Rudolf, Affaire Mayerling - 1. jednání

Aneb další muzikál o životě člena rakousko-uherské císařské rodiny, tentokráte korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, též známé jako Sisi.

První otázka, která může v souvislosti s tímto muzikálem napadat je, jestli je to pokračování muzikálu Elisabeth, zpracovávajícího životní příběh jeho matky. Odpovědí je velké ne, tyto muzikály nemají nic společného, Smrt zůstává v Rudolfovi pojmem abstraktním a tudíž psána s malým s (tedy pro nás. Němci podstatná jména píší s velkým tak jako tak, heh :D). Alžběta samotná se v Rudolfovi pro jistotu vůbec neobjevuje, je pouze párkrát zmíněna a její fotografie zaujímá čestné místo na pracovním stole císaře.

Titulní roli hraje můj velký oblíbenec Drew Sarich, nicméně se zdržím fanynkovských výlevů (a bylo by jich hodně) a zaměřím se čistě na děj.

Muzikál se za velkolepého hudebního prologu otevírá poněkud bezútěšným pohledem na Rudolfovo manželství se Stefanií belgickou, kterou si zahrála geniální Wietske van Tongeren. Ponurý tikot hodin a zoufalá propast mezi manželi navozuje stísněnou atmosféru.

Rudolf je zmítaný záchvaty kašle a Drewův make-up je záměrně udělaný tak, aby vypadal přepadle a unaveně.

Na následující scénu na jeviště přichází i company, je zde vyobrazen drtivý protiklad šlechty a prostých lidí, luxusu a chudoby. Rudolf sice soucítí s těmi, kteří dřou bídu s nouzí a protestuje proti šlechtě, která ač nepracuje, tak si žije ve zlatě, ale jeho hlas bohužel neznamená nic a i on je ironicky za své postavení kritizován.

---

Na jeviště poté vchází František Josef (Claus Dam) a my se dozvídáme, že slavnostní scéna je na počest výročí jeho čtyřicetileté vlády. Nacházíme se v Hofburg Theater, které toho dne poprvé zasvítí elektrickým proudem.

Průběh večera naruší vpád šílené zoufalé ženy, která revolverem nejprve míří na členy císařské rodiny, ale nakonec si před očima všech prostřelí hlavu. Rudolf, tak často uvažující nad smrtí, přichází k mrtvé ženě. Na místo rovněž přichází Rudolfův největší politický nepřítel Eduard Taaffe (Uwe Kröger) a Mary Vetserová (Lisa Antoni). Taaffe se snaží Rudolfa dostat pryč od těla, zatímco Mary z prstů mrtvé vyprostí pistoli.

"Ale proč?" ptá se Rudolf.

K jeho údivu je to neznámá dívka, která odpovídá: "Občas je lepší umřít znenadání, namísto pomalého přibližování se k smrti s každým novým dnem."

Rudolf od Mary udiveně přijme pistoli, kterou mu s těmito zvláštními slovy předává. Na místo však přichází Marie Larischová (Carin Filipcic), Rudolfova sestřenice a rodinná přítelkyně Vetserových a odvádí Mary pryč.

Taaffe se vytrácí a Rudolf s mrtvolou znovu zůstane sám. Uvažuje o tom, že smrt vlastně může být vysvobozením z utrpení, které přináší život.

Přesouváme se do císařovy pracovny, který právě křičí na Taaffeho za hrubé pochybení ochrany císařské rodiny a za skandál způsobený protestní veřejnou sebevraždou bezejmenné dívky. Aby toho nebylo dost, císař se cítí pobouřen novinovými články nějakého Julia Felixe, který se bez servítek obouvá do císařovy vlády. Jak víme, Julius Felix byl pseudonym právě korunního prince Rudolfa. Ten na scénu v tuto chvíli ostatně sám přichází, stále rozrušený z toho co se stalo. Chce si o mrtvé dívce promluvit s otcem, ten ale diskuzi na toto téma zásadně odmítá. Tím ovšem spory otce a syna nekončí a v duetu "Du willst nicht hören" se zásadní odlišnosti v jejich způsobu uvažování a především o pohledu na budoucnost říše vygradují. Hádka končí císařovým chladným příkazem ať se stará sám o sebe a svoji ženu a do vlády se neplete. Frustrovaný Rudolf odchází.

