OUAT- 18. kapitola

Bylo už kolem půlnoci, když jsem se vzbudila. Usnula jsem v obývacím pokoji ve vysokém křesle u krbu. Oheň už pohasl a jen žhavé uhlíky byly známkou, že ještě před chvílí hořel a zahříval místnost. Zimomřivě jsem se otřásla, přitáhla si župan víc k tělu a rozečtená knížka mi upadla na podlahu. Sophie už dávno spala a Claire odešla do domku pro hosty. Ben měl večer vystoupení a do Brookfieldu se měl vrátit až zítra dopoledne.

Najednou odněkud zavanul chladný noční vzduch. Asi jsem nezavřela v kuchyni okno, pomyslela jsem si. Zvedla jsem se, zhasla lampu a vydala se do kuchyně. Ve velkém domě jsem se už vyznala i potmě. Došla jsem do kuchyně a rozsvítila světlo nad kuchyňskou linkou. Zkontrolovala jsem okna i francouzské dveře do zahrady, ale všechno bylo zavřené. Kde se ten průvan vzal? Natočila jsem si sklenici vody a otočila jsem se, abych zhasla světlo.

V pološeru kousek ode mě stál neznámý muž. V očích měl divoký výraz. Stihla jsem si všimnout, že v ruce drží velký kuchyňský nůž, který si musel vzít ze stojanu na lince. Reflexivně jsem ustoupila dozadu. Strachy se mi stáhlo hrdlo.

"Ale, ale, ale, snad by ses mě nebála," pronesl rádoby chlácholivě. "Taková pěkná panička a tak sama v takovém velkém domě."

Cítila jsem srdce až v krku. Usilovně jsem přemýšlela, co bych mohla použít jako zbraň na neznámého muže, kdyby se ke mně přiblížil.

"Manžílek není doma a nechá tě tady s tím malým capartem úplně samotnou, co?" pokračoval ve svém monologu.

Sophie!! Jak ví, že je v domě Sophie?! Sophie přece spí v patře ve svém pokoji. Studený pot mi začal stékat po páteři.

"Co, …co chcete?" podařilo se mi ze sebe dostat přiškrceným hlasem. Nesmím dát najevo strach. Nesmím ohrozit spící dítě. To byla jediná myšlenka, ke které jsem se upnula.

"Co chci?" zeptal se konverzačně. Udělal krok ke mně a přitom si pohrával s nožem v ruce. Couvla jsem ještě dál, ale za mou už byla jen kuchyňská linka.

"No, myslím si, že bychom si mohli udělat pěkný večer. Co ty na to?" zeptal se a v okamžiku byl u mě.

Slabě jsem vykřikla. Odložil nůž a chytil mě za krk. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale neměla jsem tolik sil. Špatně se mi dýchalo a zraněná plíce nestíhala plnit svou funkci bez odpovídajícího množství vzduchu. Druhou rukou mi strhl župan. Stála jsem přiražená na kuchyňskou linku zcela bezmocná před jeho hrubou silou.

"Prosím, neubližujte mi," zašeptala jsem ještě.

---

"Jen pěkně pros, však se dočkáš," pronesl chraptivě. "Když budeš rozumná, tak si pěkně užijeme a malé slečně se nic nestane," uchechtl se. Věděl moc dobře, že jsme mu obě vydané zcela napospas. Cítila jsem, že se o mě pokouší mdloba, ale zmobilizovala jsem všechnu sílu, abych neomdlela.

Přejel mi prsty po obličeji. Pokračoval po krku až k lemu noční košile. Dívala jsem se na něj paralyzovaná strachem. Mohla jsem se pokusit mu, alespoň vrazit koleno do rozkroku, ale byl příliš blízko. Taky jsem netušila, jakou by to u toho muže vyvolalo reakci. Připadala jsem si, jako bych stála před kobrou a čekala jestli zaútočí nebo ne.

"Jestli jen cekneš, tak se spolehni, že ten nůž použiju," pronesl výhružně. Stál tak blízko u mě, že jsem jasně cítila jeho vzrušení. Hnusil se mi a hnusilo se mi už jen i pomyšlení na to, co se chystal udělat. Neměla jsem však na výběr. Pokud mu bez odporu dovolím udělat, co chce, tak snad potom odejde a neohrozí Sophii.

Sevřel do dlaně lem noční košile a hrubě s ním škubnul. Látka povolila a odhalila mi ňadra. Vzal jedno do dlaně a žádostivě k němu přisál vlhké rty. Dusila jsem se hnusem a cítila jsem, že se mi zvedá žaludek.

