paní doktorka říkala."

Profesor se zamyslel. "Možná bude lepší, když vám uděláme ještě CT mozku. Je pravda, že jste byla v bezvědomí docela dlouhou dobu. Teoreticky mohlo dojít k nějakému poškození," řekl spíš pro sebe.

***

O hodinu později se do mého pokoje dostavil muž asi kolem pětatřiceti let s malým děvčátkem. Mezi dveřmi se mu děvčátko vytrhlo z ruky a vrhlo se ke mně.

"Mutti, mutti!" vyskočilo na lůžko. Objalo mě kolem krku a políbilo. Odvodila jsem si, že příchozí musí být můj manžel s dcerou Sophií. Jejich přítomnost mi však byla tak nějak lhostejná, jakoby to byli úplně cizí lidé.

Pan von Mülheim přistoupil k lůžku a sundal dceru na zem. "Jak se cítíš, drahá?" otázal se účastně.

"Dobře, jen jsem trochu unavená," podívala jsem se prosebně na lékařku. Pochopila mou němou žádost a návštěvu vyprovodila ven. Holčicce se odcházet moc nechtělo, ale musela poslechnout autoritativní příkaz svého otce. Ještě se ke mně stihla přitočit a ujistit mě, že zítra přijde zase.

Když se za nimi zavřely dveře, zavřela jsem vyčerpáním oči.

"Odpočiňte si, Christine," doporučila mi lékařka a odešla z pokoje.

***

Byla už tma, když mě probudilo cvaknutí zámku, jak někdo vzal za kliku pokoje. U lůžka mi svítila malá lampička s tlumeným světlem, aby mě nerušilo ve spánku. Pozorovala jsem postavu, která se potichu blížila z přítmí ke mně. Ze tmy se vynořil vysoký muž. Jeho temné, hluboko posazené oči si mě pátravě prohlížely. Upřeně jsem ho sledovala s podivným, stísněným pocitem v útrobách.

"Christine, jsi vzhůru?" pronesl nejistě.

"Kdo jste?" zeptala jsem se ostražitě.

Svraštil čelo. "Já jsem Ben, Ben Lewis. Ty si na mě nepamatuješ?"

Zavrtěla jsem hlavou. Vypadal, že ho to zdrtilo.

"Ach, Christine. Říkali mi, že si nic nepamatuješ, ale myslel jsem si, že to nebude až tak zlé…" Přistoupil ke mně a vzal mou ledovou ruku do svých teplých dlaní.

"Odpustíš mi někdy?"

"A co vám mám odpustit?"

"Vám? Christine, přísahal jsem, že tě ochráním, ale nedokázal jsem to," odvrátil smutný pohled.

Nevěděla jsem, o čem to mluví. Byla jsem ze všeho zmatená a hlavně rozčarovaná sama ze sebe. Ti lidé, kteří mě dnes navštívili, o mně mají evidentně starost a já nejsem schopná na to adekvátně reagovat.

"Odpusť mi, Christine," držel mi ruku, která se pod jeho dlaněmi začala rozehřívat.

Jeho dotek jakoby mi dodával energii a uklidňoval mě. Cítila jsem se unavená a ospalá. Asi mi začaly zabírat léky proti bolesti. Zavřela jsem oči a v mžiku usnula.

Ben stál u Christinina lůžka celý zničený. V Christinině obličeji se odrážely útrapy předchozích dní, kdy byla zraněná a následně podstoupila závažnou operaci hrudníku. K tomu všemu se zdálo, že opravdu ztratila paměť. Profesor Jones ho o této skutečnosti informoval, ale Ben se o tom musel sám přesvědčit. Není přece možné, aby si na něj nepamatovala, když k němu něco cítí, jak se mu vyznala těsně před tím, než upadla do bezvědomí. Teď však pochopil, že je to pravda. Bude si ji tedy muset získat znovu, umínil si. Zvedl její dlaň a jemně jí políbil.

"Spi, lásko," zašeptal a potichu odešel z pokoje.