Následující scéna je na veselejší notě. Slunečný den někde ve vídeňském parku, srdeční lidé vyměňující si pozdravy a především Mary a Marie na procházce. Přesně ten samý úryvek z Rudolfova článku, který tak rozčilil Františka Josefa, teď Mary nadšeně předčítá své společnici a očividně je velikou obdivovatelkou neznámého Julia Felixe.

Stejně jako císař káral svého syna, že je snílek, i Marie se rozčiluje, že Julius Felix není žádný muž, ale pouhá idea a Mary by o něm pro vlastní dobro měla přestat snít. Mary se zároveň - značně ironicky - naváží do Rudolfa. Jeho pohnutí sebevraždou oné dívky považuje za přetvářku, chladnou masku, jakou nasazují všichni "jeho druhu". Marie se před Mary svého bratrance zastává jen marně.

Jak jejich konverzace pokračuje, dozvídáme se, že se chystá ples, kam si dámy musí vybrat vhodné šaty. A o umění dámské elegance pojednává následující píseň "Ein hübscher Krieg".

Následující "Mary's Lied" je zase prodchnutá nadějemi Mary o tom, že nalezne svoji spřízněnou duši, někoho jako....Juliua Felixe.

Vracíme se do císařského domu, ve scéně tak podobné úvodní. Rudolf, Stefanie a smutná rozdílnost jejich světů. Stefanie rozjímá nad dvěma náhrdelníky a neví, který si pro nadcházející bál vzít. Rudolf oproti tomu usilovně vymýšlí jak se plesu vyhnout - což vzhledem k přítomnosti německého císaře Viléma není možné. Stefanie si konečně vybere svůj náhrdelník.

"Tenhle matka nesnášela," poznamená Rudolf.

"Takže pro mě je to ten pravý," odsekne Stefanie. "Nezapomeň Vilémovi pogratulovat k narození syna. Už pátého," pokračuje korunní princezna.

"Jestli bude v tomto trendu pokračovat, tak do konce století zdvojnásobí německou populaci," perlí Rudolf a rozesmívá touto poznámkou publikum.

Stefanie na to reaguje tak, že jeden malý Habsurk by pět synů z Německa zastínil, ale Rudolf na to nenachází slov.

Opona se zvedá pro taneční scénu, aneb muzikálové plesy jsou ty nejlepší plesy!

Rudolf trpí dvorskými formalitami a nijak zvlášť si ples a špičkování Stefanie neužívá. To se ale mění ve chvíli, kdy je mu představena Mary. Rudolf se snaží s Mary nenuceně, všeobecně a především prázdně konverzovat, ta na něj ale s rázností sobě vlastní spustí s revolucí a začne mu posměšně citovat článek...jeho vlastní článek. Jaké je tedy její překvapení, když Rudolf začne onen text zpaměti odříkávat spolu s ní. Ti dva si skutečně mluví z duše a tak Rudolf požádá Mary o další tanec a ta jeho přání vyhoví. Rudolf na Mary zkouší obvyklé flirtovací finty, ona ale zůstává rezervovaná a po svém odchodu ho zanechává zcela zmateného, ovšem okouzleného zároveň.

Pánská společnost, urozená a elegantní, se po zářivém plese ocitá ve vykřičeném domě, kde je Rudolf pravidelným návštěvníkem. Rudolf dnes večer ovšem radovánek nedbá, přehlíží místní dámy i posměšky pánů.

Přichází můj oblíbený duet Mary a Rudolfa "So Viel Mehr". Mary sedí doma, snaží se soustředit na čtení, ale myšlenky jí pořád utíkají k Rudolfovi. Ten stále sedí v onom pochybném baru, nyní už docela sám a ani jemu nejde z hlavy dnešní setkání s tou pozoruhodnou mladou dámou.

Mary chtě nechtě uznává, že ač Rudolf představuje vše, co je jí proti mysli je...jiný.

Rudolf oproti tomu obdivuje Maryinu upřímnost, nespoutanou svobodu a mladickou přirozenost a svěžest.