Muž přestal vnímat okolí a hladově mě líbal na prsou a bolestivě mi je mačkal. Slzy mi stékaly po tvářích. Snažila jsem se nekřičet. Chytil zbytek noční košile, která mi ještě držela na těle, a strnul jí na zem. Stála jsem před ním úplně nahá. Uvolnil mi ruku z krku, aby si mohl rozepnout kalhoty. Konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Využila jsem toho, že se soustředil na sebe a šátrala kolem sebe po něčem, čím bych ho mohla omráčit. Podcenila jsem ho však. Všiml si, co zamýšlím.

"Tak takhle ne, děvče. Na něčem jsme se přece dohodli," pronesl hněvivě a uhodil mě pěstí do čelisti, až jsem se sesunula na zem. Už na nic nečekal a zalehl na mě připravený mě znásilnit.

***

V příštím okamžiku jsem však byla volná. Ze tmy se vynořil Ben s obličejem zkřiveným zuřivostí. Strhl toho násilníka ze mě.

"Ty parchante!" vrazil mu pěstí až upadl.

Snažila jsem se posbírat ze země. Třásla jsem se tak, že jsem znovu upadla na zem.

Oba muži se bili pěstmi hlava nehlava. Ben byl konstitucí větší a brzy nad svým protivníkem získal převahu. Nakonec se mu podařilo násilníka chytit do kravaty a jedním pohybem mu zlomil vaz.

Omdlela jsem.

Probrala jsem se z bezvědomí v okamžiku, kdy mě Ben nesl do mého pokoje.

"Bene," zašeptala jsem.

"Vydrž, lásko, už je po všem," otevřel dveře do ložnice a položil mě na postel. Vzal deku a pečlivě mě do ní zabalil.

"Jsi v pořádku? Nezranil tě, ten hajzl?" pátravě si mě prohlížel.

"Ne, myslím, že mi nic není. Kdybys nepřišel, on by mě…," vzlykla jsem.

"Pšš," objal mě.

Chytila jsem ho křečovitě kolem krku a vzlykala mu do ramene.

"Kdo to byl? Kde se tu vzal? Proč…"

"Už je dobře, Christine. Už jsi v bezpečí," uklidňoval mě.

"Sophie! Kde je Sophie!" najednou jsem si uvědomila. Musím se přesvědčit, že jí ten parchant nic neudělal.

"Jdu jí zkontrolovat," zvedl se Ben z postele. "Nikam nechoď," přikázal mi.

Kývla jsem, že poslechnu.

Ben se rozeběhl po schodech do patra, kde měla Sophie svůj pokoj. Cestou se tiše modlil, aby dítě našel v pořádku. Dveře Sophiina pokoje byly zavřené. Pomalu vzal za kliku a potichu je otevřel. Sophie ležela ve své posteli a spala klidným spánkem bezstarostných dětí.

"Díky bohu," přistoupil k ní. Přikryl jí odkopanou pokrývkou a potichu odešel.

***

Vrátil se do kuchyně, kde na podlaze ležela mrtvola násilníka. Ben znal svou povahu. Nikdy neměl daleko k tomu, aby potrestal jakoukoli nespravedlnost, ale ještě nikdy člověka nezabil. Sundal ze stolu ubrus a mrtvolu zakryl. Vzal telefon a zavolal místní policii. Doufal, že Daniel bude mít službu.

"Policie Brookfield," ozval se známý úřední hlas ve sluchátku.

"To jsi ty, Danieli?" zeptal se Ben.

"Jasně, Bene, co se děje?"

"Zabil jsem člověka," odmlčel se. "Chtěl znásilnit Christine."

"Ježíši, Bene. Hned tam jedu."

"Díky, Dane. Jen žádné sirény, ano? Nemusíme vzbudit celé okolí."

"Jasně. Už jsem na cestě."

Ben vytočil další číslo. Tentokrát na rodinného právníka Johna Newmana.

"Johne, promiň, že tě zase tahám takhle z postele," omlouval se dopředu.

"Už jsem si zvykl, Bene. Co se děje? Zabil jsi někoho?" zopakoval svůj oblíbený bonmot.

"No, obávám se, že tentokrát ano," odtušil Ben.

John se odmlčel.

"Kde jsi?"

"Doma. V Connecticutu. Budu tě potřebovat, Johne. Pokud můžeš, tak prosím, přijeď co nejdřív."

"O.K., už jedu," ubezpečil ho přítel.

***

Ben cítil, jak z něj vyprchává adrenalin. Vrátil se do Brookfieldu hned po představení, poháněn touhou být s Christine co nejdřív. Když však dorazil domů a uviděl toho bastarda co dělá, okamžitě viděl rudě a přestal se ovládat. Zápasil s ním s jedinou myšlenkou. Už jednou nedokázal Christine ochránit a podruhé to nepřipustí. Musí toho chlapa zneškodnit. Byl vzteky bez sebe, a když se mu podařilo chytit násilníka do kravaty už neváhal a jedním pohybem ho zbavil života. Ne, nelitoval toho. Cítil se za Christine i Sophii zodpovědný a nikomu nedovolí, aby jim někdo zkřivil vlas na hlavě.