A teď zpátky k trochu prozaičtější scéně - ocitáme se v kanceláři Taaffeho. Ten těšně před výslechem editora Rudolfových článků, pana Szepse, rozjímá nad myšlenkovými pochody člověka povolaného k výslechu. "Zabaví mi majetek? Zavřou mě do vězení?"

Rozhovor se Szepsem ovšem není k Taaffeho spokojenosti. Nezjistí identitu Julia Felixe, ani na něj nezapůsobí dostatečně výhružně, aby přestal jeho články publikovat. Tím Taaffeho starosti nekončí. Má silné podezření, že neznámým pisálkem je Johann Salvator, člen císařské rodiny a pokud by se takové podezření vyjevilo jako pravdivé, ocitnul by se v choulostivé situaci, protože jsou lidi, které zkrátka není záhodno kompromitovat.

Nakonec se uchyluje k radikálnímu řešení a nechává zničit Szepsovu kancelář, ovšem ne svým jménem či lidmi přímo pro něj pracujícími, samozřejmě.

Jak Taaffe poroučí, tak se taky stává a Szepsova kancelář je zdemolována. Na scéně se zjevuje i velká postava maďarských dějin hrabě Andrássy (hraný úžasným Robertem D. Marxem, aneb dávejte mu už větší role, sakryš :D), ke kterému Rudolf obdivně vzhlížel už od dětských let. Proto se s ním také náležitě srdečně vítá, neboť do kanceláře vzápětí doráží i on sám, zděšený tím, co Taaffe provedl.

Kromě Andrássyho je v kanceláři i mnoho dalších zástupců "hlasů nové Evropy", kteří se snaží Rudolfa přesvědčit k tomu, aby podepsal dohodu, jakousi alianci, která by Evropě přinesla mír a klid od krvavých válek. Z kontextu vyplývá, že se jedná o nějaký materiál proti Prusku a tím pádem proti Bismarckovi.

Rudolf se snaží svým přátelům vysvětlit, že sice je korunním princem největšího císařství světa, ale jeho nástup na trůn je ve hvězdách a on sám momentálně nesmí nahlas vyjadřovat co si myslí a cítí, protože nemá dostatečně silný hlas. Rudolfovi je rovněž proti mysli zradit takovým způsobem svého otce, navzdory jejich věčným neshodám.

Rudolf nakonec nepodepisuje, ale není to jeho konečné slovo. Dává si čas na rozmyšlenou, zmítaný melancholií a vnitřním bojem sám se sebou.

Přichází Rudolfovo první velké sólo "Wohin führt mein Weg?". Rudolf zírá na tu proklatou rudou krabičku obsahující smlouvu (kterou pro tu píseň víc než efektivně nasvítili, aneb kouzla divadla!) a přemýšlí. "Je to správné či špatné? Ach, kéž bych věděl s určitostí!"

V tomto stavu kdy v něm zuří bouře ho nalézá Mary, která se do kanceláře novin vydala proto, aby předala svůj inzerát pro Julia Felixe. Rudolf se lekne, když ji uvidí a rychle se od ní odvrátí a předstírá, že je jen tuctový zaměstnanec novin.

Rudolf od Mary převezme inzerát a začne ho k Maryinu pobouření číst nahlas "Nejdražší Julie F., vy jediný ve mě držíte naději a mým největším přáním je setkat se s vámi. Budu čekat na vaši odpověď, vaše Mary V.".

Mary Rudolfovi (o kterém stále ještě neví kdo je) dopis vytrhne a rozčileně se do něj pustí.

"Neměl jste nejmenší právo přečíst si to! Jasně se tam píše, že je to pro Julia Felixe."

Rudolf se s úsměvem tak výmluvným, že to rozesměje publikum, otočí k nic netušící Mary.

"Císařská Výsosti!" vyjekne Mary.

"Má nejdražší Mary V., se zatajeným dechem se napjatě nemohu dočkat našeho setkání," odvětí Rudolf s pobavením v hlase.

"Julius Felix?" užasne Mary a chopí se Rudolfovi nabízené ruky.

"K vašim službám," zašpitá Rudolf spiklenecky a políbí jí ručku.