Odešel z kuchyně. Před dveřmi Christinina pokoje se na chvíli zastavil. Bylo až přízračné, jak se situace podobala tomu, co se událo před deseti lety. Tenkrát se ho však Christine bála tak, že před ním utekla. Tenkrát to pro něj bylo tvrdé, ale teď by to už nezvládl. Christine musí pochopit, že to udělal, aby jí i dceru ochránil. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř.

***

Christine seděla na posteli tak, jak jí tam zanechal. Z bledého obličeje na něj hleděly dvě vyděšené oči.

"Sophie?" zašeptala.

"Je v pořádku. Spí. Nic neví," snažil se na ní usmát.

"Už jsi volal policii?"

"Ano, jsou na cestě. Za pár minut tady budou." Přisedl si k Christine na postel. Vzal její ledové ruce do svých dlaní a začal je třít, aby se trochu zahřála. Neodtáhla se od něj.

"Bene, co budeme dělat?"

"Necháme to na policii. Už jsem pro jistotu volal svému právníkovi. Za dvě hodiny by tu mohl být."

"Bene, …děkuju. Děkuju, že jsi přišel. Myslela jsem, že umřu," rozvzlykala se.

Ben si jí přitáhl do náručí. Držel jí a jemně jí hladil vlasy. Když se trochu uklidnila, trochu se od něj odtáhla. Okamžitě jí pustil.

"Bene, …já, …já když jsem tě viděla, jak s ním zápasíš. Já, …já jsem si vzpomněla …na všechno," zajíkla se.

Bylo to absurdní. Vedle v kuchyni leží mrtvola muže, kterého zabil, ale Ben byl šťastný. Konečně se mu vrátila zpět jeho Christine.

***

Bylo to jako déjàvu. Jenže tentokrát to bylo jiné. Moje paměť odhodila závoj zapomnění a mně se vybavil můj život z doby, než jsem se probrala v nemocnici. Tenkrát to bylo také v Benově domě, ale místo jednoho násilníka mě ohrožovali dva zloději, kteří v noci vnikli do domu a netušili, že není prázdný. Tenkrát jsem poprvé viděla Bena v jakémsi stavu nepříčetnosti. Ben se s oběma zloději vypořádal holýma rukama, ale vyděsil mě tak, že jsem před ním utekla. Teď se podobná situace zopakovala, ale já jsem byla Benovi vděčná, že mě včas zachránil a ušetřil mě tak hrozné zkušenosti, ze které bych se hned tak nevzpamatovala.

V myšlenkách se mi vše poskládalo tak, jak mělo. Vrátily se vzpomínky na mou dceru a manžela. Na setkání s Benem po deseti letech. Na výbuch vzteku Ralfa, když se z nějakého anonymu dozvěděl, že Sophie není jeho, ale Benova.

Ben se na mě díval. V jeho očích jsem četla hluboký cit.

"Bene, ach Bene. Miluju tě." Objala jsem ho. Přitáhl si mě k sobě a políbil.

***

Na štěrkovém písku před hlavním vchodem do domu zastavilo policejní auto. Mělo zapnutý modrý maják, ale Daniel nezapnul sirénu, jak ho Ben žádal.

Ben Daniela zaznamenal první. "Obleč se, Christine. Odnesu Sophii ke Claire, abychom jí nevzbudili."

Oblékla jsem si první věci, které mi přišly pod ruku. Neměla jsem sílu jít do obýváku za Benem a znovu vidět toho parchanta. Čekala jsem, až pro mě přijdou sami. Snažila jsem si trochu upravit vlasy, ale moc se mi to nedařilo. Cítila jsem, jak mi začíná natékat čelist po ráně, kterou mi uštědřil ten bastard.

Asi za čtvrt hodiny se do mého pokoje vrátil Ben i s Danielem.

"Jak se cítíte, Christine?" ptal se Daniel. V otevřených dveřích jsem zahlédla další policisty, kteří začali v domě zajišťovat místo činu.

"Myslím, že budu v pořádku."

"Hned ráno tě odvezu za profesorem Jonesem, aby tě prohlédl," nechal se slyšet Ben.

"Dobře, ale teď vás oba vyslechnu," posadil se Daniel do křesla a vytáhl notes.

Z následujícího rozhovoru s Danielem vyplynulo, že ten muž, který mě napadl, byl hledaný sexuální deviant se sadistickými sklony, který před měsícem uprchl z léčebny v New Havenu. Za tu dobu stihl napadnout už pět žen. Vždy si nějakou vytipoval a sledoval ji až do domu, kde bydlela a v příhodnou chvíli jí napadl. Jedna z napadených žen dosud leží v nemocnici v kómatu.

Po této informaci jsem se otřásla hrůzou. Měla jsem obrovské štěstí, že se Ben vrátil domů dřív, než zamýšlel.