Přichází velice hravá scéna jak choreografií, tak i hudbou. Rudolf a Mary se vydají bruslit, společně vyvádějí jako děti, hrají na honičku a do toho ještě stíhají krásně zpívat...a zmínila jsem, že celou tuhle scénu se prohání po jevišti rychlým tempem na kolečkových bruslích? (Nejsou muzikáloví herci zkrátka obdivuhodní?)

Během jejich konverzace po tomto tanečním (dá se jezdění na kolečkových bruslích tak docela říkat tanec?) čísle, Rudolf ledabyle zmíní, že jsou sledování a poukáže na muže stojícícího opodál a přičinlivě píšícího do bloku. Mary je tím zaražená, ale Rudolf jí poněkud smutně vysvětlí, že špiclování je nevyhnutelnou součástí jeho života.

Rudolfa napadne, že si z "agenta v utajení" mohou vystřelit a předstírat, že jsou pár. Text jejich písně je v tu chvíli zkrátka kouzelný.

"Začněme tím, že ti jako tiše šeptám do ucha. S úsměvem vzdychni a nakloň se blíž, když tě vezmu do náruče."

"Má se zdát, že to děláme poprvé? Zkoušíme být opatrní?"

"Ne, nic není nové a ani jeden z nás není plachý..."

"...a tak hrajeme tuhle hru."

Na konci této malé šarády Rudolf vezme Maryinu tvář do dlaní a...políbí ji na tvář. Mary je očividně zklamaná, ale nic neřekne.

"Život by měl být vždycky takový," vzdychne Rudolf.

"Vždyť je! Alespoň v tuhle chvíli."

"Ale vždycky by měl být takový! A pro všechny," opanuje Rudolf.

"Nu, pokud dobře vím, jsi korunní princ. Nemůžeš nám prostě zařídit štěstí?"

"Kdyby to bylo tak snadné! Ne, život je mnohem víc..."

"Komplikovaný?" napoví Mary.

"A tady to zase máme...to proklaté slovo. Pronásleduje mě jako ten špicl."

"Je vůbec na světě nějaké místo, kde život není komplikovaný?" zeptá se Mary shovívavě.

"Ale ano, o jednom bych věděl."

"Kde?"

"Místo zvané Mayerling," zasní se Rudolf a ve chvíli kdy vysloví poslední slovo, se znovu rozezní hudba, "Mayerling je krásný, zvláště na jaře, když jsou všude květy a najednou se zdá, že existuje nějaká naděje. Vždycky se tam stahuji když chci snít o Juliovi Felixovi. Nemožné je tam možným, šílenství se zdá rozumné, pošetilost se tváří moudře a ošklivost světa zmizí..." Rudolf se na okamžik zarazí. "Vím, že to zní tak..."

"Krásně!" vydechne Mary. "Vezmeš mě tam někdy?"

Rudolf Mary omotá svou červenou šálou (červené šály jsou v muzikálech asi jaksi nepostradatelné, když připomenu Fantoma, Tanz a teď i Rudolfa) a my (a především Mary) se přece jen dočkáme opravdové pusy. :)

Z obláčku snů zpět do reality...jsme v císařském domě, kde Rudolf tajně vyslechne rozhovor Taaffeho a císaře. Taaffe Franzi Josefovi právě sděluje, že se vyskytly jisté stopy naznačující, že Julius Felix je Rudolf. Císař tomu odmítá uvěřit a odchází, ale Rudolfa možné prozrazení jeho identity přesto poleká.

Takto rozrušen se vydává na další schůzku s Mary. Rudolf se bojí zatáhnou sebe i Mary do dalšího skandálu, když jeden je už na spadnutí a pokusí se s Mary rozejít. Ta ale vycítí, že za tímto jeho činem stojí jen zoufalství a strach a v poslední písni prvního jednání "Vetrau In Uns" ho utěšuje a nabádá k větší víře v sebe samého, což je nejspíš poprvé, kdy taková slova slyší, z čehož je Rudolf překvapený i dojatý zároveň.

První jednání končí roztomile a sladce polibkem Rudolfa a Mary a všechno se zdá v pořádku...